| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Ano, byla jsem nespokojená se svým postupem lesem. Dělala jsem rámus jako právě narozená srna, která se pořádně neumí ani udržet na nohou. A upřímně netuším jak to, že se mi stále dařilo vyhnout se jakémukoliv kontaktu s postavou. Ale. Prostě se podařilo. Dál se v tom nebudeme vrtat. Ještě by se to proti mně mohlo rychle obrátit. Nádech, výdech, nádech, výdech. Stisknout prsty kolem rukojeti dýky a… Stačilo pár rychlých kroků a ve vteřině již měla postava dýku pod krkem. „Zdravím…“ Šeptnu dotyčnému do ucha. Narovnám se a přitlačím osobu více k sobě, tak abych měla nad ní naprostou kontrolu. V tu chvíli se rozhlédnu, jako bych očekávala nějakého jeho kumpána. Někoho, kdo do teď čekal ve křoví a právě se mě chystá praštit po hlavě palicí. Přeci jen měla jsem tak obrovské štěstí, až začínám mít nepříjemný pocit, že muž pod mýma rukama byla jen návnada. „Takže, o co tady jde.“ Syknu. „Buď si popovídáme v klidu, nebo to zvládnu i s násilím. Záleží na tobě.“ Očima zabloudím směrem k cestičce, kde bych čekala Torraka, pokud opravdu šel analogicky se mnou směrem k táboru. Lehce zatlačím na mužova záda, aby se pohnul kupředu. Ráda bych ho dovedla na cestu, abych byla blíže k Torrakovi. Vždycky je lepší být na potenciálního nepřítele ve dvou. |
| |||
USEDLOST Omorská oblast, Se znepokojeným výrazem se podívám na Vibeke. "Já nevím.. Třeba jim jde o toto místo. Nebo je vzali aby je měli jako otroky, nebo je prodali.." U takových lumpů může člověk čekat to nejhorší. Rozhodně bych to tedy té rodině nepřála, doufám že jsou v pořádku. Dojdu blíže k Vib. Na někoho zapomněli? Ten "někdo" by měl být zřejmě ve stodole. Zvláštní, nikoho dalšího jsem ve své vizi neviděla. Ale je možné že někdo mohl být schovaný.. Vib začne na dotyčného volat, já se snažím vypadat mile a přívětivě. Po chvilce se spoza dveří do stodoly ukáže modré očko a krátce na to i jeho majitelka. U všech bohů.. Je to malá holčička. Jistě bude vyděšená, kdo ví co ta chudinka viděla. "Ahoj". Pozdravím mile a přidřepnu si, abych byla na její úrovni. "Já se jmenuji Morgana. Tady ta paní... Kývnu na Vib. "Je Vibeke.. Nemusíš se bát, přišly jsme ti pomoc.. Já jsem léčitelka. Dovolíš abych se podívala, zda jsi v pořádku?" Mluvím tiše a mile, s lehkým úsměvem na tváři a směrem k dívce natáhnu ruku. "Slibuji že to bude v pořádku, ano? Neboj se.. Řekneš nám jak se jmenuješ?" |
| |||
Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium Sebrala jsem celou sklenici s vděkem v očích a polkla, jak dál mluvil. Hu! To bylo vzrušující! Konečně jsem mohla udělat něco se svou pamětí! Ha! A konečně jsem si pamatovala! Ah... Ale teď už mi nikdo nebude věřit zapomenuté úkoly. Hm, nesmím o tom čaji nikomu říct, abych se dál mohla teď už cíleně flákat a dostávala úlevy. Přece jen, průzkumné práce byly také zábavnější, když se mnou museli posílat do dvojice někoho, protože jinak bych se ztratila... A když to byl třeba Gurdo... Aaaaah... "Aha! Výborně, jste forma! Hah!" řekla jsem nadšeně, rychle zamávala jen abych se i se sklenicí rozběhla opět nazpět za Alexandrou. Sice jsem pochybovala, že bych jí o Markovi mohla říct o moc více a ukojit její zvědavost, ale... Přála si si popovídat a já měla všechen čas, co jsem potřebovala! Hurá za Alexandrou! |
| |||
|
| |||
Toulky Strugií, směrem k Omoru Omorská oblast, Strugia
|
| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
|
| |||
|
| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia „Houkat jako sova místo signálu a další takové pitomé vymoženosti asi nemá vůbec význam vymýšlet.“ Kouknu se po Torrakovi. Ale nakonec jen pokývu hlavou. „Jo. Když se něco stane, tak začneme dělat kravál. Třeba to aspoň jedné osobě v táboře dojde.“ Opatrně vytáhnu meč a obratně ho uchopím. „Když to nic nebude, tak si tě najdu a vyzvednu. Mám docela dobrý sluch.“ Drobně se pousměju a poplácám trpaslíka po rameni. S tímhle rozloučením už mizím mezi stromy. Mapuju les a opatrně postupuju k místu, odkud jsem slyšela podezřelý zvuk. Lehounce našlapuju v lesním podrostu a proplétám se mezi stromy. Jemně pokládám chodidlo při každém kroku, od paty až po špičku, a dokonale kopíruju terén (Obratnost – 8+2=10) No, dobře, zase tak lehounké kroky nemám. Přeci jenom následuju pouze zvuk, který jsem slyšela v naprostém útlumu všech ostatních smyslů. Takže se teď najednou všechno zdá, že je úplně jinak než jsem si ve své hlavě vysnila. Když se blížím k místu, tak při každém hlasitějším zapraskání větvičky zkusím zmizet za stromem (Obratnost – 19+2=21). Co kdyby mě náhodou postava přede mnou slyšela. Ano, moment překvapení asi už nemám, ale aspoň osoba nemusí vědět, odkud útok přijde. A pokud bych měla trochu štěstí, tak to svede na lesní zvěř. Ale to už záleží na tom, jak moc je protivník zkušený. Pozoruju osobu před sebou a vyčkávám na ideální chvíli, kdy zkusit zaútočit (Plížení – 4+2-1=5). Teda ne úplně zaútočit. Spíše jen ochromit. Přiložit nůž na krk. Odzbrojit. Nebo něco podobného. Ráda bych zjistila, co tady ten člověk chce. Kdo ho poslal. A z jakého důvodu. |
| |||
USEDLOST - VIZE Omorská oblast, Následuji Vibeke, jen kousek za ní. Dívám se kolem a nepříjemný pocit ve mně roste. Vím že je tu něco špatně. Vím že tu někdo použil magii, a nejspíše způsobem, který by se mi nelíbil.. Jdeme kolem stolu a po zemi je rozházených spoousta věcí. Nářadí, nádobí, jídlo a.. Kusy nějaké látky, od krve. "Co se tu u všech bohů stalo.." Mračím se. Dojdu ke studni, chci se podívat dovnitř. Vedle studny je polámamý košík, sehnu se, vezmu jej do ruky a.. Něco jsem viděla. Košík padá na zem. "Ti parchanti.." Zakleju. Vážně by mně nenapadlo že to bude tak, jak jsem řekla. "Vib.." Pípnu a otočím se k ní. "Je to jak jsem řekla.. Bylo tu několik mužů. Dva ozbrojeni, jeden vysoký, v tmavé kápi. Byla tu rodina, chystali se na oběd a.. A ti cizinci zřejmě chtěli jejich jídlo. Došlo k hádce a k potyčce a.. Všechny pak unesli.. Ten v kápi vytvořil portál a vzali je s sebou.." Řeknu naštvaně, ale i smutně. Je mi zle z toho že někdo je něčeho takového schopný. "Asi bychom to měly v Omoru nahlásit". |
| |||
Na cesty Lysia, Západní Impérium
|
doba vygenerování stránky: 0.20768404006958 sekund