Jugrinova kumpanie

Vlčice a Čarodějka

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

”Je mi líto sire, ale mým úkolem bylo vás pouze přivést sem a zase se vrátit. Svou cestu zpět si budete již muset najít sám,” omluvně se na tebe pousměje kapitán lodi. ”Mý muži vám pomohou s vyložením, doplní zásoby a na večer už musíme odplout, dokud nám počasí přeje,” dovysvětlí ti.

”Damiene, jsme připraveni,” přijde k tobě po chvíli Lina a ukáže na skupinu mužů připravených u přístavu. Otočíš se akorát včas, abys viděl přicházet nějakého důležitě se tvářícího, očividně úředníka. Ten si s jistým despektem prohlíží tvé muže, právě nasedající na koně a očividně hledá někoho, kdo jim velí. Všimneš si i, že se jednoho z chlapů na něco zeptá a ten ukáže vaším směrem.
”Úděl velitelů,” zazubí se na tebe Lina, ladně se úředníčkovy vyhne a vydá se ke svému koni.

”Vy jste velitel téhle…. kumpanie?” štěkne a prstem ukáže na celou skupinu. ”Z jakého důvodu tu ste? Všechny ozbrojené skupiny se musí nahlásit, na to je vyhláška.” Viditelně si nevšímá barev ani erbů, které ty a tvá skupina nesete.

”Ty znáš Marka?” výraz v její tváři se změní, trochu se i rozzáří, načež se hned zamračí. ”Pacholek jeden, je ve městě a ani se neuráčí mě navštívit,” odfrkne si, ale pak se opět pousměje. Podívá se na tebe a shovívavě se usměje, načež lehce pokyne hlavou a naznačí ti, abys ji následovala.
”Paměť sice není má specializace, ale znám někoho, kdo by ti mohl pomoci, děvče,” usměje se na tebe, zatímco spolu zamíříte pryč z budovy.
”Profesor Doughan?”
”Přesně tak, Trevore. Co kdybys běžel napřed, zjistit, jestli je Samuel u sebe a připravil jej na náš příchod?”
”Jistě,” s tím Trevor přidá do kroku a brzy ti zmízí z dohledu.
”Jestli ti může někdo pomoci, tak právě Samuel Doughan. Jeden z nejlepších alchymistů které jsem kdy potkala. Dlouhá léta se zabýval lidskou pamětí a věřím, že bude mít v rukávu pár lektvarů, které by ti mohli pomoci,” usměje se na tebe čarodějka a položí ti skoro až mateřsky ruku kolem ramen.

Sebastian tě chvilku sledoval trochu nechápavým výrazem, skoro jakoby nevěděl, co si myslet. Chvílemi vypadal, že chce něco říci, ale pokaždé, když se nadechl aby promluvil, opět jen vydechl. Když jej pak povzbudíš aby se zkusil usmát, ještě více se zamračí a trochu si odfrkne. Anna na tebe mezitím hází omluvné pohledy a lehce krčí rameny.

”Mi ukažte jak to taj chodí,” zabručí a pajdavě o holi zamíří k barovému pultu. Anna se na tebe jen trpce pousměje a strýce se ihned ujme, aby mu to tady ukázala. To už vidíš i Stefana, jak civí ze dveří kuchyně kdože to přišel.
”Možná až se rozkouká?” nejistě se na tebe podívá Kieran a hned na to se zazubí.
”To bude náš novej výčepní?” zeptá se Mariana, která se u vás vyloupla ani nevíš kde. ”A Jan by to nezvládl?” Všimneš si pohledu, který po jmenovaném hodila, stejně tak i uvidíš jeho reakci. Ihned sklopí hlavu a radši se věnuje své práci.

Trpaslík se zlatem ve vousech si prohlédne Torraka od hlavy až k patě a zase zpět, trochu si odfrkne, ale pak mávne rukou, aby dal karavaně vědět, že mají umožnit prohlídku. Díky tomu prohlídka probíhá plynule a bez zbytečných zádrhelů. Dva vozy vezou opravdu stavební materiály a nářadí, zatímco ten první zásoby a nástroje.
”Dobrý? Eh…” odfrkne si vůdce, mávne na ostatní a jakmile jsou propuštěni, pokračují v cestě. Oba dva Jugrinovci mohou od nich slyšet nespokojené brblání, ale nikdo z procházejících trpaslíků neřekne nic dostatečně nahlas.

Karavana brzy zmizí za řídkým lesíkem a Stella s Torrakem tak opět zůstanou sami s výhledem do údolí. Slunko se pomalu šplhá na své pouti nebem a teplota vzduchu se začíná pomalu zvedat. Není to nic extra, ale tady i jeden stupeň může znamenat velký rozdíl.
V údolí se aktuálně nic neděje, všude klid, když tedy nebudeme brát v potaz divokou zvěř, která se tam tu a tam prožene.

Ráno přišlo rychleji, než kdo mohl čekat. Morgana se probrala z bezesného spánku s prvními paprsky slunce, natěšena na další cestu. Vždyť už byla tak blízko vytouženému cíli. Vždyť už jen dva, maximálně tři dny cesty a bude v Omoru, kde by se měla nacházet Siatra, čarodějka proslavená svými schopnostmi léčit.
Za to Vibeke se stávalo těžce. Něco uvnitř ji tlačilo z postele, nenechalo ji spát a její vlčí já to nebylo. Pak tu ale byla druhá strana, která ji nechtěla pustit z postele. Howard ještě spal hlubokým spánkem a jediná jeho reakce na Vibečino probuzení bylo krátké zamlaskání, podrbání se na holé hrudi a přetočení se na bok. Vibeke tušila, že by loučení bolelo, ale o to více by bolelo, kdyby odešla bez něj. Jenže taky tušila, že kdyby byl lovec vzhůru, možná by jí nenechal odejít. Nebo ona by si to rozmyslela. Posbírala si své věci, potichu se oblékla a začala se shánět po zásobách. K jejímu překvapení, byli již připravené. Vyskládané na stole, pečlivě zabalená a srovnané, jen naskládat do batohu a jít. Krom zásob byl na stole dřevěný talíř, překrytý druhým a u něj malý papírek, na kterém stálo: “Tušil jsem, že vstaneš přede mnou. Dávej na sebe pozor a vrať se mi. Budu na tebe čekat, miluji tě.” Howard opět zamlaskal a rozvalil se po posteli. Vypadal roztomile.

Když se sešly na návsi, většina vesnice ještě spala. Bodeť ne, jarmark se vydařil a všichni byli vzhůru až do pozdních hodin. Ještě teď byly všude stánky, některé z nich měli na pultech stále věci. Tu a tam se na zemi válel nějaký ten pohár, nebo prázdná láhev, hlavně pak prázdné špejle od pečených jablek. Bylo jasné, že až se vesničané probudí, budou mít spoustu práce to zase uklidit.

Ráno bylo jasné a chladivé, i přes to, že léto bylo již v plném proudu. Studený ranní větřík trochu štípal v rozespalých tvářích a slunko pomalu se šplhající po obloze dávalo znát, že dnes bude hezky. I modré nebe bez jediného mráčku tomu napovídalo. Dnes byl dobrý den pro cestování, obě dívky to tak určitě cítily. Jasné nebe, vlahý a čerstvý vzduch, který se postupem dne oteplí a otevřené pláně strugijské divočiny. Zůstávala už jen jedna věc, kterou musely vyřešit. Kudy se vydat do Omoru?

Čest muže, čest rodu

Charas, Vlandia
09. července 1084, ráno