Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | NA CESTÁCH ZA POZNÁNÍM vesnice Ov, Strugia Hmmm, že by všichni chystali ten jarmark? Pomyslím si když vidím že v hostinci je prázdno. Čekala bych spíše že tu bude plno hladových cestovatelů z okolí, ale co. Možná se to změní k večeru.. Posadím se k jednomu ze stolků a připravím si dýmku. Zapálim, párkrát potáhnu a v klidu pokuřuji. Klidu je tu ale nějak moc, ani paní hostinská se nemá k práci a tak si po pár minutách dojdu k baru sama. A rovnou jí řeknu co bych ráda. Je mi jasné že si tu lidé asi syrové maso neobjednávají, ale jsem ráda že to není problém. Přikývnu a jdu se posadit zpět na své místo, abych si mohla ještě trošku zabafat. Mile se pak na hostinskou usměji když přijde s táckem a položí jej přede mně. Dušené s chlebem a kopřivový čaj, to zní dobře.. Znovu přikývnu když si ověřuje ten pokoj a ještě se zeptám. "Co za ten pokoj? A klíček by jste měla?" Až když mi odpoví, a případně dá i klíček, vylovím peníze a zaplatím vše (3 D jí dám navíc). Diavala položím na stolek vedle tácku aby měl i přístup k vodě, ty dva kousky masa rozkousnu ještě na půl a pak už ho nechám jíst. Sama se pustím do svého jídla i pití. "Poslyšte.." Promluvím k hostinské po pár soustech. "Až se najíme, možná bych si šla na chvíli do pokoje odpočinout.. Mohla by jste mne prosím vzbudit až to venku začne?" Pronesu a pak ještě dodám. "A.. Je něco co by jste mi mohla o tom jarmarku říci? Jako.. Zda by tam měli být nějací zajímaví lidé, co bych si neměla nechat ujít a tak". | ||
| |||
 | Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium
| ||
| |||
| Rozšiřování podniku Charas, Vlandia
| ||
| |||
| Čest muže, čest rodu Sargot, Vlandia
| ||
| |||
| Na cestách za poznáním vesnice Ov, Strugia
| ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Akce to nakonec byla více než úspěšná. Banda si nashromáždila majetků, že by se za to kdejaký bezvýznamný zpustlý šlechtic vůbec nemusel stydět a zase by zvesela mohl začít prohrávat v kartách. Když mi Hrien oznámil, jakou částku jde zanést do banky a jestli nechci jít s ním, tak jsem se málem zadusila snídaní. Dobře, tak tohle asi za tu další jizvu stálo. Uznávám. Mezidobí k další větší zakázce jsme trávili, tak jako obvykle. Menší prácičky pro jednotlivce. Poflakování po městě. Popíjení s ostatními. Tajné hraní kostek. Učení Fina jak perfektně podvádět v kartách. Trénování s ostatními z kumpanie. A co je nejdůležitější, začala jsem více koukat pod ruce Hrienovi. Ne, že bych měla potřebu se učit magii. Na to nemám ani trpělivost ani talent. Ale základy léčitelství se obejdou i bez kouzel. V bylinkách jsem byla zběhlá už i předtím, ale pouze jsem se na ně dívala z kuchařského hlediska. Nikdy mě už tolik netrápilo, jestli dokáží i něco více, než ovonět chudé jídlo. Ale všechno se teď začíná pěkně spojovat. Abych ještě po nocích nezačala vyrábět léčivé masti a tinktury! Tak zase to nebudeme přehánět. A aby toho samozřejmě nebylo málo, tak se Strugií začali nést zvěsti o nalezišti drahých kovů a kamenů. Mě to osobně nechávalo naprosto klidnou, ale očividně trpaslíci pro tyhle malé cenné šutříky mají prostě slabost. No takže nikoho nemohlo překvapit, že naše další práce byla ochrana cenného naleziště. Ano, ano, bude v tom opět hodně zlata a peněz. Ale vymlátit partu zločinců je poněkud jednodušší než se dohadovat s trpasličími „dobrodruhy“, kteří se za každou cenu chtějí svést na vlně zlaté horečky. Hodím do sebe poslední sousto snídaně a zvednu oči k Jugrinovi, drobně kývnu na souhlas. Přehodím si přes záda plášť, sice je již znatelně tepleji, ale tak nějak jsem si na místní studené klima příliš nezvykla. I když je to lepší než před dvěma lety, kdy jsem myslela, že ze mě bude během pěti minut sněhulák. A navíc, teď budeme až do oběda staticky mrznout na jednom místě. Ohlédnu se na Torraka, jestli můžeme vyrazit a následně vstanu. „Užijte si den a chovejte slušně!“ Pošlu bandě vzdušnou pusu a rychle zmizím z dosahu. Zamířím na jižní stranu tábora. „Můžu mít osobní otázku?“ Pronesu melodickým hlasem ke svému společníkovi a věnuji mu krátký pohled. Nechám pouze krátkou společenskou pauzu a nadechnu se, abych pokračovala. „Proč vždycky, když se někde objeví obrovský šutr potenciálně naplněný něčím připomínající zlato, tak všichni trpaslíci najednou mají jiskřičky v očích a jsou schopni se kvůli tomu i navzájem pozabíjet…“ Povzdychnu si. „Vždyť je to jenom díra v zemi. Těch se ještě objeví spousta.“ Nakonec se ale musím zasmát. „Ale asi radši budu hlídat díru v zemi, než dělat osobní ochranku samozvané městské smetánce. Donutili mě koupit si nablýskanější zbroj. Vlastně je jedno, že je méně praktická, ale hlavně že je hezčí! A neděláš jim ostudu. Hriena se snažili donutit, aby si zapletl vlasy. Měl jsi vidět, jak se tvářil.“ | ||
| |||
| VOLÁNÍ MOŘE, DLOUHÁ CESTA vesnice Ov, Strugia "Kouzelná noc". Tak jsem to Jolce říkala. Nevím jaké to bylo pro ni, ale já.. Já na to nikdy nezapomenu. Opravdu ji miluji, navzdory všemu. Nejšťastnější bych byla kdyby si to rozmyslela a šla se mnou. A že jsem byla v pokušení ji přemlouvat. Ale ve skutečnosti bych to udělat nemohla, nedokázala bych s tím žít kdyby se kvůli mně vzdala všeho.. Ležím vedle ní a nespouštím z ní oči. Minutu za minutou, hodinu za hodinou. Přijde mi jako bych měla mrknout a bude pryč. Jak moc bych chtěla se k ní přitulit a prostě nechat vše.. plavat. Najednou se kousek od nás začne ozívat Diaval. "Já vím.. Je čas.." Špitnu s pohledem stále upřeným na Jolku. Do očí se mi derou slzy, ale musím. Opatrně a tiše, abych ji nevzbudila, se vysoukám z postele a začnu se oblékat. Když pak stojím přichystaná nad Jolkou, skloním se abych ji naposledy políbila. Vypadá jako spící anděl, znovu se snažím si do paměti vrýt každý detajl. Nadechnu se, popojdu ke dveřím a naposledy se ohlédnu. Proč je to tak těžké? Když jsem odcházela z domova, také to pro mně nebylo snadné. Ale tohle mi trhá srdce.. Otřu si slzu pod pravým okem, vezmu za kliku a jdu. Jdu, běžím a už se neohlížím. Nemyslím že bych to jinak dokázala.. Loď je ještě v přístavu, stihnu to včas. Pozdravím kapitána, stejně tak kohokoli kdo je na palubě, a můžeme vyplout. Potřebuji chvíli abych si odpočala, odložila věci a hlavně, se uklidnila. Trvá to, ale v poledne už pomáhám s obědem. Stejně tak každý následující den, pomohu s večeří, se snídaní, zkrátka jsem v kuchyňce kdykoliv mohu. Kromě toho také uklízím a ošetřuji všelijaká drobná poranění. Musím prostě něco dělat, jinak bych zešílela. Pokaždé když pohlédnu na Diavala, vidím Jolky vlasy. První dvě noci jsem probrečela. Nemohla jsem si pomoc, zkrátka to na mně dolehlo a slzy už se valily. Další noci jsem už nebrečela, ale pokaždé když jsem zavřela oči, viděla jsem Jolku a trvalo mi než se mi podařilo usnout. Jedné noci se mi usnout nedařilo a tak jsem se šla projít po palubě, nadýchat se čerstvého vzduchu, abych si vyčistila mysl. Nakonec se posadím na špičku lodi, opírám se o zábradlí a uzívám si hezkou noc. Hvězdy které se matně odráží od hladiny, lehký vánek který příjemně chladí.. Levou ruku natahuji přes zábradlí, jako bych se chtěla i takto na dálku dotknout hladiny. A pak to uslyším. Krásná, ale velmi smutná píseň. Na okamžik mně napadne že zpívá někdo na palubě, ale ne. Je to dívčí hlas, což je zvláštní, jelikož kromě mně tu jiná žena není. Tedy, aspoň né do chvíle než si všimmu toho odrazu na hladině. Dívka, vypadá tajemně. To jistě pěla ona.. Odraz se však ztratí stejně rychle jako se objevil a já nějak nevím co si o tom myslet. Nezdálo se mi to? Dříve, když mi Robert dal tu dýmku, jsem vizi mněla, to vím jistě. Ale tohle bylo jiné. Jako sen, který je však skutečný. Nevím jak to jinak popsat.. Jsem zmatená a tak se pomalu zvednu a dojdu ke kormidelníkovi a poprosím ho aby mi řekl a zdejší historii. Pozorně poslouchám a trošku mně zklame když nezmíní žádnou ženu, ale nevadí. Poděkuji mu a jdu si lehnout. "Beware, beware the Daughter of the Sea. Beware… ...beware… ... of me." Další den ráno mi tato slova znějí v hlavě. Slova, která vyřkl povědomí hlas. Dokonce velice povědomí hlas. Až po chvilce mi dojde že to znělo jako.. já. Což se mnou popravdě, docela zamává. Jsem velice zmatená. To jsem včera viděla a slyšela zpívat samu sebe, o nějakém neštěstí které se tu stalo? Viděla jsem budoucnost? Uklidni se Morgan. Nic se nestalo, není důvod se bát. Až když se opláchnu ledovou vodou, jsem schopna nějak začít fungovat. Dorazíme do Revylu a hned jsem ráda že mám svůj teplý plášť a příjemně zateplené rukavice a boty. Revyl je poměrně malý, čekala jsem trošku více, ale možná se mi to jen zdá. Ještě jednou poděkuji kapitánovi, rozloučím se s posádkou a vydám se do města. Jen se vyspím, doplním zásoby a vydám se na cestu. A cesta je to opravdu dlouhá. Mohla jsem si pořídit koně, nebo nějak jinak zařídit odvoz, ale to by nebylo ono. Ač je cesta dlouhá a chladná, začínám si to užívat. Mám spoustu času doplňovat herbář, podaří se mi naučit a aplikovat formulku z něj, Diaval je na tom mnohem lépe, povyrostl, může opět létat a.. A velmi brzy jsem zjistila že to není obyčejný krkavec. Párkrát když jsem odpočívala, stalo se něco zvláštního. Jako když bych najednou hleděla sama na sebe, skrze jeho oči. Nejsem si jistá zda to je mnou nebo jim, ale nadchlo mně to a i na tom jsem tedy pracovala. A pak, kromě bylinek, jsem našla i pár dalších zajímavých věcí. Byla jsem nadšená když jsem vyrobila svůj první lektvar a byla jsem přesvědčena, že investice do mé alchymistické sady se rozhodně vyplatila. Jednou jsem někde slyšela, že prý není důležitý cíl, ale cesta. Nevím zda bych to mohla jisto jistě odsouhlasit, ale vnímám, že tahle cesta na mně má veliký dopad. Jednak mi přijde, že se o sobě dozvídám nové věci, že si sama sebou a svými schopnostmi jsem daleko jistější a pak, miluji ten pocit, že poznávám nová místa, nové lidi, zažívám nové věci a uvědomuji si, že svět je daleko větší a hezčí než jsem si myslela. Dojem z toho všeho mi kazí jen zprávy, šepot, který zaslechnu vždy když přijdu do nějaké vsi. Vypadá to, že to ve Vlandii vře a to se mi vůbec nelíbí. Doufám že je Jolka v pořádku, musím jí co nejdříve napsat.. A tady na severu, trpaslíci našli nějaké zlato či co. To teď bude cestovatelů, každý půjde po penězích.. Trochu více mně zneklidňují skazky o vlkodlacích a lidech kteří je mají lovit. Nedokážu, nebo možná nechci, si představit jak takový vlkodlak vypadá. Někdo by to mohl označit za povídačky, ale to samé by se mohlo říci o upírech a náhodou vím, že ti existují. Takže kdykoliv když jdu sbírat bylinky nebo přísady na lektvary, dávám si teď mnohem větší pozor. Ohledně Siatri žádné nové informace, což mně trochu štve, doufám že nebude moc daleko od Omoru až se tam dostanu. Vcelku mně těší jak jsou zde milí lidé, v Korsyasu, Marabrotu.. Je mi jasné že za to může i fakt že vidí neobvykke vypadající cizinku, a třeba i možnost jí něco prodat. Když je řeč o obchodech, potěšilo mně jaký se mi podařilo uzavřít v Marabrotu. Dříve jsem na to moc nemyslela, ale teď si říkám, že i alchymii bych se mohla věnovat o něco více.. Lidem v Marabrotu poděkuji za pohostinnost a vydám se dál. Cestuji už ioravdu dlouho a tak jsem zvědavá, jaký ten jarmark v Ovu bude. První dny ve Strugii byly krušné. Ale od té doby mi přijde že jsem si zvykla. Už vím co a jak a i ta zima je o něco snesitelnější. A Diaval je velká pomoc, když se proletí, tak mně pak třeba i vede k správnému místu. Jsem moc ráda že ho mám s sebou. Dříve býval takový "zamlklý" a tichý. Teď se moc rád proletí a dokonce pochytil pár slov, které s oblinou opakuje. Jednou jsem si myslela že mně někdo volá, ale byl to ten mizera. Mé jméno mu jde dobře.. Trvalo to, ale konečně dorazíme do Ovu. Diaval mi sedí na pravém rameni. Na tváři se mi objeví úsměv když vidím hrající se děti. Celým místem prochází spousta lidí, zdá se, že tu večer bude rušno. Já sama se těším, ale napřed si chci odpočinout. Takže, najdu nějaký hostinec. Uvnitř si sednu k prázdnému stolu a začnu si chystat dýmku. Chci si trochu zabafat a uvolnit se.. Počkám až přijde obsluha a teprve až pak si objednám. "Dva menší kousky syrového masa a misku s vodou prosím.. Pro mně pak k pití něco teplého, ne alkohol, je-li to možné a nějaký lehký oběd.. A byl by na dnešek k mání pokoj, prosím? Jen na přespání". | ||
| |||
 | ČEST MUŽE, ČEST RODU Sargot, Vlandia Nakonec sme zde strávily déle než sem čekal. Ale nevadí mi to, Lea už nemá hlad a nemusim se tak bát co by se třeba mohlo stát. Taky se nám podařilo vcelku dobře stáhnout tu kůži a masa máme více než dost, takže ztracený čas to v žádném případě není. Zbytek dne proběhl v klidu, večer sme pojedly z našich bohatých zásob, trochu sem blbnul s Leou a chvíli šermoval s Linou. Musím uznat že na dívku je vážně dobrá, možná sem ji trochu podceňoval... Dalšího dne sem opravdu rád když najdeme řeku a večer ten hostinec. Sice musím dávat pozor na Leu a držet ji u mně, ale jinak to jde dobře. Co dobře, šlo to lépe než sem čekal. Za maso a kůži, nocleh, jídlo, koupel a ještě nějaký peníz. Lepší obchod se nám snad ani nemohl povést... Musím říct, že cítím lehce nervozitu jak se blížíme a po tom co lidi říkali. Vévodu neznám, nevím jaký to je muž. Doufám jen, že mi nedá nějaké mizerné postavení, pokud mne vůbec přijme a že s holkama nebudou potíže... Dalšího dne mám trochu obavy z toho jal to půjde, zda se s Leou vůbec dostaneme do města. Nechce se mi nechávat Linu stále za sebou, ale ten její návrh dává smysl. A hned jak se dostaneme k bráně, je jasné že to tak musíme udělat. Na jednu stranu ty stráže chápu, ale i tak mně štvou. "Vynasnažím se aby jste se ke mně připojily co nejdříve". Ujistim Linu, pohladim Leu a vydám se tedy za vévodou... Jeho sídlo je impozantní, stejně pak na mně působí i sám vévoda když mně k němu služebná dovede. Vidím jej poprvé v životě, ale působí na mně dojmem, že by to mohlo jít. "Můj pane". Pronesu když řekne mé jméno, pravou rukou se lehce udeřím/položím ji na srdce a lehce skloním hlavu. Až když se zeptá co chci, se na vévodu opět podívam. "Já... Slyšel sem různé zvěsti. Nevím zda bude válka nebo ne a kdo za to může, ale ať tak či onak, přišel sem vám nabídnout své služby, múj pane... Náš rod vám i této zemi, slouží již dlouho a tak když je třeba, nemohl bych jen tak sedět doma". Odpovím mu a opět lehce skloním hlavu, čekaje než promluví. Pokud by to co by řekl bylo vesměš pozitivní, mněl bych ještě něco. "Pokud by jste se mně pane rozhodl přijmout, chtěl bych vás požádat o laskavost. Vlastně dvě". Trochu se bojím zda moc netlačím na pilu, ale vyřešit se to musí. "Pokud by jste byl tak laskav a zapůjčil mi jednoho posla. Je něco co bych mněl doma dořešit". Řeknu první věc a pak chvilku váhám jak na tu druhou. "A pak... Venku u brány čeká má přítelkyně Lina, která je se mnou. Po cestě sem nás napadla puma a věřte tomu nebo ne, právě tu samou pumu se mi podařilo ochočit. Pravda, ještě si zvyká, ale už sem s ní lovil a bylo to skvělé. Jde o to, že ji stráže nechtějí pustit do města. Což chápu, ale je to má společnice, může být užitečná. Vzal bych za ni na sebe odpovědnost a slíbil že ji řádně vycvičím. Kdyby jste mi dal glejt, že může do města... Prosím". Dostanu že sebe, vydechnu a pokorně čekám jak to celé bude na vévodu působit. Snad se mi nevysměje. | ||
| |||
| Novinky, které obletěly kontinent 1. červenec 1084
| ||