Toulky Strugií, směrem k Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084, odpoledne
25 dní do úplňku

"A proč se vaše cesty rozešli?" zajímám se ještě o její minulost s upírkou. "Myslíš, že upíři jsou také nakažení lidé a existuje lék ? Vždycky jsem myslela, že tohle jsou bachórky...vlastně občas tomu stále nechci věřit, i když se to stalo mně...jestli víš, co tím myslím." nakrčím obočí a pousměju se.

Hovor se stočí s Siatře. Morgana ji musí opravdu obdivovat. "Ale osobně ji neznáš. Jen to, co se o ní traduje. U mé první přeměny byla jedna hmm léčitelka, která také hodně cestuje...hledá lék na tuhle nemoc, ale stále...nic. Muselo by být veliké štěstí, kdyby nám Siatra skutečně mohla pomoci." snažím se držet nohama na zemi a nedělat si plané naděje.

"Ale doprovodím tě. Najdeme ji a pak se rozhodnu. Máš pravdu s tím, že se nemůžu potulovat s tou malou jen tak po celé Strugii. Nemůžu ji ani vzít do Ovu. Šly by řeči a za chvilku bychom na prahu měli lovce." zavrhnu i tuhle možnost. "Uvidíme, co nám Turid poví...asi to pro ni nebude zrovna příjemné, ale nedá se nic dělat." řeknu trošku rozmrzele a pak už jenom klackem šťouchám v ohništi a poslouchám její píseň.

Toulky Strugií, směrem k
Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084,
odpoledne

Překvapeně povytáhnu obočí. Čistě vlkodlaćí vesnice? Je něco takového opravdu možné? U všech bohů, co když by ti lovci našli právě je?! Radši na tu hrůzu nechci ani pomyslet.. "To né.. Já.. Bylo to když jsem spala. Zjistila jsem to až pak". Odpovím Vibeke. Hádám že to mohlo znít trochu zvláštně. No co..

"Ha.. Jo.. Budu.. Si dávat pozor". Trošku nejistě se usměji. Zrovna moc vtipné mi to nepřijde, ale chápu to, asi se jen snažila odlehčit situaci.. Vyslechnu si Vibeke ohledně Siatry a chvilku na ni jem tak hledím.

"Já.. Asi tě chápu. Ale.. Co by jsi chtěla dělat jiného? Nemůžeš se s malou toulat jen tak, po celé Strugii.. Se Siatrou jsem se nepotkala, ale, slyšela jsem o ní jen dobré věci. Říkají jí Siatra "Laskavá". Zřejmě to má důvod.. Jednou vyléčila vesnici kde řádil mor, bez ohledu na její bezpečí. Já.. Myslím že ona by pomohla, jistě by nás i ochránila". Musí to znít jako když jsem malá holka která někoho moc moc obdivuje..

Usměji se a lehce rozpačitě se podrbu ve vlasech. "Minimálně jsme už takřka u Omoru.. Nechceš se s ní aspoň setkat a zjistit co a jak?" Nechci Vibeke nutit, ale, přišlo by mi to jako veliká škoda, jít až sem a pak.. nic.. Lehce se pousměji když Vib řekne že se měnit může a že se při tom ovládá. Musí to být.. zajímavé. To by mi to někdy ukázat mohla.

Zmíní se že může mít problém když cítí silnou emoci a všimnu si jak se začervenala. Ooh, ona mluví o.. Nic na to neříkám, jen lehce stočím pohled a maličko se při tom culím. Něco takového muselo být.. divoké.. Zalovím ve svých věcech a vytáhnu další měch, trošku jiný. Možná i Vib cítí jeho obsah? "Věřím že to dokážeš.. Pokud budu moc, ráda ti při tom pomohu". Pousměju se, měch odzátkuji a napiju se. Mmm, je vážně dobré. Cucnu si ještě a pak podávám měch Vibeke. Samozřejmě je v něm víno, a pokud bych směla soudit, tak velmi dobré víno.


Pak jen tak chvíli hledím do ohně a přemýšlím.. Vibeke je vlkodlak.. Kdo by to čekal? Pořád si říkám že bych se možná měla trochu bát, obzvlášť po tom s Carmillou.. Ale Vib je hodná. Není nijak agresivní a.. Ráda bych si myslela, že jsme kamarádky. I tak mně to dost překvapilo.. Tiše si povzdychnu a po chvilce začnu zpívat. Tiše, abych nevzbudila malou. Je to asi nějaký můj způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Plus to víno.

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084, odpoledne
25 dní do úplňku

Děkovně na rusovlásku kývnu, když se vrátí. Vidím, jak ji to čarování vyčerpalo. Asi to nebude jen tak. A pak přijde ta otázka ohledně narození a já se trošku podmračeně na Turid zadívám. Je to možné? "Já...to nevím. I když...prý existuje čistě vlkodlačí vesnice, tam by to smysl...mohlo dávat." mohli bychom s Howardem...a chtěli bychom to vůbec? Promnu si kořen nosu a zatřepu hlavou. Moc myšlenek najednou.

Potom se mi Morgana svěří s její upírskou milenkou a mně z toho málem zaskočí. Upíři?! Oh...

" Chceš říct, že jsi se nechala dobrovolně...kousat?" zamrkám, abych si utřídila, co mi to vlastně říká. "No, žádný strach...já tě nepokoušu, pokud si nebudeš hrát na sebevraha při úplňku." usměju se a snažím se své rozpaky zakrýt ne úplně povedeným vtipem.

"Víš, původně jsem na možnost setkání se Siatrou myslela...Howard by se vyléčit chtěl. Ale...teď mám strach svěřit tohle tajemství někomu dalšímu. Zvlášť, když nyní vím, že kuše má mezi sebou i čaroděje a kdo ví, koho ještě...nic proti tvému umění." podívám se na Morganu s tím, že neházím všechny do jednoho pytle a nerada bych ji urazila.

"Hmmm, ano, můžu se měnit i mimo úplněk a jsem to já. Víceméně. Tedy...můžu se změnit, i když nechci. Třeba...když cítím nějakou velmi silnou...emoci." trošku u toho zrudnu, protože si vzpomenu přesně na první okamžik, kdy se mi to stalo. "Ale už se mi to tolik nestává. Pracuju na tom. A snad další úplněk...už nebude mít moje Vlčice navrch." pousměju se, ale jsou v tom vidět jisté obavy.

Toulky Strugií, směrem k
Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084,
odpoledne

"Dobrá, to.. To zní rozumně". Přikývnu a pokračujeme tedy v cestě. Bušení mého srdce i mé dýchání se sklidnilo, ale hlavu mám plnou myšlenek. Stále tomu nemohu uvěřit.

Ani nevím jak dlouho to trvalo, ale nakonec místo najdeme. Nechám Vib aby uložila malou a postarala se o oheň. Když by neměla křesadlo, tak jí půjčím své. "Myslím že bude stačit malý". Šeptnu ohledně ohně. Pak pevně sevřu svou hůl a obejdou náš tábor, kolem dokola. Při tom v zemi holí lehce vyrývám magické symboly (Magie: 16 + 3 = 19). Tedy, je to spíše lehce svítivá čára která se za mnou line a když tábor obejdou, spojím ji v kruh.

V té chvíli cítím poměrně veliký úbytek své síly. Je to magie na kterou nejsem zvyklá, jen jsem impromizovala. Asi si na takové věci budu muset dávat pozor, aby mě to příště nepoložilo. Ale pro teď to zkrátka bylo třeba. Na vrávorajících nohách se vrátím zpět k Vib a plánu sebou k ohni. "Měly bychom být chráněny. Pokud se sem někdo vplíží, zafunguje mé kouzlo a dotyčný se otočí a odejde, s tím, že zapomněl proč sem vlastně šel.. Aspoň doufám".

Otřu si pot z čela a vytáhnu měch s vodou, abych se napila. Pak si vytáhnu i pár kousků sušeného masa a pustím se do nich. Při tom odpočívám a snažím se poslouchat co říká Vibeke.. Podle toho co říká, je jasné že vlkodlakem není dlouho. A že se jí moc nedaří to zvládat, aspoň tedy při úplňku. To není zrovna utišující..

Pohlédnu na "Turid" když o ní Vib mluví. I ona je vlkodlak? No.. Asi mně to zas tolik nepřekvapuje, dost by to zapadalo. "A.. Může se někdo jako vlkodlak narodit?" Zeptám se zvědavě, i když si nejsem jistá zda bude Vib znát odpověď.. Podívám se na ni. Ještě jednou se napiju a dožvýkám poslední kousek masa.. Dívám se na Vib a levou dlaní si přejedu po levé části krku. "Já.. Jednou mně kousla upírka. Vlastně.. Kousala mně vícekrát, ale nepřeměnila mně.. Byl to někdo, koho jsem tehdy milovala, ale nevěděla jsem co byla zač. Byla jsem mladá.. Trochu mi ji připomínáš. Aspoň ty vlasy.." Řeknu pousměju se a mírně stočím pohled, abych Vibeke nekoukala do očí.

"Nebylo to tak že bych ji od té doby nenáviděla, spíše.. Mi ji bylo líto a chtěla jsem ji pomoc". Na chvilku se odmlčím abych si utřídila myšlenky. Pak se na Vib znovu podívám. "Pojď se mnou.. Siatra Laskavá je nejlepší léčitelka na celém kontinentu. Věřím že spolu najdeme způsob, jak ti.. Vám, pomoc". Pohledem sjedu na malou, stále spící dívku.

Nechám Vibeke chvíli aby si to promyslela, ale nakonec mi to nedá. Pousměji se a pak se ještě zeptám. "Ty.. Můžeš se měnit kdy chceš? A.. Když se změníš, mimo úplněk, jsi to stále ty?" A.. Byla bych dost zvědavá jak takový vlkodlak vypadá, ale to aby mi to Vib ukázala, to.. Teď na to asi není vhodná doba.

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084, odpoledne
25 dní do úplňku

Morganina reakce je zcela na místě, ačkoliv celou dobu trnu, kam jí náhlá panika zavede. Klidně se se mnou může rozloučit jako po té rozmíšce ráno. Nebo hůř. Ovládá magii a já netuším, jestli bych se zrovna tomuhle umění zvládla bránit. A co teprve tu malou. Přesto v sobě cítím jisté odhodlání. Chránit mládě, i když není moje.

Bohové stojí při nás a vypadá to, že se situace víc nevyhrotí. Polknu a tiše vydechnu, poté přikývnu. "V táboře." utnu příval otázek. "Až budeme z doslechu." praskání ohně, čarodějky kouzlo...cokoliv, co nám poskytne nějaké soukromí.

Když najdeme vhodné místo, ještě necháme dívku chvíli spát. Myslím, že musí být dost vyčerpaná. Posadím se k ohni a chvíli hledám slova.

"Víš, sama toho tolik nevím. Mám za sebou teprve druhý úplněk." krapet omluvně se na Morganu pousměju. "Pokousal mě nakažený vlk. Je to nemoc. Ale lék ještě není. Nebo se o něm neví." vydechnu a zadívám se do země.

"První přeměna je těžká. Buď ji zvládneš vědomě nebo tě přemůže Vlk a ty zdivočíš. To se stalo mně. Za ten měsíc s Howardem jsem se opravdu snažila se svým Vlkem sžít, myslím, že jsem se i naučila zvládat své emoce, ale...nestačilo to. I druhý úplněk jsem nezvládla přebrat kontrolu. To je i důvod mé cesty. Měla jsem pocit, že musím vyrazit na cesty, abych všemu více porozuměla." zvednu k čarodějce pohled a kývnu k dívce.

"Cítím z ní náš pach. Ona...naopak poznala mě. Ale nedovedu si představit, že by dítě mohlo přežít pokousání a přeměnu..." zavrtím nevěřícně hlavou.

"Morgano, ty sis nic z toho nevybrala. Nebudu ti mít za zlé, jestli se teď rozhodneš jít a pokračovat ve svém hledání Siatry." to byl holý fakt.

Toulky Strugií, směrem k
Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084,
odpoledne

Přikyvuji. Raději bych nebyla, raději bych o ničem nevěděla. Ale bohužel. Budem si teď muset dávat hodně pozor. V Sibiru.. To by mohlo být velké město. Ale není od Omoru dost daleko? Znovu se podívám na dívku kterou má Vibeke na zádech. Doufám, že ji neumí nijak sledovat.

Znovu přikývnu. Musíme najít nějaké bezpečné místo. S trochou štěstí nás tam nikdo nenajde. Snad se mi to podaří zabezpečit i nějakým kouzlem. A snad nám ta dívka řekne ještě něco více.. "Uvažuješ jako oni?"

Podívám se na Vib. Nejsem si moc jistá jak tohle myslela. Mluví dál a já si říkám, jak tohle všechno ví. Přijde mi, že se v tom dost vyzná. Více než by běžný člověk měl. A asi to nebude jen nějaká znalost kterou má její lid.. Najednou Vib zastaví a já na ni překvapeně hledím. Říkala jsem si, že to myslí jen teoreticky, že to je jako když by byla vlkodlak.

Jenom že ona pokračuje a mně to najednou dojde. "Ta srna.. Ten tvův čuch.." No jistě, teď to dává smysl! Ooh bože, Vibeke je vlkodlak! A já s ní jen tak cestovala!

Cítím jak se mi rozbušelo srdce a vyschlo mi v krku. Levou dlaň si položím na hruď (srdce). Dýchám. Snažím se uklidnit.. "Takže ty jsi.. Vlkodlak?" Špitnu sotva slyšitelně. Stojím na místě a nejistě, možná i trošku fascinovaně, na ni hledím. Vlkodlak.. U všech bohů.. Předtím upírka, teď vlkodlačice, co potkám příště, draka?

"Dobrá.. Takže, já.. Já.. Oni teď možná půjdou po tobě. A já.. Co mám dělat?" Dostanu ze sebe, možná trochu zmateně. "Jak.. Jak se ti to stalo? Chceš.. Chceš jít se mnou za Siatrou? Možná by ti mohla pomoc.. Samozřejmě, jen jestli chceš.. Jak.. Jaký to je? Je.. Je ti to nepříjemné?" Chrlím ze sebe, stále trochu zmateně, ale je jasné že jsem i zvědavá.

Na cesty

Lysia, Západní Impérium
02. července 1084, večer

Nebudu lhát, to, že mí noví kamarádi hltají každé moje slovo, je moc fajn pocit. Na druhou stranu se však cítím trochu nesvá - kromě Erin jsem s nikým za celý měsíc tak dlouho nemluvila, kromě příležitostného nákupu jídla nebo noclehu. Poděkuju stařence za talíř s kuřecími stehny, který mi přisunula, a s chutí se do něj zakousnu. "Mof obrý," zahuhlám uznale s plnou pusou ale pak už si dopřeju pár vteřin ticha, abych spolkla sousto a zajedla ho chlebem.

Je to paráda, zase jíst u stolu jako civilizovaný hobit, pochvaluju si v duchu, ale uvědomím si, že nechávám spolustolovníky čekat. "Battanie," řeknu pomalu a zasněně, "To je nejkrásnější země na světě." Pokývu hlavou, ukousnu si další kus kuřete a pokračuju. "Máme tam spoustu úrodných políček a lesů a rybníků. Každý si na zahrádce pěstuje aspoň jablíčka nebo nějakou zeleninu, a někdo chová zase zvířata, takže když si sousedi vypomůžou, mají dohromady bohatou večeři. Jako vy tady. A můj táta má hospůdku, která je vyhlášená široko daleko. A..." Hlas se mi najednou zadrhne a oči se mi při vzpomínkách na domov, který je teď na míle vzdálený, zalijí slzami. Do teďka jsem si ani pořádně neuvědomila, jak moc mi Lindorn a naši chybí. Stýská se mi dokonce i po Tondovi Veveřičkovi, který mě všechno naučil a díky němuž jsem došla tak daleko. Co by asi řekl, kdyby mě teď viděl? A co by řekli táta s mámou? A Pili s Pampeliškou?

Zamrkám, abych zahnala slzičky, a popotáhnu. Nejsem tu přeci od toho, abych ostatním zkazila večeři. "No," pokračuju ještě trochu roztřeseným hlasem a pokusím se o úsměv, "A kde jsem byla?" Dramaticky se rozmáchnu. "Všude možně!" Při myšlenkách na má dobrodružství se mi vrací dobrá nálada. "Prošla jsem skrz celé Západní Impérium," zahlásím velkolepě, i když v "celém" Západním Impériu jsem zdaleka nebyla. Ale připadá mi to tak! "Viděla jsem tolik elfů pohromadě, kolik jsem neviděla za celý život." Zarazím se, když si uvědomím, že všichni kolem mě jsou taky elfové a jak jim to asi musí znít, ale pak pokračuju. "Jedna z nich - teda z vás - Erin - mě naučila o bylinkách a léčitelství," povídám nadšeně a k tomu ohlodávám zbytek kuřecího stehna. "Je to tu úplně jiné než u nás. Máte tu rostliny, které u nás vůbec nerostou. A tady u vás, na jihu, je spousta písku a taky hrozné teplo. Kdybyste byli v Battanii, viděli byste mnohem víc trávy a obilí a stromů. Je to tam daleko... zelenější," vykládám a dívám se po ostatních, jestli se nechtějí na něco zeptat.

Jak se na chvíli odmlčím, zívnu. Břicho plné dobrého jídla mě trochu uspává. "Je tu nějaké místo, kde bych mohla přespat?" změním téma.

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084, odpoledne
25 dní do úplňku

"Jsi si tím naprosto jistá?" zeptám se Morgany, ačkoliv jí na očích vidím, že ano. Strach. Cítím strach. Ale musím ho ovládnout. Teď tu nikdo není. Žádný důvod k panice, Vibeke. Dýchám zhluboka a chvilku jdu mlčky. Jako první mi na mysli vytanul Howard a jeho bezpečí. Snad si skutečně vzal k srdci, aby byl opatrný, i když si myslí, že se nikdo nedívá.

"Na jarmarku šly zkazky, že jsou někde u Sibiru. Co dělají tady...?" povzdechnu si. Důvod mám pravděpodobně na zádech. Podívám se ba čarodějku a souhlasně kývnu. "Ano, najdeme nějaké bezpečné místo a utáboříme se." to bude teď nejvhodnější.

Chvilku svou společnici po její otázce tiše pozoruju a pak cosi zamručím. "Uvažuješ jako oni." vydechnu. "Vlkodlaci nejsou monstra, co by běhala po lesích a vyžívala se v masakru. Tedy...pozor si musíš dát vždy několik dní před a během úplňku. To dochází k přeměně. Vnitřní Vlk má navrch. Především u těch, kteří svou přeměnu ještě neumí plně kontrolovat. V tu dobu je lepší dávat si pozor na hluboké lesy a odlehlá místa. Místa, kam člověk běžně nezavítá." sama se divím, jak lehce jsem se, o tom rozpovídala. Pak se zastavím.

"Pokud by se naše společná cesta protáhla, zhruba čtyři dny před úplňkem bych se vymluvila na stopování nějaké vzácné zvěře a několik dní bys o mně nevěděla..." řeknu a sleduju, jestli jí dojde, co se jí tu snažím vlastně víc než naznačit. Srdce mi buší jako šílené a horko se hrne do hlavy.

"Musíme si věřit, Morgano. Tohle je hodně vážné. Proto ti nechci nic zapírat." vydechnu, ale mám se na pozoru. Pokud bude třeba boj, tak budu bojovat.

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Omorská oblast, Strugia
04. července 1084,
odpoledne

Z města… véélkého.. To je jediné co z dívky vypadne. Jinak vypadá že je smutná a zřejmě i unavená. Vidím jak se Vib drží a dokonce mi přijde že po chvilce i usíná. A nevím zda se mi to nezdálo, ale přišlo mi, že se k ní malá docela má. Tohle je opravdu zvláštní situace. Že by Omor? Hmm, kolik je v okolí jiných, velkých měst?

Z přemýšlení mně vytrhne Vibeke, tedy její hlas. Ve chvíli kdy slyším slova "Stříbrné kuše", tak jako bych to živě viděla před sebou. Tu scénu, tu vizi, co jsrm měla v té usedlosti. Kouzelník, ten muž v plášti. Hádá se s tím otcem. A.. Ten jeho plášť.. Je tam cosi stříbrného, nějaký znak.. Počkat.. To je přeci kuše!

Jak to že jsem si toho prvně nevšimla?! Párkrát zamrkám abych se vzpamatovala ze své chvilkové nepřítomnosti. Vlkodlaky? Dívám se na Vibeke, do jejích očí. Ona si nedělá legraci, vypadá velmi vážně. Takže.. To co jsem četla a co jsem slyšela na cestě po Strugii, to byla pravda? Nejsou to jen povídačky.. Vlastně.. Když jsou upíři, proč by nemohli existovat vlkodlaci?

"U všech bohů.." Špitnu tiše. Cítím jak mi buší srdce. Něco takového jsem opravdu nečekala.. "Vib.. Ti lidé, co přišli do té usedlosti a unesli ty lidi.. Myslím že to jsou oni.. Nebyla jsem si jistá, ale ten co vykouzlil portál, ten měl na plášti stříbrnou kuši". Řeknu tiše, ale vážně. Je možná znát že jsem trochu rozrušená.

Udělám krok dál. Pak ještě jeden a další a.. zastavím se. Pohlédnu na dívku kterou teď má Vibeke na zádech.. Jestli že to jsou lovci a hledali ji, tak.. Ona asi něco ví. Co když třeba někdo z její rodiny byl vlkodlak? Něco se tam stalo, ona utekla aby se zachránila a pro to je teď tak smutná?

"A.. Asi bychom měly najít nějaké místo na přespání". Pípnu. Propána, do čeho jsem se to dostala? Doufám že teď nebudou třeba hledat nás.. Pomalu se dám znovu do kroku. Po chvilce se podívám na svou přítelkyni. "Vib, co.. Co ty o tom víš? Jestli opravdu vlkodlaci jsou, co bychom dělaly když nějakého potkáme? Je něco čeho se bojí? Víš jak je zahnat?" Vibeke je Nordka. Možná si její lidé o něčem takovém povídají.

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Omorská oblast, Strugia
4. července 1084, odpoledne
25 dní do úplňku

Dívčino tiché prohlášení mě na tolik vyvede z míry, že klopýtnu, ale naštěstí celkem rychle získám ztracenou rovnováhu. Srdce se mi rozbuší a podivný svíravý pocit se nade mnou snaží převzít kontrolu. Je to jako, když jsem poprvé lovila velkého kance. Šílená nervozita a ještě něco, co se těžko popisuje.

Kéž by to byl Howard. On by určitě věděl, co dělat. Je starší a...moudřejší! Ach, Howie...do čeho jsem se to jen zamotala. Tohle bude obrovský risk, ale...asi to jinak nepůjde. Mohlo by to být jen horší. Safra...

"Morgano, slyšela jsi někdy hmm...o stříbrné kuši?" prohodím tiše a nejen kvůli tomu, abych nevzbudila malou. "Pokud netušíš, koho tihle...lidé loví, tak...vlkodlaky." poslední slovo je skoro slyšitelné a můj bledě modrý pohled se ostře zabodne do čarodějky, protože chci její upřímnou reakci. Věří na ně, tedy...nás? Děsí se? Cokoliv?

Počkám na reakci a pak budu pokračovat.