ROZŠIŘOVÁNÍ PODNIKU

Charas, Vlandia
02. července 1084, poledne

Vzala jsem tác s křepelkou, zeleninkou, čerstvým chlebíčkem který Stefan umí výtečný a dalšími věcmi a doslova si to vesele protancovala až ke stolu kde byl Kieran a paní Gillie. Na to setkání jsem se doslova těšila.

Nasadila jsem zářivý úsměv. "Děkuji." Povím Kieranovi když mi pomůže s tácem a veškerým tím jídlem na něm.
I já se mírně ukloním paní Gillii. "Moc ráda vás poznávám, paní Gillie. A děkuji za vaše milá slova. Jsou potěšující." A to je pravdou. Děláme co můžeme aby podnik vydělal dostatek denárů. Když podnik vydělá dostatek denárů, budu se mít dobře já. Když se budu mít dobře já, budou se mít dobře všichni kolem mě kteří tady pracují.

"Vypadáte dnes úžasně." Povím s úsměvem paní Gillii a dám na odiv své zářivé zuby jako perličky.
Než se posadím ke stolu, obsloužila jsem onu ženu, poté Kierana a nakonec sebe. Hned na to se usadím na volnou židli. "Dobrou chuť vám přeji."

Sama se pomalu pustím do své polívky a volně přejdu k věci. "Kieran mi s vámi domluvil tento oběd." I jemu věnuji svůj úsměv. "Prý prodáváte svůj dům ihned vedle nás. Měla bych o něj zájem jej koupit. Víte, byla by to skvělá příležitost aby náš podnik dál vzkvétal." Povídám a povídám mezi sousty. Nijak však nespěchám se svými slovy. "Když byste někdy poté zavítala do města, vždycky vás rádi pohostíme. Myslite, že bychom se po obědě mohli na váš dům blíže podívat?"

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne r

Huhu. Mé nadšení přebilo strach z toho, že by se z toho mohl vyklubat pořádný problém. Ha! Budu mít zpátky svou paměť! A budu NE-PO-RA-ZI-TEL-NÁ! Těšila jsem se na to jak na dárek, co jsem dostávala na narozeniny. Hu! Já tak zbožňuji překvapení! Překvapení jsou to nejlepší, co se může stát! Překvapení? Eh... Proč tu stojím s touto ženou?

Chvíli jsem se zamyslela. Jo! Moje paměť! Ha, už se zlepšuji! Přikyvovala jsem nadšeně a vyrazila za ženou. Rozhlížela jsem se po všech čertech a obdivovala vše, co moje očka spatřila. Byla jsem celou výpravou neskutečně nadšená. Možná mi tento muž mohl poskytnout odpovědi a konečně bych si pamatovala jména. Už bych se nemusela skrývat, mohla bych být mocnější, soběstačná... Mohla bych se vrátit domů a všem říct, že můj útěk nebyl zbytečný a že... Jsem zpátky. Celé to bylo úžasné. A už jsem se těšila z celé situace. Těšila jsem se z toho všeho a jak by mi to mohlo pomoci. Aaaah, konečně...

Když žena oslovila mladíka, potěšeně jsem se na něj usmála a snad se snažila své nadšení převést i na něj.
Když žena profesorka odvelela mladíka, rychle jsem ho ještě zachytila a stiskla jeho ruce. Usmála jsem se s vděkem ve svých očích a do ruky mu vtiskla jednu ze svých skleněných kuliček.
"Na tohle nezapomenu..." špitla jsem mu, ale bylo mi jasné, že to byl planý slib. Proto jsem si rychle ještě před vstupem udělala poznámku... Snad abych si zapamatovala tohle gesto, kdyby na to někdy došlo. Ah! Už jsem se viděla, jak pročítám a učím se svoje poznámky a konečně si vše pamatuji! Huhu!
Následně jsem ho pustila a usmála se aby se mohl věnovat své práci.

Všechno se pak dělo hrozně rychle. Chytla jsem ruku ženy poněkud poplašeně, když jsem viděla nůž v ruce Doughana a trochu se obávala, co má následovat. Hm. Teď nebo nikdy! Už tolikrát jsem byla s cizími lidmi a bylo to v pořádku... Ale nebyl tu nikdo, koho bych poznávala a moje já bylo celé nesmělé a poplašené.

I přesto jsem si lehla na lehátko.

"No... Popravdě... Zapomínám, když jsem nadšená a pamatuji si své dětství. Ale... Hm..." zamyslela jsem se. "Hrozně rychle zapomínám jména. A lidi. A proč jsem na místech..." přiznala jsem upřímně a šmátra po svém váčku s kuličkami abych ho nervózně mnula v rukách. "Asi tak bych to popsala... Vaše jméno si už nepamatuji... Omlouvám se." řekla jsem nakonec upřímně a doufala, že v té nervozitě nezapomenu, proč tu jsem.

Vlčice a Čarodějka

hranice Ovské a Omorské hranice,
Strugia
3. července 1084,
večer

"To bych byla moc ráda, děkuji". Kývnu s pousmáním na Vibeke když mi nabídne že by mně mohla něco naučit. Ráda se naučím co používají v téchto krajích, jsem zvědavá zda se to nějak bude lišit. Určitě se od Vib budu chtít naučit i recept na ten čaj, né že bych jej sama potřebovala, ale je lepší to umět, co kdyby.

Pousměji se když Vib hodí do kotlíku bylinky, jsem zvědavá jak je na tom s vařením ona, třeba bych to zítra mohla nechat na ní. Ohlédnu se a trošku váhavě se na svou společnici zadívám. "Vážně?"

Lehce pozvednu obočí a pak se maličko usměji. "Možná někdy jindy.. Řekněme jen že se to týká mé první lásky a jisté nemoci, na kterou si nejsem jista zda je nějaký lék". To je vše co mohu aspoň prozatím Vib říce, možná se o zbytek podělím někdy v budoucnu, až se lépe poznáme.. Teď bych ráda dodělala tu večeři.

V klidu se pak najíme, vše poté uklidím a asi už připravíme spaní. Deku Vib využijeme proti větru a společně si můžeme lehnout na tu mou, pokud jí to nebude vadit. Také se raději rovnou zeptám, že kdyby byla v noci moc zima, tak zda bych se mohla trochu přitulit. Samozřejmě jen kvůli teplu.

Vlčice a Čarodějka

hranice Ovské a Omorské hranice, Strugia
3. července 1084, večer

"Oh..." se zájmem si herbář půjčím a začnu jím listovat. Určitě si nebudu pamatovat všechny kousky, které tu jsou, ale je zajímavé vidět byliny a květiny, které bych tu neměla šanci vidět. "Můžu ti ukázat, které se používají běžně u nás ve vesnici. Spíše na lehčí ošetření nebo neduhy. Složitější směsky s různými tajnými příměsi se dají sehnat jedině u bylinkářky. Asi jako všude." pousměju se. "Hmm, ale umím směs na ženský čaj zmírňující bolesti nebo když si ještě nepřeješ mít děti." dodám, kdyby ji zajímalo, co používají nordské ženy.

Trošku sebou trhnu, když zapálí oheň pomocí magie. Nejsem na to zvyklá, ale je to něco skvělého. Takže se jen vesele zazubím a složím další klacky na hromádku. Nechám čarodějku vařit, protože se znám, že by to nebylo asi moc chutné. Vzpomenu si u toho na Howarda a silně se mi po něm zasteskne. A tak ze svých zásob vytáhnu několik bylinek, které mě naučil používat na dochucení pokrmů a vhodím je do kotlík také.

Poslouchám Morganino vyprávění a klacíkem kreslím v písku. "Tomu rozumím." přitakám, když se dozvím o její matce. Potom na chvilku zaváhám, nadechnu se a pokračuju. "Možná před nějakou dobou bych ti nevěřila, ale i já byla svědkem něčeho...co běžně patří do vyprávění našich starších."rozhodnu se s ní zčásti podělit o to, že v tom není sama. Víc k tomu ale zatím nepovím a čekám, co na to Morgana.

Vlčice a Čarodějka

hranice Ovské a Omorské hranice,
Strugia
3. července 1084,
večer

Teď mně žádná vhodná nenapadá, ale později si zazpívám ráda. A ještě raději si pak poslechnu Vib.. Pomoc při sbírání bylinek uvítám a bez námitek nechám svou společnici aby si je prohlédla nebo si i přivoněla. "To budu ráda, děkuii." Pousměji se a z kapsy u brašny vytáhnu knížečku, tedy herbář. Je v něm spousta vzorků a u každého je napsáno o jakou rostlinku jde a jak se dá využít.

Herbář půjčím Vibeke. "Nejlépe by bylo, kdyby jsi našla nějakou která tam ještě není.. A nebo ty, co se mohou použít na léčení". Pousměji se a Vib souhlasila, takže se díváme po vhodném místě. Naštěstí to netrvá dlouho a Vib jedno místo najde. Rozejdeme se po okolí a na to místo nanosíme každý kousek dřeva co najdeme. Já nanosím i kamínky a udělám z nich kruh. Tam pak naskládám větvičky, upřeně se zadívám, zasoustředím, modře mi problesknou oči a ve větvičkách začne hořet, během chvilky máme malé, krásné ohniště (Magie: 11 + 3).

S návrhem ohledně deky souhlasím, nevadilo by mi se pak podělit o mou. Ze své alchymistické sady vyndám čistý, malý kotlík a zavěsím jej nad ohínkem (Udělám takovou tu "vydličku" a mezi nimi klacek). Začnu vařit, naliji do kotlíku trošku vody, nakrájím cibuli, trochu zeleniny, a jehněčího masa, které jsem koupila. Postupně vše přidávám do kotlíku, později pak vytáhnu i malý měch s vínem co mám ještě z Hongardu, napiji se, trošku cmrndnu do kotlíku a pak podám i Vib aby se napila, jestli bude chtít.

Dívám se na kotlík a jeho obsah, ale dotaz Vibeke jsem postřehla, takže jí během toho odpovídám i na něj. "Má sestra se vdala. Můj bratr má vést obchody po našem otci, až bude starší. Já.. Byla jsem prostřední a na lásku jsem tehdy neměla štěstí.. Když jsem zjistila že můžu kouzlit, řekla jsem si, že jednou ze mně bude nejmocnější čarodějka všech dob.. Jednoho dne se pak stalo něco mé matce. Teď už je v pořádku, ale tehdy jsem si řekla, že už nikdy nechci nikoho koho miluji vidět trpět. A tak jsem se začala učit.. Teď hledám Siatru aby mi s tím pomohla. A také jsem doufala, že mi řekne něco o.. To je jedno. Nejspíše by jsi mi nevěřila.. Je tu zkrátka ještě něco". Vyprávím. U konce si Vibeke možná může všimnout že jsem trošku nesvá a možná myslím na něco co není příjemné.

Vlčice a Čarodějka

hranice Ovské a Omorské hranice, Strugia
3. července 1084, večer

"No dobrá, dobrá...aspoň se přiučíš něco o našich bájích a pověstech. Jsem zvědavá, o čem se zpívá jinde." souhlasím nakonec se zpěvem. Vlastně to může být hezké zpestření cesty.

Když vidím, že Morgana občas sebere nějakou bylinku, dovolím se, jestli si ji mohu prohlédnout a potom si k ní pečlivě přivoním, abych zjistila barvu její vůně. "Jestli chceš, mohu ti pomoct hledat. Případně, jestli potřebuješ nejakou konkrétní a já ji budu znát..." nabídnu jí pomoc a možná ji občas nenápadně na nějakou navedu.

"To je dobrý nápad." souhlasím s čarodějkou ohledně výběru místa na spaní. Jde poznat, že už nějakou dobu cestuje. Já zapojím svůj zrak a zkušenosti a o chvilku později ukážu na jeden kopec. "Zkusíme to támhle. Mohl by mezi nimi být ďolík takový, který hledáme." (16+1+1)

A skutečně. Máme štěstí. Dokonce je tu i několik větších balvanů. Z větrné strany napneme mou deku. Myslím, že se bez ní obejdu, zvlášť jestli se nám povede vykřesat malý ohýnek a udržet ho při životě. Řeknu Morgi svůj nápad s dekou a potom si obstaráme dřevo z okolních keřů.

Jestli má nápad na večeři, ať je po jejím. Ráda přidám něco ze svých zásob. "Pověz, Morgano. Kdy tě přepadla touha stát se léčitelkou?" zajímám se dál o osud mé společnice.

Vlčice a Čarodějka

hranice Ovské a Omorské oblasti, Strugia
03. července 1084,
večer

Najednou cítím silnou ruku na ramemi. Zvednu pohled abych pohlédla na Vibeke a posmutněle přikývnu. Jeden měsíc.. Občas mi to přijde jako celé věky. Když zaslechnu co řekne Vib o mých citech, tak mi to na tváři vykouzlí lehčí úsměv. "Děkuji. Já věřím, že když máš někoho na kom ti skutečně záleží, tak vás nakonec nic nerozdělí".

Lehce se zaculím a přikývnu. Ráda si od Vib pár oříšků vezmu do levé ruky a pravou je po cestě pomalu vkládám do úst. "Stejně tomu neunikneš.." Pousměji se a pokračujeme dál v cestě. Je hezké že nemusím jít sama. Vibeke sice moc nemluví, ale to nevadí. Když jsem mohla, ohlížela jsem se i kolem a snažila najít aspoň nějaké bylinky či přísady na lektvary (Přežití:? 13+2 = 15). A dařilo se, takže Vib mohla vidět že se sem tam ohnu a něco seberu. Kdyby se ptala, řeknu že to mám na léky a lektvary.. Je mi jasné že si budeme muset kousek zajít, ale to nevadí, Omor už nebude daleko.

Co mně trošku trápí, je počasí, obzvláště teď večer, když ani není kde se schovat. Po nějaké době se zastavím a rozhlédnu kolem. "Možná bychom měly zkusit najít nějaké místo mezi dvěma kopci, kde by se aspoň trochu lámal vítr. A můžeme použít ty keře, abychom si aspoň daly teplou večeři". Navrhnu a pohlédnu na Vibeke zda souhlasí.

Čest muže, čest rodu

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Úředníka nechávám úředníkem, nemám náladu se hádat nebo mu cokoliv vysvětlovat. Chtěl sem co nejrychleji vyjet z města, ale jeden z mých chlapů se zastavuje a něco úředníkovi řekne. S povytaženým obočím ho sleduju dokud neřekne o co šlo. No teda... Byl bych raději když by se držel mých pokynů a prostě jel, ale, vlastně to řekl dobře a tak to nechám být. Otočím se, lehce pousměju a jedeme! Cesta trvala dlouho, nepočítaje jednu či dvě krátké zastávky na odpočinek a jídlo. Jak jsme se blížily na jih, byla cítit změna teploty, samotného vzduchu. Na teplo moc zvyklý nejsem, takže nemůžu říct že by se mi to líbilo, ale co nadělám. Když jsme se blížily, říkal jsem si, že Usanc bude malebná vesnička. Políčka, vinice, sady, mlýn... Když však dojedeme konečně na místo, jsem překvapený. Vesnička, dáli se tomu tak vůbec říkat, je dost malá. Kolik tu tak může žít lidí? Snažím se nezírat, ale i tak mi pohled sem tam padne k nějaké místní ženě. Jistě, je to praktické, proč být v tomhle počasí zbytečně navlečený. Jen pro cizince to může být trošku vyzívavé. Letmo kouknu na Linu a ušklíbnu se, nevím zda by se ona takto oblékla i kdyby jí bylo opravdu horko. Zastavíme, když slyším jak promluví nějaký muž. "Dolu". Kouknu na ostatní a sám sesednu ze své klisny. Pohlédnu na toho muže a kývnutím pozdravim. "Dobrý večer přeji. Povězte, bylo by možné zde sehnat ubytování a jídlo, pro nás i naše koně? Samozřejmě zaplatíme". Řeknu prvně, dám mu chvilku a pak, přijdu blíže k němu. "Jmenuji se Damien Wolf, toto jsou moji muži a má zástupkyně... Potřebuju pomoc. Je zde starosta nebo někdo kdo to tu vede? Rád bych se zeptal jaké jsou zde podmínky, jak se máte, jak na vás doléhá rozepře s Aserai a hlavně, potřebuji vědět vše co o tom víte. Ať se to týká vás, hradu, nebo přímo Aseraiských".

Společné úsilí

Vostrum, Jižní Impérium
02. července 1084, odpoledne

Noc v onom tajném příbytku byla pro mne, jako každá jiná. Spal jsem nakonec na zemi s batohem složeným pod hlavou, tak jak jsem byl zvyklý. Postel jsem nechal Miri, aby si mohla odpočinout a pořádně se prospat. Nepřišlo mi správné spát na jednom lóži a Rahlebovy mrzuté dojmy jsem raději moc nevnímal.

Naše další putování bylo jednoduše řečeno dlouhé. Kdo by co jeden čekal, když jsme šli oba pěšky a měli namířeno tak daleko. Naštěstí jsem na delší toulky byli zvyklí a nyní jsme byli spolu. Takže bylo i s kým si povídat, vtipkovat, nebo vyměnit nějaký ten poznatek. Pravda, já nikdy nejsem sám, takže si mám s kým povídat vždy.
Cestovali jsme hodně taky v noci a přes den více odpočívali. Rahlebův nápad, jak jinak. A já musím uznat, že orientovat se podle hvězd bylo v mnohém jednodušší, než bych očekával. Jediný komu to asi zprvu vadilo nejvíce byla Miri, která nebyla zvyklá na noční cestování a měla obavy z lapků. Z těch pro změnu žádný strach neměl Rahleb, který skoro doufal, že narazíme na někoho komu by mohl vysvětlit, že si vybral špatnou chvíli pro přepadení.
Naštěstí žádné neštěstí nenásledovalo.....nu to taky není úplně pravda. Návštěva Oniry byla utrpením asi pro nás všechny. Vlhkost se zakusovala pod oblečení a jeden, aby si pořád dával pozor, aby nepromočil boty. Ošklivé a špinavé místo. Při této návštěvě jsem sdílel Rahlebovy pocity a velice záhy souhlasil s odchodem. Zdrželi jsme se jen na nezbytně nutnou dobu.

Vesnička Melion byla o něco přívětivější. Klidnější a ukázala se jako příhodné vodítko. Zdrželi jsme se tu jen krátce, ale i tak to přineslo své ovoce. Podivně bledý elf, který vypadal, že by potřeboval na rozdíl ode mne trochu sluníčka se zmínil o tom, kde by se údajně univerzita mohla nacházet. Ano mohl nás poslat úplně špatně, ale stejně jsme neměli moc čeho jiného se chytit a tak jsme dali na jeho radu.
Rahlebovi se elf moc nelíbil. A i já měl svá podezření, že nebude asi úplně v pořádku, nebo tak obyčejný, jak vypadá. Nevyptával jsem se však. Nebyla pro to ani příležitost ani vhodná chvíle. Nové vodítko nadchlo Miri, která se rozhodla, že budeme cestovat o to usilovněji. Neměl jsem jí to za zlé. Ale cestovali jsme teď už více ve dne, abychom se, jak říkala Miri více prohřáli. Přece jen noci nebyly vždy úplně teplé.

Návštěva Canterionu byla pak spíše děsivou a takovou tou zastávkou, ze které se ježí chlupy na zátylku. Nejspíše i proto jsem chtěl brzy pryč, abychom nechytli to, co skosilo vesničany, nebo Mirien nechytla dalšího ducha do sbírky.
Pach smrti byl všudypřítomný a nalezená těla vše jen potvrdila. Vzhledem k tomu, že se jednalo nejspíše o nějakou nemoc nebylo moc, co činit. Pohřbívat mrtvé nepřicházelo v úvahu, mohli bychom se taky nakazit. Už tak jsme se vsi strávili času až až. Ubezpečil jsem Miri, že až dorazíme do nějakého města nahlásíme to kněžím a ti s tím snad něco udělají, aby zabránili šíření. Zapálit to tu bych asi zvládl, ale měl jsem strach z nekontrolovatelného šíření ohně a zabralo by to taky hodně času, takže jsem apeloval na to, abychom pokračovali dál. Rahleb byl stejného názoru.

Konečně jsme dorazili do Vostrumu, kde jsme plánovali přidat se na nějakou obchodní loď a plout dál za naším cílem. Hned u brány se setkaly dva protichůdné názory, já považoval město za fascinující dílo, Rahleb za monstrum, kterému bychom se měli vyhnout. Jeho averze na civilizovanější místa, byla vždy velice citelná.
"Tak jsme konečně ve Vstrumu Miri. Řekl bych, že i v docela dobrém čase. Snad chytíme nějakou loď.....ještě bychom měli někomu nahlásit tu vesnici."
Podotkl jsem, aby věděla, že jsem nezapomněl, co jsem jí slíbil a zamířil jsem do města. Pokud strážní nic nevyžadovali, tak jsme se prostě protáhli společně s ostatními.
Držel jsem se blízko Miri, aby se mi neztratila a taky jsem si hlídal věci, abych předešel krádežím. V těchhle rušnějších městech je to raz dva a to bych nerad.
"Má se tu dít něco zajímavého, že je tu takový ruch?"
Koukl jsem trošku zmateně po Miri a snažil se nás vymanévrovat z hlavní a nejpřeplněnější ulice na nějakou méně frekventovanou, abychom si mohli v klidu povídat a nasměrovat se někam dál. V mezičase jsem se rozhlížel kolem, jestli uvidím třeba v okolí nějaký význačnější orientační bod, ať by to byla nějaká hospoda, chrám, strážnice, nebo tak. Přece jen je to velké město a vědět dle čeho se orientovat bude asi základ.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, poledne

"Dvojčata vystřelila, protože udržet jejich soustředění na jednom místě není možný. Navíc nemohli nikomu lézt na nervy a to oni blbě snáší. Teď jim přijela celá kolona trpaslíků, který ještě nenasrali. Takže mají o zábavu postaráno a ty zvířata počítej. Aspoň budeme vědět kolik toho můžeme ulovit, než začneme mít hlad."

Usměju se na Stellu a chápu, že jí to tady úplně nebere, ale tak to je nevýhoda hlídek. Dlouhé hodiny někde dřepíš a čumíš do prázdna. Jo to jsem si vyzkoušel na hradbách našeho hradu, když se otec rozhodl, že i tuhle část vojenského života musíme poznat. Fakt mě to nebavilo, takže to zpestření, že si tady stavím bylo ideální. Byl jsem do své práce zabraný, takže když jsem slyšel Fina a Bjorna, tak jsem byl vlastně překvapený. Jen jsem vzhlédl od práce a pokračoval v dodělání posledního ježka. Stihl jsem sice jen dva, ale jako základ pro naší cestu to stačilo.

"To by předpokládalo, že nebudu dělat nic jinýho než stavět. Takže spíše ne jak ano."

Ušklíbnu se na Fina a začnu si balit svoje věci. Ta jejich loudavá chůze byla klasická. Každý kdo jde na hlídku vůbec nechvátá, což toho co je na ní dokáže pěkně naštvat.

"Nic moc. Když jsme viděli blížit se tu kolonu, tak jsem si uvědomil, že kdyby chtěli jen tak projet, tak je tady nezastavíme a máme je v táboře. Takže aspoň základní závora a ježci, aby to jen tak nemohli objet. Bylo by lepší kdyby jich bylo víc. Normálně by stačilo i zarazit nějaké kůly do země, ale ta zem je promrzlá a už jenom když jsme dělal závoru, tak jsem se z toho málem...Bylo by fajn tu postavit ještě nějaký přístřešek, aby měla hlídka nějaké zázemí. Líbila by sem i i nějaká palisáda, ale kvůli té zemi je to nereálné. Možná a to jen možná i do větví stromů nějakou plošinu pro střelce nebo tichého pozorovatele, ale to Stella nepotřebovala..."

Pokrčím rameny a dokončuji sbalení svých věcí.

"Co ta karavana? Držkovali hodně? Moc se jim nelíbilo, že jsme je zastavili."