Čest muže, čest rodu

Pravend, Vlandia
02. července 1084, ráno

Uznale pokyvuji když procházím hrad. Západní křídlo, konkrétně to nádvoří a lesík, sou úplně perfektní. Lea si tak bude lépe zvykat a nebude mít pocit stísněnosti. Stejně tak mé bydlení, není to královská ložnice, ale to sem ani nečekal, za sebe sem maximálně spokojený. Jako první sem našel toho čaroděje a poprosil ho ať pošle zprávu domů, Liny taťkovi, něco jako že je v pořádku, ať se nebojí a že slibuju že na ni dohlédnu. Odpověď sem nečekal, ale pokud nějaká přijde, zlobit se nebudeme. Zbytek dne sem strávil po boku mých holek, procházejích celý hrad. A že bylo co prohlížet... Další den, byl naprosto skvělý. Aspoň tedy pro mně. Vévoda mně překvapil tím že ze mně chtěl udělat kapitána, v té chvíli jsem byl vážně šťastný. Seznámení s ostatními kapitány pro mně bylo ctí, zejména pak se sirem Bartolomeem. Zkušenost na něm je opravdu znát a já sem zcela spokojen s tím že mám takového nadřízeného. Nikdy nezapomenu na tu jeho zkoušku, nebylo to snadné, ale byl sem hrdý když sme to zvládly, já i Lina.

Následující dny sem se s nadšením ujal svých povinností a vlastně sem byl i rád že sme nebyly pořád jen v Sargotu, poznám více vlastní zemi a Lea se taky protáhne a pomalu si bude zvykat i na ostatní. Občas sem si připadal jak nějaká hraniční hlídka, ale nestěžuju si, zvládnu vše co patří k mým povinnostem... Jak čas plynul, dostali se i k mým uším nějaké zvěsti. Vlkodlaci na severu... Trpaslíci mají ještě více zlata. Ať se jim třeba udáví! Já se soustředil hlavně na vlastní povinnosti, na to abych navázal kontakty kde to šlo, mezi vojáky i důstojníky a samozřejmě sem se snažil zabavovat Leu kdy to jen šlo. Taky už sem si říkal že bych uvítal nějaký odpočinek, že by, já nevím, bylo fajn si přispat, projít si s Linou v klidu město a dát si někde pivo... To by se ale nesmělo stát co se stalo. Atentát na krále... Bylo mi to jasné, pokud předtím byla nějaká šance na mír, tak teď to asi padlo. Nebylo nač čekat, jedno ze sem měl mít volno. Okamžitě sem se připravil, dal dohromady své muže a Linu s Leou a vyrazily sme po boku vévody do hlavního města.


Pravend je největší město kde sem kdy byl, ze začátku mně to trochu šokovalo, ale nebyl čas se rozplývat nad tím jak by to tu mohlo být úžasné. Budem zde mít povinnosti a byť se trošku bojím jak to dopadne, odhodlání je ve mně stále veliké... Sotva sem vstal, opláchnul se a stačil se oblíct, když v tom lřichází sloužící se zprávou. Není nač čekat a tak ihned vyrazíme. "Jasnosti". Pozdravím s úklonou hned jak vejdu. Poslouchám vévodu. Za tu dobu co mu sloužim, už mám dobrou představu jak to cítí ohledně krále. A přes to že sem původně chtěl bojovat ve válce, možná se na to i těšil, tak teď už se vévodovi názory usazují i na mně. Svraští se mi čelo. Válka hrozí vypuknout každý den, aspoň tedy tak to beru já, že dokud vojska nepřekročí hranice, tak je stále naděje, a do toho ten pitomec na jihu. Nebojím se že by naše vojenská síla nebyla dostatečná, ale vyrazit do boje s elfy a pak mít v zádech armádu z Aserai...

S tím se musí hodně rychle něco udělat. A naštěstí, má vévoda plán. Aspoň tedy co se situace na jihu týče. Torgun... Na toho muže sem zvědavý. "Rozumím, pane. Postarám se o to... Vydáme se na cestu okamžitě". Řeknu rozhodně, nemůžeme otálet... Počkám až mi vévoda dá ten glejt, rozloučím se úklonou a vyrazim. Prvně jdu za holkama. Zabouchám na dveře Liny pokoje. "Vstávat! Sežeň ostatní. Máte půl hodiny na to se připravit, pak vyrážíme na cestu. Máme důležitý úkol!" Počkám na potvrzení a pak se vrátím do svého pokoje a začnu balit. Beru si svůj štít, luk a musím vyfasovat nějaké zásoby. Ujistím se že mám vše a pak se jdu setkat s ostatními. Pohladím Leu, kývnutím pozdravím ostatní a naznačím ať jdou za mnou. Míříme do stájí. "Vévoda nás posílá na jih. Musíme se podívat na ten bordel u hranic s Aserai a dát to do pořádku". Řeknu prozatím ostarním. Co se dalšího postupu týče... Chci vyjet do nejbližšího města s přístavem (Ostican?), tam sehnat velkou loď, která nás přepraví do Charasu, i s našima koněma (v případě nouze uplatním svůj nově nabitý vliv, tu loď prostě seženeme!) a odtamtud se vydáme do Usancu. Ne.. Vydáme se přímo na hranice, mezi Usancem a Tubilisem!

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

Pousměji se když Vibeke odpoví ohledně zimy. Když si vzpomenu jaké to bylo jak jsem poprvé vešla do Revylu.. Je pravdou že teď už to aspoň trochu snesu, ale nevím zda bych si zcela zvykla. Ještě že mám svůj teplý plášť a hezky zateplenou zbroj, Mateáš opravdu umí. A teď hezky hřeje i ta medovina.

A to masíčko, to je tak lahodné.. Co chvíli si musím olizovat prsty a rty jak je mám od omastku. Přikývnu když mi dívka potvrdí cestu, je dobré vědět že jdu správně. Ještě si pak budu moci prohlédnout místo kde žila.. Pohlédnu na Vib a lehce usrkávám z kalíšku. "Hmm.. Škorpiony, hady, ještěrky.." Odpovím jako by nic, pak mi ale začnou pobaveně cukat koutky.

"Né, promiň.. Ono hodně záleží kde kdo žije. My to měly dobré. Hodně mořských plodů, občas kuřecí či vepřové, z domácích prasat". To že to bylo hlavně díky tomu že si to má rodina může dovolit raději zatím vynechám.. Nevím zda by mi měl říkat něco Dnin, ale i tak se pousměji a zvědavě pohlédnu na Howarda.

Pomalu dojídám a poslouchám jak Vibeke mluví o svém původním plánu. Trošku mně překvapí když navrhne že by mě mohla doprovodit. Nerada bych jí kazila plány, ale bylo by hezké mít aspoň chvíli společnost.
"Naposledy viděnou v Omoru.. Je to už ale nějaký čas. Kdyby tam nebyla, aspoň bychom toho prošly více". Potvrdím slova Vibeke a s pousmáním dožvýkám a polknu poslední sousto a zapiji to zbytkem medoviny. "Bylo to moc dobré, děkuji". Povím tak nějak oběma a oba si znovu prohlédnu. "Ohledně té cesty, já bych tě nerada zdržovala.. Ale pokud by jsi opravdu chtěla jít, já budu za společnost moc ráda.. Diaval sice pochytil pár slov, ale na konverzaci to není". Znovu se pobaveně usměji. "Diaval je můj krkavec". Objasním ještě.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, ráno

Sleduji Korrina jak Torraka poplácal po rameni. Vrhnu po něm tázavý pohled. Mám si to snad brát osobně? Zavrtím nad tím hlavou a raději ty dva nechám být. Stejně už se klepou na to, až z tohohle strážného postu zmizí a budou si někde ohřívat zadek, do té doby, než je objeví Jugrin, a dostanou nějakou novou práci.
Rozhlédnu se po plácku, abych si našla nějaké pohodlné místo pro hlídku. Nakonec si vyhlídnu stejný strom, o který se původně opíral Korrin. Obratným výskokem (12 + 3 – akrobacie) se vytáhnu na jednu z vyšších větví stromu, která míří do krajiny, tak abych měla přehled o všem, co se děje směrem v údolí. Pohodlně si opřu záda o kmen a nohu svěsím dolů z větve.
Pokud jsme si do teď dělali legraci z trpasličí povahy, tak teď by mi to Torrak mohl s radostí oplatit, protože pohled na mě je jako vystřižený z jakékoliv příručky Jak poznat elfa na první pohled, škoda že nepoužívám luk, to už bych byla dokonalý prototyp.

Shlédnu dolů na Torraka. „Chceš si hrát se sekyrkou a kladivem?“ Věnuji mu pobavený úsměv a následně kývnu.
„Tak blížící karavanu jsi oznámil a nic nového se neděje, takže prosím. S radostí budu tvoje oči a uši. Kdyby něco budu křičet.“ Se souhlasem kývnu. „Zkusím neusnout.“ Dodám rychle a krátce se zasměju a opět se zadívám do krajiny před sebou.
Periferně stále sleduju Torraka, co to tam dole kutí. Vypadá jako by si něco důležitě rozměřoval a rozplánovával. Hotový architekt. Ráda bych zmínila, že za tohle nás neplatí, ale jestli ho to zabaví, tak mu v tom bránit nebudu.
„Chceš tu stavět královskou haciendu?“ Dál ho ale se zájmem sleduju a u toho znuděně houpu nohou. V pravidelně nepravidelných intervalech ale vracím pohled ke krajině, abych splnila svůj úkol býti dobrýma očima.
„Nebo… Chceš nějak pomoct? Víš co, třeba podat věci z míst, kam nedosáhneš. Ať se můžu cítit trochu užitečně.“

Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

"Na zimu si zvykneš." mrknu, ale je to spíš taková milosrdná lež. Na strugijskou zimu se nedá úplně zvyknout, zásadní je umět se teple obléknout. Ale těžko říct, když já ji cítím jinak.

Pouze jemně kývnu. Zajímalo by mě, koho musela dívka opustit, ale zdálo se, že je to ještě čerstvé. Já se zítřejšího rozbřesku taky děsila, ovšem důležité je žít přítomností. A navíc po tech třech hrozných dnech kolem úplňku...je jarmark skvělé odreagování.

"Ano, cestou je Skorin, odkud pocházím, a pak Omor." potvrdím jí.

"Hm a co u vás jíte za maso nejčastěji?" zajímám se. Nějak si nedovedu představit týden bez divočáka. Potom pozvednu svůj kalíšek. "A bezpečné cesty a úspěšný lov!" přidám se k přípitku a hodím to do sebe.

"Děda říkal, že dřív se používaly ořechy spadané z okolí Dninu." odpovím, ale vrhnu tázavý pohled na Howarda, jestli o tom neví něco víc.

Polknu sousto a utřu si pusu od omastku. "Já úplně nevím. Původně jsem chtěla projít Strugii křížem krážem..." pokrčím rameny. Hodně se toho za ten měsíc změnilo. Teď jsem musela na cesty, abych se naučila sžít se svým vnitřním Vlkem a získala nad sebou kontrolu. Ale to Morganě prozradit nemohu. "Ale vlastně...mohla bych tě doprovodit do Omoru. Je ještě tolik věcí, na které bych se tě chtěla zeptat, a bojím se, že by na to nestačil ani celý soudek medoviny." zasměju se. Potom se podívám na Morganu i Howarda, co si o tom nápadů vlastně myslí. "Morgana totiž hledá Siatru Laskavou." objasním ještě lovci.

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

Byla jsem z celé situaci rozmrzelá. Měla jsem chuť na něco sladkého. Doma jsme dělali takové cukrkandly a pak jsme je ještě namáčeli do pampeliškového medu. Bylo to... Uuu! Nepřála jsem si nic více, než nás cukrkandl. A snad i proto mi dělalo problém se soustředit na jiné, vždy myslím na blbosti! Ach jo!

"Trevor? Jen Trevor? zamrkala jsem na něj zvědavě." ale přešla mě chuť to zkoušet a ověřovat magickou silou. Musela jsem první dořešit problém s mou pamětí... Ach jo. Vrátím ještě někdy... Za... No za... Ugh! Něco na G a byla tam Sandra! Gurdo... Věděla jsem, že jsem s karavanou nestrávila tolik času, aby se mi jména navždy zakotvila do paměti, ale budu je ještě potřebovat? Karavany měly ve zvyku občas odjet beze mě. Většinou jsem se někam ztratila a no...
"Já jsem Prix!" sedla jsem si na nějakou bednu, co byla poblíž a hravě na něj zamrkala. "Mám problém s pamětí. Celkem vážný, ale řekněte, Trevore... Proč byste to dělal? Proč byste mi pomáhal?" zamrkala jsem ně něj ještě jednou. "Ale když mě za alchymistou vezmete, budu vám vděčná. Možná bychom ale první mohli přece jen za Alexandrou..."

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, ráno

Nevím jestli by se šéfovi líbilo co jsme našli na postu my dva, ale realita už byla taková. Dvojčata nevypadala, že by je to nějak extra bavilo a hlavně, že by tomu dávali nějakou velkou váhu. Ta jejich unisimo odpověď mě velmi pobavila. Jen jsem zakroutil hlavou a podíval se do krajiny, abych se seznámil s naším rajónem, který máme hlídat.

"Řekněte v táboře,, že sem míří karavana!"

Houknu ještě za odcházejícími bratry a počkám na jejich potvrzení, protože jestli ne, tak se tam budu muset vrátit já nebo Stella. Bylo by opravdu nemilé, aby ta karavana dorazila bez nějakého ohlášení. Od toho tu sakra to stanoviště je. V každém případě to bylo dost ubohé stanoviště a pokud tady budeme trávit delší čas stálo by za to, aby jsme ho trošku zútulnili.

"Mohla by jsi chvíli dělat oči? Mě trošku štve, že to tu vypadá jak vypadá. Zkusím to tady trošku vylepšit, ať jsou tady trošku přijatelnější podmínky. Možná se vrátím pro nějakou pracovní sekeru."

Poprosím Stellu o hlídání a rozhlédnu se co by se dalo prvně udělat. Nemám tady sice potřebné vybavení, ale když se rychle vzdálím a zase vrátím s nějakou tesařskou širočinou, možná kladivem a pár hřeby, tak by se tady dalo vybudovat mnohé. (20 + 1)

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

"Asi ano.. Né že by mi to nějak pomohlo, zima je mi pořád". Odpovím s pobavením Vibeke. Opět pohlédnu směrem k Howardovi a tiše si povzdychnu. "To já bych asi nezvládla.." Když bych měla s Jolkou poslední den.. Když jsem měla, s Jolkou poslední den.. Ani jsem předtím nepomyslela na to že bychom někam šly. Byla pro mně důležitá každá chvilka kdy jsem se jí mohla dotýkat. Co bych dala za to aby tu teď byla se mnou.

Přikývnu. Nečekala jsem že bych se dozvěděla něco nového. I když jsem prošla půlku severu, všichni o ni zdá se vědí jen to, že byla v Omoru.. Ohledně lektvarů se jen pousměji a přikývnu. Když pak Vibeke vypráví o tom jak magii vnímají někteří Nordi, zaujatě poslouchám. Mamka mi něco málo říkala, ale o bozích jsme se moc nebavily. Je dobrře že se do teď nic nestalo, i když, do teď jsem také magii moc nepoužívala.

"Ráda bych vyrazila zítra, brzy ráno.. Vím, po cestě by měla být šestá ves a pak už Omor". Šestá co jsem vyrazila od Revylu, Ov je pátá, tak uvidíme zda to bude souhlasit.. Na tváři se mi objeví úsměv, když vidím že se Howard vrací a nese jídlo i pití. Už z dálky to voní a takhle z blízka se mi úplně sbíhají sliny.

"To zkusím velmi ráda. Vypadá opravdu lahodně. U nás na jihu moc divočáků neběhá.. Ale v Charasu jsem měla moc dobré selátko!" Pobaveně se usměji a s díky od Howarda přijmu kalíšek s moc hezky vonící medovinou. Když pak máme všichni, mile se usměji "Tak na nás! Ať jsme šťastni a zdrávi!" a s oběma si ťuknu, než se s chutí napiji. Hmm, no páni..

Je moc dobrá! Na mně by mohla být klidně trošku slabší, ale to nevadí. Trošku si zamlaskám a jazykem si přejedu po patře. "Je moc dobrá.. Cítím nějaký druh ořechu?" Zeptám se s úsměvem tak nějak obou a už beru do ruky placku a beru si pár těch kousků masa co ukazovala Vibeke. "A.. Pokud se smím zeptat.. Kam budeš mít namířeno ty?" Zeptám se po pár soustech. Ohledně toho divočáka měla pravdu, jedno z nejlepších mas co jsem zatím měla. Skoro u toho vrním blahem!

Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

"Ah, takže máš v žilách i nordskou krev." zasměju se překvapeně, protože na to Morgana na první pohled nevypadá. Narážku na můj původ si nijak nevezmu, protože automaticky předpokládám, že myslí Nordy obecně. Ačkoliv se to za měsíc s Howardem zlepšilo, stále mám problém brát elfí stránku na vědomí.

Nakloním hlavu k rameni a zamyšleně přimhouřím oči, když vidím, že to rudovlásku zasáhlo. "Kdybychom chtěli, mohli jsme zůstat zavření v chajdě u lesa. Dnešní večer si chceme užít jarmark a k tomu dobrá společnost patří." usměju se na Morganu konejšivě, možná bych jí měla třeba stisknout rameno, ale nechci ji nějak rozčílit nebo vyplašit, když se sotva známe. Stejně tak jí pokládat osobní otázky...na to je ještě brzy.

"Hmm, Siatru Laskavou?" zamručím zamyšleně. Ale nemám pro ni žádnou informaci, která by ji v jejím hledání pomohla. Bohůmžel. Ale když vypráví dál, zaujatě poslouchám, možná až trochu obdivně. Při výčtu, co vše umí, se usměju a kývnu. Nemůže tušit, že já zrovna tyhle věci nepotřebuji. "To zní dobře, na něčem se domluvíme." souhlasím s její nabídkou.

"Víš, u nás příliš důvěra v magii není. Na vině je hlavně jeden náš bůh, že toho, kdo zachází s magií, vidíme jako někoho hmm nedůvěryhodného. Škoda, že se toho ještě tolik Nordů drží. Mně to připadá úžasné. A o to víc, když se s tím pojí i dobré skutky a pomoc druhým." možná tohle Morgana už ví od své matky, možná je to pro ni něco nového. Ale doufám, že k ní zatím nikdo nepřátelský zbytečně nebyl.

" Kdy vyrážíš? Do Omoru už to nebude tak daleko." zajímám se a už vidím Howarda, jak k nám nese lahvinku medoviny, díky bohům ne celý soudek! Tři kalíšky a navíc talíř plný masa a chlebových placek. Jak to jen zvládá?

"No ne, to je ta zvěřina? Ty jsi úžasný." zaraduju se, když to všechno přistane na stolku. "Morgano, doporučuju začít s divočákem. Stříbrnosrstí mají maso víc prorostlejší a jemnější, než obyčejní divočáci. Rozplyne se ti na jazyku, ani se nenaděješ." ukážu ji, které kousky masa to jsou. "Ale nejdřív přípitek na seznámení." a sleduju, jak Howard plní kalíšky.

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

Vibeke vypadá jako opravdu milá dívka. Jsem zvědavá co se o ní dozvím. S pousmáním přikývnu. "Možná je.. Má matka žije s otcem v Aserai, ale původem je z Balgardu. Je jako ty.. Pro to asi nejsem tak.. tmavá". Odpovím než se vydáme k tomu stolku a Howard nám zajde pro pití. V Aserai rasismus takřka není, takže jsem ani nepřemýšlela když jsem naznačovala že Vibeke bude míšenka.

Zvědavě poslouchám jak mluví. Když zmíní Howarda, pohlédnu jeho směrem a pak zpět na ni. Tohle je dost zvláštní, přijde mi to velmi povědomé. Joly.. Tak tak zdržuji slzu, je možná vidět že jsem trochu posmutněla.

"V tom případě bych možná měla jít. Nerada bych vás rušila.. Vím jaké to je". Poslední část věty řeknu trošku tišeji a otočím hlavu aby Vibeke neviděla jak mi slzí oči.. Pohlédnu na nebe a na chvilku se odmlčím, váhaje jak odpovědět. "Koho.." Opravím dívku a s pousmáním na ni pohlédnu. "Siatru Laskavou. Naposledy byla viděna v Omoru.. Chci se od ní učit. Víš.. To co jsi viděla, byl mrchol mého magického umění.. Ale za to se v poslední době věnuji bylinkám a alchymii.. Kdyby jsi chtěla, mohla bych ti udělat léčivou mast, mast která tě ochrání před mrazem a nebo nějaký lektvar". Usmívám se mile. Ani nevím proč jí to všechno říkám, možná kvůli tomu že se mi s ní dobře mluví a také vím jaké to je když bude muset opustit svého milovaného, tak aby na to tolik nemyslela..

Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

Morgana nám prozradí, že tudy pouze prochází, a já se trochu zastydím, že jsem ji považovala za hosta jarmarku. I když to vlastně není nic urážlivého. Ale je pravda, že možná umí mnohem lepší kouzla a já jsem tady nadšená z triku pro děti. No co. Omluvně se pousměju.

"Morgana...to zní skoro jako nordské jméno. Tvrdé a zvučné." usměju se. Souhlasí s pozváním na medovinu a tak se rozejdeme k jednomu ze stánků. Poprosím Howarda, jestli by nám pití nedonesl a jak ho znám, sežene i něco k snědku. Pohladím ho láskyplně po ruce a zaberu pro nás jeden volný stolek na stání.

Po její otázce na ni shlédnu a na okamžik zaváhám, když přemýšlím, jak to vysvětlit, abych to moc nezamotala. "Howard zásobuje vesnici a Bronzebeardův hrad zvěřinou a vším, co k tomu patří. Jeho rodina je tu už po generace." s tím krátce pohledem zabloudím do davu k lovci a pousměju se. "Já pocházím z vesnice nedaleko. Tudy jsem taky jenom procházela, ale...pak bohové svedli naše cesty dohromady a já tu nějakou dobu s Howardem zůstala. Ale než se tady usadím, musím se ještě vydat na cesty. Vlastně...tohle je náš poslední večer." vysvětlím dívce, jak se věci mají. Možná nebylo třeba to tolik rozvádět, ale jsem v dobré náladě a svěřit se cizinci je občas snadné.

" A abych odpověděla na tvou otázku ohledně východu, tak ne...tam jsem nebyla. Jen vím, že je tam víc trpaslíků, víc nebezpečných zvířat a samozřejmě...větší zima." cuknu koutky. "Co tam chceš najít?" zeptám se zvědavě. Kdo ví proč, vzpomenu si u toho na Poro.