Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia „Houkat jako sova místo signálu a další takové pitomé vymoženosti asi nemá vůbec význam vymýšlet.“ Kouknu se po Torrakovi. Ale nakonec jen pokývu hlavou. „Jo. Když se něco stane, tak začneme dělat kravál. Třeba to aspoň jedné osobě v táboře dojde.“ Opatrně vytáhnu meč a obratně ho uchopím. „Když to nic nebude, tak si tě najdu a vyzvednu. Mám docela dobrý sluch.“ Drobně se pousměju a poplácám trpaslíka po rameni. S tímhle rozloučením už mizím mezi stromy. Mapuju les a opatrně postupuju k místu, odkud jsem slyšela podezřelý zvuk. Lehounce našlapuju v lesním podrostu a proplétám se mezi stromy. Jemně pokládám chodidlo při každém kroku, od paty až po špičku, a dokonale kopíruju terén (Obratnost – 8+2=10) No, dobře, zase tak lehounké kroky nemám. Přeci jenom následuju pouze zvuk, který jsem slyšela v naprostém útlumu všech ostatních smyslů. Takže se teď najednou všechno zdá, že je úplně jinak než jsem si ve své hlavě vysnila. Když se blížím k místu, tak při každém hlasitějším zapraskání větvičky zkusím zmizet za stromem (Obratnost – 19+2=21). Co kdyby mě náhodou postava přede mnou slyšela. Ano, moment překvapení asi už nemám, ale aspoň osoba nemusí vědět, odkud útok přijde. A pokud bych měla trochu štěstí, tak to svede na lesní zvěř. Ale to už záleží na tom, jak moc je protivník zkušený. Pozoruju osobu před sebou a vyčkávám na ideální chvíli, kdy zkusit zaútočit (Plížení – 4+2-1=5). Teda ne úplně zaútočit. Spíše jen ochromit. Přiložit nůž na krk. Odzbrojit. Nebo něco podobného. Ráda bych zjistila, co tady ten člověk chce. Kdo ho poslal. A z jakého důvodu. | ||
| |||
 | USEDLOST - VIZE Omorská oblast, Následuji Vibeke, jen kousek za ní. Dívám se kolem a nepříjemný pocit ve mně roste. Vím že je tu něco špatně. Vím že tu někdo použil magii, a nejspíše způsobem, který by se mi nelíbil.. Jdeme kolem stolu a po zemi je rozházených spoousta věcí. Nářadí, nádobí, jídlo a.. Kusy nějaké látky, od krve. "Co se tu u všech bohů stalo.." Mračím se. Dojdu ke studni, chci se podívat dovnitř. Vedle studny je polámamý košík, sehnu se, vezmu jej do ruky a.. Něco jsem viděla. Košík padá na zem. "Ti parchanti.." Zakleju. Vážně by mně nenapadlo že to bude tak, jak jsem řekla. "Vib.." Pípnu a otočím se k ní. "Je to jak jsem řekla.. Bylo tu několik mužů. Dva ozbrojeni, jeden vysoký, v tmavé kápi. Byla tu rodina, chystali se na oběd a.. A ti cizinci zřejmě chtěli jejich jídlo. Došlo k hádce a k potyčce a.. Všechny pak unesli.. Ten v kápi vytvořil portál a vzali je s sebou.." Řeknu naštvaně, ale i smutně. Je mi zle z toho že někdo je něčeho takového schopný. "Asi bychom to měly v Omoru nahlásit". | ||
| |||
 | Na cesty Lysia, Západní Impérium
| ||
| |||
| Toulky Strugií, směrem k Omoru Omorská oblast, Strugia
| ||
| |||
| Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
| ||
| |||
| USEDLOST Omorská oblast, Strugia Vydáváme se tedy na cestu a já si při tom tiše, ale vesele, broukám.. Po nějaké době mně do nosu prašťí příjemná vůně. Nakrčím nozdry a usměji se. To musí být to co cítila Vib. Ale.. Jak to že to cítila o tolik dříve než já? Rozumím že jako lovkyně může mít čich vytrénovaný, ale tohle mi přijde nějak zvláštní. No co, prozatím to nechám být. Pokračujeme dál a dojdeme na vcelku pěkné místo. Kolem hezká příroda, ohrazená políčka a pobíhají tu zvířátka. Připravené sroly jako na hostinu, ale nikdo u nich nesedí. Vážně, rozhlížím se a nikde ani noha. Dokonce ani z domů není slyšet žádný hluk, žádné hlasy. To je.. Trochu znepokojivé. Přeci by se někdo jen tak nesebral a odešel, natož celá rodina. S povytaženým obočím se podívám na Vibeke. Vím co myslí, je tu ticho. Až moc velké ticho.. Dívám se kolem pozorněji a.. Co to.. Najednou si něčeho všimnu. Tedy, spíše něco ucítím. A né, není to to jídlo kolem. Zamračím se. "Magie". Šeptnu. Cítím ji ve vzduchu. Je to skoro hmatatelné. Jako bych cítila mokré železo. Jindy by mi to nevadilo, ale za těchto okolností je to trochu znepokojivé.. Souhlasně na Vib kývnu. "Dávej pozor.. Myslím, že tu někomu buď nevyšlo kouzlo a nebo, čehož bych se bála víc, je tu nějaký kouzelník, který se sám pozval.." Jako že se tu objevil někdo, kdo těm lidem ublížil. Na to nechci ani myslet.. Kývnu na Vib a pevně svírající svou hůl, jdu za ní. Musíme to tu prohledat. | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Můj úkol byl poněkud nudný, ale o to důležitější. Beru v potaz, že Stella má určitě rozvinutější smysly jak já, takže se snažím být potichu. Medvěd, který chodí v porcelánovém nádobí se snaží být potichu. Bylo to pro mě asi víc stresující než čelit deseti nepřátelům Vím totiž, že to moc neumím. Na to jsem byl vždycky moc vznětlivý a neklidný. "Nemůžeš mít všechno...." Odmával jsem svůj vnitřní hlas a poslouchal Stellu, která na mě vychrlila co slyšela a za chvíli zase. "Idiot. Ty i Fin. Na co Vám je budka, když nemáte jak dát vědět o nepříteli. Idiote!" "Dobře běž. Já se budu souběžně stahovat k táboru a pokud se něco semele, tak udělám kravál a doběhnu Ti na pomoc." Moc víc toho teď dělat nemůžu. Takže se budu stahovat spolu s cestou Stelly a i když opustím naše předsunuté postavení, tak to je vlastně ku prospěchu věci. Aspoň nezůstaneme odříznutí nikde. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Znovu se ponořím do říše zvuků. Člověk by si mohl myslet, že omezit, tak dominantní smysl jako je zrak, nemůže vést k ničemu dobrému, ale… Pokud se sluch správně uchopí, dokáže zrak plně nahradit. Vytvářet vizuální mapy s naprostou přesností profesionální kartografa. Vrátí se k místům, kde jsem neobvyklý zvuk slyšela naposledy. Tentokrát ale nic. Ticho. Místo toho mě několikrát vyruší šustění v trávě, tiché kroky, které ale po delším zkoumaní, jsou pouze zvířecí stopy. Tím že teď hledám něco konkrétního, tak mi vlastně každý zvuk dokáže rozhodit koncentraci. Je to jako paranoia, za každým zvukem se snažit vidět něco nebezpečného. „Slyšela jsem už asi 5 sov, jednoho skřivana, dvě čejky, nějaké myši a asi bandu netopýru… Jinak zatím nic.“ Pronesu potichu směrem k Torrakovi report o mém pokroku. Nenechám se ale odradit. Pokračuju ve skenování lesíka vedle nás. Drobně sebou trhnu, když zaslechnu prasknutí větvičky. Stočím hlavu daným směrem. Zvuk prasknutí je následovaným zašustěním. A pak tiché žuchnutí a opět zašustění. Kroky. Jde krásně zaznamenat přenášení váhy z nohy na nohu. Mírně se zamračím, jak se opravdu snažím soustředit jen a jen na toto jedno místo. Uvolním se až ve chvíli, kdy zaslechnu pravidelné oddechování a i již předtím zaznamenaný cinkot kovu. Tohle je člověk, nebo minimálně nějaká inteligentní bytost. „Torraku… Myslím, že máme návštěvu…“ Pomaličku otevřu oči a upřu svůj pohled na mého trpasličího společníka. „Slyšela jsem minimálně jednu osobu. Tam tím směrem. Není ale ani daleko ani blízko tábora. Těžko říct.“ Položím nervózně ruku na rukojeť meče. „Měli bychom se tam jít podívat. Měli bychom to říct více lidem. Ale na druhou stranu nerada bych způsobovala v táboře paniku, kvůli mým nepotvrzeným slyšinám…“ Povzdychnu si. „Co myslíš…“ Zavrtím drobně hlavou. „Půjdu se tam podívat. Je to jediná možnost, jak to potvrdit.“ | ||