Sibir, Strugia
02. července 1084, ráno

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
pozdní odpoledne

Psaníčko:

Ovský jarmark

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

Ovský jarmark

Shromáždit své muže netrvalo bůh ví jak dlouho. Všichni se totiž zdržovali v kasárnách, kde jste byli, po příjezdu do Pravendu, ubytováni. Když jsi k nim dorazil, stáli už v hloučku před kasárnami, koně připravené a jen čekali na tebe. Když jsi přišel, jejich postoj se z uvolněného změnil na připravený. Jakmile jsi promluvil, šlo na nich vidět, že se už do akce těší.

Vyrazili jste do Osticanu. Věděl jsi, že když budete koně hnát, zvládnete cestu za jeden den a to i s krátkou přestávkou na oběd. Sice to koně vyčerpá, ale zase budete tam rychle a o to dříve se vám podaří sehnat nějakou loď, která vás dopraví co nejblíže vašemu cíli.
Jak jsi očekával, do Osticanu jste dorazili navečer ještě téhož dne. Brány města byly již zavřené, ale stačilo ukázat gejt a říci odkud jedete a kdo vás posílá, aby vás vpustili dovnitř. Stráže u brány hned vyslali posla do města, aby vám sehnali nějaké ubytování na noc. Když se posel vrátil, řekl vám, že máte jet do místních kasáren hlídky, kde pro vás už připravili pokoje. Nebylo to nic moc extra, ale na jednu noc to stačilo a dokonce i o koně se vám postarali.

Druhý den ráno jste vstali už s prvním rozbřeskem, kdy se akorát měnili strážní u hradeb. Byla vám nabídnuta i snídaně a ještě při té za tebou přišel kapitán stráží, aby ti oznámil, že vaše loď je připravena. K tvému překvapení to byla loď místního lorda. Zdálo se, že buď měl dobré vztahy s vévodou, nebo se jej naopak bál. Tak jako tak, hned po snídani vás kapitán doprovodil do přístavu, kde zrovna nakládali vaše koně na menší šalupu.
”Podle kapitána lodi cesta potrvá přinejmenším týden, sire,” prozradí ti kapitán strážných, zatímco sledujete, jak námořníci nahání koně na palubu. ”Pořád to bude rychlejší než po souši,” dodá. To jsi věděl i ty sám. Kdybys chtěl cestovat po souši, musel bys jet přes Ocs Hal, Talivelský hrad, Cantrec, Verecsandský hrad a pak až do Charasu. Cestou, která by trvala přinejmenším dva týdny, nehledě na to, že byste nejspíše uštvali koně.
”No… přeji klidnou plavbu a hodně štěstí na hranicích,” popřeje ti, rozloučí se a vrátí se za svými povinnostmi.
”Říkal týden?” zeptá se tě tiše Lina, která po celou dobu stála opodál (tvý muži ji berou jako tvého zástupce). ”Fakt budeme týden trpět na vodě?” tváří se celkem nešťastně.

”Prix, zajímavé jméno,” usměje se student. ”Proč bych to dělal? Je povinností každého medika a léčitele pomoci, když je to třeba a zdá se, že vy potřebujete pomoc, slečno Prix,” to jak to řekl znělo vznešeně, byť ti bylo jasné, že je to naučená poučka. Ovšem z Trevora šlo cítit, že to myslí vážně.
”Budiž, pojďme nejdříve za paní Alexandrou, možná bude mít lepší nápad než já,” znovu se pousměje a naznačí cestu kudy kam jít.

Trevor se rozešel směrem k budově, před kterou jste stáli. Ušel jen pár kroků, pak se zastavil a podíval se na tebe, jestli jej následuješ. Jakmile jsi ho došla, pokračoval v chůzi. Prošli jste velkými dveřmi do ještě větší haly, po které se pohybovalo mnoho lidí v bílých pláštích.
”Vida, máme štěstí,” mladík se usmál a ukázal ti na jednu ženu, ”to je paní Alexandra. Chvilku počkáme, než domluví.” Alexandra mluvila s nějakým mužem, který byl k vám zády a zdálo se, že se o něčem dohadují. I přes to, že se léčitelka občas pousmála, poznala jsi, že je to hraný úsměv. Hned jak domluvili, výraz v jejím obličeji se změnil z hraně usměvavého na upřímně vyčerpaný a možná i trochu otrávený.

”Omlouvám se, paní Alexandro.”
”Oh, Trevore, to je v pořádku. Copak?” tvář se jí tentokrát rozzáří úpřímně, zdá se, že mladíka ráda vidí.
”Tady mladá slečna Prix po vás pátrá,” Trevor trochu poodstoupí, aby si tě Alexandra mohla prohlédnout, ”obávám se, že trpí částečnou amnézií.”
”Mladá dívka s částečnou amnézií a pátrá po mě?” překvapeně se na vás podívá. ”Pročpak zrovna po mě? Paměť není zrovna má specializace. Pověz mi, děvče, pamatuješ si, kdo tě za mnou poslal?”

”Není, říkala mi, že do oběda by chtěla zařídit stěhování, takže předpokládám, že běhá po městě a shání někoho, kdo jí s tím pomůže. Ale domluvil jsem se s ní, že se zastaví u nás na oběd. Tedy… pozval jsem jí na oběd,” zazubí se na tebe.
”Uvnitř jsem byl, ale neměl jsem moc času si to prohlížet,” omluvně pokrčí rameny.

”Bohužel nevím. Ale poptám se,” zavrtí hlavou Jan na tvou otázku a Stefan jen pokrčí rameny.
”Eh… já… já bych možná věděla,” ozve se vcelku nesměle Anna. Zdá se, že vás už nějakou chvilku poslouchala a teď stojí kousek za tebou a v ruce žmoulá hadr, kterým utírala stoly. Stojí tam, očima těká od tebe k Janovi a Kieranovi a kdyby mohla, nejspíše by se teď propadla podlahou do sklepa. Anna nikdy nebyla příliš velká mluvka a sama jsi moc dobře věděla, že tu práci dělá jen proto, že nikde nic jiného nebylo a ty peníze potřebuje.
”Tak mluv, děvče,” usměje se na ní mile Jan a dívka se trochu zakucká, načež jí lehce zrudnou tváře.
”Sebastian. Je… je to bratr mé matky, dřív byl vojákem ve vojsku jeho lordstva, ale při jedné bitvě přišel o nohu a… a… no a pak nějaký čas dělal v hostinci za městem, ten zájezdní. Jenže hostinec změnil majitele a strejdu… no nechtěli tam bývalýho vojáka.” Při tom jak mluví stále žmoulá hadr a pohledem nejistě přeskakuje z jednoho na druhého.

Zatímco se Stella usadila na stromě, čímž získala ještě větší přehled než ze země, Torrak se pustil do plánování a zvelebování strážného postu. Uvědomoval si, že na tomhle místě můžou skejsnout dost dlouho na to, aby se to vyplatilo. Nehledě na to, že jeho práci jistě ocení i další co přijdou po nich.

Stella ze svého místa mohla vidět onu karavanu, která se pomalu přibližovala. Díky svému lepšímu zraku i brzy byla schopná vidět kdo se v karavaně blíží. Byli to tři kryté vozy, tažené volky, což znamenalo, že vezli něco těžkého a nejeli z takové dálky. Na kozlících vozů seděli trpaslíci a další šli rozprostřeni kolem vozů. Mohla jen hádat jestli to jsou další kopáči, nebo jestli vezou nějaké zásoby. Tak jako tak, karavana se blížila k jejich pozici a jí bylo brzy jasné, že budou projíždět kolem nic.

Mezitím Torrak získal jasnou představu o tom, jak toto místo vylepšit. Plácek, na kterém se oba bojovníci nacházeli, byl vcelku rozlehlý a poměrně rovný. Jistě, trochu se svažoval, ale to nebyl problém. Bylo zde dost místa na stavbu čehokoliv, co by Torraka napadlo. Ať už to měla být věž, zábrany, či dokonce nějaký druh brány. Ovšem co se honilo trpaslíkovi v hlavě věděl jen on sám.

Howard naplnil kalíšky štědrou dávkou medoviny, které pak posunul před obě dívky a sám si vzal jeden z nich. Připil si spolu s dívkami a sám se pustil do jídla.
”Mhm… ořechy cítíš správně,” přitaká, ”a je to tak. Dříve se používali ty od břehů řeky Stathymos. Dnin byl vyhlášený svou medovinou. Ovšem tahle, mé milé dámy, tahle je místní. Tuhle medovinku vytvořili šikovné ruce pana Edarda, manžela místní krčmářky.” Poté se opět na chvilku odmlčí, abyste si mohli v klidu povídat a on se mohl ládovat masem.
”Siatru? Slyšel jsem, že je tady na severu. Vím, že před měsícem a půl, byla jako čestný host na Ovském hradě, kam pak šla ale už nevím,” nenápadně se podívá na Vib a pousměje se. Poté se na chvilku zahledí na obě dívky, zdá se, jakoby nad něčím přemýšlel. Nakonec se jen pousměje a pokývá hlavou.
”Určitě bych byl klidnější, kdyby jsi nešla sama,” podívá se smířlivě na Vib a jemně ji pohladí po tváři.