Konverzace nebude chybět

Ortysia, Univerzita
Jezero Perasos, Západní Impérium
26. května 1084, ráno

Dnes, dámy a pánové, je dobrý den!
Proč? Inu, řekněme, že jsem velmi svědomitý student a zkoušky mi poskytují dokonalou příležitost studovat ty nejoblíbenější a nejdelikátnější materie tak, jak to mám rád – sám a potichu. I samotné probuzení bylo o poznání příjemnější než včera.

Erik, ač dobrosrdečný, byl neskutečně omezený. On si prostě nemohl udělat poznámky z přednášky, nebo si je ode mě opsat, musel mě vzbudit – bohové ví proč – a dožadovat se odpovědi tak horlivě, jako banda ožralých trpaslíků. Ale co nadělám? Je to hobit: půlku svého mozku zaměstnává přemýšlením nad druhými snídaněmi, nemohu od něj čekat zázraky, nebo rafinovanost vlastní civilizovanějším rasám.
Trochu těch sympatií si ale zaslouží. Každý potřebuje kamarády.
Měsíček a mízy kaktusu alloeh ve vepřovém sádle… jak si to vlastně vůbec může nepamatovat?

Vstanu a ještě s úšklebkem se zaměstnám ranní očistou, než obléknu hedvábnou košili elfského střihu s přesnými mírami, a kazajku protáhlou do suknice. Vysoké boty z černěné kůže mantikory oblékám jen, když mám hodně dobrou náladu a volný den. Šetřím si je.
Z nočního stolku vezmu bohatě zdobený flakon z barevného skla, naplněný esenciálním olejem máty a citrusů. Překlopím jej jednou rukou na svém pravém zápěstí a následně položím zpátky na stolek a zavřu skleněnou zátkou. Zápěstí o sebe promnu a následně i otřu na krk. Vzduch okolo naplní jemný tón vůně zmíněného oleje.
Nemám se před kým předvádět, kromě sebe. Ale to mi stačí víc než bohatě. Co na to říct?
Je výhoda mít bohaté rodiče.

Cestou na snídani přemýšlím, co dnes podniknu. Laxní knihovníci a soukromí, kéž by univerzity upustily od svého populismu a přijímali jenom ty, kteří mají opravdu talent – mohlo by to takto vypadat neustále. Nicméně, já pravidla nevymýšlím, víme?
Víc studentů, víc peněz, víc prestiže… z plodů toho všeho čerpám i já, takže si nemám právo stěžovat. Přesto mi chybí soukromí, které jsem měl doma. Vlastní série místnosti v hradu se s pokojem na postel, psací stůl a toaletní stolek moc nedá srovnat. Jsem rád, když si můžu uprostřed místnosti zameditovat, nebo sednou a zkoušet okultní geometrii magických obrazců, abych si vytrénoval odhad čar a mnohoúhelníků.
Nesnáším čekací lhůty na ritualistické místnosti… navíc, některé věci co zkouším by mohli někteří spolužáci a profesoři popsat jako 'neotrodoxní'.
Nemám náladu se obhajovat před hlupáky, jejichž vývoj se už dávno zastavil, jejich oči mají klapky jako koně v povozu a jejichž mozky stíhá stařecký stihomam.

Dostanu se na snídani v jídelně. Obrovský sál plný hluku a lidí. Nevaří špatně, ani výborně – prostě… školně.
Erik se zaníceně pouští do diskuze s prvákem a musím se ušklíbnout, když vidím jak dostane ledovou sprškou od Izraka. Toho chlapa nemám rád – doteď si pamatuju, jak jsem si dovolil mít proti němu… osobní poznámku. Dostal jsem řádnou. Ne že bych si na něj názor moc změnil, spíš teď neříkám co si myslím… nahlas.

Hádka ani sprška mě nepřekvapily. Co mě ale překvapilo bylo to, že na mě Evren civí. A také to, že vedle ní je místo. Premiantka a neoblíbená před zkouškami? To samotné by vám mohlo napovědět, jak nesnesitelná je. Její panovačnost se vyrovnala té mé. Jsem si vědom toho, že jsme si docela podobní: talentovaní, charismatičtí a velmi arogantní (oba si myslíme že zaslouženě), nicméně… je člověk. Navíc, velmi otravný člověk. Jsem si jistý, že z podobného těsta je Hellokhar. Lidi jako je on plivají na tradici vznešených umění, kterou nezaložili lidé. To, na čem vznešení pracovali tisíciletí, k tomu lidé přišli jako slepý k houslím, pouze z našeho milosrdenství… a nyní neváhají obrátit ty znalosti proti nám a Univerzity jim to umožňují s grácií skutečného neutrála. Apatie je smrt, především v tváří v tvář nemístné aroganci. My elfové jsme byli hloupí, že jsme se zaobírali sebou navzájem, mezi tím co si lidé brali co se jim zavanulo.
Ale dost mého exkurzu do historie.

Povzdechnu si a rozejdu se k ní. Fakt, že uhnula pohledem, mi vykouslý na chvilku na tváři drobný úsměv.
Usadím se naproti ní a urovnám si oblečení, než si na předchystaný talíř přitáhnu z misky z ovocem hrozno a krájené jablko, a z ošatky jsem na plát přidal kus pečiva. Kamenná sol se leskla vedle kmínu na zlatavě křupavé kůrce. Prostá ale dobrá snídaně. Lehká, nechci ztrácet energii trávením vajec, slaniny a dalších věcí, po kterých se Erik může utlouct. Nesnáším přežírání.
“Takže,” začnu hovorově, když z trsu utrhnu hrozen a hodím ho do úst “předpokládám, že odjíždíš jako ostatní, Evren.”

Tohle bylo stále lepší, než sedět s vyššími ročníky, které praktikovali zvláštní druh elitářství. Děláme to také, ale mé 'přátelství' s Erikem je důkaz toho, že to zas tak vážně alespoň já neberu.
Nicméně, stejně si nemůžu pomoct a necítit se jako jistá ledová čarodějnice z pohádky na svém horském paláci z věčného ledu. Nemůžu se dočkat toho, jak všichni vypadnou a já budu moct nezřízeně, tiše a velmi střídmě juchat po chodbách. Když to vyjádřím ve slovech, zní to o moc méně zábavně, než si to představuji.

“Caledor bude jistě trčet s nosem zaraženým v knihách na pokoji.” ušklíbl se Jorm, seveřan který (pokud si dobře pamatuji) pochází z dlouhé linie šamanů ve svém kmeni. Všichni se učili zde, je to tradice. Sdílím s ním afinitu pro ledová kouzla, nicméně krom toho máme pramálo společného.
V jeho hlase cítím kousavost – jako správný seveřan nikdy nemrhal příležitostmi říct svůj názor, ačkoliv se o něj nikdo neprosí. Jako vždy, ho ignoruju.

“Nikdo nemůže být tak namyšlený suchar, notak celfíku, pojeď na pevninu a konečně se začni bavit studentským životem! Jsem si jistý, že láhev vína by ti smazala z ksichtu ten povýšený výraz. Víno spojuje lidi, a dělá krásná těla, já to říkal vždy!” přidal se do diskuze pihovatý muž, Gavein, který toužil být pirátem. Sympaticky zůstával ohledně ideálů a ambicí na úrovni desetiletého dítěte a většinu hodiny trávil kreslením obscénních obrázků s námořnickou tématikou. Skutečný talent na léčitelství a diagnostiku – nějak vždycky vytušil, co je s tělem zle. Dar který zahazoval.

“Každý má svou zábavu, Gaveine – ty si nech dívky, já si nechám knihy. Nechodím sem abych mohl utíkat na pevninu do bordelů.”
“Na ctihodné zaměstnance nejstaršího povolání mi nesahej! Jsou mízou ekonomiky každé země!”
Obrátím pohled zpátky k Evren a raději strčím do úst odlomený kousek pečiva.

Volání moře

Hongard, Vlandia
26. května 1084, ráno

Stojíš bezradně před domkem Tondy Veveřičky, klepeš na dveře, ale nikdo ti neotvírá. Tondův domek je na okraji celé vesnice, nejen proto, že by byl samotář, ale také kvůli jeho práci. Jediný lovec ve vesnici a mimo to i jediný koželuh, jehož kožené výrobky kupují snad všichni ve vesnici. Má to ovšem svou cenu, vydělávání kůží tak strašně zapáchá. A nejen to, ono i vyvrhování zvěře není zrovna nejvoňavější práce. Ovšem jak mnozí ve vesnici ví, Tondovi to vyhovuje.
Už pomalu začínáš přemýšlet o tom, že obejdeš domek, aby ses podívala i kolem, když od lesa zaslechneš vrzání dřeva. Poodběhneš trochu do boku a tam spatřím vytáhlého a nezvykle hubeného hobita v zelenohnědém oblečení, jež je buďto strašně opotřebené a látané ze všeho, co přišlo pod ruku a nebo šikovně a umě šité, aby co nejlépe splýval s okolím ve kterém se často pohybuje.

Tonda si tě zprvu nevšímá a ty máš možnost si ho prohlédnout ještě o trochu lépe. Tak například zjistíš, že oblečení je takto šito účelově, nejen, že mu poskytuje dobré maskování, ale také na něm nic neřinčí, což se pro lov jistojistě hodí. Luk na jeho rameni má ohmatané dřevo, toulec na zádech je zase poloprázdný. Na kárce, kterou táhne za sebou leží velká srna, několik koroptví a pár zajíců. Zdá se, že dnes měl úspěšné ráno. Až když dojde blíže k domu, všimne si tě. Chvilku si tě prohlíží, pak se ale usměje a spokojeně pokývá hlavou. Zajde s kárkou až k domu, díky čemuž ho ztratíš z dohledu a jen o chvilku později se objeví na jeho rohu a sleduje tě.
”Co tam jen tak koukáš, holka, pojď mi pomoc,” mávne na tebou a zajde zase za dům. Když za ním zamíříš, spatříš ho stát u řeznického špalku, na který právě přendavá srnu. ”Učil tě tatík vyvrhnout zvíře?” zeptal se a aniž by čekal na odpověď, nabídl ti menší nůž a ukázal na zajíce.

Ráno v Hongardu bylo klidné, jen tu a tam kokrhal nějaký ten kohout, nebo občas zaštěkal osamělý pes. Probuzení bylo příjemné a klidné, čerstvý vzduch, když jsi otevřela okenice příjemný. Hongard byla malá, poměrně líbivá vesnička, která se zabývala hlavně pěstováním hroznového vína. Vždyť právě z této oblasti pocházelo nejlepší víno Vlandie, o čemž ses předešlý večer mohla přesvědčit.
Hostinský, jen co tě spatřil, usmál se a na pult vyskládal zásoby, které sis předešlého dne objednala. Dokonce ti dal i menší brašnu, ve které bylo vše naskládáno. Pul pecnu chleba, slušně velký kus sýra, kus uzené šunky, nějaké to ovoce a měch vody. K tvému překvapení se ve vaku nacházel i menší měch, ve kterém, jak jsi hned zjistila, bylo místní víno.
”Pozornost podniku,” usmál se hostinský, když spatřil tvůj překvapený výraz.

Konečně jsi opět vyrazila na cestu. Vesin, tvůj další cíl, nebyl zas tak daleko. Na koni se ta vzdálenost dala zvládnout do tří hodin, pěšky to zabralo skoro půl dne. Kdybys chtěla jít přímo až do Charasu, cesta by ti, i kdybys šla svižným krokem, zabrala skoro den a čtvrt. Ovšem tvá volba byla jasná a proč by ne, vždyť jižní Vlandia byla touhle dobou tak krásná.
Byla jsi na cestě už dvě hodiny, slunko se mezitím vyhouplo vysoko nad tvou hlavu a začínalo více hřát. Ne tolik jako v Aserai, ale dost na to, aby tě přinutilo odložit si alespoň jednu vrstvu. Procházela jsi kolem dlouhých plání plných vinné révy. Keříky teprve nabírali tu správnou zeleň a než jejich větve budou obtěžkané hrozny, ještě nějaký čas uběhne. I tak ale bylo na polích celkem živo. Viděla jsi pracovníky jak obíhají jednotlivé řádky, plejí a obdělávají půdů kolem keříků, nebo zastřihují větve, aby nezdivočeli. Byla krása to sledovat a v jednu chvíli ses do té scenérie zakoukala natolik, že tě málem srazili dva rychle jedoucí jezdci. Naštěstí jsi stihla uhnout včas, takže se ti nic nestalo, tvé nadávky už ale neslyšeli.

Cesta ti postupně ubíhala pod nohama, krajina se pomalu měnila, vinné révy postupně ubývalo a nahrazovaly ji dlouhé pláně nevyužité půdy. Tu a tam stála malá obora listnatých stromů, občas jsi i zahlédla menší stáda srnek, jak se pasou.
Když se slunko dostalo do vrcholu své cesty, usadila ses na kraji cesty, pod menším remízkem, který alespoň trochu poskytoval stín, aby ses mohla naobědvat.
”Dobré poledne, krásná panenko,” zaslechneš hlas staršího muže a až v tu chvíli si uvědomíš, že jsi už nějakou dobu vnímala vrzavé zvuky starého povozu a ržání koní. Když zvedneš hlavu, spatříš staršího mužíka, sedícího na kozlíku snad ještě staršího vozu, taženým dvěma statnýma valachy. Jeden z nich, ten blíže k tobě, skloní hlavu, aby tě mohl očuchat. ”Valíku, neobtěžuj slečnu,” stáhne ho stařík k sobě, načež kůň odpoví prudkým zakýváním hlavou.
”Co přivádí tak mladou slečnu do těchto krajů?” zeptá se po chvilce stařík s milým úsměvem.

”Torraku, vstávej, otec tě chce vidět,” vzbudil tě silný hlas bratra, načež tě ještě probralo prásknutí dveří. Nebylo zvykem, že by tě budili sourozenci, když s tebou chtěl otec hovořit. A už vůbec nebylo zvykem, že by s tebou chtěl vůbec hovořit. Buď to bylo něco důležitého a nebo už konečně dospěl do fáze, kdy se rozhodl tě z hradu nadobro vypakovat. Ať tak, či onak, vyhrabat se z postele, obléknout se a vyrazit, to byla otázka chvilky. Přeci jen, oblast Ov nebyla známá svým teplým podnebím a zvláště ne takhle na jaře. Sice sněhová nadílka mizela, ale celý proces byl žalostně pomalý. Než vůbec stihl roztát poslední sníh, už byl začátek léta a za necelé tři měsíce začínalo pomalu sněžit znova.

Otce jsi našel v hlavním sále hradu, kde zrovna sloužící podávali snídani. Ovesné placky, kus slaniny a nějaké to vajíčko. Klasika, jako každý den. Statný trpaslík mohutného plnovousu se zrovna bavil s kapitánem hradní gardy. Co spolu řešili jsi už nezaslechl, protože než jsi k otci došel, kapitán spěšně zamířil pryč.
”Tady jsi. Už jsem si začínal myslet, že prochrápeš celej den. Sedni si, najez se,” ukáže ti na místo vedle něj (on seděl v čele stolu). Počkal, až se usadíš a podíval se ti zpříma do očí, jak míval ve zvyku. ”Pořád tě to táhne do světa?” zeptal se, i když odpověď znal.
”Názor jsi nezměnil, to je dobře. Včera večer jsem ti nechal připravit nějaké věci a zásoby, ve zbrojnici si vem co budeš potřebovat,” promluvil klidným hlasem, zatímco tě neustále sledoval. ”Vyraž do Sibiru a najdi tam Jugrina Stormhaila a řekni mu, že tě posílám. Hledá muže do kumpanie, něco se u něj naučíš o světě,” řekne ti stejným tónem hlasu, kterým ostatním oznamuje, že se jde projet po své državě. Pak se zvedne a bez dalšího slova odejde.

Zatímco jsi seděl u stolu, přemýšlel nad otcovo slovy a do toho přežvykoval ovesné placky, přišla k tobě tvá matka. Usadila se na místo vedle tebe, přitáhla si něco málo k snědku a podívala se při tom na tebe. ”Posílá tě do Sibiru?” zeptá se tě mezi jednotlivými sousty a pozorně si tě prohlíží.
”Zamiř tam, zůstaň nějakou chvilku s Jugrinem,” pronese smířlivým hlasem a položí ti ruku na rameno. ”Když ne pro něj, udělej to pro mne.”

Rána na univerzitě bývají vesměs stejná. První paprsky slunce svítící do odhalených oken, křik racků a hukot z přístaviště, jediného spojení s pevninou. Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Snad jen v tom, že tentokrát ti nikdo na dveře neklepal. Ne jako včera, kdy tě, ještě před tvou obvyklou ranní hodinou, vzbudil zběsilým klepáním Erik, který nutně potřeboval vědět, jaké masti se nejlépe hodí na popáleniny. Jako by to nemohlo počkat, on to prostě potřeboval vědět hned. Občas takové výlevy míval, jinak to byl ale fajn hobit.

Od dnešního rána sis ale sliboval jiné věci. Většina studentů dostala týdenní volno na přípravu ke zkouškám a jak bylo všeobecně známo, nikdo je nevyužil tak, jak měl. V praxi to znamenalo, že se téměř celá univerzita vyprázdnila a zůstali zde maximálně profesoři, personál a pak jen velmi málo velmi pilných studentů. Věděl jsi, že univerzitní knihovna bude touto dobou prázdná a tím pádem i knihovníci budou v hlídání studentů laxnější. To ti dávalo naději, že by ses mohl dostat do zakázané sekce (každá univerzita ji má, je to až s podivem, že?), aniž by si toho kdokoliv všiml.
A nebo jsi mohl více pracovat na svých projektech s velmi nízkým rizikem, že by tě kdokoliv odhalil. Možností bylo tolik, žes pomalu nevěděl, co si vybrat.

Poslední společná chvíle, než se studenti rozprchnou na vytoužené volno, byla snídaně v jídelně školy. Vařili poměrně dobře, ale s jídlem, které jsi dostával na otčímovo hradě se to nedalo srovnávat. Když ses konečně v jídelně objevil, spatřil jsi Erika, jak o čemsi zaníceně diskutuje s nějakým prvákem (ty sám jsi ve druhém ročníku). Diskuze byla tak divoká, že si dokonce vysloužila pozornost profesorů, kteří ji nakonec ukončili (dříve, než začalo létat jídlo) svým obvyklým způsobem. Malou a velmi ledovou sprškou. Už jsi jich taky pár zažil. Nejradši je měl profesor Izrak, člověk pocházející z království Aserai, menší, podsaditý chlapík velmi snědé pleti a uhlově černých vlasů. A ano, byl to on, kdo diskuzi ukončil.
Když jsi dál bloumal očima po jídelně a hledal místo, kam si usednout, tvůj pohled se setkal s pohledem Evren. Ta, hned jak si uvědomila, že se na ni koukáš, sklopila hlavu a dál se věnovala jídlu a tobě došlo, že tě nejspíše sledovala už od chvíle, kdy jsi vešel. Ač tvá rivalka, byla vcelku okouzlující a pohledná, byť vcelku namyšlená a možná bys řekl i panovačná. K tvé smůle, zrovna u ní bylo volné místo k usazení. Pravda, další místa byla i dál, ale tam většinou seděli starší ročníky a mladší k sobě moc nepouštěli.

Ohledně studentů ze svého ročníku máš volnou ruku, můžeš si vymyslet koho chceš.
Též máš povoleno je částečně ovládat (většinou jejich reakce na tvou osobu)
i za ně můžeš trochu mluvit (stejně jako Pim ve svém příspěvku).

Že by...? Dobrodružství...?

Lindorn, Battania
26. května 1084, ráno

Volání moře

Hongard, Vlandia
26. května 1084, ráno

"Kam já se dám,
to uz dávno vím.

La la la la la

Cestu svou,
před sebou zřím.

La la la la la

A když se ztratím,
tak to nevadí,
hvězdy zářivé,
vždy poradí...

La la la la la..

Do očí tě zašimraly první paprsky slunce a kdesi na návsi zakokrhal první kohout. Netrvalo dlouho a přidali se k němu další. A další a další. V nosu tě zašimrala příjemná vůně, věděla jsi hned, co to je. Taťka už pekl. Zrovna ve chvíli, kdy ses chystala konečně zvednout z postele, jsi zaslechla zaskřípění dveří. Mezi nimi a futry se objevila hlava tvé mamky: ”Pimpinello Boffinová, ty ještě nejsi oblečená?” Její pobaveně přísný hlas prořízne ticho místnosti a způsobí hned několik věcí najednou. V první řadě ten, že sletíš na zem, kde se rozplácneš jak dlouhá tak široká. Mamka se jen zasměje a opět zavře dveře.
”Už se obléká drahý,” uslyšíš ještě její tlumený hlas, zatímco ty se nemotorně soukáš do svého oblečení. Ještě než opustíš pokoj, pohled ti padne na tvou malou výbavu, kterou už několik týdnů dáváš dohromady.

Když se konečně dostavíš do hospůdky, otec už stojí za barpultem a obsluhuje ranní ptáčata. Tuhle vidíš pana Hofmistra se syny, jak se přišli nasnídat, ještě před tím, než vyrazí do města. Támhle zase sedí paní Kousková i s manželem a dětmi. Milá paní, pracovitý pán a ztřeštěná děcka. Paní Kousková by jistě vařila sama, ale jejich dům nedávno vyhořel a tak jim nezbývá nic jiného, než chodit na jídlo k vám. Většina osazenstva hospody ti zamává, někteří ti kývnou jiní se na tebe alespoň usmějí. Otec právě čepuje několik jablečných moštů a když tě konečně zaregistruje, kývne na tebe, abys mazala do kuchyně a dala se do přípravy snídaní pro vaše hosty.

Teprve až po dvou hodinách pečení, smažení a vaření máš opět klid. Hospůdka se pomalu vyprázdní, návštěvníci odchází za svou prací a tvůj táta se pouští do úklidu nálevny, zatímco tvým úkolem je poklidit kuchyni. Nebo tak je to obvykle. Dneska je ale něco jinak, protože ještě než se stihneš vůbec pustit do umývání špinavého nádobí, otec stojí ve dveřích a sleduje tě.
”Květinko moje,” začne něžně, sotva polkne slzu, která se mu objeví v koutku oka, ”víš, že bych si tě tu nejraději nechal, že ano?” Absolutně netušíš která bije, tak jenom stojíš a sleduješ tátu. ”Já i maminka víme, že tě to táhne tam,” ukáže kamsi do neurčita a ve tváři se mu objeví smutný úsměv, ”a proto jsme se rozhodli, že ti nebudeme bránit. Nechceme, abys nám utekla jako Petunie, jen s dopisem na rozloučenou.” Otec udělá pár kroků vpřed, na chvilku se zastaví a pak, ani nevíš jak, se ocitne u tebe a pevně tě obejme.
”Hlavně mi slib, že na sebe budeš dávat pozor, ano?” odtáhne se trochu od tebe a podívá se ti do očí. Pak se zhluboka nadechne a trochu poodstoupí. ”A s tím tvým lukem, požádal jsem Tondu Veveřičku, aby ti ukázal, jak s ním zacházet. Bude na tebe čekat u jeho chajdy. Ale před večerem buď zpět, dneska bude narváno,” s tím se na tebe usměje, pohladí tě na tváři a odejde za svou prací.

Ve vymýšlení sousedů a štamgastů máš volnou ruku, stejně tak i v reakcích jak tvé rodiny tak i jejich.

Slunce už dávno zapadlo a tvá chvíle nastala. Jenže ty jsi stále seděl u baru a protáčel sklenku po pultu.
”Říkám ti, Vehku, je to tutovka. Vlítneš tam, sebereš to a zase zmizíš. Co by se tak mohlo stát?” naklonil se k tobě menší chlapík s dlouhými, chlupatými chodidly. Měl co dělat, aby byl k tobě dost blízko a mohl ti říci to své tak, aby to neslyšeli všichni okolo. Ne, že by to nějak vadilo, všichni tady byli stejného ražení jako ty.
Hobit se narovnal na stoličce, čapl korbel s pivem a notnou dávku do sebe nalil. ”Řekni mi, kdy jsem ti naposled blbě poradil? Kdys naposled ode mě dostal blbej tip?” Vzpomněl by sis. Minimálně na dva a z toho jeden tě málem stál i krk. Pinďa, jak mu tady všichni tak “láskyplně” říkali, je jedním ze starších členů cechu a když ses tu objevil poprvý, bez jakýchkoliv předsudků se tě ujal, ukázal ti co a jak a ze začátku ti dal i několik hodně dobrých rad. Jenže to je už pár let a i když je tenhle hobit v cechu známý a dokonce i obdivovaný, jeho přibývající věk se na něm začíná podepisovat. Už jen tím, že jeho poslední dva tipy nestáli za moc. ”No tak, Vehku, nenech se překecávat. Oba se na tom napakujeme a ty se ještě posilníš,” mrkne na tebe. Ano, on je jeden z mála, který o tobě ví pomalu první poslední.

Ale abychom se vrátili na začátek. Jsou to už zhruba tři dny a ty jsi nenarazil na žádnou pořádnou žílu. Něco málo sice bylo, jen že to nestálo ani za ten pančovaný denár, co ho kluci zelený ušatý (skřeti) pořád zkoušejí vytvořit. Poslední prácičku, která za to stála jsi měl před týdnem, to když si jeden bohatý a zhrzený vznešeňák poručil ukrást své bejvalé ty dárky, co jí nakoupil. Klienta jsi sice neviděl, ale prostředník, nějaký Ulrich Ebon, nevelký míšenec vznešenýho a člověka, tě ujišťoval, že klient dobře zaplatí, když přineseš šperkovnici i s jejím obsahem. A bylo tomu opravdu tak. I s těmi dvaceti procenty, co si Ulrich vzal, jsi měl dost na to, aby sis mohl měsíc dobře žít, nebo týden dobře vyskakovat. Je nasnadě, co sis zvolil.

Teď jsi seděl v baru schovaném v rozlehlých katakombách, které celé neznala ani skřetí komunita, už hodinu a půl jsi poslouchal Pinďu a čekal jsi na západ slunce, abys mohl vypadnout. A že malý hobit umí vymluvit díru do hlavy. ”Tak už ho nech, dědku, evidentně nemá zájem,” přitočí se k vám barman, vysoký hubený chlapík těžko určitelného věku a velmi bledé pokožky. Aelir, jak se barman jmenuje, je jeden z mála vznešených elfů, které v cechu najdeš. Také je to jediný člověk, který má dvě práce. Bar tady v podzemí a pak ještě jeden, hned nad vašimi hlavami, ve kterém je vstup do katakomb a který se ohání poměrně vznešeným jménem U zlaté ploutve. Nikdy jsi nepochopil, proč se tak jmenuje. ”Vehku, nahoře jsem zahlídl partičku kupců, mají pokoje v Rovelským hotelu, možná bys u nich něco našel,” mrkne na tebe barman a zase se přemístí i se sklenicí, která musí být vyleštěná do dokonalosti, k dalším štamgastům, kterých v baru pomalu ubývá.

Ohledně cechu si můžeš vymyslet co tě jen napadne.