Spory na hranici

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Student se vám jen ukloní a vzdálí se. Eleonor jej ještě chvíli sleduje, než zmizí za rohem a teprve pak se podívá na tebe a pak na dveře pokoje.
”Pojďme se ubytovat,” usměje se na tebe, přejde k pokoji a vezme za kliku. Dveře se hladce otevřou a umožní vám nahlédnout do stroze zařízené místnosti. Dvě postele, každá u jedné stěny, naproti dveřím okno, pod ním dlouhý stůl se dvěma židlema a hned vedle dveří menší skříně.
”Inu, jako na škole,” zasměje se a vejde dovnitř. Ihned jak vejde, zamíří k posteli u levé stěny (při pohledu od dveří), na kterou se posadí, snad aby vyzkoušela matraci. ”Měkčí než jsem čekala,” uznale kývne a na chvilku se na postel natáhne. ”Na chvíli si odpočineme a pak zamíříme do města na nákupy. Co s sebou nutně nepotřebuješ tu klidně nech.”

Toulky Strugií, kousek od Omoru

Oren se viditelně zamyslí a pak přikývne. ”Něco bych mohl zkusit.” Hned na to se zvedne a s lehkou úklonou odejde z hostince.
”Máme postavit hlídky, pane?” zeptá se tě jeden z vojáků, zatímco se na tebe zbytek podívá. Uvědomuješ si, že nemáš dostatek mužů abys ohlídal celou vesnici, ale když je dobře rozmístíš, dokážou uhlídat značný kus území.

Než stihneš vydat jakékoliv příkazy, dveře do krčmy se opět otevřou. Nestojí v nich ale Oren, nebo Lina či nějaký z vojáků, který s ní šel, ale zarostlý muž v plátěných kalhotách, lehkou vestou a lukem v pouzdře na zádech. Chvilku tam jen tak stojí, nejspíše čeká, až se jeho oči přizpůsobí přítmí a pak se rozejde směrem k jednomu ze stolů. Vesničané mu věnovali jen krátký pohled, někteří jej pozdravili kývnutím, jiní zase mávnutím. Muž se usadí na volném místě, přitáhne si k sobě nějaké jídlo a pustí se do něj.

Alexandra se zprvu zdá zmatená, když jí vysvětluješ svůj plán o milovaném, kterého hledáš. Zdá se, že ji to chvilku trvá, ale pak jí nejspíše dojde o čem mluvíš a rozesměje se. ”Tak to ti přeji hodně štěstí s hledáním,” řekne usměvavě, pak ale zvážní. ”Aserai odsud není sice daleko, ale cesta může být nebezpečná, zvláště teď.” Na chvilku se odmlčí, aby snědla trochu ze své porce, než zase promluví: ”Sergeo Eupides, to jméno znám, ale nikdy jsem se s ním nesetkala. Jestli Doughan říká, že žije v Aserai, tak to bude pravda. Kde přesně ti asi neřekl, že ne?”

Dívky ještě nějakou chvíli šly, snažily se dostat co nejdále od usedlosti. Jenže nemohly jít tak rychle, jako před tím. Vibeke nesla malou Miunu, během čehož držela své smysly napnuté, aby jí nic neuniklo, zatímco Morgana zase napínala své schopnosti, aby zachytila každičký záchvěv magie. A tak se cesta, která by jim normálně zabrala dvě možná tři hodiny, se protáhla až do samotného večera.
Možná, kdyby se rozhodly ještě chvilku pokračovat, by došly až k Omoru, ale i přes to, že dívka nebyla bůh ví jak těžká, pronesla se, nehledě na to, že obě mladé ženy musely dávat pozor na své okolí. S nadcházejícím soumrakem se tedy rozhodly utábořit. Vibeke opět bezchybně našla nejlepší útočiště a zatímco připravovala ohniště, čarodějka vztyčovala magickou ochranu.

Slunce zapadlo a krajinu zahalila tma. Kdyby po cestě do Omoru teď někdo šel, možná by si všiml slabého světýlka mezi stromy na nedalekém kopci. Musel by ale hodně napínat zrak, aby něco viděl.
Čarodějka tiše zpívala, její melodický hlas se nesl vzduchem, ovšem za magickou hranici se nedostal. Lovkyně mlčky poslouchala, šťourala se v ohni a občas očkem hodila po spící dívce. Únava se pomalu ozívala o slovo, první podlehla čarodějka a lovkyně ji nedlouho poté následovala. Spánek to však neměl být klidný.

Ráno přišlo tiše, nenápadně. Zprvu byla zima, ale ta brzy ustoupila a po nějaké chvilce bylo jasné proč. Někdo znovu rozdělal oheň. Dříví v ohništi tiše praskalo, zatímco se vzduchem neslo tiše broukání dětského hlasu.

Celý stůl tě napjatě poslouchá, na mnohých jde vidět, že si i snaží představit, co říkáš.
”Někdy bych se chtěla podívat mimo naši vesnici,” pronese zasněně dívka sedící naproti tobě, na což se jí dostane jen několik usměvavých přikývnutí.
”Do Aserai tě čeká ještě kus cesty,” přikývne stařenka a když se zeptáš na přespání, jen se rozhlídne po ostatních a pak přikývne.
”Můžeš přespat u mě,” nabídne ti. Mezitím se ostatní stolovníci vrátí ke svým původním rozhovorům. Snad jen ta dívka a stařenka ti stále věnují pozornost.
”Až budeš chtít, řekni si, ukážu ti, kde můžeš složit hlavu.”
”Já jí to ukážu, babi,” ozve se dívka a na očích jí můžeš zahlédnout jisté nadšení.

Sibir, Strugia
19. července 1084
Odpoledne

Spory na hranici

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, poledne