Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

Chlapec se na tebe podíval a pak nahlédl do tvého deníku, když jsi mu to umožnila. Pozorně si pročítal roztržité poznámky, občas krčil čelem, jakoby si snažil vše spojit. Řekněme, že se tvářil velmi podobně jako ty.
”Z tohoto se dá usuzovat, že nejspíše hledáte paní Alexandru. Ovšem proč?” zamyšleně si promnul bradu. ”Paní Alexandra je velmi schopná léčitelka, jste snad nemocna?” zkoumavě si tě prohlédne a pak se zarazí.
”Moment, vy si nepamatujete proč tu jste?”

Howard se usměje, odloží batoh a začne u břehu připravovat místo na jídlo. Ještě ho zahlédneš, jak s ušklíbnutím zakroutí hlavou, než se rozběhneš k vodě. Až když zaslechne šplouchnutí, zvedne hlavu a uchváceným pohledem na tebe hledí, div mu nespadne brada na prsa. Kouká na tebe, jakoby před sebou viděl jednorožce. Ještě chvíli po tom, co jsi zmizela pod vodou, sleduje místo, kde jsi ještě před chvíli stála.

Když ses opět vynořila, lovce jsi nikde neviděla. Ať ses rozhlížela jak jsi chtěla, nikde nebyl. A pak jsi najednou ucítila, jak se ti nějaká ruka obtočila kolem kotníku a lehce tě zatahala.

Každé loučení je složité a mnohdy i bolavé. Tohle bylo o to složitější, protože jsi nevěděla kdy se zase uvidíte. A pak tu byla ta věc se svatbou. S Jolkou jste si ale slíbili, že nehledě na její svatbu, vždy budeš ta první a jediná.

Tu noc jsi zůstala vzhůru, sledovala dívku jak klidně spí a vrývala si do paměti každičkou její křivku. V krbu tiše praskalo hořící dřevo a z venku se dovnitř dostával vlhký vánek. Ale ani tak nebyla zima. Jolka ležela na posteli, jen zlehka překrytá dekou a ty jsi ležela vedle ní a sledovala ji.
Když noc blížila ke svému konci, blížila se i chvíle, kdy musíš odejít. Loď měla odplouvat se svítáním a ty jsi ji nechtěla zmeškat. Oblékání bylo sice rychlé, ale o to bolestivé. Mnohokrát jsi zaváhala, než sis pobalila všechny své věci. Nakonec ses naklonila nad spící dívkou, aby ses polibkem rozloučila. Když jsi tak učinila, Jolka jen trochu zvrněla a ve tváři se jí objevil spokojený úsměv. Dokonce se po tobě i natáhla, ale ty jsi už musela jít.

Jak kapitán řekl, tak se i stalo. Když jsi došla do přístavu, byla loď připravená již k odplutí a čekali jen na tebe. Jakmile ses nalodila, odrazili jste od břehu a vydali se na čtrnáct dní dlouhou cestu k břehům Strugie.
Pluli jste dnem i nocí, vždy na dohled břehu, ale dost daleko, aby vás k nim proudy nedonesli. Kapitán ti nabídl práci, kterou jsi přijala (nechám na tobě, nemusíš popisovat). Ne, že by ji po tobě vyžadoval, ale když ses mu prve nabídla, využil toho a navíc, plavba ti alespoň rychle utekla.

Byl to první večer druhého týdne a zrovna jste proplouvali podél pravendenských břehů. Byla jasná noc, mořská hladina byla klidná a hladká jako to nejlepší zrcadlo a ty jsi seděla na špici lodi a sledovala cestu před vámi. Příď se šuměním rozrážela vodu, vítr se zlehka opíral do plachet a na palubě svítila jediná lucerna. Krom tebe tam byli ještě dva námořníci a kormidelník, zbytek posádky už spal. Ty jsi ale nemohla tu noc usnou, proto jsi vyšla nahoru, snad aby ses nadechla čerstvého vzduchu. Seděla jsi u zábradlí, sledovala hladinu moře a nechávala ses ovývat slabým větříkem.

Beware, beware the Daughter of the Sea. [Pozor, pozor na Dceru moře]
Beware, I heard him cry. [Pozor, slyšela jsem ho volat.]
His words carried upon the ocean breeze, [Jeho slova zněla oceánským vánkem,]
as he sank beneath the tide. [zatímco on klesal pod příliv.]

Those blood-soaked shores of Pravend [Ty krví nasáklé břehy Pravendu]
Where sailors fought and died. [Kde námořníci bojovali a umírali]
The admiral fell at Galend [Admirál padl v Galendu]
because she left his side. [protože ho opustila.]

Slyšela jsi dívčí hlas, tichý a smutný a chvilku se ti i zdálo, že jsi v moři zahlédla odraz nějaké dívky v dlouhém plášti s kápí na hlavě, jak stojí na palubě velké lodi. Stačilo však jedno, dvě zamrkání a vize byla pryč. Když ses ohlédla na námořníky, každý stál na jiné straně lodi a hlídkovali. Nezdálo se, že by něco slyšeli.
Ta vize tě možná trochu zneklidnila, možná snad i rozrušila a snad i donutila zeptat se na historii těchto vod. Pokud jsi to udělala, dozvěděla ses, že se tu před dvěma sty lety odehrála krutá bitva, ve které spousta námořníků přišla o život. O nějaké dceři se ale nikdo nezmínil.

Beware, beware the Daughter of the Sea.
Beware…
...beware…
... of me.

Zaslechla jsi ještě té noci, než ses probudila.


Revyl byl v porovnání s Charasem nebo Qasirou spíše vesnice s přístavem. Nebo ti to tak připadalo. Nebylo zde moc domů a ty co tu byly, byly dřevěné, maximálně s kameným základem. Jeden z domů tě zaujal, byl dlouhý a vypadal jako převrácená loď. Jak ses od námořníků dozvěděla, jednalo se o dům místního jarla, vládce města. Ač byl červen a slunce svítilo naplno, bylo zde chladno. To ale místním nebránilo chodit v krátkém a užívat si tak paprsky slunce naplno. Ovšem pro někoho, kdo byl zvyklý na teplejší prostředí tu byla opravdu zima (pro představu v Aserai je průměrná teplota 25-45 a to celoročně, ve Strugii -10 až -30 v zimě, 10 - 25 v létě).
Ve městě ses zdržela jen jeden den. Ještě od námořníků jsi věděla kudy se vydat na Omor, stejně tak ti i řekli jak dlouho cesta potrvá. A že tě čekala dlouhá cesta.

Námořníci ti doporučili držet se pobřeží a stále jít na východ, tak prý Omor nemineš. Cestou jsi dle všeho měla projít přes šest vesnic, přičemž mezi vesnicí Korsyas a Dvorusta jsi měla jít jen prázdnou divočinou. Tam ti doporučili vzít si dostatek zásob, protože to byla nejdelší část cesty, kterou bys měla trávit v divočině Strugie.
Rozhodla ses nakonec držet rad námořníků a vyrazila jsi na cestu. První dva dny byly těžké, přeci jen, větší chlad, než jsi byla zvyklá (i oproti Vlandii), terén byl složitější a i když jsi zatím šla po cestě, bylo to pořád z kopce do kopce. První zastávka na tvé trase byla malá vesnička známá jako Karbur. Zde ses moc dlouho nezdržela, snad jen přes noc v místním hostinci, kde jsi přenocovala, doplnila trochu zásob a dalšího dne jsi zase vyrazila dál. Do Korsyasu jsi dorazila ještě toho dne večer. Opět ses zde rozhodla pouze přenocovat a jak ti námořníci poradili, doplnit si zde zásoby a snad je i trochu navýšit.

Místním samozřejmě neuniklo, že se ve vesničce objevila snědá dívka rusých vlasů, která nakupuje zásoby na týden dopředu a tak ses nevyhnula otázkám. Když jsi jim prozradila cíl své cesty a její směr, všichni přikyvovali, že se zásobami děláš více než dobře. Ovšem na tvou otázku ohledně Siatri ti odpovídali pořád stejně. Naposledy viděna v Omoru před pár týdny.
Cesta z Korsyasu do Dvorusty ti zabrala více než deset dní, ale zase jsi byla schopna si během cesty nabrat více než dost tobě nepříliš známých bylinek. Když jsi dorazila do Dvorusty, rozhodla ses den zůstat, odpočinout si a seznámit se s místní kulturou. Čekala jsi, že tady na severu potkáš mnohem více nordů a možná i nějaké trpaslíky, ale to, co jsi zatím potkávala byly hlavně lidé a míšenci nordů. Čistokrevného norda aby člověk pohledal.
Blížil se pomalu červenec a tvá cesta zdaleka nekončila. Měla jsi před sebou ještě dlouhé dny chůze a když jsi opouštěla Dvorustu, věděla jsi přesně kudy jít, aby jsi nejdéle za týden byla v Omoru. Další zastávkou měl být Marabrot, malá rybářská vesnička u řeky zvané Uthelaim a jediné blízké místo, kde se řeka dala překročit, pokud sis tedy nechtěla udělat zacházku až k Balgardu, který byl ještě o pár dní cesty dál. V Marabrotu jsi také moc dlouho nepobyla. Místní tě opět s přívětivostí pohostili, doplnili zásoby jídla i vody a dokonce si od tebe koupili i pár lektvarů, které se ti cestou podařilo uklohnit. Když jsi následující den vyrážela po cestě dál, věděla jsi, že další zastávkou bude malebná vesnička nazývaná Ov. Stejně tak jsi i od Marabrotských věděla, že se tam bude brzy pořádat jarmark a to bylo něco, co sis prostě nemohla nechat ujít.

Po téměř měsíci neúnavné chůze jsi už byla schopna zjistit jak správně jít, abys co nejvíce šetřila síly a zároveň za den zvládla co nejdelší vzdálenost. Takže když se už začínalo smrákat, byla jsi schopna v dálce vidět světla vesnice. Byla ještě daleko, na to, abys cestu zvládla do půlnoci, ale už jsi byla schopná odhadnout, že se tam do zítřejšího oběda jistě dostaneš. A to dokonce ještě den před jarmarkem.
Bylo druhého července poledne, slunko krásně hřálo, děti venku s pískotem a smíchem pobíhali a všude po náměstíčku vesničky se rojili lidé. Jarmark ještě plně nezačal, ale přípravy už byli v plném proudu. Stánky se plnily a dokonce u jezírka už stál kolotoč, kolem kterého se motalo nejvíce děcek. Sama jsi ale věděla, že celá ta sláva začne až k večeru. Proč by jinak připravovali tu velkou vatru uprostřed náměstí no ne?

Zdroj - Warbringers: Jaina - WoW.

Večer se selátkem měl úspěch. Nejen, že výdělek byl větší než kterýkoliv jiný večer předtím, ale zároveň si tvůj hostinec udělal dobré renomé. A nejen hostinec, ale i Kieran si získal dobré jméno a možná proto se rozhodl zůstat delší dobu, než původně plánoval.
Dalšího dne, když jste zrána poklízeli a počítali výdělek, už stáli před hostincem lidé. Snad čekali na oběd, nebo doufali ve snídani. Pro tebe to ale bylo dobré znamení, protože se o vás začínalo vědět. A každým dnem to bylo lepší a lepší. Ač nebyl hostinec narvaný k prasknutí, práce bylo více než dost. Po pár dnech se dokonce hosté začali i poptávat, kdy zase uděláte takový večer jako byl ten se selátkem.

Své zaměstnance jsi nemusela přemlouvat, všichni souhlasili, přeci jen, bylo to přínosné i pro ně. Děvčata si vydělala více, tuzéry byly slušné a Stefan? Inu co kuchaře potěší více, než že jeho jídlo chutná? Nakonec to byl on, kdo navrhl, abyste z toho udělali tradici a každý pátek večer pekli sele. Až Jan navrhl, aby jste to čas od času prostřídali a místo selete opekli třeba nějakou zvěřinu, nebo dokonce i malé telátko. Tak jako tak, toto rozhodnutí se ukázalo jako správné. Lidé se do hostince jen hrnuli a nejen ti z města.

Dokonce dozrál i čas, aby jsi začala přemýšlet o rozšíření podniku. Čas od času jsi se svými lidmi debatovala jak podnik rozšířit. Co ve městě chybí. Stefan navrhoval bordel, děvčata však byla zásadně proti, i když měl kuchtím vcelku silnou podporu Kierana. Pak ale pádl návrh na nějaké lázně, nebo něco podobného. Ten nápad se ti zalíbil a tak zbývalo už jen najít nějaké prostory, kde by se to dalo uskutečnit. To se ale zprvu zdálo jako nesplnitelný úkol. Nejen, že v blízkém okolí žádné volné domy nebyly, ale ony nebyly ani nikde ve městě.

Bylo brzké ráno, krásného červencového dne a ty ses opět probudila lehce podmračená. Předešlý den jsi opět běhala po městě, hledala nějaký dům, kde by se dali otevřít lázně a k tvé smůle pořád nikde nic nebylo. Pomalu už jsi se vzdávala nadějí, už jsi i skoro začala přemýšlet o tom, že se toho nápadu prostě vzdáš, když tu ti do pokoje, bez zaklepání či jiného ohlášení, vletěl Kieran.
”Nalio! Novinky. Velký. Rychle. Honem.” odsekával jedno slovo od druhého, jak byl zadýchaný a vůbec nehleděl na to, zda jsi v posteli, či nikoliv, oblečená či ne.
”Šéfová!” zaslechneš Stefanův hrubý hlas a dusot, jak se valil po schodech nahoru. ”Ou… Kierane.”
”Stefane.”
”Počkej… co tu…”
”... dělám? Nesu noviny. A co ty chceš Nalii?”
”Noviny? Eh… jo… to… taky nesu noviny.”
”Stejné jako já?”
”Záleží na tom…”

Sleduješ, jak si prohazují slova, pak zmlknou, oba kouknou kamsi do strany a oba naráz přikývnou.

”Kdy ses to dozvěděl?”
”No… včera večer. Ty?”
”Večer? Já až teď ráno. Ale jak?” Kieran hodil na kuchaře významným pohledem, mrknul pravým okem a ušklíbl se.
”No nekecej!”
”No nekecám,” zasměje se bard.

Boj byl u konce a Hrien se pustil do ošetřování raněných. Moc jich nebylo a většinou to byli jen lehká zranění, takže byl brzy hotov.
Na průzkum jeskyně se přihlásil Torrak, oba sourozenci a Jugrinem tam byl zvolen i Fin. Ten sice těžce protestoval, ale když pak viděl Jugrinův pohled, zmlkl a šel. Průzkum jeskyně odhalil poměrně slušné jmění, schované ve dvou velkých truhlicích. Tak velkých, že aby je skupina byla schopná odnést, musela k jeskyni dotáhnout povozy. Což se ale ukázalo jako problém, protože cesta nebyla vůbec prošlápnutá a tak nakonec Fin přišel s jiným nápadem. Simena se vydala za Rigorem, aby přivedli koně a mezitím zbytek skupiny realizoval Finův nápad. Postavit pro truhlice saně, na kterých je odtáhnou až k vozům.

Kumpanie se vrátila zpět do Sibiru, kde se rozhodli strávit pár dnů, než se něco namane. Mezitím se Hrien s Jugrinem probírali nabytého pokladu, rozdělovali jej a rozpočítávali. Každý z kumpanie dostal svůj díl a zbylá suma, a že byla velká, se uložila do banky na společný účet kumpanie.

Jak čas ubíhal, Jugrinova Kumpanie měla o práci postaráno. Ať už se jednalo o práci pro celou skupinu, nebo jen pár jedinců, nikdo se nenudil. Občas měl práci jen Torrak s Finem, když pomáhali kováři, jindy Torrak vyjel se Simenou pátrat po ztracených osobách, nebo Stella a Hrien dělali osobní ochranku místní smetánce. Ať tak, či onak, pořád bylo co dělat. A bitek také bylo dost, což pro Torraka i Stellu znamenalo toužené zkušenosti.

Jak se blížil červenec a vzduch i zde na severu byl teplejší, objevila se i nová příležitost k práci. Ještě na konci června totiž za Jugrinem přišel jeden představený z kopáčské guildy a nabídl celé kumpanii práci na ochraně jednoho z nových nalezišť. Slíbil jim díl ze všeho, co jeho kopáči vykopou a jak, nejen, Jugrin věděl, bylo v tom hodně zlata. A nejen zlata. Jugrin po domluvě s kumpanií nakonec na nabídku přikývl a tak se celá skupina následujícího dne přesunula asi patnáct kilometrů východně od Sibilu, kde se mělo naleziště nacházet.

Jednalo se o celkem velký tábor rozestavěný v okolí menší jeskyně, ve které kopáči kutaly. Krom Jugrinovy skupiny zde byla ještě druhá kumpanie známá jako Tyalští kladivouni, skládající se z dvaceti trpaslíků používající hlavně kladiva (překvapující, že?). Vůdce skupiny, Steborg Kladivo, mohutný trpaslík s dlouhým šedým vousem a kladivem dvakrát tak větším jak on sám, se s Jugrinem znal velmi dobře, takže v domluvě o dělbu práce nebyl problém. Kladivouni měli na starosti severní a západní část tábora, zatímco Jugrinovci jih a východ.

”Stello, Torraku, máte hlídku na jižní straně, Simena a Bjorn si vezmou východní. Kolem oběda vás nechám vystřídat. Zbytek se pohybuje po táboře a udržuje pořádek,” rozdá Jugrin úkoly pro dnešní den a pustí se do snídaně. Aktuálně jsou na jihu sourozenci, které Torrak a Stella mají vystřídat a na východu je zase Rigon s Avou.

Lina tvou pomoc při stahování ocenila, stejně tak Lea ocenila pořádný žvanec masa a samozřejmě i vodu. Příprava jídla a zpracování srny vám zabralo téměř celé poledne. Nakonec jste se ale dobrali konce a konečně vyrazili na další cestu, nyní obtěžkání masem a kůží mrtvé laně.

Oba jste si uvědomovali, když jste toho dne ulehali na lože, že nejdéle zítra musíte maso i kůži prodat, či spotřebovat, jinak jej budete muset vyhodit, což by byla škoda. Pravda, Lea toho spořádala hodně, ale i pro ni samotnou byla celá laň moc. Když jste k večeru následujícího dne dostali k řece Rhemtoil a hostinci, který se u ní nacházel, byli jste rádi. Nejen, že od vás odkoupili zbytek masa, ze kterého vám následně uvařili i dobrý guláš, ale také jste výhodně prodali kůži (přespání, jídlo a koupel zdarma plus 50Đ k tomu). Zároveň jste se i dozvěděli, že vévoda Hekar se nedávno vrátil z Pravendu a nyní by tedy měl být ve svém hradu ve městě. O to více se ale zvedla tvá nervozita a nedočkavost, až se s ním setkáš.

Následujícího rána jste vstali brzy. S prvními slunečními paprsky jste už seděli na koni a mířili směrem k Sargotu. Čím blíže jste mu byli, tím více sis začínal dělat starosti co s Leou. Bylo ti jasné, že ji nejspíše do města nepustí a kdo ví, co by udělala, kdyby zůstala mimo hradby. A co kdyby ji ulovil nějaký přeaktivnělí lovec? Nechtělo se ti na to ani pomyslet. Tvé obavy nakonec vyřešila Lina, která se nabídla, že pokud vás nepustí, počká před hradbami i s Leou.

Jak se dalo čekat, tvé obavy se naplnili. Stráže, jen co viděli pumu po vašem boku, naježili své halapartny a dokonce se i přikrčili do bojového postoje. I puma sama se přikrčila, naježla srst na hřbetu a vycenila své ostré tesáky. Až když Lina seskočila z koně a lehce se šelmy dotkla, uklidnila se. Stráží se to však nijak nedotklo. Spíše to v nich vzbudilo nedůvěru, kterou se nepodařilo zažehnat ani tím, že jsi jim oznámil kdo jsi a za kým jedeš. Pustili tě, ale jak jsi čekal, pustit Leu odmítli.

Najít vévodův hrad nebylo nic moc složitého. Jednalo se o rize praktickou obranou stavbu, která neměla v lidech vzbouzet pocit méněcennosti, ale měla vzbuzovat respekt a pocit bezpečí, což se jí dařilo. Do hradu ses dostal snadno, stačilo jen říci své jméno a už tě služebná vedla k jeho lordstvu.
Vévoda byl vysoký a mohutný muž s hustým plnovousem a tvrdým pohledem. Poznal jsi, že před tebou stojí válečník, už jen z jeho postoje. Byl ti tedy zády, ale i to stačilo, aby v tobě vzbudil respekt.
”Ehm… omlouvám se za vyrušení, Vaše Jasnosti,” odkašle si sloužící, když vejde do otevřených dveří.
”Přišel za Vámi sir Damien Wolf z Ormanfardu, syn lorda Wolfa z Ormanfardu,” ohlásí tě, zatímco se vévoda otočí a pozorně si tě prohlédne. Pak rukou odmávne služebnou, které se mu jen ukloní a vycouvá ze dveří. Teprve až pak se otočí a odejde.
”Sir Wolf z Ormanfardu,” mručivě zopakuje tvé jméno a pak se usměje. ”Co tě ke mě přivádí, hochu?”

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
29. května 1084, poledne

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne