Vlčice a Čarodějka

VLČICE A ČARODĚJKA

hranice Ovské a Omorské
oblasti, Strugia
04. července 1084, ráno
25 dní do úplňku

Sibir, Strugia
02. července 1084, poledne

Jugrinova kumpanie

Když se ohlédneš podvojici, o které tvůj voják mluvil, zahlédneš dva mladíky, kteří hned jak spatří tvůj pohled, zmlknou a sklopí pohled.
”Ale jistě sire, Marno, Tritane, postarejte se o koně, dejte jim napít a něco k snědku,” Adrien kývne na dva chlapce (odhaduješ jim kolem dvaceti), kteří hned s kývnutím přiběhnou blíže, aby si od Liny převzal vaše koně a ostatním ukázali, kam je mají odvést.
”Dám na ně pozor,” šeptne ti Lina, která si už mezitím získala mezi tvými muži značný respekt.

”Oh, to nemohu přijmout, pane, kdepak. To je mou povinností, pozvat a pohostit tebe a tvé muže. Prosím, následuj mne,” ukloní se ti a ukáže ti abys ho následoval do domu.
”Je to naše tradice, pane,” šeptne ti starší žena, která stála kousek za Adrienem. ”Kdybys odmítl, nebo trval na tom, že vše zaplatíš, urazil bys tím naše tradice a učení našich předků.”

Vejdete do domu, ve kterém je příjemně chladno. Určitě chladněji, než venku ve stínu. Místnost není bůh ví jak veliká, ale ty a tví muži se do ní bez problémů vejdete a ještě zbyde dostatek místa pro pár místních. Těch je tu ale jen pár a navíc, když vás zahlédnou v čele s Adrienem, ihned vstávají, aby vám uvolnili místa a sami si přesedají tak, aby jste všichni mohli sedět pohromadě. Jen co se usadíte, mladá dívka přinese na stůl velký džbán s vodou, několik pohárků a jakési podivné svraštělé světle hnědé plody (datle). Jakmile se tvé mužstvo usadí, i jim se dostane na stůl podobného jako tobě. Brzy se k tomu přidá ještě džbán s pivem a vínem (muži ví, co si mohou dovolit, proto si každý vezme jen dle tvého příkazu).
”Datle, sladké, výborné. V tomhle horku to dodá potřebnou energii a mnohdy je to lepší než nějaký velký oběd,” nabídne ti Adrian ony podivné plody, které předtím dívka položila na stůl. Krátce na to začne ona a pár dalších dívek, nosit na stůl ošatky s chlebovýma plackama, malé mističky se solí a dřevěná prkénka z větší části plné různými rybami, různě připravené (nasolené, pečené, uzené, smažené, sušené, nakládané apod.).
”Dobytku se tu tolik nedaří a když, tak jím musíme šetřit, ale ryb je tu hojno,” omluvně se pousměje stařešina vesnice a sám si utrhne kus chleba a na něj si naloží trochu nasolené ryby a k tomu přidá i trochu zeleniny, kterou děvečky právě položily na stůl (papriky, rajčata, cukety, lilek, okurky). I zelenina je různě připravovaná (nakládaná, grilovaná, syrová).

”Tak tedy k tomu, proč tu jste. O těch přepadech víme, ty strašné zprávy se k nám donesli. Ovšem poblíž vesnice se toho moc neděje. Alespoň co já vím. Ale klidně se poptej kolem, pane, možná ti ostatní řeknou více, než já. Mohu ti ale zařídit schůzku se starostou Tubilisu, jen to nebude hned,” Adrien konečně promluví, jakmile něco málo sní.
”Je mým švagrem, máme velmi dobré vztahy,” dodá ještě, zatímco si olizuje mastné prsty.

Vibeke se zadaří tiše vyplížit z tábořiště, aniž by vzbudila čarodějku a rovnou si to zamíří na planiny, odkud se k ní nesla vůně mladé srny. Po nějaké chvíli musela zastavit, protože srna nikde nebyla vidět. Ovšem Vibeke nebyla obyčejná lovkyně, která by musela spoléhat jen na sluch a zrak. Ne, kdepak. Mladé nordce totiž stačilo na chvilku zavřít oči, soustředit se a čichat. Jistě, zní to směšně, ale bylo tomu tak. Několik krátkých nádechů, aby zachytila ten správný pach, párkrát natočit hlavou sprátným směrem a opět začichat a brzy již zachytila pach, který hledala. Pach byl výrazný, natolik, že dívka dokázala odhadnout jak velká srnka je, jak je stará a dokonce i jak je daleko. Byla dost velká na to, aby se z ní najedli dvě dívky a ještě jim zbylo na další dny, více jak dva roky jí nebylo a daleko byla jen pět minut cesty. Vibeke měla svůj cíl.

Mezitím se v táboře začala pomalu probouzet Morgana. Dnešní noc byla zvláštní, usnula jako první, znavená cestou a s myšlenkou na Jolku. Náramek, který si v Charasu pořídily, ukazoval, že je Jolka v pořádku a čarodějka tak klidně usínala. Jistě, stýskalo se jí, určitě ano, ale komu by se nestýskalo.
Noc prospala celou, bez jakéhokoliv přerušení. Vibeke opravdu vybrala skvělé místo na přenocování, protože se spalo dobře, zem byla měkká, oheň vydržel dlouho a dokázal dostatečně zahřát a navíc, stále byl kolem onen svěží vánek mířící od moře. Tedy než se ráno změnil a nesl teplo od jihu. Stejně tak se i k ránu změnil klidný spánek ve vášnivé snění (co se ti zdálo je na tobě ;) ). A jak to tak se sny bývá, skončí v tom nejlepším. Když se Morgana probudila, Vibekino místo bylo prázdné. Lovkyně nikde, její luk i toulec zde také nebyl. Ovšem ležel tu její batoh.

Vibeke konečně našla svou srnku. Byla sama, což bylo zvláštní. Nikde žádné stádo, ani malá srnčata. Jen ona srna. Stála tam, hlavu skloněnou a poklidně se pásla. Zatím netušila, že se poblíž nachází dívka s lukem. A slabý vánek vál od ní k dívce.

”Hm… takže fyzické trauma. S tím se pracuje těžce. Kdyby to bylo psychické trauma, bylo by to jednodušší. Takhle…” pronese zamyšleně, zvedne se ze židle a zamíří k jednomu z mnoha regálů, zatímco onu ampulku stále drží v ruce. Nějakou chvilku se přehrabuje v regálech, než konečně najde co hledal. Pak přejde k pracovnímu stolu, přitáhne si malý pohárek a vylije do něj onu čirou tekutinu. Chvilku s ní jen tak zamyšleně míchá, než do ní přidá to co hledal v regálu. Všimneš si, že jsou to nějaké sušené lístky, které rozdrtí nejdříve v prstech, než je vsype do tekutiny. Tou pak opět zamíchá a vrátí se k tobě.
”Vypij to,” vtiskne ti pohárek do ruky a usadí se na židli. ”Šup šup, neostýchej se. Jen to do sebe kopni, celé najednou.” popohání tě. Když si k tekutině přičichneš, nic necítíš. Ovšem chuťově je to jiné. Zprvu je to trpké, pak lehce kyselé a nakonec sladké jako med.
”Teď chvilku odpočívej,” usměje se na tebe. Hned na to se zvedne a opět zamíří ke stolu a opět se pustí do práce, kterou dělal, než jste přišly.

”Jak se cítíš? Řekni, pamatuješ si mé jméno?” zeptá se tě o pár minut později, aniž by vzhlédl od své práce. Zprvu necítíš žádnou změnu, snad jen to, že se ti chvilku motala hlava, možná i trochu bolela, ale teď je to, jakoby se ti to jen zdálo. Jakmile se tě zeptá na své jméno, ihned se ti celé vybaví. K tvému překvapení se ti vybaví vše, co jsi od dnešního rána zažila.

Gillie se na tebe překvapeně podívá, když jí prozradíš své plány a nakonec jen uznale pokývá hlavou. ”Lázně, to by mne nenapadlo,” pousměje se a nevěřícně zakroutí hlavou.
”To by Charas jistě ocenil,” přitaká s širokým úsměvem Kieran, který doteď mlčel.
”To jistě ano,” přikývne žena a zdá se, že je tvým nápadem mile překvapena. ”To znamená, že bude hodně přestavby, že ano?” zeptá se tě zvědavě.
”Možná ani ne,” zazubí se Kieran, načež jej Gillie spraží přísnějším pohledem. Bard jen polkne a sklopí oči k jídlu. Velmi rychle pochopil, že přišla část rozhovoru, do které by se neměl motat.
”Ráda si o tom poslechnu více,” pobídne tě, aby ses více o svém nápadu rozpovídala. Zdá se, že ji to opravdu zaujalo.

Vostrum bylo opravdu živé město, rozléhající se na deltě řeky Canterion, ze a do kterého proudili zástupy lidí a karavan. U otevřených bran stály početné hlídky povětšinou zakuté v ocelových zbrojích a na hradbách pak stáli lučištníci a kušníci. Vladyka evidentně nebral zabezpečení města na lehkou váhu.

Když dvojice vešla do města (za přísného pohledu stráží), naskytl se jí pohled na špinavé ulice, uspěchané obchodníky i líně se procházející hlídky, tvořené třemi muži (všichni tři meče u pasu, štíty na zádech a jeden z nich nesl i kuši, všichni lehké verze zbrojí). Mimo to se po ulicích motalo i poměrně dosti otrhanců, škemrajících o peníze, nebo naopak pokukujících po strážných a hledajících vhodnou chvíli k provedení své… práce. Ač tak, či onak, město žilo a bylo by velmi jednoduché se zde ztratit.

Belharovi a Mirien ovšem nikdo moc pozornosti nevěnoval. Dokonce ani ti menší zlodějíčkové, které občas zahlédli. Buďto je nevyhodnotili jako vhodné oběti, nebo zde platil nějaký zákon, které takové, jako byli oni dva, ochraňoval. Oběma bylo jasné, že než zde zařídí vše, co potřebují, nějakou dobu to potrvá. Už jen najít nějaký klášter, nebo něco, kde by mohli nahlásit nakaženou vesnici, potrvá déle, než by bylo milo.

V kopáčském táboře vše probíhalo jak mělo. Těžaři lámali kámen, prokopávali se do hlubiny skály, stejně tak se i z vchodu jeskyně ozývalo nekončící kutání. Dokonce už měli i položené kolejnice, po kterých tam a zpět jezdili vozíky naplněné kamením. To kamení téměř okamžitě využívali stavitelé, kteří se pustili, spolu s nově přivezenými zásobami, do stavby domů. Všem přítomným a znalým v trpasličí práci bylo jasné, že nejdéle do měsíce zde bude stát malé městečko, plné kopáčů, kovářů a stavitelů. A nejspíše do dvou měsíců se veškeré práce přesunou do jeskyní, které už teď jistě zvelebují.

Jugrin seděl u ohniště, studoval nějaké pergameny a nijak nevnímal co se děje kolem něj. U ohně ještě seděla Simena s Rigonem. Jakmile přišel Torrak se Stellou blíže, jen je mlčky pozdravili a dál se věnovali svému jídlu. Dnes bylo dušené maso s chlebem.
”Hm?” zvedl Jugrin pohled k Torrakovi a zamyšleně si ho prohlížel. ”V táboře se o tom už mluvilo, ale zatím nikdo s ničím nepřišel. Pokud s Finem máte nějaký nápad, klidně jej přiveďte k životu. Od východní stěny až po jihozápadní část kopce je to naše. Tedy… chápeme. Dál to mají na starosti Kladivouni. Pokud se s nimi dohodneš, můžete to ohradit celé. Předáci nebudou mít nic proti, ale moc nepočítej s tím, že poskytnou nějaký materiál nebo pomoc,” přikývne Jugrin na Torrakův nápad.

”Něco málo jsme si se Steborgem už řekli, ale k ničemu velkému jsme nedošli.” zabručí Jugrin, ”Ale máš pravdu, měli bychom se sjednotit, určit nějaká pravidla. Jenže na hovno je to, že všechno musíme projednávat s předáky a ti jsou věčně zalezlí v dolech. Ochranu tábora před vnějšími vlivy máme plně v rukou, ale vnitřní bezpečnost už musíme probírat s nima.”
”Ne že by bylo na co dohlížet,” zabručí Rigon a Simena se trochu uchechtne.
”Pravda, všichni si většinou hledí svého a spory zatím žádné nejsou,” přikývne vůdce skupiny. ”Každopádně, jestli máš něco na mysli, Stello, nebudu ti bránit. Po jídle si vemte do večera oddech, večer si vezmete hlídku opět u východní strany.”