VLČICE A ČARODĚJKA

Vesnice Ov, Strugia
3. července 1084,
ráno

"Dobrá.. Tak třeba hned jak přiletí". Usměji se mile. Doručit vzkaz do Ovu by nemělo trvat dlouho a já to pro Vibeke ráda udělám. Když pak pokračuje a zmíní Howarda a povinnosti, tak se trošku usměju. Není to ale veselý úsměv, spíše naopak. Skoro mi až slzí oči. "Zvláštní jak máme některé věci podobné".

Pousměji se, párkrát zamrkám abych zahnala slzy a přikývnu. "Tak nějak.. Jmenuje se Jolka a žije ve Vesinu, ve Vlandii.. Rodiče mají živnost a tak musí pomáhat. A.. Je to složité". To že miluji dívku tajit nebudu, nestydím se za to, ale to proč Jolka jít nemohla, to si zatím nechám pro sebe. "Je to měsíc co jsme se viděly.. I tak na ni nemohu přestat myslet. Jsou dny kdy je to vcelku fajn, ale pak.. Pak jsou někdy dny, kdy pláču do polštáře..

Ráda bych ti řekla že to budeš mít jinak, ale nevím.." Opět se posmutněle usměji a na nějakou chvíli co jdeme se odmlčím. Pak pohlédnu na nebe, na Vibeke a trošku veseleji se usměji. " Umíš zpívat? Mohly bychom si zpříjemnit cestu".

Vlčice a Čarodějka

Vesnice Ov, Strugia
3. července 1084, ráno

Děkovně se na Morganu usměju, když souhlasí s obcházkou Skorinu. "Třeba jednou bude příležitost." mrknu na ni a rozejdu se spolu s ní. Začíná se mi hrozně stýskat. Ani si neuvědomí, jak rychle jsem upadla do mlčení.

Proto, když promluví, trošku nadskočím a překvapeně se na ni podívám. "To by od tebe bylo moc milé. To bych moc ráda..." pousměju se, když mi nabídne Diavalovy služby. "Moc bych si přála, aby šel Howard se mnou, jenže...má svoje povinnosti vůči hradu a vesnici a já...ho nemůžu nutit, aby to ze dne na den položil. Svoboda je pro náš lid důležitá. I v rozhodování." vydechnu. "Nebo si tohle nutkání poznat svět už prožil, když byl v mém věku..." pokrčím rameny, ačkoliv vím, že před deseti lety řešil dost závažnou věc. Možná prostě jen dospěl mnohem dřív.

"A proč jsi se vydala hledat Siatru sama? Tvůj milý má také nějaké důležité povinnosti?" zeptám se zvědavě čarodějky.

VLČICE A ČARODĚJKA

Vesnice Ov, Strugia
3. července 1084,
ráno

Hned jak vyjdu ven, praští mne do tváře chladný, čerstvý vzduch. Brrrr.. Lehce se zachvěji a trošku více si přitáhnu plášť. Hádám že až se dáme do kroku, tak si toho ani nevšimnu. S úsměvem se rozhlížim kolem, je zjevné že se lidé včera pěkně bavili, jsem ráda že jsem sem zašla..

Nemusím čekat dlouho a objevuje se má nová společnice. "Dobré ráno. Odpočatá a připravena!" Zasměji se a poslouchám. Přikývnu. Trochu mně mrzí že se Vibeke nechce podívat domu, ráda bych její rodinu poznala, ale jestli že se s nimi rozloučila teprve nedávno, tak to chápu. A půl den cesty navíc snad ničemu neublíží. "Dobrá, Skorin obejít můžeme". Pousměji se a vykročím směrem na východ. Později asi bude muset vést Vib, předpokládám že okolí Skorinu bude znát. S úsměvem na tváři a s holí v ruce o kterou se sem tam opřu, hopkám kupředu. Po chvilce mi pohled sjede k Vibeke.

"Víš.. Já vím jak se cítíš, také jsem musela někoho opustit.. Diavala tu teď nemám, jelikož se mi zastesklo, a tak jsem po něm poslala zprávu.. Ale až se vrátí, nebo někdy v budoucnu, mohla by jsi sem tam poslat vzkaz Howardovi. Když budeš chtít".

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, ráno

Prohlížím si každého trpaslíka, který kolem mě prochází a brblá dostatečně nahlas, abych to slyšela, ale zase tak potichu, abych nemohla nic říct. Jenom skousnu ret a radši mlčím. Spolupracovali, takže není potřeba zbytečně dál přilívat olej do ohně.
„To že jsou oni naštvaní, tak nám může být úplně jedno.“ Pokrčím rameny. „My pouze děláme svoji práci, která nás baví asi tak stejně jako je to, že je tu buzeruje trpasličí smrad s nesnesitelnou temnou elfkou.“ Drobně se musím pousmát, ale pak už jen vzdychnu a opět zaberu svoje hlídací místo na stromě.
„Jo, zátaras bude fajn. Aspoň si nebudou tak vyskakovat.“ Souhlasně kývnu.

Pak už se ale několik hodin nic neděje. Chvíli jsem ještě vydržela nečinně sedět na větvi a houpat nohama, ale časem jsem už seskočila ze stromu a začala pochodovat z jedné strany na druhou. Občas jsem se šla podívat, co to tam ten trpaslík vůbec kutí a pak jsem zase šla hlídat.
„Bože, opravdu jediné zpestření dne je jedna kolona trpaslíků, která ještě k tomu spolupracovala? Žádná hádka, žádná rvačka, žádná diskuze… Stěžovat si nechci, ale za chvíli se unudím k smrti.“
Zadívám se rutinně opět do krajiny.
„Já snad začnu počítat srnky a králíky. Nebo počkej, ještě můžu malovat panoramata, nebo tvůj portrét. Už asi chápu, proč odsud dvojčata vystřelila, jako by je píchla vosa.“

Rozšiřování podniku

Charas, Vlandia
02. července 1084, dopoledne

Dívala jsem se za Sebastianem. Myslela jsem si, že když hostinského dovede někdo koho znám, padne sem jak hrnec na prd.l, ale... O Sebastianovi vůbec nejsem přesvědčená a upřímně, myslím si že se rozloučíme dřív než padne večer.

Pak už se zvědavě a řečnicky ptá Kieran. Hned o pár chvil později Mariana. Jen povzdechnu a pokrčím rameny. "Během dne uvidíme jak mu to půjde." Hned další otázka mi vykouzlí úsměv na tváři. "Jana budu potřebovat aby dělal co dělá teď a pak mi ještě pomohl s dalším." A vesele se na Jana usměji.

"Když by to se Sebastianem nešlo, vy byste o někom nevěděli? Stejně tak bych potřebovala zaměstnat ještě nějakou dívku, možná i nějakého mladšího muže, pokud dopadne koupě domu." Podívám se na Kierana a Marianu. "Myslím, že zrovna vy dva byste mohli mít nějaký kontakty. No ne?"

Povídám, ale čas ubíhá. Je teprve dopoledne, ale schválně si nechám nalít pohár vína a nezapomínám po očku sledovat Sebastiana. Ne nijak okatě, ale přesto... chci vědět jak bude pracovat. Jak jej budou vnímat hosté.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, ráno

Viděl jsem ten pohled a v duchu se musím smát. Možná, kdyby věděl že jsem synem jednoho z trpasličích šlechticů, tak by se tvářil a choval úplně jinak. Bohužel to neví a mě je to vlastně úplně jedno. Já jsem tu teď ten chlápek se sekerou, který stojí uprostřed cesty a klade si požadavky. Jo jsem odvážný a už by to sakra chtělo aspoň tu závoru přes cestu.

"Jo dobrý. Hezký den."

Nemůžu si ještě nepřisadit, což mě naučil víc život tady v kumpanii než můj původní. Ta filozofie toho, že když někoho naštvete, tak pak jedná dost neuváženě by minimálně u trpaslíků dobře fungovala. Každopádně vozy projíždí a my máme opět klid.

"To byla dobrá práce. Myslím, že jsme je trošku naštvali, ale to nám asi nevadí ne? Jdu udělat aspoň tu zátarasu na cestu. Stát pěšmo proti koním a vozům bylo dost nepříjemný."

Zazubím se na Stellu, protože si myslím že to fakt byla dobrá spolupráce. S tím, ale odložím svojí velkou sekeru a chvilku se podívám do sluníčka, které tady začíná dělat trošku lepší podnebí. Teď je plán porazit nějaký menší stromek, který poslouží jako závora. Potom udělám dvě vidlice, které se zarazí do země a vytvoří provizorní závoru.

Vlčice a Čarodějka

Vesnice Ov, Strugia
3. července 1084, ráno

I když se to všechno ve mně hrozně pralo, soustředila jsem se na oblékání, abych se nezastavila a nerozmyslela se. V moment, kdy jsem zjistila, že Howard mi zásoby už připravil, jsem se na spícího lovce zadívala láskyplným pohledem. Šli jsme do postele sice celkem brzy, ale usnuli jsme dost pozdě a příjemně vyčerpaní. On pak musel ještě vstát a vše připravit. Pousměju se a s hřejivým pocitem začnu plnit batoh balíčky.

Všimnu si papírku a přiklopeného talíře. Přečtu si vzkaz a zhluboka se nadechnu. Vtisknu vzkazu polibek, protože mám strach, že kdybych políbila Howarda, tak ho probudím a kdo ví, co by se pak přihodilo. Lístek složím a pečlivě schovám pod oblečení k levému prsu. Odklopím talíř, vezmu do dlaně menší balíček z povoskovaného papíru. Malinko ho ho pootevřu a v očích mi zajiskří. Durnské ořechy v medu! Musel si pamatovat, jak jsem mu vyprávěla, že nám je děda vozil z cest, když jsem byla malá a než pověsil živnost na hřebík a odstěhoval se do Forinu. Že by je sehnal na jarmarku? Znovu věnuji Howardovi dlouhý pohled a bojuji s tím, si k němu nevlézt. Místo toho vyndám nožík z pouzdra a odříznu si jeden copánek a vložím ho do talíře místo ořechů. Potom si sundám náhrdelník z kůže a zubů nebo drápů různých zvířat. Ví, že mi ho kdysi udělal Loren a je pro mě hodně důležitý. Má na sobě trofeje, jak říkal strejda, z mých prvních úlovků. Sám tam přidal i zub medvěda sibirského, kterého kdysi sám skolil, ač ho to málem stálo život. Náhrdelník přidám k copánku a opatrně vše přiklopím. Jedna pro mě důležitá věc do úschovy a druhá symbolizující, že patřím jen jemu. Nastal čas odchodu.

Vykradu se z chajdy a tiše za sebou zavřu. Chvilku stojím na místě a rychle si utírám slzy. Pak se rychlým krokem vydám směrem k vesnici, kolem Borrových pastvin a nakonec i stavení. Ten mrňavej bručoun mi taky přirostl k srdci. Navíc uměl skvělý ovčí sýr! Jo, budeš mi chybět i ty, Borre. Naposledy se z dálky zahledím na chajdu a vzpomenu si na den, kdy jsem ji zahlédla vůbec poprvé a netušila, co všechno se brzy semele. Usměju se a rozejdu se směrem k náměstí.

Ani mě nepřekvapuje ten binec, který tu po včerejším veselí zůstal. Naštěstí všimnout si čarodějky není nijak těžké. "Dobré ráno, odpočatá na cestu?" usměju se na Morganu. Tvářím se vesele, přesto nedokážu zcela skrýt smutek z odchodu. "Vadilo by ti, kdybychom Skorin obešli? Ztratíme asi půl den, ale kdybychom procházeli Skorinem, bylo by to mnohem víc. Naši by nás nenechali jen tak projít." cuknu koutky. "Navíc...se všemi jsem se tam rozloučila před měsícem a...nechci to opět jitřit." přiznám se a čekám, co Morgana na to.

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

"Myslím, že měl zrovna nějakou práci. Asi to bylo důležité. Vybavuje se mi..." přivřela jsem oči a nakrčila nosík jen abych si lépe vzpomněla. Hm... "No... Že... Se mu nelíbilo, že tě neuvidí. Nevím..." řekla jsem upřímně. Asi jsem chtěla být nějakým způsobem nápomocná, finanční prostředky jsem neměla, ale hrozně jsem si přála si konečně rozumět své paměti. A že by řešení bylo na dosah? To by bylo skvělé... Mé tělo naplnilo vzrušení. Uuu! Konečně bych mohla dělat věci, jako každý občan naší vesnice a mnohem více! A byla jsem do toho natěšená jak nikdy!

Když pak ovinula svou paži kolem mých drobných ramen, překvapeně jsem zamrkala a polkla. Nebylo mi to asi zvláštní, jen jsem byla stále lidskou přívětivostí čas od času překvapená. Ale neměla jsem nic proti ní, byla jsem ráda... Že mě lidé přijímají s otevřenou náručí. Kdo ví, třeba za pár let budu vypadat i jako prostý člověk a už se nebudu muset bát toho, jak mě přijmou! Ha!
"Co za to bude chtít?" zeptala jsem se přece jen.