| |||
OVSKÝ JARMARK Vesnice Ov, Strugia Mám dojem že zde obvykle moc lidí přespávat asi nechce, když paní hostinská nepokládala za nutné mít od toho pokoje klíč. Nevadí, já si nějak poradím. Peníze jí dám, vychutnávám si oběd a při tom poslouchám co paní hostinská povídá. Moc určitá tedy není, ale přijde mi z toho, že to je opravdu taková lidová událost a že to právě lidé budou mít opravdu rádi. Pochytila jsem také jedno jméno. Bronzebeard.. Hádám že to bude vládce zdejší oblasti. Škoda že se o své lidi nezajímá trošku více. V klidu dojím, dopiju a zvednu se od židle. Pomalu se vydám směrem ke schodům nahoru a na chvilku se zastavím, abych pohlédla na hostinskou. "Bylo to dobré, děkuii. Na ten jarmark se moc těším". Pronesu s milým úsměvem. "Kraaa, jarmark.. děkuji, kraaa!" Ozve se mi z ramene Diaval. "Ty kecale.." Pobaveně se usměji a vyrazím do toho pokoje. Je to vskutku.. útulné, ale na přespání dostačující. Opravdu jsem si pak zdřímla, jednak ta cesta byla dlouhá a pak, chci být odpočatá na večer.. Když je o tom řeč, už odpoledne mně budí z venku hlasy a zanedlouho se přidávají i hudební nástroje. S úsměvem na tváři vstanu a začnu se chystat. Prvně tedy sklidím své věci do truhli (nebo skříně). Pak si na chvilku rozpustím vlasy abych se ujistila že jsou čisté a v pořádku, a opět si je dám do culíku. Poté zkontroluji i svou zbroj, stále krásná, jako nová, i svůj hřejivý plášť. Zrcadlo tu není a tak mohu jen doufat že nevypadám jako strašák. "Ty zůstaneš tady, ano? Musíš si odpočinout, máš před sebou dlouhý let". A také tam bude rušno a nechci aby se třeba něco stalo. Něžně Diavala pohladím a líbnu na hlavičku. "Morrrgan!" Mile se na něj usměji a vyjdu na chodbu. Svou hůl a většinu věcí nechávám v pokoji, s sebou teď mám jen koženou brašnu s drobnějšími věcmi, měšec a i svou poslední směnku, tu mám ale v zaňádří.. Na chodbě mě něco napadne. Klíč sice nemám, ale mohu to zkusit jinak.. To by mohlo jít.. Až bude třeba, půjde to zrušit, ale zatím tam nechci své věci nechat jen tak. A tak tedy začnu na dveře psát formulku z herbáře, kterou jsem si zabezpečila své věci (Magie: 18+3).. Technicky to nejsou mé dveře, ale doufám, že to vyjde a půjde to poupravit tak, že nikdo komu to nepovolím, dovnitř zkrátka nevkročí.. Dole pozdravím hostinskou a s úsměvem na tváři vyjdu ven. Venku je to.. nádherné. Ta atmosféra, ti lidé.. Sotva ujdu pár kroků a už mně někdo bere za ruku, abych se zapojila do řetízku lidí který se tu proplétá jako had. S úsměvem na tváři si to opravdu užívám a cítím jak ze mně opadá stres, únava, vše negativní pluje pryč.. Užívám si to moc, ale po chvíli se z tance odpojím abych popadla dech.. Pomalu se pak procházím po náměstíčku, sleduji co kde je, poslouchám hudbu i písně a když od nějaké vím slova, pak sama začnu zpívat. Všímám si pohledů místních, je jasné že někoho jako já tu často nevidí. Nevadí mi to, vesměs jsou všichni milí a usmívají se.. Najednou si všimnu jak se na mně dívá pár dětí, děvče a chlapec, možná sourozenci? "Ahoj". Pozdravím je mile. Poodstoupí a vypadají že utečou. Nechci aby se mně někdo bál nebo něco a tady se mají lidé bavit. A tak sáhnu do měšce, vytáhnu minci a usměji se na ty dva. "Chcete vidět kouzlo?" Špitnu. Oni se na sebe nejistě podívají, nakloní se k sobě a něco si začnou šeptat. Pak pohlédnou na mně a kývají. "Tak dobrá". Znovu se usměji a začnu. Není to tak ani kouzlení jako triky, když máte v rukou celý život peníze, není těžké se něco takového naučit. odkaz Začnu trikem kdy si minci beru z levé ruky do pravé a tam mince zmizí. Tenhle je trochu jednoduší, ale může pobavit. Celý trik je v tom, že mince vlastně neopustí mou levou ruku, jen to tak vypadá.. odkaz Pokračuji dalším, kdy se mi mince hranou točí po prstech a jakoby padá, od palce k malíčku a pak zpět.. Pohlédnu na děti kteří to zvědavě sledují, dokonce se přidal někdo další.. Sice nejsem povoláním bavička, jako Nalia, ale tohle mne baví a když se to lidem líbí.. Poslední trik. odkaz Minci se párkrát přehodím z jedné dlaně do druhé, sem a tam. Pak ji v jedné dlani stisknu, fouknu a když dlaň otevřu, mince je pryč! Přikročím k oné původní dvojici, skloním se k chlapci, na tváři milý úsměv, natáhnu prsty k jeho uchu a voaláá, mince je opět v ruce, jako bych mu ji vzala za uchem. Slyším lehký potlesk.. Usměji se, lehce chlapce pohladím a minci mu vtisknu do ruky (2D). "Je tvoje". Špitnu, narovnám se a pohlédnu na těch pár lidí co se shromáždilo kolem. "Chcete vidět opravdová kouzla? Skutečnou magii?" Zvolám. Pár jedinců, včetně dětí, nadšeně odpoví že ano a tak tedy jo.. Tak teď se koukej snažit holka! Pár věcí mně napadá, tak uvidíme jak to půjde.. Sáhnu do brašny a vytáhnu špetku tabáku. Dýmu teď použít nemůžu a tak to zkusím jinak. Tabák sevřu v dlani a dačnu o ji třít druhou ruku. Nic se ale neděje (Magie:2+3).. Ale no tak.. Usmívám se a snažím se tvářit jako že tak to má být.. Tohle nevyšlo, tak to zkusím znovu. Trošku jinak. Ruce dám k sobě, jako do tvaru misky. Na okamžik zavřu oči, nadechnu se, a když oči opět otevřu, tabák jako by okamžitě shořel a z rukou se mi začne linout kouř. Ten se sformuje do tvaru laně, která začne běhat vzduchem nad hlavami přítomných, než se pak rozplyne v nic (Magie:17+3). Vím jak se říká že samochvála smrdí, ale čert to vem, tohle se mi opravdu povedlo! Se spokojeným úsměvem se lehce ukloním a zkusím to znovu. Opět vytáhnu špetku tabáku, dám dlaně vedle sebe a.. Opět na moment zavřu oči. Vydechnu, oči otevřu, modře mi zazáří a tabák se prakticky ihned změní v kouř. V oblak kouře, veliký.. Stoupá a stoupá. V oblaku se začnou objevovat šupiny, ocas a pařáty. Je to těžké, musím se opravdu soustředit, ale jde to! (Magie:19+3). Oblak se zcela změní, do podoby draka! Ten kdyby mohl, tak zařve, zamává křídli, proletí nad částí celého městečka, vznese se a.. Puff! Rozplyne se,nezůstane po něm nic.. Já, lehce zadýchaná, ale usmívající, se ukloním všem co se shromáždili.. Mám najednou docela žízeň a kousek toho divočáka by taky přišel vhod. |
| |||
|
| |||
Rozšiřování podniku Charas, Vlandia
|
| |||
Ovský jarmark Vesnice Ov, Strugia
|
| |||
Voda vede tvé kroky Rhotae, Západní Impérium
|
| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
|
| |||
Čest muže, čest rodu Pravend, Vlandia
|
| |||
Čest muže, čest rodu Sargot, Vlandia Posloucham vévodu a z toho co říká je mi jasné, že on si válku nepřeje. Nedivím se, někoho ta myšlenka může nadchnout, sláva, udatné skutky a tak, ale je fakt že vždy je spousta mrtvých, někdy i nevinných. Já sám bych rozhodně nechtěl někoho vraždit jen tak, ale ať tak či onak, sem přpravený sloužit vévodovi a své vlasti. "Děkuji, můj pane". Pronesu vděčně když zmíní čaroděje a lehce se uklonim. Tohle by teda bylo, ale trochu nervóznější sem ohledně mé druhé laskavosti... A i tady mně vévoda překvapí. Sleduji jak bere zvonek, volá sloužícího a pozorně posloucham co říká. Přikývnu když si ověřuje směr. Je to neuvěřitelné, skoro až fascinující. Do teď sem toho muže osobně neznal, nevěděl sem co si o něm myslet, ale vypadá to, že mám opravdu štěstí. Líbí se mi čím dál více... S Linou teď budeme v tomhle skvělém hradu a budu s sebou moc mít i Leu. Více bych si ani nemohl přát. Snažím se být v klidu a vážný, ale možná na mně je trochu nadšení znát. "Velice ti děkuji, výsosti." Uctivě se uklonim. Už už bych šel, ale pak se ještě zastavim a ještě jednou pohlédnu na vévodu. "Pokud mohu..." Začnu a pohlédnu mu do tváře. "Chci jen říci, že vlastně nevím jak to ve skutečnosti je, ale ať tak či onak, budu věrně složit tobě i mé vlasti a udělám vše co bude třeba". Znovu se lehce uklonim. Tento muž se mi líbí a já budu poctěn když mu budu moc sloužit a zvýšit tak povědomí o mém rodu... Nebude-li vévoda už nic chtít, pak se rozloučíme a odejdu. Asi se budu muset někoho zeptat na cestu do mých nových komnat. Možná tedy ještě před tím bych vyřídil toho čaroděje, ať to mám z krku, můžu si pak odpočinout a pak s holkama prohlédnout náš nový domov. |
| |||
|
| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Poslouchám Torrakovo vysvětlování ohledně bláznivé trpasličí zlaté horečce. Samozřejmě vysvětlování prokládá nakažlivým smíchem, takže mě stojí hodně sebeovládání, abych se nezačala hihňat společně s ním. „Perfektní! Takže když budu chtít odlákat trpaslíka, tak mu do cesty prostě hodím nějaký drahokam nebo kus zlata a bude klid? Dobré vědět.“ Lehce si s úsměvem rýpnu. Ano, ano. Nejen trpaslíci mají svoje mouchy, elfové mají to samé. Ale o tom se tady přeci teď nebavíme. Elfové to je kapitola sama pro sebe. A možná bychom o tom mohli diskutovat až do večera. Jestli se mi podařilo zachovat vážnou a chladnou tvář na začátku našeho rozhovoru, tak při vzpomínce na moji a Hrienovu poslední práci opravdu vyprsknu smíchy. „No jsem v ní naprosto překrásná. Vypadala jsem jako chodící nablýskaný podnos na ovoce. Ale dobře chápu, moje původní koženka asi není úplně reprezentační.“ Shlédnu na svoji černou koženou zbroj, která už toho má poměrně za sebou, ale pořád je naprosto plně funkční. „No… Asi si dokážeš představit, jak se Hrien na tento požadavek zatvářil. Takže velice rychle slevili, že ať to tedy necháme, tak jak to je.“ Pokývu hlavou. "Fin, že má výkyvy nálad? A to se projevuje jak? Hází po tobě věci a u toho vykřikuje, že ti už několikrát řekl, že se přeci nic neděje?" Hodím tázavý pohled po Torrakovi. Cestou jsme ještě prohodili pár slov, ale už jsme se blížili k sourozencům, které jsme měli vystřídat na hlídce. „Padlaaa!“ Houknu na ně. „Nějaké novinky v rámci hlídky, nebo pořád stejná nuda jako vždycky?“ |
doba vygenerování stránky: 0.22745704650879 sekund