Vyběhla jsi z alchymistovo domu, obtěžkaná sklenicí bylinek vzpomínkami, o kterých jsi nevěděla, že je máš. Ihned jsi zamířila za Alexandrou a k tvému překvapení, nečinilo ti žádné problémy si ihned vzpomenout kde by asi tak mohla být. Hned na to sis vzpomněla, že vlastně nevíš, kde by mohla být. To ale nevadilo, stačilo přeci najít někoho, kdo by to vědět mohl.

Nakonec jsi musela promluvit s pěti lidmi, abys zjistila, kde by se Alexa mohla nacházet. Dva strážní, kteří tě navedli do hlavní budovy university a pak dva studenti, kteří ti maximálně ukázali, kde má svou pracovnu, kde však ale nebyla. Až jeden z profesorů tě, s jistou netrpělivostí, odvedl až za léčitelkou.
Alexandra byla v jedné z mnoha laboratoří, kde se mladí učenci učili alchymii a jiným dovednostem. Zrovna ve chvíli, kdy jsi ji našla, kontrolovala nějakého studenta a poučovala jej o tom, co udělal špatně. Student nebyl moc nadšený, možná to mělo spojitost s ohořelým obočím a neskutečným nepořádkem na jeho stole.
Když tě profesorka zahlédla, s úsměvem ti zamávala, něco dořekla studentovi a zamířila za tebou. ”Vyřízeno? Výborně. Bohužel se ti teď nemohu věnovat, ale za půl hodinky hodina končí a mohly bychom si dojít třeba na oběd a popovídat si, co ty na to?”

Elf s milým úsměvem přijme tvou ruku a ukáže ti ke stolu. ”Mě říkají Jerome,” dojde s tebou ke stolu, ukáže ti volné místo a sám se posadí na to vedlejší. Stolovníci se při pohledu na tebe pousmějí, někteří ti pokynou hlavou, jiní ti zamávají. Všimneš si, že jsou mezi nimi i děti, zatímco další ratolesti pobíhají v blízkosti stolu, nebo se motají dospělým pod nohami.
”Ale kdeže, děvče. Peníze si schovej, budou třeba do budoucna,” usměje se na tebe starší lidská žena a posune k tobě ošatku s pečivem a talíř obložený uzenou šunkou, sýrem a paprikami.
”Spíše nám pověz, co hobit jako ty, dělá tak daleko od úrodných udolíček Battanie?” mile se na tebe pousměje a ty najednou ucítíš, jak se na tebe upírá většina pohledů v doslechu.

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Jugrinova kumpanie

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, večer

USEDLOST

Omorská oblast,
Strugia
04. července 1084,
odpoledne

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

Na cesty

Lysia, Západní Impérium
02. července 1084, večer

Zatímco Morgana stála u studny, Vibeke se pomalu přibližovala ke stodole. Obě dívky se pak, poté, co Vibeke zaslechla podezřelé zvuky, sešli před budovou. Nordka hlasitě zvolala, čekajíc odpověď, ale jediné čeho se jí dostalo bylo poděšené škytnutí a snad i zadržení dechu. Nebo to tak alespoň znělo. Po chvilce se ale ozvalo tiché šustění slámy na hliněné zemi, následované tichými krůčky.

Trvalo to ještě nějakou chvilku, ale nakonec se za hranou vrat objevila půlka malého, špinavého a ustrašeného obličejíčku. Modré oko ustrašeného dítka sledovalo obě dívky, bloumalo i po okolí malého dvorku, než spočinulo na rozsypaném košíku jahod. V tu chvíli znovu škytlo a hlavu stáhlo zpět za dveře. Vibeke zřetelně slyšela drobný nádech, stejně tak i rozbušené drobné srdíčko. A pak dítko zpola vyšlo zpoza dveří.
Byla to malá dívenka, sotva desetiletá. Delší blond vlasy jí splývaly po ramenou, padaly přes obličej a tu a tam v nich šla zahlédnout sláma, jak se dívka skrývala v nějaké kupce. Měla na sobě jednoduché jednodílné šaty šedé barvy, které byly na spodním lemu špinavé. Byla bosa, nohy zašpiněné, stejně tak i ruce a drobný obličej, ale ne nijak více, než jak se od desetiletého očekává.

Na nordku byla dívka příliš malá a drobná (Morgan mohla ve vizi poznat, že obyvatelé usedlosti byli nordi), byť barva jejích vlasů a očí by říkala něco jiného. Viditelně byla vyděšená, roztřesená a neustále se rozhlížela po dvoře, jakoby čekala, že se někde někdo objeví.

Když párkrát zapraskala nějaká větvička pod elfčiným krokem, postava se rozhlédla, kontrolovala prostor za sebou, ale Stella byla dost zkušená na to, aby se stihla schovat. Štěstí ji přálo, postava byla možná až moc seběvědomá a hluk nadále nezkoumala. Místo toho popošla o pár metrů blíže ke křoviskům, snad aby lépe viděla do tábora Jugrinovců.

Torrak mezitím došel až na hranici lesíku a byť Stellu a ani záhadnou postavu neviděl, byl paralelně s nimi. Možná kdyby se trochu více snažil, zahlédl by v lese dva stíny, jeden u křoví a druhý kousek za tím prvním. Také by viděl, jak onen druhý stín vytahuje něco od pasu a plíží se k tomu prvnímu.

Stella tiše vytáhla svou dýku, dostala se až za zahalenou postavu a vrhla se na něj. K jejímu překvapení, podařilo se jí muže (jak záhy zjistila) překvapit a přiložit mu svou dýku na krk (hod na záchranu: 3). Vzápětí ucítila, jak se muž napnul, trochu narovnal a pomalu zvedl ruce.