Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | U Veselého kejklíře Charas, Vlandia
S příspěvkem prosím počkej na Naliu. | ||
| |||
| Divoký měsíc Vesnice Ov, Strugia
| ||
| |||
| U Veselého kejklíře Charas, Vlandia
Zahájení večera je na tobě. Hostinec je naplněn ze tří čtvrtin své kapacity | ||
| |||
 | Pokojík „ Nevím, jestli se sem dá dostat i jinak, než že bys našel správné místo, které máš stisknout.“ Pokrčila jsem mírně rameny a zadívala jsem se na tapisérii. Vlastně jsem si ji nestačila ani prohlédnout, jak unavená jsem z toho všeho teď byla. „ No… Ale myslím, že naše povolání není zrovna stálé.“ Povzdechla jsem si s mírným úsměvem. „ Ano, Bernard mi ukázal místo, kde můžu přespávat, než zvládnu všechno vyřešit. Prý je to vytvořené nějakým mágem, který všechno očaroval, aby to vydrželo pokud možno, co nejdéle. Už teď je to tu asi dvě století.“ Rozhlédla jsem se po místnosti a nakonec jsem se usadila na kraji lůžka. „ Ne, už ne… ale mám hlad… A jsem vyčerpaná, poslední dny byly opravdu náročné. Být mediem pro ztracenou duši je trochu… vyčerpávající.“ Sundala jsem si na chvíli brýle a protřela jsem si oči. Dneska jsem strávila většinu času na louce, na sluníčku, nic jsem víceméně nesnědla… „ A ty? Nějaké novinky?“ Pousmála jsem se na Belhara, než jsem si opět nasadila brýle. Dnešní den míním zakončit už jenom odpočinkem a něčím k jídlu, zítra nás opět čeká další cesta a v pohodlí si už dlouho neodpočineme. Alespoň ne v takovém, jako je tenhle pokoj. | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanieSibir, Strugia "Díky." Uznání je vždycky fajn, ale tady nebylo moc o čem přemýšlet. Tohle všechno vycházelo ze situace a myslím, že celé to bylo stejně jenom cvičení pro mě. Navíc mi to odvádělo hlavu od toho, že jsem někoho zabil. Sice lapku, ale furt první život, který jsem oficiálně vzal. Kývnul jsem, že pokračujeme. Nebudeme dál mluvit, protože to je další zvuk, který může někdo zaslechnout. Viděl jsem skupinu nebo aspoň část skupiny, která se plíží za námi a hned se cítím zase trošku jistěji. Pokud je tu už zbytek, tak ať se stane cokoliv, tak už se s tím lépe popasujeme než ve dvou. Další cesta nás nutila poměrně se už víc skrývat, protože ubývalo všeho za co by jsme se mohli krýt a obecně to nebyl lehký postup. Takže když vidím vchod, dva strážné u koní, tak se automaticky zastavím a čekám na rozkazy od Jugrina, ale to že se mě bude ptát co teď bych nečekal. Jo zkouší mě. Simena v tom zdárně sekunduje. "No oheň je vyhaslí, reálně spí uvnitř. Asi by stálo za to přiblížt se proti větru k těm strážným a zkusit je ještě potichu zabít. Buď to vyjde nebo ne. Když jo, tak budeme mít krysy v díře, pokud ne. Krysy vylezou z díry a budeme je i tak mít. Nebo pokud si osazenstvo troufá, prostě napřímo ty dva odstřelit jak to Simena udělala té hlídce za námi. Nebo to zkombinovat a pojistit." Tiše vysvětluju a pokrčím rameny. Jakože tohle není na mě, abych rozhodoval. | ||
| |||
 | ČEST MUŽE, ČEST RODU Ormanfard, Vlandia Oči nespouštim ze své nové společnice. Sleduju jak si nakonec vezme to uzené a pousměju se. Zítra budeme muset zkusit něco ulovit, popřípadě pořádně nakoupit až se dostaneme někam do civilizace. Lidé asi nebudou příliš nadšení, snad se mi podaří Leu aspoň trochu vycvičit, aby zůstávala u mně. Ještě jednou ji pohladím a pak už ji nechám spát... Sám si pak po chvíli lehnu a pomalu usínám. Ráno se hned jak otevřu oči posadim a už už saham po meči, když si všimmu o co jde. Uleví se mi že nás nikdo nepřepadl... Sem teď ve velikém pokušení si z Liny vystřelit, ale dokážu si představit jaký by pak byl zbytek cesty a tak to raději nechám na jindy. "Vidím že už se seznamujete". Usměju se a vstanu. "Lin, uklidni se, nic se neděje. Skloň tu dýku". Řeknu klidně a dojdu k pumě, kterou podrbu za ušima. "Hodná holka". Pohladim ji a dokdu k Lině. "Neboj se. Tohle je ta puma ze včerejška, myslím že nás sledovala... Večer jsme se zkamarádily". Ukážu na pumu. "Lin, tohle je Lea. Leo, tohle je Lina." Představím je a na obě ukážu když o nich mluvim. "Nesmíš Linu sníst, je to kamarádka". Pokleknu s pousmáním k pumě a začnu ji hladit na zádech. "Zandej tu dýku a pojď blíž. Nech ji ať tě očuchá". Usměju se, vstanu a dojdu k místu kde sem spal. Z vaku vytáhnu poslední kousek uzeného a vrátím se k Lině, abych jí ho s pokývnutím na Leu dal do ruky... Sem si jistý že spolu budou vycházet. Až se Lina seznámí, rád bych vzal Leu ke koním, aby se seznámila i s nimi. Je mi jasné že ze začátku budou vystrašené, ale kdyby něco, Lina mi je jistě pomůže uklidnit. | ||
| |||
 | Tajný pokojík S překvapením jsem hleděl na pokoj, který se přede mnou, jako kouzlem rozprostřel. Tázavě jsem se podíval na Miri. "Páni, tomu říkám, ale hezky schovaný pokojík." Vstoupil jsem až po ní a rozhlížel se po výzdobě a zkoumal očima to, jak je zde pokoj schován. Nejspíše jen prostě vestavěná tajná místnost, kterou musíte vědět, jak otevřít. "Tohle chce určitě zase zavtřít až odejdeme. Věru hezké místo. Být trošku stálejší povahy řekl bych, že usadit se tu a trošku dát tuhle zříceninu do kupy by mohlo být i zábavné." Usmál jsem se, ale byl jsem si vědom, že na to jsme s Mirien moc velcí cestovatelé. "Budu hádat, ten ti asi ukázal také majitel sídla že?" Odtušil jsem a zavadil pohledem o tu velkou postel. Cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula červeň a tak jsem se raději odvrátil k jedné z tapisérií. "Jen jedna postel. Yhmm jasně." Chvilku jsem jí zkoumal, než jsem se uklidnil a pak koukl zpátky po Miri. "Ještě nějaká další překvapení?" Koukal jsem na ní s drobným úsměvem a čekal, co dalšího vytáhne z klobouku. Brýle, duch, tajný pokoj.....asi jsem jí nechal moc dlouho samotnou. | ||
| |||
 | Zbojníci Sibir, Strugia S naší skupinou se zastavíme prakticky až u jeskyně. Nikde nic. Klid. Ticho. Jestli je to dobré znamení? No to těžko říct. Tichý postup je vždycky bezpečnější, ale zase mnohonásobně rychleji vzrůstá intenzita nervozity. Velice rychle se pak může stát, že někomu prostě rupnou nervy a celou akci prozradí neuváženým krokem. Ohlédnu se směrem k Jugrinově skupině. I takhle na dálku jde poznat, že debatují o dalším postupu. Přikrčená se přiblížím k Avě. „I kdybychom je v tichosti zastřelili, tak ty koně se zblázní a pokud nejsou úplně blbý, tak se přijdou podívat na to, co se děje. A… začne mela.“ Pronesu šeptem. Znovu si prohlédnu celou situaci před námi. „Ale zase je to možnost je dostat ven. V uzavřených prostorách se vždycky bojuje hůř. Kdybychom zvládli odklidit ty těla… Mohli bychom stále mít výhodu překvapení.“ Ano, mám sice radši přímý boj, než tohle plížení, ale pořád dokážu uznat, že to je holt ta bezpečnější cesta. | ||
| |||
 | Probouzení jiskry Razih, Aserai Jsem natolik pohlcen modrou září i obrovskou energií proudícím tělem, stejně jako vykolejen Mystovými slovy v mých myšlenkách, že zcela nevnímám slova své mistryně. Poslouchám hlásek ve své hlavě, soustředím se. Nechávám léčivou moc prostoupit mé prsty i hadřík, kterým otírám okraje rány. Po chvíli ho musím znovu namočit v míse, abych ho očistil od hnisu, který jsem nasbíral. Ale i samotný ten pohyb mě stojí víc úsilí než několikadenní pochyb s Eleonor. Hlava mi těžkne, jen při pouhém otočení a to nemluvím ani o nenadálé váze toho malého drobného tvorečka. Hadřík sotva odložím do misky, když se celým tělem sunu k zemi. Od pádu mě uchrání silné paže Eleonory. Zvedne mě a zpět usadí. Zvednu k ní děkovný znavený pohled. Nemám ani dost síly, abych se podivil nebo snad zastyděl. Jen slabě kývnu, když se jde postarat o raněného a mě nechá odpočívat. Shlédnu na salamandříka ve vodě. Nemám sílu mluvit, ale je jedna věc, kterou bych mu rád sdělil. Nejsem tvůj pán. Jsem Error. Přítel. Zkusím to stejně jako on, i když si moc nefandím, že by kdokoliv kromě mě, mohl slyšet moje myšlenky. | ||
| |||
 | U VESELÉHO KEJKLÍŘE Charas, Vlandia Spokojeně sleduji jak si drobek bere jídlo od Jolky a pak i ode mne. Chudáček, takhle hladový a ještě k tomu se zranil.. S obojím si poradím! Drobek se nají, toho klofnutí si ani nevšímám, a pak i sám napije, což mi vykouzlí úsměv na tváři. Jolka pak schválí to jméno a tak je tedy rozhodnuto. Tedy Diaval.. Sleduji jak se lísá k Jolky prstu. "Jak by jsi se mu mohla nelíbit?" Špitnu a pokleknu k posteli abych zkusila to samé. "Ahoj Diavale.. Já jsem Morgana a tohle je Jolka. Dobře si ji zapamatuj. Jsme teď tvé nové maminky". Šeptnu, pohlédnu na Jolku a trošku se zaculím. Pak dojdu k ní a zezadu ji obejmu. Hlavu lehce položím na její rameno a začnu šeptat. "Budu ho u sebe mít pořád, každý den.. A vždy když jej budu hladit, vzpomenu si na vůni tvých krásných vlasů". Pousměji se a líbnu ji na tvář. "Až si do sytosti zatančíme, najíme a napijeme se, budu pro tebe mít takové.. malé překvapení.." Opět ji líbnu na tvář. "Chci aby dnešní večer byl hezký. Ne, perfektní.. Budeme se milovat, dokud budeme moc.. Vyspat se pak můžeš po cestě domů.. I když nevím, jak by jsi to vysvětlila Arturovi". Po poslední větě se zasměji a začnu Jolku lehtat na bocích. | ||