| |||
Vlčice a Čarodějka hranice Ovské a Omorské oblasti, Strugia
|
| |||
Rozšiřování podniku Charas, Vlandia
|
| |||
Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium
|
| |||
Spory na hranici Usanc, Vlandia
|
| |||
Čest muže, čest rodu Usanc, Vlandia Možná bych nečekal že v tak malé vsi budou mít stáje s dostatečnou kapacitou, ale je dobře že tomu tak je. Doufám že o ně bude postaráno, odpočinek si zaslouží. Vděčně kývnu na Linu a následuji Adriena, který trvá na tom že nás musí pohostit. Je nás celkem dost, tak doufám že jim pak nebude moc chybět. Ale přít se s nikým nehodlám. "To rozhodně nemám v úmyslu. Tradice se musí dodržovat". Odpovím přátelsky té starší ženě a uctivě se jí pokloním, než se Adriemem nechám odvést a usadit ke stolu. Před tím kývnu hostům a dívkám na pozdrav... "Děkuji". Řeknu když přede mně začnou pokládat věci. Do ruky si vezmu jeden z těch plodů, Datle, jak mi osvětlil Adrien, vyslechnu si co o nich říká, pak si k té Datli přičichnu, vložím si ji do úst a začnu žvýkat. Je to nezvyk, ale nemohu říci že by mi to nechutnalo. "I ryba je maso. Kolikrát může být lepší než třeba kuře". Pousměji se když vidím ty rybý hody co nám nachystali... Naliju si trochu vody, utrhnu chleba a k němu si vezmu uzenou rybu a rajčátko s paprikou. Pustím se do jídla a při tom poslouchám co vypráví Adrien. Pořád nevím co si o něm myslet, ke milý, ale to by mohl být třeba jen pro to, aby se mně co nejdříve zbavil. Dožvýkám a polknu. "Máte to dobré". Pronesu uznale a olíznu si prsty. Napiju se vody a podívám se vedle na Adriena. "Abychom si to ujasnily hned ze začátku... A neberte to prosím jako výhrůžku... Jsme tu na rozkaz samotného krále. Musíme to vyřešit co nejdříve, spoléháme tedy na vaši spolupráci. Pokud by se ukázalo že neříkáte pravdu, že zatajujete nějaké informace či iakýmkoliv způsobem pomáháte provinilcům, pak vás potrestání nemine. Rozumíme si?" Řeknu mu, důrazně, ale tak aby to neznělo že mu vyhrožuji, spíše naopak. Chci působit přátelsky... Usměji se a dopiju vodu. "Lin, až dojíte, vyber si čtyři chlapi. Projděte vesnici, mluvte s lidma, zjistěte kdo co ví. A buďte milí, ano?" Pousměji se na svou zástupkyni, jistě bude vědět co dělat. Pak se opět podívám na Adriena. "Ahh tak... Dobrá, mluvit se starostou Tubilisu by nemuselo být na škodu. Nemůžeme se ale zdržovat moc dlouho. Za jak dlouho se tam dá na koni dostat?" Zeptám se a dojím zbytek toho co jsem si nandal. "A ještě, když lord Torgun nebývá na hradě, kde se tedy zdržuje? A víte o tom, že by mu byl někdo blízký? Lord z nějakého jiného města?" |
| |||
|
| |||
ROZŠIŘOVÁNÍ PODNIKU Charas, Vlandia Potlačila jsem úsměv když vidím, jak paní Gillie řekne a Kieran tak učiní. Vyzvala mě však jestli bych ji k tomu řekla více a já? Radostně a plná energie jsem začala povídat. "Nikdy jsem u vás nebyla a tak nemohu říct jak moc velká přestavba by musela proběhnout. Jak máte v domě veliké pokoje. Určitě bude ale potřeba jeden docela veliký, kde by byly kádě s horkou vodou. A hned vedle s ledově studenou. Slyšela jsem i o tom, že měl někde daleko od nás vzniknout v lázních takový prostor, že tam byly i takové kamenné, jak bych to pojmenovala." Zapřemýšlím nahlas. "Kamenné kádě? Ale takové široké do stran, i třeba dva sáhy. To by se mi moc líbilo. Tam by si lidé mohli odpočinout po dlouhé cestě nebo i jen tak. Zároveň by v další místnosti byla šatna kde si mohou lidé odložit své věci. V další bych chtěla vidět lazebníka který by se o vás potom postaral." Usmála jsem se na paní Gillii. "A v jednom z horních pokojů bych asi chtěla bydlet i já. Co myslíte, má to šanci na úspěch?" Zeptám se zvědavě na její názor. "Vlastně bychom tak mohli dalekým hostům poskytnout dokonalý odpočinek i s ubytováním a večerní zábavou tady v hostinci a místním zároveň něco, co široko daleko jen tak někde nenajdou." |
| |||
|
| |||
VLČICE A ČARODĚJKA hranice Ovské a Omorské Začíná se připozdívat, takže dojíme večeři, sklidím a už si lehám. Ještě než zavřu oči, popřeji Vib dobrou noc. Pak už v klidu ležím a snažím se usnoit, ale moc mi to nejde. Natáhnu si před tvář levou ruku a hledím na svůj náramek. Joly.. Chybí mi. Chybí mi moc. Co bych dala za to, abych mohla opět ležet vedle ní. Jestlipak myslí i ona na mně? Ještě nějakou chvíli sleduji náramek, barva na kameni je v pořádku, což mně aspoň trochu uklidní a přeci jen se mi podaří usnout. Přijde mi že sny nemívám tak často, nebo si je aspoň nepamatuji, ale když ano, je to zážitek. Jako třeba dnes.. Je mi příjemně, teplo a klid. Ležím v posteli, v mé posteli. Doma.. Cítím jak mně něco lechtá na levé tváři, pak na krku, pak níže, takřka mezi ňadri. S úsměvem na tváři otevřu oči a vidím ji. Krásnou mladou ženu, s vlnitými zářivými blond vlasy, s nebesky modrýma, hypnotizujícíma očima, rudými rty a na sobě má jen noční košilku.. Leží vedle mně, sklání se nademnou a v jejích očích vidím touhu. "Carmillo.." Šeptnu, než mi žena položí prst na rty. "Ššš, ani slůvko lásko. Uvolni se, nech mně tě potěšit". Pronese tiše svým kouzelným hlasem, políbí mně na rty a pak pokračuje dál. Cítím její vlhké rty a občas i jazyk, jak cestují po mém těle. Na tváři, na krku a klíčních kostech, na rukách, na nohou, pak opět na krku, kde se zdržuje o něco déle, pak sjíždí níže, na má ňadra. "Aaach.." Vzrušeně vzdychnu když cítím jak mně laská. Po chvíli se vrací opět na můj krk. Cítím její jazyk na mé tepně. Pak, pár okamžiků nic. Otevřu oči a s hrůzou sleduji jak se ke mně Carmilla sklání, v očích něco co nedokáži upřesnit a její zuby jsou.. Jsou mnohem větší a špičaté! Sklání se ke mně a cítím ostrou bolest jak mi ty zuby pronikají do krku. Najednou, otevřu oči. Srdce mi buší jako zvon, na čele cítím studený pot. A vedle mně někdo leží. "Morgi, jsi v pořádku?" Jolka! Je vedle mně, konejšivě mně hladí. Obě jsme nahé. Pohlédnu na ni a pousměji se. "Nic mi není. Jen sen.. Jsem v pořádku. Když jsi tu ty, Lásko". Špitnu. Obě se usmějeme, Jolka se ke mně skloní a přitiskne její rty na mé. Jsou teplé, vlhké a sladké. Nějakou chvíli se líbáme, vášnivěji a vášnivěji, ruce cestují všude po našich tělech, je to úžasné, vzrušující a smyslné. Pak se Jolka na chvilku odtáhne, s šibalským úsměvem na mně mrkne, ještě jednou mně políbí na rty a pak už její rty a jazyk putují níže. Na můj krk, na má ňadra. Vzrušeně vzdychám, moc se mi to líbí.. Na mé bříško, zalechtá to, ale je to příjemné.. Níže. Celá se vzrušením chvěji. Jolka se dostane mezi mé nohy, pohlédne nahoru na mně, vidím v jejích očích touhu. Olízne si rty, sklání se a.. A nic. Najednou otvírám oči. Ležím na zemi, cítím chladný vzduch. Jen.. Jen sen.. To je trochu zklamání. Jolka mi opravdu moc chybí. Ještě teď cítím to vzrušení. Otočím se aby Vibeke neviděla jak se červenám, ale ona tu není. Posadím se a zmateně se rozhlédnu. Asi vstala dříve. Třeba se šla podívat na cestu dál. Má zde své věci, takže mi asi utéct nechtěla. Dobrá. Vib je pryč, já bych mohla připravit snídani. Zvednu se. Zkontroluji své věci a rozdělám oheň, tentokrát pomocí křesadla. Uklidím své věci a pak začnu vytahovat něco ze svých zásob a chystat snídani pro nás dvě. Myslím při tom na to kam se asi dnes dostaneme a také, na to, kde je asi teď Diaval, zda už Jolka můj vzkaz četla a zda mi také něco pošle. |
| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Velmi pomalu se lžičkou rýpu v jídle a poslouchám Jugrina. Pomalu souhlasně kývnu. Jo, jednat ještě s někým jiným než s druhou partou ozbrojenců je vždycky na hovno. Zvlášť když mají předáci myšlenky úplně někde jinde a rozhodně nemají čas na to vybavovat se s někým, kdo jim krade čas, a čas jsou peníze, samozřejmě. „Popřemýšlím o tom…“ Zakončím celý rozhovor a pak už se pustím v tichosti do jídla. Ať už to mohlo vypadat, že se v jídle jenom rýpám, tak nakonec ho vlastně i s chutí dojím. Nejhorší, co může člověk udělat, je ofrňovat nad jídlem, které uvařil někdo jiný, protože příště byste nemuseli dostat nic. Po zbytek odpoledne nám Jugrin naordinoval oddech, čehož jsem plánovala plně využít. Nejdřív jsem se ale šla projít po táboře, abych zjistila, co je kde nového a taky třeba vyzjistit něco o místních předácích. Vždycky je lepší být připraven dopředu a třeba zjistím něco, co se nám bude hodit na komunikaci s nimi. Pak už si ale najdu jen nějaké tiché klidné místo a nechám svoje myšlenky utéct kamkoliv chtějí. Ani bych se nedivila, kdybych na chvíli usnula, přeci jen naše hlídka s Torrakem byla více než unavující. Pro něj, protože tam celou dobu mlátil kladivem do země, pro mě, protože jsem celou dobu tupě koukala do prázdné krajiny, kde se prakticky nic neměnilo. |
doba vygenerování stránky: 0.20387101173401 sekund