Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, poledne

Společné úsilí

Družina zastaví před domem, všichni na tvůj povel sesednou a začnou se rozhlížet po vesnici. Všímáš si, že někteří muži drží ruce na svých mečích, další pokukují po místních ženách a jen pár z nich se věnuje koním. Lina oproti ostatním přiklekla k Lee a začala ji hladit na krku.
”Ale jistě, v hostinci je dostatek místa, i pro koně se najde dost vody a sena,” přikývne stařík a ukáže na dům, ze kterého právě vyšel. Nad tvými dalšími dotazy se zamyšleně podrbe ve vousech, zuby trochu stiskne troud dýmky a lehce potáhne. Pak vezme dýmku do ruky, vyndá ji z úst a vydechne kouř.
”Dalo by se říci, že starostou jsem já. Či spíše stařešinou vesnice. Jmenuji se Adrien, sire. Podmínky? Inu, máme se dobře. Letos bude úroda dobrá, i vína bude dost. A s Aseraiskými? S těmi problémy nejsou,” pousměje se. ”Nikdy nebyly, vždyť spousta z nás má v Tubilisu nějaké ty příbuzné. Ale asi vím na co narážíš, pane. Jde o ty přepady, že ano?” zeptá se tě a mezi lidmi, kteří se mezitím kolem vás shromáždili to trochu zašumí. Vnímáš, že si mnozí šeptají, někteří na vás ukazují a další o něčem debatují.
”Oh ano, slyšeli jsme, že nějaké skupiny zbojníků z naší strany pronikají přes hranici a plundrují osady podél řeky. Kdo to ale je nevíme, vy jste první zbrojní co tu za poslední dva měsíce projíždí. Dokonce ani hradní posádka se tu dlouho neobjevila. Co vím, tak lord Torgun hrad moc nenavštěvuje a velí tam jeden z jeho kapitánů.”

”Kapitáne, můžete?” přijde k tobě jeden z vojáků a šeptne ti do ucha.

Doughan odloží nůž i bylinku, opatrně si sundá aparát z hlavy a z kapsy vytáhne brýle, které si, lehce roztřesenými prsty, nandá brýle na nos, načež si tě přes ně prohlédne.
”Hm… takže krátkodobá paměť to je, hm… zajímavé. Pamatuješ si, jak se ti to stalo?” zeptá se tě zvědavě a pomalu k tobě dojde. Cestou chytne židli, kterou si k tobě přitáhne, usadí se na ni a podívá se na tebe. Pak se zase zvedne, zamíří k jednomu z mnoha regálů a začne tam něco hrabat. Když se vrátí, drží v ruce malou ampulku s čirou tekutinou.
”Paměť je úžasná věc, děvče. Nevěřila bys, co vše si člověk pamatuje. Třeba ty. Moje jméno si pamatuješ, někde tam,” položí ti studený prst na čelo, ”je schované. Jen ho musíš najít. A já ti v tom pomůžu.”

Gillie se pustila do jídla a jen co ochutnala polévku, nadšeně přivřela oči. Kieran na tebe po kraji mrknul, trochu se pousmál a dál se soustředil na své jídlo.
”Mhm… tak tak, prodávám. Stěhuji se za rodinou a nemám v úmyslu se sem někdy vracet. Navíc, vydržovat si tu dům by bylo moc drahé,” přikývne, stejně jako ty, mezi jednotlivými sousty.
”Ta polévka je opravdu dobrá,” spokojeně si pomlaskává. ”Ale jistě děvenko. Ale řekněte mi, jak by jste chtěla rozšířit svůj podnik?” zeptá se zvědavě a rozhlédne se po nálevně, jakoby dle toho měla odhadnout tvou odpověď.

”Nějaká budka by byla fajn,” přikývne Fin na Torrakův nápad. ”S palisádou máš pravdu. Zkoumal jsem zem kolem tábora a buďto je moc kamenitá, nebo promrzlá. Maximálně dát po obvody alespoň ježky, abychom ztížili průchod, ale to je tak vše. Ta plošina není vůbec špatný nápad. Hele, zkusíme to večer nadhodit Jugrinovi, možná to u předáků prosadí a nám z toho kápne nějaký ten bonus,” mrkne na trpaslíka a začne si prohlížet stromky, které v okolí rostou. Jde na něm vidět, že mu už v hlavě šrotujou nápady.
”He? Karavana? Jo… tahle… no nadšený moc nebyli, ale předák tábora jim vysvětlil, že je to pro ochranu, takže moc prostoru pro brblání neměli. Měl jsi vidět Jugrina, jak se usmíval, když to slyšel. Vy jste měli alespoň něco, ale Kladivouni tam jen stojí a čumí,” zachechtá se. ”Přidám pár ježků a možná bych mohl vyměřit místo pro nějakou budku. V zimě se bude určitě hodit,” zamumlá už spíše pro sebe, než pro Torraka.

Mezitím se Bjorn od Stelly dozvěděl, že hlídka byla vlastně klidná, až na tu karavanu.
”Vlastně se tam toho ani moc nestalo. Jugrin a Steborg se dohodli, že každá skupina bude hlídat jednu polovinu tábora, takže se s Kladivouny ani moc nesetkáváme. I tak jsou celkem v pohodě,” promluví Bjorn, když se vrátí z krátké obchůzky místa, kde je hlídka postavená. ”Horníci jsou zabraní do kopání, takže od nich se problémy nečekají, stavaři dostali svůj materiál a další by měl být na cestě, takže jsou taky spokojení. Prý by měli dorazit ještě tři takové karavany,” dodá a usadí se u stromu, na kterém Stella seděla.
”Měli byste si máknou zpět, ať na vás zbyde ještě nějaké jídlo. Navíc, Jugrin říkal něco o tom, že by bylo fajn projít celej obvod tábora a určit nejslabší místa. A Torre, zkus mu nadhodit to s tím ohrazením,” popožene pak dvojici Fin, který se už pomalu pouští do práce.

Slunko pomalu zapadalo a dvě dívky na Ovských pláních se chystaly ke spánku. Ač byl červenec a v jiných částech Caldarie to znamenalo teplé a přívětivé počasí i ve večerních hodinách, tady na severu to bylo jiné. Jistě, nebylo tu takové chladno jako třeba v okolí Sibiru ale i tak byly noci chladné. Vždyť se stačilo podívat na sever a obě dívky mohli v dálce zahlédnout věčně bílé vrcholky Nepojmenovaných hor (ano, tak se opravdu jmenují - nordi no…). A právě ze severu se foukal vítr, který ochlazoval místní vzduch. Ovšem Vibeke vybrala vhodné místo, které ještě ke všemu zahradila svou dekou a díky malému ohništi, které Morgana magicky podpálila, bylo dívkám večer teplo.

Znavené cestou obě mladé ženy usnuly ještě dříve, než vůbec vyšel měsíc. Ten, kdo se v jeho pozorování nevyznal, by mohl říci, že je v úplňku, ale ti ostatní, trochu více všímavější, by mu hned řekli, že je na ústupu. Do dalšího úplňku bylo daleko, ale i tak měla Vibeke neklidné spaní. Ovšem to bylo něco, co bylo součástí jejího nového já, něco, na co si musela zvykat. I tak si ale následující den ráno uvědomila, že s Howardem spala klidněji. Přeci jen, když se během noci třikrát probudíte, jen aby jste sledovali drobné hlodavce, či ježky, jak si to štrádí loukou, tak to není úplně ideální.

Ráno bylo chladivé, ovšem jasné nebe bez mráčku ručilo za to, že přes den bude teplo. Vítr tentokrát foukal od jihu a nesl pachy, které byli lovkyni více než známé. Ať už to byly pachy květin, které sbírala Morgana, nebo pachy drobné zvěře, která se vydala za pastvou. Mezi těmi pachy i poznala jeden, který jí vehnal do úst sliny. Pach mladé srnky, osamělé a dle ostrosti pachu ne tak daleko. Možná kdyby dívka napnula sluch, slyšela by její vzdálené volání. Morgana ještě spala, schoulená do klubíčka, zabalená ve své dece a blíže již vyhaslému ohništi. Vibeke by se musela hodně snažit, pokud by chtěla vstát a mladou čarodějku nevzbudit.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, poledne