Od večerní návštěvy temného elfa se toho už moc neudálo. Torrak se Stellou předali svůj úlovek v táboře a vrátili se ke své hlídce, která již pokračovala bez dalšího vyrušení. Další den se Jugrin osobně pustil do výslechu, ale ke smůle všem, ani jemu se nepodařilo elfa rozmluvit. Nakonec ho tedy předali předákům, kteří jej uvěznili.

Následující dny ubíhaly v až unavující rutině. Ráno vstát, vyslechnout si denní plán a pak buďto na hlídku, nebo procházet tábor a udržovat pořádek. Jediné narušení rutiny byl příjezd dalších kopáčů a stavitelů a poté cesta do Sibiru pro zásoby (té se zúčastnili Bjorn a Fin), jinak vše probíhalo stejně. Tak moc stejně, až si někteří členové kumpanie začínali pomalu stěžovat.

Každopádně, Torrakovi i Finovi rutina vyhovovala. Měli dostatek času vymyslet a vystavět obranu tábora a později i kolem celého osídlení. Totiž, jednoho rána, zrovna když Torrak s Finem (hlídku měla Stella s Rigonem a Hrien se Simenou) dokončovali zabezpečení druhého vstupu, který Jugrinova kumpanie chránila, přišel jeden z předáků a oběma trpaslíkům nabídl pomocnou ruku a pár denárů navíc, když se postarají o opevnění celého osídlení. Samozřejmě s dodatečnou pomocí a dostatkem materiálu (můžeš popsat co vše jste vybudovali). Jugrin proti nabídce předáka nic neměl a dokonce oba dva stavitele uvolnil z nadcházejících hlídek, aby se mohli plně věnovat zabezpečení tábora. Přeci jen, i kumpanii to usnadní práci. A tak následující dny se oba dva, Torrak i Fin, starali hlavně o výstavbu opevnění s dostatečnou pomocí dalších dělníků.

Bylo právě odpoledne, stavba opevnění akorát finišovala a zbývalo už dokončit jen poslední část, když se k jedné z bran přihnal zvěd od Kladivounů. Profrčel branou, jakoby se mu za zadkem hnala celá armáda a velmi rychle zmizel mezi dřevěnými domy, které v táboře za tu dobu vyrostli.
”Čichám čichám průser,” pronese Fin Torrakovým směrem a ještě nějakou chvilku sleduje místo, kde trpaslík na koni zmizel, než se zase vrátí k práci. V té chvíli ještě nevěděl, jak moc blízko je pravdě.

Zatímco Torrak a Fin pracovali na opevnění, Stella se dál věnovala hlídkám a občas byla vyslána jako zvěd do blízkého okolí. Samozřejmě ne sama, většinou byla ve společnosti Simeny. Ve chvíli, kdy se do tábora přiřítil kladivounský zvěd, nacházely se obě ženy jižně od tábora. Dnes měly za úkol prozkoumat lesy mezi Sibirem a nalezištěm. Spíše než lesy to byly malé ostrůvky několika stromů a menších kopců, ovšem dost velkých na to, aby se tam mohl někdo ukrýt. Tedy ne že by se tam někdo ukrýval.
”Nic,” řekne, možná trochu zklamaně, Simena. Právě dokončila obchůzku své části lesíka, stejně jako Stella. Ani ona na nic nenarazila, snad jen na opuštěnou jeskyni, kterou před nějakou dobou obývalo nějaké zvíře, nejspíše medvěd.
”Vrátíme se,” navrhne trpaslice a poplácá svého koně po šíji. ”Zítra bychom mohly více na západ, do hor.”

Alexandra se nad tvým vysvětlením jen zasměje a jakmile vstaneš, vyrazí do jídelny. Během cesty ti popisuje místa, kudy procházíte, na bratra se však nezeptá.
Vejdete do jídelny, která je velká a rozlehlá a jen z poloviny obsazená. Léčitelka tě nasměruje směrem k výdejním oknům, kde stojí několik lidí v bílém oblečení. Když tam dojdete, vezme si jeden z táců, tobě podá druhý a spolu pak projdete k oknům, kde vám kuchtíci nandají jídlo. Polévka (hovězí vývar s krajícem chleba), hlavní jídlo (dušené vepřové se zeleninou a bramborem) a nějaké pití (obyčejná voda).

Na bratra se začne vyptávat teprve až když usednete ke stolu a pustíte se do jídla (chuť jídla je obyčejná, nic extra, ale zase je jídlo vcelku syté a hlavně čerstvě vařené). Jakmile jí povíš vše co chce vědět, na chvilku se odmlčí, aby se mohla věnovat jídlu. Teprve až pak se na tebe podívá a se zvědavým výrazem se tě zeptá: ”A co máš v plánu dál? Připojíš se opět ke karavaně?”

”Turid,” pronese dívka potichu, snad aby si jméno zapamatovala a jakmile jí Vibeke nabídne, že ji vezme na záda, ihned toho využije. Jak mohla lovkyně čekat, pro ni dívka skoro nic neváží. Jakmile je na zádech, pohodlně se uvelebí, opatrně položí Nordce ruce kolen krku, aby nespadla a po chvilce Vibeke ucítí, jak jí hlavu položí na rameno.
”Z města… véélkého,” odvětí tiše na první z otázek, na druhou však už neodpoví. Jen nepatrně zavrtí hlavou a do očí se jí vhrknou slzy. Hned na to schová svou tvář do Vibekiných vlasů, snad aby nebylo vidět, že se jí chce brečet.

Ještě nějakou dobu se dívka schovává ve vlasech, zdá se, že tiše pláče, byť se snaží pláč potlačit. Po chvilce přeci jen s pláčem přestane a tak trochu i zvláční. Vibeke brzy dojde, že dívka pomalu usíná. ”Jsi jako já,” zašeptá dívka slabým, ospalým hláskem, než zvláční úplně. Než vůbec lovkyně stihne nějak zareagovat nebo cokoliv udělat, už jen cítí Turidino pravidelné oddechování.

Nyní máte prostor si pokecat mezi sebou. Příspěvek můžete zakončit utábořením nedaleko Omoru. Šanci vyzpovídat Turid dostanete v táboře.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, večer

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, poledne

Toulky Strugií, směrem k Omoru

USEDLOST

Omorská oblast,
Strugia
04. července 1084,
odpoledne

Alexandra na tebe překvapeně zamrká, ale pak jen s úsměvem přikývne a přejde před pracovní stoly, tak, aby ji všichni studenti viděli. Ohořelý student se na tebe nechápavě podívá, pak jen ale zavrtí hlavou a začne se věnovat úklidu na stole. Mezitím Alexandra začne povídat o různých druzích bylinek, jejich kombinací a správných postupech přípravy lektvarů a elixírů z nich. Aniž by sis to uvědomovala, začneš usínat.

Přijde ti to jako jen pár minut, jako bys sotva zavřela oči, když ti někdo začne jemně šťouchat do ramene: ”Prix? Prix.” Dostává se k tobě skrze závoj mlhy ženský hlas. Ještě nějakou chvilku ti trvá, než se probereš, když tak ale učiníš, uvidíš usmívající se Alexu, jak nad tebou stojí. ”To byla ta přednáška tak nudná?” zeptá se tě se zájmem, ale hned na to se rozesměje. ”Pojď, nebo nám nezbyde nic k obědu.”

Teprve až ve chvíli, kdy se dívka rozběhla k Morganě a schovala se v jejím náručí, Vibeke ucítila něco známého. Pach, který by poznala kdekoliv. Byl jiný, ale přesto stejný. Snad to bylo tím jak dívka běžela, nebo možná tím, že se otočil vítr. Pach, který lovkyně cítila byl velmi podobný tomu, jaký měl Howard a jaký měla nejspíše i ona sama.

Morgana zase, narozdíl od Vibeke, ucítila podivné mravenčení, když k ní dívka přiběhla. Jakoby byla nabitá magií. Kdyby to bylo možné, jistě by házela jiskry při každém pohybu. Pach ozonu byl silný, ale podivně uklidňující. Nebylo to něco, co by mělo vyvolávat obavy, bylo to podivně uklidňující, skoro až uspokojivé. I přesto v tom pocitu bylo něco, co čarodějku znepokojovalo. Ovšem těžko říci, co to bylo. Snad to, že dívka si svou moc neuvědomovala? Nebo si ji uvědomovala, ale neuměla ji ovládat?

”Hmm,” Miuna tiše přikývne na Morganinu otázku a když Vibeke nabídne, že by si ji vzala na záda, dívenka se na ní zvídavě podívá. Skoro až by lovkyně mohla říci, že se lehce pousmála.