Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
| ||
| |||
| Voda vede tvé kroky Rhotae, Západní Impérium
| ||
| |||
| Toulky Strugií, směrem k Omoru Omorská oblast, Strugia
| ||
| |||
 | Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium Sledovala jsem muže. Huh. V žilách mi kolovala moc a já se cítila neporazitelná. Pamatovala jsem si všechno! Heh. Sice šlo jen o dnešní den, ale i to bylo více, než mi poskytovala hlava poslední roky mého života. Daleko více, nepotřebovala jsem vidět hned velké postupy a tak... Jsem byla šťastná. Úsměv mi ale na rtech zmrzl následně a já jen kývala hlavou a do deníku malovala podobu rostliny a psala vše, co bylo důležité a co jsem si měla zapamatovat. Nakonec jsem vytrhla kousek jiné strany v deníku a popis květiny založila, abych se na něj pravidelně mohla koukat. Na záložku jsem dopsala "důležité!!!" ve svém rodném jazyce a byla si jistá, že snad to pomůže. Nesmím ji ztratit! Na stránku jsem pak připsala pokyn pro moje budoucí já: V Aserai žije alchymista. Hledej Sergea Eupidese. Pomůže ti. Zná kombinaci bylinek, co pomohla s jeho pamětí. Doufala jsem, že jsem svůj objev popsala dost obsáhle a zároveň přehledně, aby moje budoucí já netrpělo. "Hah! Jste třída, chlape!" zajásala jsem nadšeně a seskočila ze sedačky. "Dáte mi trochu těch bylinek? Heh, víte, na cestu. Sice nic nemám, ale... Ale... Mohla bych vám ukázat kouzlo!" zasmála jsem se nadšeně. A pak se zatočila v piruetě a jinak byla připravená vyrazit zpátky za Alexandrou a nakonec... Zpátky za Gurdem a podělit se s ním o můj objev. Nyní jsem věděla, kam dál. A buď to bude s ním, nebo bez něj. Mohla jsem ho ale také o to požádat. Stále... Jsem u něj měla laskavost, ale tím, jak vlídný ke mně byl do této chvíle... Bylo by to vůbec vhodné? | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia 02. července 1084, večer Ten výraz ve Finově tváři byl trošku děsivý, ale já ho přisuzuju jenom tomu, že byl prostě zabraný do práce a to mu nešla tak jak by chtěl. S tím jsem asi v pohodě, protože to dost často cítím velice podobně. Zalezu za ním do budky a poslouchal. Zatím jsem si prohlížel vnitřek, který byl skvělý na dlouhé hlídky. "Dobrá práce. Každopádně koš navíc jsem tam neviděl, ale to neznamená, že tam není. Jo a pokud tam není, tak se dá šlohnout. Já upřímně si tady nenechám mrznout prdel, aby někdo v táboře kde má veškeré pohodlí náhodou nemusel zapalovat oheň. Věřím, že dá. Je to i v jeho zájmu..." Nechám to tak nějak ve vzduchu, protože to nevím, ale předpokládám. Navíc je to i v jeho zájmu a pokud budeme s Finem pracovat spolu, tak se může stát, že nám to půjde i rychleji a efektivněji! V tom se do debaty, ale přimíchá Stella. Schovám obličej do dlaní a kdybych věděl co je face palm tak ho udělám. "Kde by jsme byli bez té typické ženské logiky. Děkujeme za Tvůj vstup do naší konverzace a až se dostaneme ke kostkovému cukru, tak dostaneš jeden za snahu. Zároveň ráno dostaneš krumpáč, aby jsi připravila vodovodní vedení. Samozřejmě kdyby jsi nemyslela na takové vymoženosti jako je záchod, tak by jsi slyšela Fina jak mluví o nástrahách. Za mě je to skvělá kombinace. Ježci jsou velká věc co je vidět, takže když se tam udělají malé pasti někde, tak nám to dost pomůže." Nejenom Stella umí rýpat, ale když nám ukáže záda, tak počkám a jenom odmávnu rukou. Ve smyslu, že tohle nemá smysl řešit. S Finem jsme probrali co jsme potřebovali, takže se s ním rozloučím a předpokládám, že chce dodělat tu židli. Kdyby ne, tak jí dodělám já. Vylezu ven za Stellou, která zaujala pozici spícího hlídače. Čemuž bych věřil, kdybych jí neznal. Takže s tichostí sobě vlastní, která se podobá, stádu funících krav jsem se zastavil vedle ní. "Moc toho dělat nebudu, je na to prd vidět. Každopádně dokud je vidět, tak prolez ty stromy a okoukni nejlepší místo pro tu plošinu. Taky jí uděláme, ale budeme na to potřebovat pak i ostatní. Stejně jako ty pasti u ježků. To není moje parketa." Já sám až bude chvíle hodlám udělat aspoň jednoho ježka nebo dva, to se uvidí. To je něco na co nepotřebuju moc světla, ale taky vím že to ruší u hlídky ve tmě, kdy spoléháte spíš na sluch, takže to nebudu přehánět. | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Mírně se ušklíbnu a zavrtím hlavou. „Zvykla jsem si. Navíc Torrak plně akceptuje mé trapné ironické narážky a poznámky, takže snést jeho budovatelské tendence je vlastně maličkost.“ Zlehka poplácám Bjorna po ruce, kterou mi položí na rameno, a drobně se usměju. „Užijte si odpočinek. Teda minimálně ty, Fina odsud možná ani nedostanu. Ale obávám se, že Torraka zvládnu, ale když se ti dva spojí, tak mi asi exploduje hlava.“ Zaujmu jeho původní místo, ale na rozdíl od něj si na zem opravdu sedat nechci. To by mi ten zadek asi umrznul do pěti minut. Zadívám se směrem ke dvěma trpaslíkům, kteří stále ne a ne se rozejít. „Proboha, co tam vyvádíte, tak dlouho…“ Odlepím se z místa a pomalým krokem zamířím k nově vznikající strážní budce. Strčím hlavu dovnitř. „A splachovací záchod tady taky bude?“ Nadhodím otázku s tázavým pohledem. „A ještě by to chtělo položit podlahu a vymalovat. Možná nějaké mrazu vzdorné květiny. Ne?“ Rychle se přikrčím, kdyby náhodou po mě chtěl Fin vzteky hodit kladivo, které drží v ruce. Pobaveně se uculím. „Ježci mezi stromy… Lepší jsou méně nápadné pasti. A těch jde tady vymyslet spousta. Ty stromy jsou vcelku slušně blízko sebe. Dá se po nich naprosto pohodlně chodit, a dokonce i běhat, a ani nemusíš slízat dolů na zem. Což nahrává nějaké lukostřelecké základně.“ Pokrčím rameny. „Ale to jsou pouze takové hloupé nápady. Vy jste tady přeci stavitelé.“ Pošlu jim vzduchem pusu a odeberu se na hlídkovací post. Přeci jen hlídka by se tu neměla celou dobu vykecávat, a dokud tu bude Fin, tak Torraka na hlídku nedostanu. Nedej bože, aby nás ještě někdo naprášil, že neodvádíme svoji práci. Zadívám se do krajiny před sebou. Smráká se rychle. Ač je léto, tak pořád jsme hodně na severu. Krajinu již mám před sebou nakoukanou z denní hlídky, takže mi nedělá takový problém se orientovat i v noci. Zároveň stojím mimo dosah ohniště. Ano, bude mi větší zima, ale na druhou stranu potřebuju čistý zrak, ne mít ho osvícený plamenem. Po chvíli už ale začnu přešlapovat z místa na místo. Jo. Nuda přišla dřív než bych si přála. Hmm. Takže jak zaměstnat mysl, tak aby se stále věnovala hlídání a zároveň se neunudila? Zavřu oči. Naprosto vědomě. Zaposlouchám se do okolí. Přenesu veškeré svoje soustředění pouze na jeden smysl, sluch. Ze začátku stále slyším jen Torraka s Finem, ale po chvíli se mi je povede odfiltrovat a zaměřit se na zvuky krajiny. Mít vytrénovaný sluch je neuvěřitelná výhoda. Pokračuju ve skenování zvuků kolem sebe. Otevřu oči pouze až ve chvíli, kdy by mě vyrušil Torrak. | ||
| |||
 | Voda vede tvé kroky Rhotae, Západní Impérium Po Eleonořiných slovech mi spadne kámen ze srdce. Žádný výlet pod vodu se konat nebude. Vlastně... pod zem... je to přece zemní akademie, ne? Hodina končí a nejvyšší představená míří plavným krokem přímo k nám. Doslova se vznáší nad zemí a zanechává za sebou jen čerstvě rozkvetlou pěšinu. Užasle na to zírám. A zíral bych nadále, nebýt mistrynina lokte v mých žebrech. Téměř okamžitě se mé zaujetí promění ve skoro stydlivý výraz, když paní Akademie skládám uctivou úklonu. V tichosti sleduji rozhovor obou žen, jehož výsledkem je přicházející student a náš průvodce zdejšími chodbami. S úklonou se rozloučím s profesorkou a přátelským pohledem se usměju na mladíka. Jeho prohlídka je skutečně blesková. Než se nadějeme, zastavíme se zřejmě před naším pokojem, kde dostaneme poslední instrukce. "Ne. Děkujeme," zavrtím i já hlavou. Vidina koupele po mnoha dnech je dostatečně lákavá. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | DO OMORU Omorská oblast, Sedím na tom kameni a v klidu si pokuřuju. Nebo, aspoň se snažím být v klidu. Ať chci nebo ne, stále to nemohu dostat z hlavy. Vím jací nordové jsou, mamka mi něco málo říkala. Nešlo mi ani tak o to co se stalo, ale jak se to stalo.. Ale co si nalhávám, nejspíše je to úplně normální a chyba bude ve mně.. Snažím se představit si samu sebe, zda a jak bych něco ulovila když by bylo vážně třeba.. Když v tom si všimnu jak se blíží postava. Povědomá postava. Vibeke! Zazáří mi očka. Rychle dýmku udusím a vyjdu směrem k ní. Zastavím až jen malý kousek před Vibeke. "Ahoj". Pípnu. Nějak mi nejde se jí podívat do očí, ale po chvilce se přinutím. "Moc se omlouvám.. Mrzí mě to. Já jsem.. Byla jen zaskočená. Nevím zda bych dokázala něco ulovit, pro to si jídlo kupuju.. Ale měla jsi pravdu. Vím že máte své zvyky a tradice a já je budu respektovat.. Opravdu mě to moc mrzí, nezachovala jsem se hezky. Ale už se to nestane.. Prosím, dáš mi ještě šanci?" Vychrlím ze sebe dokud mám odvahu. Vibeke je silná a zajímavá žena a mohla by být má přítelkyně, za což bych byla moc ráda.. Prostě.. To teď jen trochu zaskřípalo. I tak doufám.. | ||
| |||
|
| ||