Čest muže, čest rodu

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Společné úsilí

Vostrum, Jižní Impérium
02. července 1084, odpoledne

Jugrinova kumpanie

Úředníka tvůj nezájem k jeho osobě viditelně rozhází. Můžeš si všimnout, jak v obličeji postupně brunátní, jak hledá slova, kterými by tě přinutil mu věnovat pozornost. Když mu konečně něco řekneš, opět se nadechne v odpověď a nejspíše nějakou peprnou, ale než stihne cokoliv říci, rozjedeš se pryč z přístavu k jižní bráně města. Úředník za vámi akorát máchá rukou, neobratně za vámi “běží” a něco lametá. Všimneš si, že jeden z tvých mužů přibrzdí svého koně, počká na úředníka a jakmile jej doběhne, skloní se v sedle a něco mu poví. Neslyšíš co, ale podle výrazu úředníka to bylo něco, pro něj, šokujícího.
”Cos mu řekl?” zaslechneš za sebou hlas jednoho z vojáků.
”Že nás sem poslal sám král a jestli se mu to nelíbí, tak ať si stěžuje u něj. A taky že ho pak navštívím v žaláři,” uslyšíš úsměvný tón druhého vojáka. Pokud by ses na něj ohlédl, uviděl bys jeho veselý úšklebek, který by zmizel hned, jak by si všiml tvého pohledu.

Městem jste projeli vcelku rychle, hlavně díky tomu, že bylo poměrně brzké ráno a ulice byly ještě prázdné. Jak ti řekl kapitán lodi, nejjednodušší trasa do Usancu byla podél pobřeží. Vesnice sice nebyla hned na pobřeží, ale byla z něj dobře viditelná.

Usanc nebyla bůh ví jak velká vesnice. Deset domků, pár malých políček, dvě nebo tři malé vinice a jeden mlýn poblíž řeky. A to bylo vše. Usancská oblast byla rovinatá a čím blíže Aserai, tím více připomínala savanu. Dlouhé lány nažloutlé trávy tu a tam narušované osamělým košatým stromem nebo menší osamělou vinicí nebo nějakým tím ovocným sadem. Jedinou větší dominantou téhle oblasti byl Usancský hrad, který stál snad na jediném kopci, nedaleko řeky a mostu, který jako jediný v této části země přetínal řeku Perasos. A že to byl velký most, vždyť taky pod ním museli proplouvat lodě mířící do Ortysie, nebo ještě dál. A právě tenhle most byl z jedné strany chráněn Usancským a z druhé strany Tubiliským hradem.

Tubilis, sousední provincie, která již patřila pod Aserai, byla též rovinatá savanovitá krajina, která toho neměla moc co nabídnout. Jistě, kousek jihovýchodně za Tubiliským hradem se země začínala zvedat prve v kopec, pak až menší pohoří, ale to bylo asi tak nějak vše. Krajina nenabízela moc možností pro zemědělství, alespoň ne takové, na které jsi byl zvyklí. Většinou jsi zde našel menší bylinkové plantáže, sady ovocných stromů či keřů, tobě většinou neznámých a pak samozřejmě i něco málo kořenínosných keřů a bylin. Ovšem hlavním zdrojem obživy byla řeka samotná a pak příhodné umístění Tubilisu, malého mestečka na pobřeží charaského zálivu. Pokud nějaká loď chtěla vplout do Perosského moře, musela nutně proplout Tubilisem. A díky tomu Tubilis vzkvétal. Mimo jiné. Mezi lidmi se už delší dobou šuškalo, že bude Tubilis povýšen na město. Kde byla pravda nikdo nevěděl.

Ovšem vraťme se do Usancu, kam jsi se svou družinou dorazil navečer ještě téhož dne. Slunko se už pomalu sklánělo k obzoru, ale i tak jste věděli, že zbývá ještě dost času, než se setmí. I v takto pokročilou hodinu a takto blízko moři, bylo stále horko. Větší horko, než jaké bylo v Charasu a jistě mnohem větší než v Pravendu, nebo dokonce Sargotu. Kdybys měl hádat, řekl bys, že je nejméně třicet a více a nebyl bys nijak daleko od pravdy.
Ve vesnici byl líný klid, který by se dal i nazvat jakousi předvečerní siestou. Domky zde byly nízké, spíše široké a vybělené sluncem. Téměř každý dům měl okolo sebe roztahané plátna látek, které poskytovaly dodatečný stín a dokonce i malá kašna na návsi byla zastřešená širokým bílým plátnem. Tu a tam jsi u domků viděl jejich majitele, jak posedávali v houpacích křeslech, nebo jen tak na lavici, v ruce často drželi dýmku, nebo korbel s nějakým nápojem, většinou v lehkém větrném oblečení, nebo mnohdy do půl pasu svlečení (ženy měli přes prsa kus látky a většinou sukně končící nad koleny, nebo kalhoty s ustřiženými nohavicemi taky nad koleny). Všichni do jednoho byli snědí, opálení a většinou tmavovlasý.

”Koho nám to Helliot* přivádí,” ozve se z jednoho domu, když dorazíte na náves. Ohlédneš-li se po hlase, spatříš staršího muže, jak stojí mezi dveřmi, v ruce pohár a v koutku úst dýmku.

* Helliot je lidský bůh slunce, vína a vlastně i požitkářství, alkoholiků apod. Dá se krásně přirovnat k Dionýsovi i Apollónovi - je to taková směska obou.

Cesta do Omoru, jak Vibeke věděla a Morgan tušila, byla dlouhá. Koňmo by byly schopny se tam dostat nejspíše ráno dalšího dne, pěšmo jim cesta potrvá ještě o den déle. A když k tomu ještě připočítáme obcházení Skorinu, do Omoru se dostanou až za dva a půl dne nejdříve. Obě dívky si to ale uvědomovaly. A tak se, ještě před tím, než se Ov stihl probrat z včerejší veselice, vydaly na cestu.
Vedení se ujala Vibeke, která místní kraj znala, vždyť před měsícem tuto cestu šla, byť jiným směrem. Děvčata zamířily do plání, které se rozprostíraly kolem Ovského hrady, prošly přes kopce, dokonce se i v jednu chvíli ocitly nedaleko místa, kde před více než měsíce Vibeke přespávala, když opustila rodnou vesnici. Tehdy si lovkyně uvědomila, že své kroky musí stočit více na jih, aby Skorin opravdu obešly.

Ač byl začátek července a slunko bylo vysoko na nebi a hřálo, zde na severu to nemělo tak velký význam. Vibeke sice teplo bylo, ale Morgana, která byla zvyklá na jiné teploty, bylo přeci jen chladněji. Inu, patnáct stupňů je patnáct stupňů a je jedno, jestli svítí slunko nebo ne. Vítr ze severu byl prostě studený. A čím více se blížila noc, tím větší zima byla (pod nulu teplota ale neklesne ani večer). O to horší bylo, že se nebylo kde schovat. Ovská oblast byla, směrem na jih, převážně holá. Kopcotivá to ano, ale holá. Lesy byly pouze na severu, podél pobřeží. Stejně tomu bylo i v omorské oblasti. Lesy se začínaly objevovat až východně za Omorem a pak v okolí Skorinu. Ovšem celá jižní část omorské oblasti byla jen dlouhá kopcovitá až pahorkatá planina. Ne nadarmo byl Chornobas znám hlavně pro své mléko a vlnu. Ale ten byl daleko, dokonce ještě dál než Omor.

Blížila se pomalu noc, zbývala snad už jen půlhodinka než slunko zapadne za obzor a nikde v okolí nebylo téměř nic, co by mohlo posloužit jako vhodný úkryt na noc, pokud tedy nepočítáme nějaké ty nízké keře, které se tu a tam objevovali.

Do oběda se toho už moc neděje. Stella může akorát tak sledovat prázdné planiny pod horou, které tu a tam protne nějaká zvěř, zatímco Torrak se věnuje svému projektu. Slunce pomalu putuje po své cestě nebem a jakmile se dostane dvojici nad hlavy, můžou oba zaslechnout jak někdo přichází od tábora. Jedná se o Bjorna a Fina, kteří si to loudavým krokem vykračují k malému plácku, který se Torrak snažil tak vehementně zvelebit.
”Sem ti říkal, měli jsme k tomu pustit Torraka hned, jak jsme přišli… kdyby ho Jugrin nechal, teď jsme si taj mohli lebedit v pohodlí,” zazubí se Fin na norda, když přijdou dvojici nadoslech. Oba dva se podívají na závoru i ježky, které Torrak mezitím stihl postavit a oba dva uznale pokývají hlavou. Fin si závoru prohlédne trochu vice důkladně, než Bjorn, který mezitím zamíří za Stellou, aby vyzvěděl na co si dát pozor a jestli se něco nedělo.
”Co všechno jsi měl v plánu?” zvědavě se Fin otočil na Torraka, zatímco obcházel závoru i ježky.

Den se líně vlekl. Ani bys neřekla, že ty dvě hodiny do oběda mohou utíkat tak pomalu. Seděla jsi u pultu, sledovala dění v nálevně a znuděně popíjela své víno (Sebastianovi to celkem šlo a i s lidmi se dával hodně do řeči, zdálo se, že jej tu zná hodně lidí). Odpočítávala jsi snad každou minutu, která odbila a snažila ses alespoň promyslet co vše bude potřeba udělat. A že toho bylo hodně. Začínalo ti být jasné, že projekt lázeňského domu nebude jen tak. Nejen, že budeš potřebovat dostatek kádí, ale bude potřeba zajistit nějaké bylinky, ručníky, krby a vůbec, dost možná bude třeba překopat celý dům. Byla jsi ale odhodlána ten projekt uskutečnit a rozšířit tak svůj byznys.

Čas se pomalu přiblížil k době oběda a ty jsi už téměř netrpělivě sledovala dveře. A když ne, tak ses minimálně otočila pokaždé, když se otevřeli. Až nakonec vešla ta, kterou jsi očekávala. Hned jak se tak stalo, Kieran se zvedl ze svého místa vedle tebe, kde doteď cosi sepisoval a zamířil za ní. Když zaregistroval, že se taky zvedáš, mávl na tebe, abys ještě nějakou chvilku počkala.
Sledovala jsi ho, jak paní Gillii vede k jednomu vzdálenějšímu stolu, kde budete mít trochu více klidu. Gillia byla starší, ale dobře vypadající a vcelku i energická paní. Její pohled byl ostrý, ale úsměv měla příjemný a tak nějak jsi tušila, že nebude patřit mezi nejchudší obyvatele tohoto města. Kieran se usadil vedle ženy, mávl na Marianu a cosi jí pověděl. Dívka jen s lišáckým úsměvem přikývla a zaběhla kamsi do kuchyně, cestou se ale zastavila u Sebastiana a objednala láhev vína. Všimla sis, že se Sebastian prozíravě podíval směrem ke Kieranovi a Gillii, pak se pousmál a po chvilce už vytahoval lahev jednoho z nejlepších vín, co jste tu měli. Evidentně situaci pochopil více než dobře.

Kieran a Gillie se o něčem bavili, viděla jsi, jak se žena usmívá, občas i dokonce směje a při tom pokládá bardovi ruku na jeho ruku. Zdálo se, že se dobře baví. Po chvilce se z kuchyně vynořila Mariana, nesoucí tác a na něm menší pečenou křepelku, nějakou tu zeleninu a pečivo. S tím přišla za tebou a položila to vedle tebe na pult. Na tácu byly ještě tři misky s hovězím vývarem, tři prázdné talíře a tři sady příborů.
”Prý to tam máš odnést sama,” mrkla na tebe a odběhla se věnovat opět hostům.

”Ah, jídlo se nám nese. Paní Gillie, dovol mi představit ti naši milou a skvělou paní hostinskou a majitelku tohoto úžasného podniku, paní Nalie. Nalie, toto je paní Gillie, velmi milá a pohledná dáma,” Kieran se, hned jak se přiblížíš ke stolu, zvedne ze svého místa, aby ti pomohl s tácem a rovnou vás i seznámil.
”Paní Nalie, těší mne. Zatím jsem neměla tu možnost vám to říci, ale máte moc hezký podnik a moc milé zaměstnance,” i Gillia se zvedne, aby ti vysekla zdvořilostní pukrle.

”Těžko říci,” pokrčí rameny Alexandra a lehce tě pobídne k chůzi. ”Ale určitě nic strašného. Víš, ten chlapík je lidskou pamětí tak posedlí, že bych se ani nedivila, kdyby to udělal zadarmo, jen proto, aby si mohl ověřit, že jsou jeho teorie správné,” zasměje se, zatímco spolu kráčíte k alchymistovi.

Projdete kus ostrova, než k němu dojdete. Jeho dům se totiž nachází až na opačné straně, než je most, kterým jsi sem přišla. Musely jste tedy projít téměř celý ostrov a tobě se naskytl pohled ne úplně všední. Přeci jen, kdy se obyčejný člověk (elf, trpaslík, ork, víla apod.) dostane mezi “zdi” ortysijské akademie a to dále, než jen do nemocnice, která byla hned na samotném kraji ostrova.
”Tak tady bydlí… Trevore? Samuel není doma?” překvapeně zamrká, když spatří chlapce postávat před dveřmi.
”Kdepak, profesor na vás už čeká. Jen mě vyhnal ven, aby měl klid na přípravy,” pokrčí rameny a trochu omluvným úsměvem.
”Typickej Sam,” pousměje se léčitelka, ”dobře. Děkuji ti, chlapče. Můžeš jít, určitě máš nějakou práci, že?”
”No… já…”
”Trevore!?”
”Ano paní profesorko. Na shledanou a hodně štěstí, Prix,” posmutní trochu chlapec, ale jen co se podívá na tebe, zase se pousměje. Hned na to se sebere a kamsi odběhne.
”Můžeme?” zeptá se tě Alexandra, stojící u dveří s rukou na klice.

Když vejdete do domu (bez klepání), je to jako by ses ocitla v džungli plné sušených bylinek a jiných alchymistických přísad. Je téměř nemožné ujít alespoň půl metru a při tom nenarazit na nějakou velmi vzácnou a velmi těžce sehnatelnou přísadu.
”Jsem vzadu,” zaslechnete tlumený hlas staršího muže. Alexandra se na tebe podívá s tajemným úsměvem a zamíří do zadní části domu. Jak procházíte domem, jeho výbava se postupně mění, ale vesměs zůstává stejná. Bylinky a jiné přísady jsou všudypřítomné, ale tu a tam je doplňují různé knihy a svitky, baňky a další alchymistické náčiní, u kterého účel můžeš jen hádat.

Jakmile se dojdete až do zadní části domu, otevře se vám velká místnost obložená různými skříněmi a policemi, které jsou beze zbytku vyplněné knihami, alchymistickými přístroji a pomůckami, bylinkami a různými sklenicemi, v nichž jsou věci o kterých ani nechceš přemýšlet co vlastně jsou. Uprostřed toho všeho je veliký stůl plný baněk, hořáků, hadiček a kotlíků a za jedním takovým kotlíkem se schovává starší vrásčitý mužík s podivným přístrojem na pravém oku. V jedné ruce drží nůž, v druhé zase nějakou bylinku, kterou si zrovna tím přístrojem na oku prohlíží.
”Dobrý den profesore Doughane, přivedla…”
”Vím, vím. Tam, tam,” odmávne Alexandru rukou ve které drží bylinky, zatímco druhou, ve které drží nůž, ukáže na lehátko, pokryté svitky a knihami, ”se uvelebte, hned budu u vás.” Když se Alexa začne nadechovat k nějaké námitce, Samuel jen mávne rukou, místností se prožene slabší větřík a sfoukne knihy a svitky z lehátka na zem. Alexandra na tebe jen pohledne, přizvedne s úsměvem obočí, trochu pokrčí rameny a ukáže ti na lehátko.
”Ponechám tě tu v rukách profesora, mám ještě nějakou práci. Až budete hotovi, vyhledej mě, chtěla bych si popovídat o mém bratrovi,” usměje se na tebe, položí ti ruku na rameno a pak s tichým kývnutím odejde.
”Povídej, děvče, povídej,” ozve se alchymistův lehce roztřesený hlas. ”Kam až tvá paměť sahá, jak moc je poškozená.”

Čest muže, čest rodu

Charas, Vlandia
09. července 1084, ráno

Vlčice a Čarodějka