Čarodějka odešla a tys zůstala sama. Kdybys chtěla, dokázala bys ji snadno vypátrat. Pořád jsi cítila její pach, který sis za ten den vcelku dobře uložila do paměti. Teď ten pach postupně slábl, jak se dívka stále více vzdalovala.
Věděla jsi, že míří do Omoru, věděla jsi, koho hledá. Ovšem bylo ti to k něčemu? Chtěla jsi dívku sledovat? Netušila jsi, na to jsi teď byla až moc zmatená. Proto ses radši soustředila na svou práci. Srnu bylo potřeba zpracovat co nejdříve, kůži, maso, dokonce i kosti se daly využít. A to vše jsi věděla, byla jsi zkušená lovkyně s bohatými zkušenostmi.

Práce ti šla příjemně od ruky, tak příjemně, že sis ani nevšimla, jak čas plynul. Srna byla zpracována, kůže očištěna, maso naporcováno a kosti rozděleny. A co zbylo, to jsi buďto nechala mrchožroutům, zakopala, nebo spálila jako obětinu bohům. Tak jako tak, teď by bylo nejlepší se někam vydat a úlovek co nejdříve prodat.

Byla jsi zmatená a možná i trochu rozrušená a vyděšená. Z vyprávění jsi věděla, že se většina seveřanů živí lovem a možná jsi i slyšela, či tušila, že neloví jen pro svou potřebu. Ovšem vidět to na vlastní oči bylo něco jiného, než jen o tom slyšet. Snad to bylo tou surovostí, nebo možná tím, že jsi poprvé viděla mrtvé zvíře na vlastní oči. Ať to bylo jakkoliv, bylo to něco, co jsi neznala, něco, co tě překvapilo a co jsi nebyla schopna ihned pochopit. Možná kdyby se to nestalo tak brzy ráno, reagovala bys jinak. Možná kdyby se ti před tím dostalo varování… Tak jako tak, teď jsi byla opět na cestě.

Šla jsi rychle, moc jsi nevnímala cestu. Snažila ses zapomenout na to, co jsi viděla, snažila ses myslet na něco jiného. Na Jolku, na Siatru, na cestu před tebou. Beztak se ti stále vraceli myšlenky na mrtvé zvíře a na to, co Vibeke říkala. A čím dál jsi od tábora byla, tím více ti docházelo, že nordka měla pravdu. Pravdu, která se ti moc nelíbila. Jenže teď už bylo pozdě se vracet. Byla jsi daleko, bylo chvíli před obědem a lovkyně už byla nejspíše dávno pryč. A tobě zbývalo ještě minimálně půl dne, než dojdeš do Omoru.

Gillia se usmívá a jen co proneseš svá slova o úklidu stolu, pohotově se zvedne.
”Ty seď, já to uklidím,” mrkne na tebe, posbírá ze stolu nádobí, které naloží na tác a spolu s ním zamíří k baru.
”Šikovný mladík,” podívá se za ním Gillie, než se její pohled vrátí k tobě. ”Prostoru je v domě dostatek. přízemí domu je dost velké, navíc dům je podsklepený, i to se dá využít. A kdyby prostoru nebylo dostatek, vždy se dá rozšířit. Dům je dvoupatrový, takže ve vyšších patrech bude dostatek místa pro různé pokoje, ať už ubytovací, nebo jiné.” V tu chvíli se vrátí Kieran nesoucí džbánek a dva pohárky.
”Vaše víno, dámy,” položí před vás pohárky a nalije do nich víno. Džbánek pak položí mezi vás a sám se kamsi vzdálí.
”Hm… dobré víno. To není vlandské, že ne?” zeptá se tě, poté, co odloží pohárek.
”Zpět k vaší otázce. Bohužel neznám nikoho, kdo by vám pomohl dům přestavět. Ale věřím tomu, že někoho takového jistě naleznete,” mrkne na tebe.

Hodina volného času před hlídkou utekla jako voda. Torrak i Stella se tedy vydali na své pozice, kde měli vystřídat Fina a Bjorna. Světla bylo zatím dost, ale už z dálky šlo vidět, že si oba bojovníci rozdělali oheň, který byl pečlivě obložen kameny. Krom toho, u provizorní zábrany, kterou prve postavil Torrak, byli nyní dva železné koše, v nichž také hořelo. Celé místo tak bylo poměrně slušně osvětlené. Ovšem co nejvíce vyčnívalo, byla strážní budka, stojící hned u zábrany. Před budkou seděl Bjorn, opřený zády o stěnu, sledující údolí pod kopcem. Fin nebyl nikde vidět, zato bylo slyšet klepání kovu o dřevo.

Vlčice a Čarodějka

VLČICE A ČARODĚJKA

hranice Ovské a Omorské hranice,
Strugia
4. července 1084, ráno
25 dní do úplňku

Vlčice a Čarodějka

VLČICE A ČARODĚJKA

hranice Ovské a Omorské oblasti,
Strugia
04. července 1084, ráno
25 dní do úplňku

Vlčice a Čarodějka