Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

"Na zimu si zvykneš." mrknu, ale je to spíš taková milosrdná lež. Na strugijskou zimu se nedá úplně zvyknout, zásadní je umět se teple obléknout. Ale těžko říct, když já ji cítím jinak.

Pouze jemně kývnu. Zajímalo by mě, koho musela dívka opustit, ale zdálo se, že je to ještě čerstvé. Já se zítřejšího rozbřesku taky děsila, ovšem důležité je žít přítomností. A navíc po tech třech hrozných dnech kolem úplňku...je jarmark skvělé odreagování.

"Ano, cestou je Skorin, odkud pocházím, a pak Omor." potvrdím jí.

"Hm a co u vás jíte za maso nejčastěji?" zajímám se. Nějak si nedovedu představit týden bez divočáka. Potom pozvednu svůj kalíšek. "A bezpečné cesty a úspěšný lov!" přidám se k přípitku a hodím to do sebe.

"Děda říkal, že dřív se používaly ořechy spadané z okolí Dninu." odpovím, ale vrhnu tázavý pohled na Howarda, jestli o tom neví něco víc.

Polknu sousto a utřu si pusu od omastku. "Já úplně nevím. Původně jsem chtěla projít Strugii křížem krážem..." pokrčím rameny. Hodně se toho za ten měsíc změnilo. Teď jsem musela na cesty, abych se naučila sžít se svým vnitřním Vlkem a získala nad sebou kontrolu. Ale to Morganě prozradit nemohu. "Ale vlastně...mohla bych tě doprovodit do Omoru. Je ještě tolik věcí, na které bych se tě chtěla zeptat, a bojím se, že by na to nestačil ani celý soudek medoviny." zasměju se. Potom se podívám na Morganu i Howarda, co si o tom nápadů vlastně myslí. "Morgana totiž hledá Siatru Laskavou." objasním ještě lovci.

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

Byla jsem z celé situaci rozmrzelá. Měla jsem chuť na něco sladkého. Doma jsme dělali takové cukrkandly a pak jsme je ještě namáčeli do pampeliškového medu. Bylo to... Uuu! Nepřála jsem si nic více, než nás cukrkandl. A snad i proto mi dělalo problém se soustředit na jiné, vždy myslím na blbosti! Ach jo!

"Trevor? Jen Trevor? zamrkala jsem na něj zvědavě." ale přešla mě chuť to zkoušet a ověřovat magickou silou. Musela jsem první dořešit problém s mou pamětí... Ach jo. Vrátím ještě někdy... Za... No za... Ugh! Něco na G a byla tam Sandra! Gurdo... Věděla jsem, že jsem s karavanou nestrávila tolik času, aby se mi jména navždy zakotvila do paměti, ale budu je ještě potřebovat? Karavany měly ve zvyku občas odjet beze mě. Většinou jsem se někam ztratila a no...
"Já jsem Prix!" sedla jsem si na nějakou bednu, co byla poblíž a hravě na něj zamrkala. "Mám problém s pamětí. Celkem vážný, ale řekněte, Trevore... Proč byste to dělal? Proč byste mi pomáhal?" zamrkala jsem ně něj ještě jednou. "Ale když mě za alchymistou vezmete, budu vám vděčná. Možná bychom ale první mohli přece jen za Alexandrou..."

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
02. července 1084, ráno

Nevím jestli by se šéfovi líbilo co jsme našli na postu my dva, ale realita už byla taková. Dvojčata nevypadala, že by je to nějak extra bavilo a hlavně, že by tomu dávali nějakou velkou váhu. Ta jejich unisimo odpověď mě velmi pobavila. Jen jsem zakroutil hlavou a podíval se do krajiny, abych se seznámil s naším rajónem, který máme hlídat.

"Řekněte v táboře,, že sem míří karavana!"

Houknu ještě za odcházejícími bratry a počkám na jejich potvrzení, protože jestli ne, tak se tam budu muset vrátit já nebo Stella. Bylo by opravdu nemilé, aby ta karavana dorazila bez nějakého ohlášení. Od toho tu sakra to stanoviště je. V každém případě to bylo dost ubohé stanoviště a pokud tady budeme trávit delší čas stálo by za to, aby jsme ho trošku zútulnili.

"Mohla by jsi chvíli dělat oči? Mě trošku štve, že to tu vypadá jak vypadá. Zkusím to tady trošku vylepšit, ať jsou tady trošku přijatelnější podmínky. Možná se vrátím pro nějakou pracovní sekeru."

Poprosím Stellu o hlídání a rozhlédnu se co by se dalo prvně udělat. Nemám tady sice potřebné vybavení, ale když se rychle vzdálím a zase vrátím s nějakou tesařskou širočinou, možná kladivem a pár hřeby, tak by se tady dalo vybudovat mnohé. (20 + 1)

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

"Asi ano.. Né že by mi to nějak pomohlo, zima je mi pořád". Odpovím s pobavením Vibeke. Opět pohlédnu směrem k Howardovi a tiše si povzdychnu. "To já bych asi nezvládla.." Když bych měla s Jolkou poslední den.. Když jsem měla, s Jolkou poslední den.. Ani jsem předtím nepomyslela na to že bychom někam šly. Byla pro mně důležitá každá chvilka kdy jsem se jí mohla dotýkat. Co bych dala za to aby tu teď byla se mnou.

Přikývnu. Nečekala jsem že bych se dozvěděla něco nového. I když jsem prošla půlku severu, všichni o ni zdá se vědí jen to, že byla v Omoru.. Ohledně lektvarů se jen pousměji a přikývnu. Když pak Vibeke vypráví o tom jak magii vnímají někteří Nordi, zaujatě poslouchám. Mamka mi něco málo říkala, ale o bozích jsme se moc nebavily. Je dobrře že se do teď nic nestalo, i když, do teď jsem také magii moc nepoužívala.

"Ráda bych vyrazila zítra, brzy ráno.. Vím, po cestě by měla být šestá ves a pak už Omor". Šestá co jsem vyrazila od Revylu, Ov je pátá, tak uvidíme zda to bude souhlasit.. Na tváři se mi objeví úsměv, když vidím že se Howard vrací a nese jídlo i pití. Už z dálky to voní a takhle z blízka se mi úplně sbíhají sliny.

"To zkusím velmi ráda. Vypadá opravdu lahodně. U nás na jihu moc divočáků neběhá.. Ale v Charasu jsem měla moc dobré selátko!" Pobaveně se usměji a s díky od Howarda přijmu kalíšek s moc hezky vonící medovinou. Když pak máme všichni, mile se usměji "Tak na nás! Ať jsme šťastni a zdrávi!" a s oběma si ťuknu, než se s chutí napiji. Hmm, no páni..

Je moc dobrá! Na mně by mohla být klidně trošku slabší, ale to nevadí. Trošku si zamlaskám a jazykem si přejedu po patře. "Je moc dobrá.. Cítím nějaký druh ořechu?" Zeptám se s úsměvem tak nějak obou a už beru do ruky placku a beru si pár těch kousků masa co ukazovala Vibeke. "A.. Pokud se smím zeptat.. Kam budeš mít namířeno ty?" Zeptám se po pár soustech. Ohledně toho divočáka měla pravdu, jedno z nejlepších mas co jsem zatím měla. Skoro u toho vrním blahem!

Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

"Ah, takže máš v žilách i nordskou krev." zasměju se překvapeně, protože na to Morgana na první pohled nevypadá. Narážku na můj původ si nijak nevezmu, protože automaticky předpokládám, že myslí Nordy obecně. Ačkoliv se to za měsíc s Howardem zlepšilo, stále mám problém brát elfí stránku na vědomí.

Nakloním hlavu k rameni a zamyšleně přimhouřím oči, když vidím, že to rudovlásku zasáhlo. "Kdybychom chtěli, mohli jsme zůstat zavření v chajdě u lesa. Dnešní večer si chceme užít jarmark a k tomu dobrá společnost patří." usměju se na Morganu konejšivě, možná bych jí měla třeba stisknout rameno, ale nechci ji nějak rozčílit nebo vyplašit, když se sotva známe. Stejně tak jí pokládat osobní otázky...na to je ještě brzy.

"Hmm, Siatru Laskavou?" zamručím zamyšleně. Ale nemám pro ni žádnou informaci, která by ji v jejím hledání pomohla. Bohůmžel. Ale když vypráví dál, zaujatě poslouchám, možná až trochu obdivně. Při výčtu, co vše umí, se usměju a kývnu. Nemůže tušit, že já zrovna tyhle věci nepotřebuji. "To zní dobře, na něčem se domluvíme." souhlasím s její nabídkou.

"Víš, u nás příliš důvěra v magii není. Na vině je hlavně jeden náš bůh, že toho, kdo zachází s magií, vidíme jako někoho hmm nedůvěryhodného. Škoda, že se toho ještě tolik Nordů drží. Mně to připadá úžasné. A o to víc, když se s tím pojí i dobré skutky a pomoc druhým." možná tohle Morgana už ví od své matky, možná je to pro ni něco nového. Ale doufám, že k ní zatím nikdo nepřátelský zbytečně nebyl.

" Kdy vyrážíš? Do Omoru už to nebude tak daleko." zajímám se a už vidím Howarda, jak k nám nese lahvinku medoviny, díky bohům ne celý soudek! Tři kalíšky a navíc talíř plný masa a chlebových placek. Jak to jen zvládá?

"No ne, to je ta zvěřina? Ty jsi úžasný." zaraduju se, když to všechno přistane na stolku. "Morgano, doporučuju začít s divočákem. Stříbrnosrstí mají maso víc prorostlejší a jemnější, než obyčejní divočáci. Rozplyne se ti na jazyku, ani se nenaděješ." ukážu ji, které kousky masa to jsou. "Ale nejdřív přípitek na seznámení." a sleduju, jak Howard plní kalíšky.

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

Vibeke vypadá jako opravdu milá dívka. Jsem zvědavá co se o ní dozvím. S pousmáním přikývnu. "Možná je.. Má matka žije s otcem v Aserai, ale původem je z Balgardu. Je jako ty.. Pro to asi nejsem tak.. tmavá". Odpovím než se vydáme k tomu stolku a Howard nám zajde pro pití. V Aserai rasismus takřka není, takže jsem ani nepřemýšlela když jsem naznačovala že Vibeke bude míšenka.

Zvědavě poslouchám jak mluví. Když zmíní Howarda, pohlédnu jeho směrem a pak zpět na ni. Tohle je dost zvláštní, přijde mi to velmi povědomé. Joly.. Tak tak zdržuji slzu, je možná vidět že jsem trochu posmutněla.

"V tom případě bych možná měla jít. Nerada bych vás rušila.. Vím jaké to je". Poslední část věty řeknu trošku tišeji a otočím hlavu aby Vibeke neviděla jak mi slzí oči.. Pohlédnu na nebe a na chvilku se odmlčím, váhaje jak odpovědět. "Koho.." Opravím dívku a s pousmáním na ni pohlédnu. "Siatru Laskavou. Naposledy byla viděna v Omoru.. Chci se od ní učit. Víš.. To co jsi viděla, byl mrchol mého magického umění.. Ale za to se v poslední době věnuji bylinkám a alchymii.. Kdyby jsi chtěla, mohla bych ti udělat léčivou mast, mast která tě ochrání před mrazem a nebo nějaký lektvar". Usmívám se mile. Ani nevím proč jí to všechno říkám, možná kvůli tomu že se mi s ní dobře mluví a také vím jaké to je když bude muset opustit svého milovaného, tak aby na to tolik nemyslela..

Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

Morgana nám prozradí, že tudy pouze prochází, a já se trochu zastydím, že jsem ji považovala za hosta jarmarku. I když to vlastně není nic urážlivého. Ale je pravda, že možná umí mnohem lepší kouzla a já jsem tady nadšená z triku pro děti. No co. Omluvně se pousměju.

"Morgana...to zní skoro jako nordské jméno. Tvrdé a zvučné." usměju se. Souhlasí s pozváním na medovinu a tak se rozejdeme k jednomu ze stánků. Poprosím Howarda, jestli by nám pití nedonesl a jak ho znám, sežene i něco k snědku. Pohladím ho láskyplně po ruce a zaberu pro nás jeden volný stolek na stání.

Po její otázce na ni shlédnu a na okamžik zaváhám, když přemýšlím, jak to vysvětlit, abych to moc nezamotala. "Howard zásobuje vesnici a Bronzebeardův hrad zvěřinou a vším, co k tomu patří. Jeho rodina je tu už po generace." s tím krátce pohledem zabloudím do davu k lovci a pousměju se. "Já pocházím z vesnice nedaleko. Tudy jsem taky jenom procházela, ale...pak bohové svedli naše cesty dohromady a já tu nějakou dobu s Howardem zůstala. Ale než se tady usadím, musím se ještě vydat na cesty. Vlastně...tohle je náš poslední večer." vysvětlím dívce, jak se věci mají. Možná nebylo třeba to tolik rozvádět, ale jsem v dobré náladě a svěřit se cizinci je občas snadné.

" A abych odpověděla na tvou otázku ohledně východu, tak ne...tam jsem nebyla. Jen vím, že je tam víc trpaslíků, víc nebezpečných zvířat a samozřejmě...větší zima." cuknu koutky. "Co tam chceš najít?" zeptám se zvědavě. Kdo ví proč, vzpomenu si u toho na Poro.

OVSKÝ JARMARK

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084,
odpoledne

Cítím že kouzlo ze mně vzalo vcelku dost mé magické energie. O něco tak velkého jsem se pokusila poprvé a sama žasnu nad tím jak to vyšlo. Trocha cviku a půjde to jako nic.. V okolí slyším hlasy, zvuky údivu a i potlesk. Moc mně těší že se to lidem líbilo. "Děkuji, děkuji!" Usmívám se jako sluníčko. Najednou slyším jak mluví někdo přímo na mně. Dívka, velice zajímavého vzhledu. Má hezké oči. Vypadá mile, přátelsky, ale všímám si i drsnějších rysů. Je vyšší a už od pohledu má více svalů než já. Řekla bych že to bude nordka. A ten muž vedle ní? Jistě o pár let starší, i tak, podle toho jak se drží, budou jistě pár.

"To je milé, děkuji. Já tudy jen procházím, né že bych měla domluvené vystoupení.. Ale líbí se mi tu, možná se zastavím i příště a třeba si přichystám něco pořádného". Odpovím s úsměvem, myslím že by se tu mohlo líbit i Jolce.

"Já jsem Morgana, velice mne těší". Odvětím s pousmáním poté co je oba dívka představí. Sama při tom ruku nepodám, ale lehce se ukloním. "Velmi ráda.. Vskutku se cítím vyprahle, jak půda v okolí Abou Khihu". Mile se na Vibeke usměji a oba si je znovu prohlížím, čekaje kam mně povedou. Dala bych si i něco na zub, ale žízeň teď mám větší. "Takže.. Vy tu spolu žijete?" Zeptám se a pak ještě dodám. "Já jen.. Zda jste třeba nebyly někdy dál na východě".

Ovský jarmark

Vesnice Ov, Strugia
2. července 1084, odpoledne

Vracím se za Howardem už zakousnutá do koláče s výrazem absolutní slasti, jaká je to dobrota. Cestou si všimnu nějakého dýmu dál v davu a potom trochu nevěřícně zamrkám, když se změní v laň. S pohledem na tom zázraku podám lovci druhý koláč. „Vidíš to?“ zaptám se ho trochu zbytečně. Já vlastně za svůj život mága nepotkala. Nebo alespoň ne tak, že bych na vlastní oči mohla vidět nějaké kouzlo. A co by tohle mohlo být jiného.

Asi bych to nechala být, kdyby se dotyčný nepředvedl ještě s něčím mnohem větším a dokonalejším. Z toho už mi málem zaskočilo. Drak! To není možné! „Musíme se podívát blíž!“ usměju se na Howarda, rychle sním zbytek koláče, svému milému vrazím do ruky jablko v medu a tahám ho za paži davem až k tomu mágovi. K mému překvapení je to žena, ne vlastně...mladá holka. Řekla bych, že asi budeme podobně staré. A ty vlasy! Barvy ohně! A pokožka...ne, ta nebude zdejší. Nevím, jestli jsem víc ohromená jejím uměním nebo tím exotickým vzhledem. Vzpomenu si na Poro a vyprávění o její zemi. Jaké příběhy může vyprávět tato dívka? Hm?

„To bylo skvělé! Nebudu se ptát, jak jsi to udělala, protože bych to asi nepochopila, ale...nádhera.“ usměju se na rudovlásku. „Jestli tu budeš vystupovat i příště a já zrovna nebudu na cestých...vezmu s sebou Juleho, on zbožňuje draky a z tohohle by byl nadšený.“ zazubím se a mrknu na Howarda. Tak nějak předpokládám, že je neznámá pozvaný host.

„Já jsem Vibeke a tohle je Howard. Vypadáš celkem vyprahle, nedáš si s námi něco k pití?“ a tím něčím myslím medovinu. Je to tradice.

Rozšiřování podniku

Charas, Vlandia
02. července 1084, ráno

Koušu ředkve s chlebem a nalila si k tomu mléko. Kombinace to je sice zvláštní, ale chutná mi. Dělají se mi boule za ušima a hltám každé Kieranovo slovo.
Pak si všimnu jak se přikrčil když se rozhodl že bude nalévat na účet podniku. Dělat by to určitě neměl a v jiným případě bych mu něco i řekla, ale tady trpělivě čekám. A když mi sdělí, že to domluvil, že mi paní Gillie ten dům prodá. A ještě k tomu za dvanáct tisíc denárů, byla jsem nadšená! Doufala jsem že za nějakou obdobnou cenu bych mohla nějaký dům sehnat, ale hned vedle Veselého kejklíře skoro v samotném centru města?

Vrhla jsem se na Kierana a samou radostí mu vlepila obrovskou pusu! Vím kolik denárů si můžu dovolit a kolik mi zbyde na potřebné zařizování. "Jseš úžasnej! Řekni mi prosím jak bude paní Gillie doma ať se za ní můžeme zastavit. Když jsi tam u ní byl, jak ten dům vypadá vevnitř? Kolik má pokojů, jak velkých, viděl jsi to nebo to čeká na dnešek?" Mám takovou radost a jsem tak netrpělivá.

Vím, že tady máme teď hodně hostů a holky mají práce plno, Stefan se taky musí otáčet, Willi je na to moc mladý a Kieran svoji práci odvedl dokonale. Zůstane to na mě s Janem. Musím už teď sehnat hostinského který vezme práci za výčepem za mě. "Jane, když chodíš vždycky pro zboží a na trhy, nevěděl bys o někom spolehlivém kdo by vzal práci za výčepem?" Stejnou otázku stejně položím i Stefanovi, který už to tady v Charasu zná dlouho a o někom by vědět mohl.

"Kierane? Až budeš něco potřebovat, klidně mi řekni. Ráda ti pomůžu když budu moct."