Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Okamžitě začnu chytat padající tělo. Vlastně je těžší než jsem si představovala, nebo to možná bude tím, že je o trochu vyšší než já. Dýku konečně můžu v klidu schovat. „Doufám, že jsem ho tou ránou nezabila… Vypadá to, že spinká až zbytečně moc tvrdě.“ Zhodnotím svoji násilnickou akci, ale pak jen zavrtím hlavou. „Jo, to je asi dobrý plán.“ Zhodnotím Torrakova slova a pustím se do prohledávání neznámého elfa. Seberu mu naprosto všechny zbraně, které by snad u sebe měl, a věřte mi, že se neštítím mu prohledat jakékoliv partie. Ale stejně jako zbraně, tak hledám nějaké dopisy, lejstra, nebo prostě cokoliv, co by nám mohlo napovědět, o koho se jedná a o co mu jde. Ale pak už nezbývá nic jiného než se i s úlovkem vrátit do tábora. „Ať mu tu hlavu moc neomlátíš a něco mu v ní zůstalo.“ Pronesu s lehkým pobaveným úsměvem, když sleduju, jak trpaslík táhne vetřelce jako pytel brambor. „Počkej, pomůžu ti.“ I se zásilkou pomalu dojdeme zpátky do tábora, kde už nám s ním snad víc pomůžou. | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Podle všeho Stelle rozumí, ale nechce se bavit. No to už není na nás, co a jak. On mu ten jazyk někdo rozváže a věřím, že naše kumpanie na to má nějakého "experta", který se postará, aby pán mluvil. Otvíral jsem pusu, že bych se o něj ještě trošku otřel, ale pak přišla rána od Stelly a pán se nám složil k nohám. "No. Tak to bylo radikální, ale na místě. Takže navrhuju následující. Ty ho prohledej, já Tě budu krýt kdyby něco. Pak to hovno já vezmu a odtáhneme ho k šéfovi. Ať si s ním láme hlavu někdo jinej." Odplivnu si při pomyšlení, že na takovýho parchanta budu muset jen sahat a nemůžu mu moc ublížit. Po prohledání ho prostě chytím a potáhnu. Žádný jakýpak co pak. Ve chvíli kdy budeme na doslech zakřičím k táboru, že jsme chytili špeha. Tady a teď nebyl čas na nějaké finesy a promyšlenější plány. Snad je jeden, ale taky jich mohlo být víc a řítit se na nás velkej problém. | ||
| |||
 | Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium Domov, bludičky létající nad vodní plochou uprostřed snového města, měsíc na obloze a všechno temné, ale osvětlené takovým příjemným, tlumeným světlem. Usmívající se tváře, kruh víl, které se drží za ruce a tancují kolem modrého ohně. Smějí se. Vílky poletují nad ohněm také, házejí po sobě bobule, až se ohodí... Chvíli se na sebe mračí, pak se začnou škodolibě smát té, která má kyselost v oku a nyní křičí na celé kolo. Ruka svíraná v teplé dlani, radost všude kolem. Tváře bolí od věčného smíchu, hrdlem se prolévá zlatavý nektar, který otupí mysl a ponoří do nekončícího ráje, smích, vše se rozplývá... Vše se rozplývá... "HUHU!" prudce jsem se postavila a rozhlédla se kolem sebe. Musela jsem usnout! Zamrkala jsem překvapeně a v první chvíli se lekla, že si zase nic nepamatuji. Takže když mi došlo, že si pamatuji, že mohu zase začít zapomínat, oddechla jsem si. Haha! "Ah. Máš takový milý hlas! Huh! Takový jako stvořený, aby zpíval ukolébavky! Hah! Nic ve zlém!" poznamenala jsem pohotově a otřásla se. Protáhla jsem se a rozhlédla se po učebně. Pak jsem se zhoupla na patách a podívala na Alexandru. "Jdeme!" řekla jsem jen. A pokud chtěla, již během cesty bych jí začala povídat vše, co se týkalo Marka a na kterého se původně ptala, pokud ji teda nezajímalo něco jiného. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | USEDLOST Omorská oblast, Když jsme sem zamířily, rozhodně jsem nečekala že si budu odnášet malou dívenku. Už jsem párkrát myslela na to, že bych někdy chtěla dítě, dceru. Dlouho předtím než jsem potkala Jolku.. Teď je to.. Velmi matoucí. Mísí se ve mně různé pocity, chci jí pomoc, chci ji ochránit, ale, zároveň jsem hodně nejistá a nevím co čekat. Vlastně přiznala, že ti lidé hledali ji. Proč? Malá dívka přeci jen tak neuteče a neschová se cizím lidem ve stodole.. Jak ji tak obímám a držím, cítím něco.. Nového. Velmi zvláštního a.. znepokoiivého. U všech bohů.. Tolik magie. V tak malé dívence. Jak je to možné?! Že by se třeba někde stala nějaká nehoda a pro to ji hledají? Budu o ni muset zjistit víc. "Ano.. Snad.. Něco najdeme". Dostanu ze sebe když na mně promluvila Vib. Jsem asi trochu mimo. Mám zkrátka pocit, že tady půjde o něco velkého, většího než bychom si myslely.. Prohlédneme obě stavení, ale nenajdeme už nic neobvyklého. Ale aspoň pro Miunu se našlo nějaké oblečení a botičky. Vezmu ještě jeden šátek a uvážu jí ho kolem vlasů, aby to vypadalo jako že je to pro to, aby jí nebyla zima. Když pak vyjdeme zpět ven, Vib se zeptá jestli nemá dívku nést ona. Položím ji na nohy. "Chceš jít s Vib? Je velká, měla by jsi skvělý výhled". Pousměji se a dle toho jak se vyjádří, půjde Miuna se mnou nebo s Vibeke. Ještě předtím, dokud stojí na zemi, chci něco zkusit.. Poprosím dívku aby se mi dívala do očí. Já se dívám do těch jejích. Chvilku se soustředím a pak šeptnu několik tichých slůvek a.. (Magie: 14+3= 17) Dívka má najednou oči zelené.. Je to jen slabá iluze, při bližším pohledu jsou vidět ty její modré, ani nevím na jak dlouho to vydrží, ale snad by nám to mohlo aspoň trošku pomoc. Pak už můžeme vyrazit. Pokračovala bych asi dál do Omoru, pokud Vib neřekne jinak.. Asi po patnácti minutách to už nevydržím. Trošku spomalím a kouknu na Miunu. "Já.. To co jsem řekla, to platí, pomůžeme ti.. Ale, musíš nám říct pár věcí. Ano?" Mluvím mile, přátelsky a sladce se pak usměji. "Takže.. Odkud jsi přišla? Máš maminku a tatínka? Mohly bychom tě k nim odnést. Jistě se o tebe bojí". | ||
| |||
 | Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium
| ||
| |||
| Toulky Strugií, směrem k Omoru Omorská oblast, Strugia
| ||
| |||
| Na cesty Lysia, Západní Impérium
| ||
| |||
| Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
| ||
| |||
| Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium Rychle jsem probíhala svou cestu a snažila se dostat přesně tam, kam jsem potřebovala. Problémem nebylo to, že by má paměť byla špatná. Tentokrát. Ale byla jsem si jistá, že kdybych neměla paměť, že by problém byl mnohem zábavnější. Hm. Docela jsem nebyla nadšená vývojem situace, ale vzhledem k mé minulosti, věděla jsem, jak si poradit. Oslovila jsem několik lidí. Popisovala Alexandru. První, že měla hezký úsměv, pak že měla jemně vlnité vlasy, pak mi došlo, že prostě mohu říct jméno a oni budou vědět. No. Hehe, co dodat. Síla zvyku, jména byla obvykle to nejhorší k zapamatování. Když se mi jí ale konečně podařilo najít, poslechla jsem si ji. Sice ona byla ta, co po mně něco chce a teď mě bude zdržovat! Ale jídlo zadarmo nikdy neodmítnu, co si budeme, od mého odchodu z domova bylo shánění jídla poněkud svízelné. Hehe... "Jasnačka! Hih! Ale přidám se! Ať se nenudím!" řekla jsem potěšeně a přiskočila ke studentovi, co měl ohořelé obočí. Třeba tomu rozumím lépe... "Co děláme??" | ||