Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Společné úsilí Vostrum, Jižní Impérium
| ||
| |||
| Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
| ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Sleduji střídavě Torraka a Fina. Oběma jako by v hlavě přeskočilo a sepnuly tam nějaké specifické stavitelské budovatelské obvody. Vlastně se ani nezapojuju do konverzace a spíš jen tak podupávám nohou a čekám až se vykecají. „Ještě bychom to tu mohli trochu víc esteticky zkrášlit. Třeba vám můžu namalovat na tu závoru kytičky.“ Zamručím spíše pro sebe a zavrtím nad tím hlavou. „Co byste beze mě dělali. Stavitelské sklony sice nemám, ale štvát trpaslíky zvládám na jedničku. Na to mě trénovali celé dětství.“ Povzdychnu si a dál přešlapuju, protože ti dva jako by se nechtěli vůbec odtrhnout od celého plánování. Za chvíli tady snad postaví i vzdušný zámek. „A najednou spěcháš… To že tu nad tebou přešlapuju už pěknou čtvrt hodinku, to je ti úplně jedno.“ Rozejdu se směrem k táboru. „Torraku. Oni ti to všechno nesežerou.“ Rychle ho doběhnu. „Teda doufám.“ Dodám už spíš potišeji a drobně se uculím. Moc dobře vím, že když je kumpanie hladová, tak rozhodně nehledí na to, jestli zbyde i na ty poslední opozdilce. Ale tak třeba mi Hrien uchrání aspoň poslední porci. Stejně to bude guláš jako vždycky, což není zrovna moje oblíbené. Pustím Torraka prvního ke kotlíku. „Vidíš, zbylo.“ Rýpnu si naposledy do něj a pak si naberu i sama. Pustím se do jídla. V tichosti poslouchám, jak Torrak navrhuje svoje vylepšení místní základny. Návrhy jsou to logické. A podle všeho tu budeme déle, než bychom si přáli, takže i lepší zabezpečení by stálo za to. „Má pravdu.“ Pokynu směrem k Torrakovi. „A navíc by bylo dobré se domluvit i s Kladivouny na nějakém společném postupu, pokud to tu opravdu budeme chtít lépe… zabezpečit. Nemluvě o tom, že bychom se měli sladit ve společném vystupování. Pokud na to jedni budou kašlat a druzí zase zbytečně prudit, tak to nedopadne dobře.“ | ||
| |||
 | Čest muže, čest rodu Usanc, Vlandia Nečekam že by nás chtěl někdo napadnout, ale i tak je dobře že sou hoši vestřehu. Pohlédnu na dům za mužem a spokojeně kývnu. Je fajn že o koně bude postaráno a i nám přijde večeře a postel vhod. Když mi pak Adrien, jak se muž představí, odpovídá, dívám se na něj, poslouchám a snažím se odhadmout zda je upřímný. Přikývnu, letmo se ohlédnu po zdejších kteří nám věnují až moc pozornosti a opět se zadívám na Adriena. Z toho co říká, mi to zní jako by se Torgunův zástupce utrhl ze řetězu, ale proč by to dělal? "Ano?" Kouknu na jednoho z mých mužů a poslechnu si co chce. Když to slyším, snažím se tvářit jako by se nic nedělo. Přikývnu jako že rozumím a vše je v pořádku. "Máme za sebou dlouhou cestu. Koně si musejí odpočinout a my schladit hrdla". Pousměju se a vydáme se ustájit koně. Tedy, Taru předám Lině, sám se postavim k Adrienovi. "Směl bych vás pozvat na pití? Nebo něco na zub?" Zeptám se přátelsky. Chtěl bych z něj dostat vše, co o Torgunovi ví... Ať s ním nebo bez něj, jakmile jsou koně ustájeni, vejdeme do hostince a usadíme se. Pro všechny objednám večeři, pro Leu nějaké maso, třeba rybu, a co se pití týče, tak na žízeň voda, na chuť pak pivo nebo víno, každý může jen jeden kousek (od jednoho, ne obojí). Lina s Leou ať jsou poblíž mně. Zeptám se ještě zda je nás možné ubytovat a pokud ano, rovnou pokoje zaatim a rozdám klíčky. Byl bych rád když by se dalo spát po třech... Pak si také dám něco k jídlu, vodu a uvidíme co dál. Rád bych rozdal rozkazy, ale to až v soukromí. Zatím, mi snad něco užitečného řekne Adrien. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia "Taky si myslím, že by to aspoň znesnadnilo přístup a nám poskytlo aspoň nějaké krytí třeba proti šípům nebo tak. Hmm...Hele to by se dalo ale vymyslet ještě trošku jinak. Můžeme si tady udělat i pár velkých štítů nebo malých palisád. na určitých místech postavíme palisádu na dřevěné základně. Nebude to sice tak moc pevné, ale proti šípům a jako kryt pro naše střelce to postačí." Finovi v hlavě šrotovala stejná kolečka jako mě. Bylo vidět jak se dívá na okolí a říká si, který strom by byl vhodný na tohle a na tamto. S tím, že to mám říct Jugrinovi jsem jenom souhlasně přikývnul a zabručel. "Hehe. Ten vůdce té karavany byl nerudný dost. Hlavně fakt když mu Stella dala co proto. Dostávat takovou čočku a ještě od elfky musel pro něj být dost velký problémek." Jugrin naše chování schvaloval a tak jsem byl v klidu. Dokud je s tím v pohodě on tak já taky. Když se mluví o jídle, které dochází nebo lépe řečeno z této uvařené dávky by nemuselo být, tak mi zasvítí oči. Upřímně mi dost vyhládlo. "Slyšela jsi? Nemuselo by zbýt jídlo, takže jdeme! Já vím, že ty jsi seděla na stromě a počítala srnky, ale já mám hlad! Jasný, zmíním se!" Drbnu do Stelly a lehce jí popostrčím směrem k táboru. Líbila se mi. Měl jsem dost sourozenců abych si zvyknul na uštěpačné poznámky a řečičky, takže to byla vlastně taková denní rutina co jsme tady spolu provozovali. V táboře jsem se nacpal ke kotlíku hned co jsem mohl a začal se nacpávat. Jedno čím. Hlavně že to bylo. Očima jsem našel Jugrina a přešel k němu. "Pane Jugrine? Můžu na jenom na chvilku? Bavili jsem se s Finem a říkali jsme si, že by bylo fajn to tu nějak ohradit nebo aspoň ta nejslabší místa. Vepředu jsme už začali. Máme tam závoru a pár ježků. Říkali jsme si právě, že by se dali udělat ježci nebo aspoň mobilní palisády. Jestli tu máme chvíli být a budeme se tu teoreticky bránit, tak ať nemáme jen holou zem..." Nechám to ve vzduchu a dál se cpu jídlem. | ||
| |||
 | ROZŠIŘOVÁNÍ PODNIKU Charas, Vlandia Byla jsem moc ráda že našemu hostu chutná a byl si toho vědom i Kieran, což vlastně paní Gillie potvrdí i svými slovy. A když se mě zeptá jak bych chtěla svůj podnik rozšířit? Spokojeně se na židli opřu abych začla pln nadšení povídat. "Tady v Charasu je spoustu lidí. Hodně těch co jsou na dlouhých cestách a při takovém cestování jsou lidé rádi že se o ně někdo postará a pečuje o ně. Tady máme, myslím si, dobrou kuchyni a pivo či víno. Taky pokoje. No a chtěla bych nabídnout i malé lázně. Lidé se velmi rádi nechají rozmazlovat. Úplně vidím jak vytvořím malé lázně. Spíš teda lázničky." Začnu se smát. "Taky bych ráda zaměstnala i lazebníka. Takové služby jistě ocení cestovatelé, ale i někteří místní." Zhluboka se nadechnu a radostně se na Gillii podívám. | ||
| |||
 | Společné úsilí Vostrum, Jižní Impérium Onira byla jednoduše a prostě smutné město. Všudypřítomná vlhkost, mokro, špína. Jako by i lidé tady byly smutní, unavení. Bažiny okolo, plné vody a trouchnivějící lesy okolo změně atmosféry smutku moc nepomáhaly. Ne, tohle nebylo místo, kde by si jeden řekl, páni tady chci dožít klidný život… A už vůbec ne: Tady bychom mohli učit ta nejtemnější kouzla… vždyť jen z toho bzukotu komárů by jednoho za chvíli švihlo… snad alespoň informace z Melionu bude k něčemu dobrá. Ten elf byl jednoduše zvláštní a to ani neřeším, jak se jevil unavený. Lycaron byl obrovský. Obrovský a plný lidí. A my málem ani nezůstali na noc. Belhar dal na Rahlebovo naléhání a hned jak nás ráno probraly první sluneční paprsky, už jsme se vydávali na další cestu. Ani tomu místu nedali šanci… Mrzelo mě to a další cesta až do Canterionu probíhala téměř mlčky. Navíc jsme cestovali v noci a to nebylo o moc příjemnější. Ovšem to, co jsme našli ve vesničce…. Nebo spíš nenašli. Všichni byli pryč. Nezůstal nikdo, kdo by nám mohl cokoliv říct a bylo to víc než podezřelé. Ano, i já jsem byla trochu nesvá, ale to, že byl i Rahleb… Ve městě se mu nelíbí… v prázdné vesnici se mu nelíbí… Ale pravda, Epidemie kdo ví čeho, není moc příjemná verze jakéhokoliv úmrtí a rozhovoru. Na druhou stranu, vypadá to, že ať to bylo co to bylo, ve finále si to vzalo celou vesnici a snad se to nerozšířilo dál. Ani přeživší, kteří nejspíše předtím unikli, se nedostali moc daleko. Snad jsme se tím ale nenakazili i my… Belhar rozhodně nechtěl pohřbívat mrtvé a já tentokrát měla stejný názor, ačkoliv něco uvnitř mě to chtělo. Upokojilo mě až to, že jsme si slíbili, že hned jak najdeme větší město, požádáme kněží, aby se o to postarali, doufejme, že do té doby tu nebude mít nikdo další cestu, nebo se prostě mrtvým vyhnou. V dalších dnech jsem si ale vyžádala, že půjdeme více ve dne. V noci je zima, hůř vidím a vůbec… prospat půl krásného dne je prostě špatně. „ Otázka je, v jak dobré čase to opravdu je… kdy uplyne těch dvacet let, než se univerzita přestěhuje? Jestli je to pravda, může to být vlastně kdykoliv…“ Zamyšleně jsem pokrčila rameny, pozorujíc ruch nového velkého města. Bylo to fascinující. A i když nás svým způsobem tlačil čas, říkala jsem si, že bychom tu mohli aspoň dva tři dny zůstat, porozhlédnout se. Vždyť je to obrovský přístav! Tok informací tady bude podstatně větší než kdekoliv jinde! „ Ano… ale první než půjdeme hledat loď, budeme řešit tu vesnici. Tam hrozí dost velké nebezpečí, že to někdo chytí a roznese… a tady by to způsobilo něco strašného.“ Při představě, jak by to kosilo místní lidi, jak by se to rychle díky přístavu rozšířilo do celého světa, se mi udělalo mdlo. Zachvěla jsem se a chytila jsem Belhara za ruku. „ Je to přístavní město, Belhare. Bylo by při nejmenším podezřelé, kdyby tu bylo málo lidí.“ Držela jsem se Belhara, abychom se od sebe neoddělili, nechala jsem se vést. Přeci jen byl krapet větší a řekla bych že měl o dost ostřejší lokty než já. | ||
| |||
| Čest muže, čest rodu Usanc, Vlandia
| ||