Tvá cesta byla dlouhá a vyčerpávající. Už je to měsíc, co jsi opustila rodnou vísku. Za tu dobu jsi prošla bezmála celým Západním Impériem, poznala mnoho nových lidí, naučila se spoustu nových věcí (můžeš si přidat novou dovednost - popsat jak ses ji naučila) a poznala jsi jinou zemi. I tak před tebou ještě zůstávala dlouhá cesta, ale to je otázkou až na den další.

Nyní je večer druhého července, slunko zapadlo už před nějakou hodinou a ty jsi konečně došla do nejjižněji položené vesnice Západního Impéria. Ta vesnice se jmenuje Lysia a leží na jižní hranici s Aserai. Z této vesnice se dalo vcelku snadno překročit hranice a zamířít dál do Aserai. To ale byl plán až zítřejší Pim, ta dnešní už netoužila po ničem jiném, než jen něčem teplém k jídlu a teplé posteli. Byť je pravda, že tady na jihu byli i noci teplé a čím více ses blížila k hranicím, tím méně bylo vidět trávy a spíše více převažovala savana.

Lysia je malá rybářská vesnice ležící na břehu Perasoské řeky. Ač vesnice ležela na hranicích a mnozí by čekali, že bude centrem obchodu, nebylo tomu tak. Lysia byla opravdu malá, tichá vesnička s ne více jak patnácti domy, malým přístavem, či spíše několika jednoduchými moly a vcelku pěknou písčitou pláží. V okolí vesnice se rozléhaly sady s exotickým ovocem a jen jedno menší políčko s nějakým druhem obilí. Na návsi, pokud se tak tomu prostoru mezi domy dalo říkat, se pod rozložitým stromem nacházel dlouhý stůl a nedaleko od něj byla, u jedné z budov, velká kamenná pec a menší ohniště. U stolu sedělo přinejmenším třicet postav, všechny spoře oděné a všechny snědé pokožky. Až když jsi přišla blíže, všimla sis, že tam sedí elf vedle člověka a všichni se mezi sebou bezstarostně baví.
”Vítej děvče, pojď, usaď se,” ozve se vedle tebe melodický hlas muže a když se ohlédneš spatříš vysokého elfa snědé pokožky a sněhově bílých vlasů.

Dívky pomalu postupují do dvorku, rozhlížejí se kolem sebe, ale ani jedna nic nevidí. Vůně pečených koláčů se stává inteznivnější, stejně tak i pach ozonu (a to natolik, že jej začne vnímat i Vibeke) a, jak brzy vlkodlačice odhalí, krve. Stále však nikde nikdo není.

Jakmile dívky dojdou k dlouhému stolu, mohou si všimnout poházeného nářadí na zemi, cárů látek, některé z nich jsou pokryté kapkami krve a dokonce i pár rozbitých hliněných hrnců, jejichž obsah je rozsypaný po zemi (nakrajená zelenina a maso). Ať už se tu stalo cokoliv, bylo to rychlé a překvapující. A stalo se to před krátkou chvilkou.

Zatímco dívky prochází dvorkem, rozhlížejí se a hledají, Morgana se dostane až ke studni, u které leží rozbitý proutěný košík. Aniž by dívka věděla proč, sehne se ke košíku a vezme jej do ruky. Snad aby si jej prohlédla, nebo možná to bylo jiné nutkání.

~ Mladá dívka s košíkem plným jahod se vrací ze zahrádky, vesele si poskakuje, dokonce si i prozpěvuje. Ví, že se chystá jídlo, ví, co její matka připravuje. Jakmile ale obejde roh domu, zarazí se. Uprostřed dvorku stojí vysoký muž v tmavém hábitu s kápí hluboko vraženou do čela. Před ním stojí jiný muž, prostě oblečený s hnědým plnovousem. Její otec. Oba muži se o něčem baví, snad se i hádají. Matka i bratr sedí u stolu, oba nervozně pokukují po dvojici ozbrojených postav. Jedna z nich na ně míří mečem, zatímco druhá do sebe láduje čerstvý chléb.

Všude je křik, košík se válí u studny, jahody rozsypané všude kolem. Muž v hábitu stále stojí uprostřed dvorku, otec leží před ním na zemi, třese se. Vedle něj klečí jeho žena, brečí, dívka i její bratr stojí kousek za nimi, oba v objetí. Najednou se ze stodoly vyřítí další dva mladíci, jeden s dřevěnými vidlemi, druhý se sekerou. Dojde k boji, ani jeden z chlapců nemá proti ozbrojeným pražádnou šanci. Muž v hábitu je viditelně rozčílený, párkrát mávne rukou, cosi zakřičí a kousek za ním se objeví malý portál. Ne moc velký ale dost na to, aby oba zbrojní jím mohli prohodit zraněné mladíky, zmláceného otce i ženu s dívkou. Poté portálem projdou sami a nakonec je následuje muž v hábitu. Pak, s kovovým zapraskáním, portál zmizí. ~

Zatímco Morgana zažívá svou vizi, Vibeke dojde k otevřené stodole. Její citlivý sluch totiž zaslechl něco, co se okolním zvukům vymykalo. Tiché škytání a špatně potlačovaný pláč.

Stella se rozejde lesem k místu, odkud slyšela podezřelý zvuk, zatímco Torrak ji následuje, ovšem po cestě. Prochází lesem, vyhýbá se větvičkám (Obratnost - 11) a pomalu se přibližuje ke svému cíli. Čím blíže je, tím více si uvědomuje, že se dostává k táboru Jugrinovců (stejně tak si to uvědomuje i Torrak). A pak ho uvidí. Drobná postava, krčící se za keřem, pozorně sledující dění v táboře. Zdá se, že si elfky zatím nevšimla, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží. Každopádně Stella má právě teď šanci na překvapivý útok (Plížení - 15).

USEDLOST

Omorská oblast, Strugia
04. července 1084,
odpoledne

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, večer

Toulky Strugií, směrem k Omoru

Sibir, Strugia
02. července 1084, večer

”Jak jsem říkal, pane, vy jste první zbrojná, která se tu za poslední dva měsíce objevila. Možná vám ostatní řeknou více,” nejistě pokrčí rameny a poukáže na přítomné vesničany. ”Více asi budou vědět mladí, ti se nejvíce toulají po okolí vesnice, možná pak Seitr, náš lovčí,” jen co to jméno zmíní, začne se rozhlížet, pak ale jen zklamaně zavrtí hlavou. ”Zdá se však, že se ještě nevrátil.”

”Ale kdeže, pane. S Tubilisem vycházíme navýsost dobře a jestli někdo má nějaké spory, tak jen osobní, ovšem nic, co by je přinutilo k rabování,” odmítavě zavrtí hlavou a jakmile ho poprosíš aby ti dal trochu soukromí s muži, jen s kývnutím vstane od stolu a zamíří ke skupince vesničanů u druhého stolu.
”Neřekl bych, že se tu děje něco nekalého, kapitáne,” pronese tiše Oren, váš mág. ”Možná fakt o ničem neví.”

Dívky pokračují loukou, přímo směrem za Vibečiným citlivým nosem a vůní čerstvých masových koláčů. Cesta trvá ještě skoro hodinu, než vůni ucítí i Morgana a ještě přinejmenším půlhodinky, než obě dívky zahlédnou malou osadu uprostřed luk. I když osadu, spíše usedlost, skládající se sotva ze tří stavení a dvou větších a oplocených políček. Lovkyně si všimne, že na jednom z políček se pohybuje menší směska hospodářské zvěře a mezi domy pak pobíhá nějaká drobná drůbež. Když se obě dívky dostanou dostatečně blízko, mohou ve stavení rozeznat dva velké obytné domy a jednu velkou budovu sloužící nejspíše jako stodola. Krom toho si i mohou všimnout, že na malém dvorku mezi domy je vystavěná studna a nedaleko od ní kamenná pec, ze které, jak správně odhadují, se line ona omamná vůně. Před jedním z domů je pak dlouhý stůl a po obou stranách dlouhé lavice. Na stole je několik džbánů a hliněných hrnků, ošatka s nějakým pečivem, které je překryté nějakou látkou a proutěným košíkem plným zeleniny. Co je ale zvláštní, nikde není ani noha (pokud nepočítáme zvířata). Na dvorku, v okolí domů ani uvnitř nich nikoho nevidí, ani necítí (ne hned, vůně koláčů je intenzivnější).

Pokud by se Vibeke začala soustředit na svůj čich, začala by odhalovat i jiné pachy. Například takové ty pachy, které se špatně slučují se životem. A nebo takové pachy, které naznačují, že se koláče brzy spálí. Ovšem je na ní, které pachy si zvolí vnímat.

Ovšem ani Morgana není úplně tak ochuzena o různé vjemy, které lovkyně vnímat nedokáže. Například čarodějka, čím blíže je stavení, tím více vnímá jakési jiskření. Nehledě na to, že i její čich, byť ne tak dokonalý jako Vibečin, zachycuje jisté pachy, které zase není schopna cítit lovkyně. Čarodějka totiž dokáže vnímat magii, když je použita. Dokáže ji vnímat mnoha způsoby, ať už je to jiskřením, nebo podivným, těžce nevysvětlitelným lehkým pachem ve vzduchu. Někdo by mohl říci, že to jde cítit jako pálící se kov, jiný by to popsal jako pach ozonu, další by to zase popsal jako krásnou vůni. Jak to ale vnímá čarodějka, to ví jen ona sama.

Vyrušena ze soustředění, zkouší elfka znovu zachytit ono jemné cinkání. Zavřené oči, klidné, pomalé dýchání a jemné pohyby hlavou ze strany na stranu. Nyní je navození předchozího stavu mnohem rychlejší. Rychleji dokáže odfiltrovat zvuky, které nepotřebuje slyšet, které jsou známé. Brzy tak začne vnímat zvuky nezvyklé, jako tiché kroky, které brzy rozpozná jako zvířecí. Tiché šustění křídel nějaké sovy, či jiného ptáka, vzdálené pískání netopýrů. Vždy, když zvuk zachytí, “objeví” se jí před očima jako malá bílá vlnka, ve směru, ze kterého přicházel.

Torrak mezitím sledoval elfku, dával na ni pozor, zatímco se mu hlavou honily myšlenky jak vyvolat poplach. K jeho smůle zde nebylo nic, čím by udělal pořádný rámus a tak mu nezbývalo nic jiného, než jen sledovat elfku a dávat pozor na blízké okolí.

Zvuky, které se linuli k Stellinině sluchu byly různé. Povětšinou ale byly tiché a mnohdy i velmi vzdálené. Zvuk, po kterém pátrala však nikde nebyl. Pak ale zaslechla jiný, tiché prasknutí větvičky, zašumění na zemi, jakoby někdo nebo něco přenášelo váhu z nohy na nohu. Ten zvuk byl nějaký kus za nimi, blíže k táboru, ale stále někde v lese. Když se tím směrem lehce natočila, po chvilce byla schopna slyšet tichý, pravidelný dech a s tím i jemný sotva znatelný cinkot kovu.