Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Rozšiřování podniku Charas, Vlandia
| ||
| |||
| Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
| ||
| |||
| Vlčice a Čarodějka Vesnice Ov, Strugia
| ||
| |||
 | Čest muže, čest rodu Charas, Vlandia Vidina toho co všechno by se mohlo stát zatím co my budeme na moři mně trochu znervózňovala. Nerad bych propásl něco důležitého ohledně Západního Impéria... Aspoň že ti co poslala Lina měli štěstí. Věci které sehnali nám pomohou udržet si dobrou náladu. Já sám sem kromě cvičení s mými muži a pomáhání na palubě, četl ten cestopis z Aserai. Pravda, je trochu starší, ale i tak mně to zajímalo... Během plavby bych řekl že se má skupina začala i lépe poznávat, což je dobře. Musíme o sobě něco vědět a důvěřovat si. Potěšilo mně i to, že mám v družině mága. Sice si úplně nejsem jistej jeho schopnostma, ale vzhledem k tomu že mně magie nikdy moc nebrala, je dobře že s sebou máme někoho, kdo tomu rozumí... Dnešní den, stejně jako předešlé, proběhl v klidu. Sem po večeři a zrovna si sednu na postel, abych si sundal boty, když mně vyruší jeden z posádky. Tiše si povzdychnu, přikývnu a jdu. "Kapitáne". Pozdravim muže dívajícího se dalekohledem. Když mi ho podá tak se sám podívám a sem překvapený. Vrátím mu dalekohled a lehce muže spokojeně poplácám po rameni. "Výborně kapitáne. Děkuju". Řeknu upřímně a jdu se tedy prospat. Dalšího dne nás skutečně budí když zakotvíme. Seberu všechny své věci, včetně toho Aserajského cestopisu a jdu na palubu. Pozdravim se s kapitánem a rozhlížim se kolem. Společná snídaně by ještě být mohla... Přemýšlím o dnešním dni, co nejrychleji bych se chtěl vydat na cestu. Ještě před tím však zbývá jedna věc. Podívám se na muže vedle sebe. "Kapitáne, chci vám poděkovat, cesta byla zcela v pořádku... A také bych se chtěl zeptat, jak to bude dál. Myslím, že až budeme hotovy, budeme potřebovat i odvoz. Takže, myslíte že si máme najít něco jiného, nebo zde počkáte?" Asi ny se pár dní nudili, ale byl bych raději když by to tak šlo. Nemyslím že by byl nějaký problém, ale kdyby ano, rád zdejší autoritě ukážu glejt od vévody. Loď tak v přístavu budou muset nechat a ještě se postarat o posádku. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Rozšiřování podniku Charas, Vlandia Když jsem poprvé spatřila Sebastiana, nebyla jsem si vůbec jistá jestli zapadne do našeho hostince U Veselého kejklíře. Působil na mě trochu... strhaně. Netušila jsem jak by si poradil s plným hostincem byť by byl krčmářem a všechno by oběhaly holky. Nebude na hosty působit jako starý morous? Když mi pak stiskl ruku, ucítila jsem, že by v něm něco mohlo být. "Těší mě Sebastiane. Jmenuji se Nalia. A ano, hledám krčmáře." Usměji se na něj. "Pokud máte dneska čas, můžete tady rovnou zůstat a ukázat co ve vás je". Změřím si ho pohledem. Když ho tak sleduji, napadne mě že toho musel v životě prožít už hodně. Vypadá starší než skutečně je."Proč se tak mračíte?" Zeptám se zvědavě. Než mi ale stihne cokoliv odpovědět, hned začnu zase povídat. "Jestliže se mi bude vaše práce líbit, určitě bychom se mohli potom domluvit." Nadechnu se abych hned zase ukecaně pokračovala. "A zkuste se trochu usmát. Na očích vám vidím že to jistě umíte." Snažím se jej trochu povzbudit. Pak už pohlédnu na Annu. "Děkuji ti." Špitnu jejím směrem. | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia 02. července 1084, ráno No kolona byla přesně taková, jakou bych asi od kolony kopáčů očekával, ale to mohla být jakákoliv taková a není radno podceňovat situaci. Dvojčata už by měla být v táboře a kolonu oznámit, takže šlo jen o to teď udělat svojí práci a v klidu je nechat jet dál. Podle všeho, to v klidu, ale nepůjde...Už jsem otvíral pusu a sekeru si přehodil z ramene tak, že jsme se o ní opíral, ale Stella byla rychlejší a já jsem se musel usmát. Jestli chcete nesrat klasického trpaslíka, tak s ním mluvte přesně tak jako Stella, buďte temnej elf a jste absolutní špička v tom, jak rozpumpovat nervy kde koho nejen trpaslíka. "Jak říká zde moje elfí přítelkyně, neuhnu. Ona Vám prohlídne náklad a vozy a pak Vás pustíme. Jsme placení za ochranu tohohle místa a tak to předák pochopí. Těch pár minut navíc už není důležitých. Takže si nech smrady smradama." Ze začátku mluvím mile a vůbec nemám problém s tím, že se ten s cinkrlátkama ksichtí jak se ksichtí, ale postupně tu řeč přitvrzuju a působím dost neoblomně. Vím, že se mu to nebude líbit, ale to je jeho problém. Každý máme svoji práci a já tu nejsem, protože si mám dělat přátele. Se Stelliným kývnutím pokud je vše v pořádku jen uhnu z cesty. "Račte pokračovat." | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Zhodnotím Torrakův drsný výraz a pokývnu souhlasně hlavou. „Jo, tohle by šlo. To ti možná i uvěří.“ Drobně se pousměju. Meč nechám v pochvě na zádech, abych zbytečně nevyvolávala paniku, že se něco děje a prostě se postavím kousek za Torraka, abych zahradila i zbytek cesty. „Klídek, stejně to jsou určitě jen další kopáči.“ To že se jedná o další směnu kopáčů a stavitelů se mi potvrdí vzápětí. Vozy jsou naplněné kládami, nástroji a zásobami. Ale tak člověk nikdy neví. Pořád to můžou být chytří zloději. Bohužel pro karavanu nám nikdo nic o nikom nenahlásil, takže mají smůlu. Holt se trošinku u nás zdrží. Snažím se držet vzadu, přesně tak jak si Torrak přál a zbytečně nezasahovat, tak abychom nevyvolali více problémů než užitku, ale slova trpaslíka mi mírně řečeno zvednou tlak. „Hej, komu říkáš smrade. Hmmm?“ Rozejdu se k hlavnímu trpaslíkovi. „Jenom se podíváme, co vezete a můžete jet. Těch pár minut určitě předáka nezabije.“ Odvětím kousavě a do hlasu se mi promítne i mírně sykavý přízvuk, který jsem se naučila za běžné konverzace odfiltrovat, teď ale kousavé poznámce dodává ještě větší váhu. Pokud mě nikdo nezastaví, tak se vydám na obhlídku vozů. Nakouknout dovnitř. Zkontrolovat, že opravdu vezou to, co by teoreticky vézt měli a nic abnormálního. Projdu takhle všechny tři vozy. Automaticky si prohlédnu i obličeje trpaslíků, kdyby se mi snad náhodou něco nezdálo. Naštěstí ty vozy jsou jenom tři, takže to opravdu nezabere zase tak dlouhou dobu. Pokud je vše v pořádku, tak mávnu na Torraka a kývnu hlavou, že je klidně může pustit dál. | ||
| |||
 | OVSKÝ JARMARK Vesnice Ov, Strugia Poté co Howard s Vibeke odejdou, veselí neutichá, aspoň pro mně né. S úsměvem na tváři se nechám dětmi vtáhnout do tance. Je to moc hezké, vidět ty jejich šťastné tvářičky. Chtějí ještě nějaká kouzla, ale já nevím co ještě bych mohla ukázat a tak ještě jednou zopakujj triky s mincí a pomocí kouře udělám to, co mi prvně nevyšlo odkaz. Poté se ukloním, omluvím že už budu muset jít a jdu. Nejsem si jistá jak bych to ráno stíhala, lidé budou možná ještě spát, a tak se pokusím sehnat si nějaké to jídlo na cestu rovnou teď. Aspoň na čtyři, pět dní, klidně se podělím s Vibeke, ona pak v případě nouze, jistě něco uloví.. Pak už se pomalu vracím do svého pokoje. Napřed si sednu na postel, pohladím Diavala a jen tak přemýšlím. O Vibeke a o tom co se chystá udělat. Proč lidé opouštějí ty které milují? Nedá mi to a tak se posadím ke stolku, vytáhnu potřeby na psaní, kousek papíru a.. Nic. Jen tak na to hledím a přemýšlím jaká slova by mohla vystihnout co cítím.. Až po nějaké chvíli začnu psát první slova. Psaníčko:  Otřu si slzavé oči. Chtěla jsem Jolce napsat tak jako tak, ale když jsem viděla Vibeke a Howarda.. Vstanu a dojdu k Diavalovi, abych mu připevnila psaníčko na nožku. Pak jej vezmu a vyjdu ven, až kousek mimo ves. "Musíš ji najít.. A předat to pouze jí" . Šeptnu, lehce Diavala políbím a pohladím, a vymrštím ruce vzůru, aby vylétl a vydal se na cestu. Ještě chvilku sleduji jak mizí v dáli. "Leť jako vítr.. A brzy se mi vrať". Šeptnu se slzavýma očima a teprve až se mi ztratí z dohledu, vrátím se zpět do pokoje. Svléknu se, rozpustím si vlasy a lehnu si do postele. Zavrtám se pod peřiny. Chvíli jen tak hledím na strop a do hlavy se mi začnou vkrádat různé věci. Myšlenky na rodinu, chybí mi. Mamka, otec, bratr, dokonce i sestra.. Myslím na to, co jsem viděla a slyšela na moři.. A samozřejmě na Jolku. Tohle je tak těžké, být bez ní.. Dívám se a hladím náramek na své levé ruce, skoro jako bych doufala že to nějak ucítí.. Než usnu, ukápne mi i pár slz. Nevím jak dlouho to trvalo, ale nakonec mně asi zmohla únava a oči se mi zavřeli. Když pak ráno vstanu, chvilku trvá než se dám do pořádku, ale podaří se. Obléknu se, zbroj, rukavice, boty, svůj teplý plášť.. Vezmu si všechny své věci a sejdu dolu. Pozdravím paní hostinskou a dám si něco ke snídani. Pak zaplatím, rozloučím se a vyjdu ven, na domluvené místo, kde se opírám o svou hůl a čekám na Vibeke. | ||
| |||
 |
| ||