Jakmile Mirien zmáčkla cihlu, ozve se tiché zasyčení, kovové klapání a nakonec tlumené zadunění. Vedle krbové římsy se otevře stěna a oběma přátelům se ukáže hezky zachovalý pokojík. Ještě před pár dny byl celý zaprášený a s několika pavučinami. Nyní vypadal… no o poznání čistěji. Vzduch byl lepší, než si jej Mirien pamatovala, byť Belharovi stále mohl přijít trochu zatuchlý. Obrovská postel, která dominovala celému obdélníkovému pokoji, byla nedávno využívána, stejně tak i svíčky ve svícnu na pracovním stole jevily známky nedávného hoření. Pokoj vypadal přesně tak, jak jej Mirien opustila. I tapiserie na stěnách (různé motivy draků, víl apod.) a skříň u jedné stěny byla pořád stejná. Bernard měl pravdu, pokoj zdá se opravdu vydrží tisíciletí.

”Hm? Co jsi říkal?” překvapeně se na tebe podívá Eleonor a když spatří tvé ruce a modrou záři kolem hadříku, zapomene snad i dýchat. Ano. Soustřeď se, pane. Soustřeď se na vodu, nech ji prostupovat tebou, nech ji mu pomoci, znovu se ozve slaboulinký hlásek, zatímco ty cítíš, jak se ti Myst na hlavě uvelebí.
”Úžasné,” vydechne čarodějka, když skončíš. Jakmile odložíš hadr zpět do mísy s vodou, ucítíš, jak na tebe dopadne obrovská tíha únavy. Dokonce i skoro nic nevážící Myst na tvé hlavě ti přijde, jakoby vážil více než všechny domy v tomhle městě.

”Wohou, opatrně,” zachytí tě Eleonor, když se zničehonic začneš sunout k zemi. Usadí tě na židli a pozorně si tě prohlédne. ”Nevědomky jsi použil hodně silné kouzlo,” řekne tiše s překvapením a úctou v hlase. ”Myst ti pomáhal, že ano?” pousměje se, sáhne ti na hlavu a opatrně sundá salamandra z tvé hlavy a položí jej do misky s vodou. ”Ještě je brzy, abyste používali tak silné kouzlo. Nejdříve se musíte naučit ovládat ty slabší, naučit se pracovat s vlastní silou,” napomene nejen tebe, ale i Mysta, který se snad i stydlivě schová pod hladinu vody. ”Teď si odpočiň, já to dokončím,” usměje se na tebe a otočí se k pacientovi.

Jugrinova skupinka se připojila ke zvědům a zmizeli kamsi vpravo, zatímco vy jste se vydali cestou vlevo. Cesta, kterou hlídka sledovala obcházela malý řídký lesík, pokud se dvaceti nízkým jehličnanům dá říkat lesík. Postupovali jste opatrně, první šla Ava, za ní dvojčata, pak Hrien a ty jsi skupinku uzavírala.

Těžko říci, jestli to bylo štěstí, nebo smůla, ale cestou až k jeskyni jste nikoho nepotkali. Dostali jste se až k jeskyni a když ses podívala napravo, mohla jsi zahlédnout Jugrina a jeho skupinu. Krčili se ve sněhu a o něčem diskutovali. Netrvalo ti dlouho přijít na to o čem mluví. Před jeskyní bylo malé vyhaslé ohniště a kousek stranou stálo několik zvířat u žlabu a u nich dva lapkové. Došlo ti, že se vaši baví o tom, jak postupovat co nejtišeji.

Jolka tě poslechne, položí jídlo pro krkavce tam, kam jsi ukázala a pak vezme kousek chleba a namočí jej. Opatrně, snad i trochu bojácně, ho nabídně mláděti, které se k tomu zpočátku moc nemá, ale pak si nabízené jídlo vezme. Když mu pak nabídneš maso, to si vezme bez váhání a s větší chutí i z tvé ruky, byť tě u toho lehce klofne. Nezdá se ale, že by to udělal schválně. Spíše je to tím nadšením a nejspíše i hladem, který ho trápí. Pro vodu se už mládě natáhne samo a dokonce se i postaví na nožky, aby k ní došlo.
”Diaval,” pronese tiše, zasněně a pak se spokojeným úsměvem přikývne. ”Ahoj Diavale,” opatrně přisune prst k mláděti, které k němu opatrně přisune zobák a pak se jí o prst otře hlavičkou. ”Asi se mu líbím,” nadšeně zavískne dívka.

”Dobrý odhad,” uznale přikývne a ukáže ti, že budete následovat stopy. Sotva vyrazíte, uvědomíš si, že vám za zády jdou Jugrin, Bjorn a Fin, zatímco se zbytek skupiny vydal na opačnou stranu, než vy.
”Tak fajn, pokračujeme dál. Stále potichu, chceme si zachovat moment překvapení,” řekne ti Simena a aniž by vyčkávala na ostatní, vyrazí po stopách dál.

Nemusíte jít bohové ví jak daleko, abyste ještě více zvolnili a zároveň více přidřepli k zemi. Je to sotva deset minut pomalé chůze, když si všimneš černé díry ve stěně skály. Jeskyně a před ní vyhaslé ohniště. Kousek stranou stojí několik zvířat u žlabu a u zvířat postávají dva lapkové. Zatím si vás nevšimli, stejně tak i zvířata o vaší přítomnosti neví.
”Jaký bude postup?” zeptá se Jugrin, když vás doženou a uvidí to, co vy. Simena se podívá na tebe, jaký budeš mít nápad.

Howardovi to nejdříve nedojde. Až když spolu mlčky stahujete zvířata, začne mu to pomalu docházet a občas to i vypadá, že chce něco říci, ale pak zase pusu zavře a dál pokračuje v práci. Až když s bouchnutím zmizíš v chatě, doteče mu to pořádně.

Slyšíš pomalé otevírání dveří, pak zahlédneš lovcovu hlavu s omluvným výrazem ve tváři a když na něj nic nepřiletí, teprve pak vejde dovnitř. Zůstane stát hned před dveřmi, očima klouže všude možně, jen kontaktu s tvými se vyhýbá.
”No tak, Vib. Vždyť já ty kance takhle nosím normálně,” řekne omluvným tónem. Jistě, je to chlap jako hora, ale tenhle kanec byl přeci jen o něco větší než ty, které lovil dříve.
”Vib, vždyť tam nikdo nebyl,” zkusí znovu, přiblíží se k tobě o dva kroky a zdá se, jakoby se trochu krčil.
”Omlouvám se. Příště si dám pozor. Obě zvířata naložíme na dvoukolák a povezeme je na dvoukoláku, ano?” teď už má tón štěněte, které prosí svou matku o odpuštění za rozkousanou hračku.

Čaroděj si tě prohlédne, pak se usměje a vezme si od tebe dopis. Pak zvedne levou ruku, na kterou mu přistane havran. Odkud přiletěl nejsi schopná říci.
”Slyšel jsi, co slečna říkala?” zeptá se havrana, který jen sklopí hlavu. ”Tak leť. A bez odpovědi se nevracej,” předá mu dopis. Havran jej chytne do zobáku a vyletí otevřeným oknem.
”Zítra, nejdéle pozítří bude zpět,” podívá se na tebe s úsměvem.
”Protislužba není třeba, stačí mi dvacet denárů,” usměje se a natáhne k tobě ruku. ”Pokud chceš, aby ti ho přinesl do hostince, přidej deset denárů.”

Šelma si od tebe vzala uzené, které téměř ihned spořádala. Chvilku to už vypadalo, že si vezme i klobásu, ale nakonec se jen uvelebila vedle tebe a po chvilce se ponořila do říše snů. A ty jsi ji nedlouho poté následoval.

Ráno tě probral vyděšený výkřik. Když jsi rozlepil oči a podíval se směrem odkud výkřik přišel, spatřil jsi Linu přitisknutou zády ke stromu, s dýkou křečovitě v obou rukách a Leou stojící zkoumavě před ní.
”Da-Da-Damiene po-po-pomooc,” vykoktá vyděšeně, zatímco se jí ruce s dýkou silně třesou.

Podivný den

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
30. května 1084, ráno