Příspěvků: 1160

Hraje se Jindy Odpisy: Vždy jak bude volno Vypravěč Sathira je offlineSathira

Družina

Postava Morgana je offline, naposledy online byla 29. dubna 2024 17:21Morgana

Postava Torrak Bronzebeard je onlineTorrak Bronzebeard

Postava Vibeke je onlineVibeke

Postava Stella je offline, naposledy online byla 29. dubna 2024 16:54Stella

Postava Dalastar je onlineDalastar

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

Stella - 12. února 2023 20:46

Zbojníci

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Pozoruju Jugrina. Úsměv. Spokojené jiskřičky v očích. Vlastně ani nevím, na co se těší víc. Na boj. Na výdělek. Nebo na závěrečné zapíjení ať už úspěchu nebo neúspěchu. Možná od všeho trochu. Zavrtím hlavou a sevřu pevněji svůj meč. Cítím, jak začínám být nervózní. Několikrát přešlápnu z místa na místo, abych se rozptýlila.
Fajn. Teď jen myslet na to, co jsem se naučila jako dítě a co mě naučili tady. A bude to dobrý. Ostatně jako vždycky.
Vyslechnu si Jugrinovi příkazy a s úsměvem kývnu. „Rozkaz.“

Jakmile je určen směr našimi zvědy, tak se rozejdu za Avou. Držím se na střídačku poblíž ní a poblíž Hriena se zbraní připravenou k útoku. Svoje špičaté uši mám napnuté a stejně tak pozorně sleduji naše okolí. Hlídka nemusela být jenom jedna. Je potřeba dát pozor, aby na nás nikdo nezaútočil ze zálohy. Zatím pořád máme výhodu překvapení na naší straně.

Morgana - 12. února 2023 11:39

V Hostinci

Charas, Vlandia
28. května 1084,
pozdní odpoledne

Přokývnu. Vím že je zvláštní tady narazit na havrana, ale jsem ráda že se to stalo. Obzvláště pokud se mi ho skutečně podaří vycvičit aby nosil zprávy.. Vím že ho to bolí a mrzí mně to, ale hlavně že je už ošetřený. Teď bude muset odpočívat a jíst. "Děkuji". Špitnu ještě jednou s milým úsměvem když drobka položí Jolka na postel.

Lehce se zaculením přikývnu. Jen na to pomyslím a už se mi podlamují kolena.. "Hmmm.." Podrbu se za levým uchem. "O tom jsem ještě nepřemýšlela". Přiznám se, i když je pravda že by jméno mít měl.

Při Jolky dotazu se také začnu červenat. Přendám si pramínek vlasů za ucho a kývnu. "Doufám že ano.. Jinak bych musela zaplatit bardovi, aby chudák hrál hlasitě až do rána". Usměji se a laškovně na ni mrknu. Jolka mně opět obejme a já mám chuť si s ní lehnout do postele, takhle jak jsme a jen.. Odpočívat a být spolu. Obzvláště po celém dni na nohou. Ale raději si počkám na večer..

Během chvíle je Jolka zpátky. Mile se na ni usměji a mám trošku chuť říct že za peníze je milý každý, ale neudělám to. "Polož to sem, prosím". Poplácám postel kousek od havrana. "Vezmi kousíček toho chleba.. Namoč půlku ve vodě a zkus mu ho dát". Řeknu Jolce a já sama vezmu do ruky kousek toho masa. Čekám zda si od Jolky vezme, pokud ano, tak pak odkousnu kousek masa, nehledně na to že syrová chuť není moc příjemná, a rozkoušu jej na menší kousíčky. Buď si pak vezme ode mne z ruky a nebo se k němu skloním s otevřenými ústy, jako by ho krmila matka.. Uvodím zda pak bude chtít i pít.. Po makrmení se zvednu a pohlédnu na Jolku. "Napadlo mně Diaval.. Co myslíš?"

Torrak Bronzebeard - 12. února 2023 07:30

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Už jsem zabil. Zvířata a moc zvířat, ale člověka? Vlastně poprvé. Ještě jsem se díval na tu vytékající krev a možná bych tam zamrznutý stál dlouho, ale probudil mě Simenin hlas. Podíval jsem se na zakrvácené ruce a otřel je o mrtvolu lapky, kterého jsem zabil.

"Děkuju."

Vezmu si svoje věci, ale nezvedám se a minimálně svojí mrtvolu rychle prošacuji. Ne, abych našel nějaké peníze nebo tak, i když jsou vítané, ale spíše protože by mohl mít něco zajímavého co nám něco napoví o jeho kumpánech. Jeden nikdy neví co najde u takovýchto lidí. Takže mezitím co já se hrabu v kapsách mrtvoly si Simena všimne zbytku kumpanie.

"Mají to hezky načasované to ano."

Přikývnu, protože takhle máme jištěná záda a já musím říct, že je mi hned lépe. Simena studuje stopy a já se přidám k ní. Upřímně je to dost loterie, protože ano tady se zastavili a okolí je podupané, ale něco se vyčíst dá.

"Tady? Budou mít vchod jako výchozí a konečný bod. Dle mě se tu jen na chvíli zastavili. Je zima a nemyslím, že budou mít nějaké odloučené strážiště. To by byli moc vojenští lapkové."

Podělím se o názor lehce zkušeného, ale opravdu jen lehce zkušeného stopaře.

Mirien - 11. února 2023 09:48

Společné úsilí

Pousmála jsem se, pohled na znovu spojenou spokojenou rodinu byl příjemný. Trvalo to tak strašně dlouho, než jim někdo dokázal pomoci.
„ Udělala jsem to ráda, Lilien, Bernarde.“
Usmála jsem se na obě duše, které se po tolika letech znovu setkali. Kolikrát tu asi musel Bernard stát a dívat se na její místo posledního odpočinku? Kolik slz prolil v beznaději z toho, že ho nikdo nevidí, nebo se ho bojí.
„ Děkuji, Lili.“
Kývla jsem a kámen jsem si prozatím schovala do kapsy.
„ Opatrujte se!“
Mávla jsem k mizejícím duším. Zůstala jsem chvíli tiše stát, dívala jsem se do míst, kde ještě před chvílí stáli, než mi pohled zabloudil k jejich hrobce.
„ Děkuji, Belhare, Rahlebe.“
Pohlédla jsem na svého společníka a pousmála jsem se.
„ Dokončíme to tu.“
Došla jsem k desce, abych mohla Belharovi pomoci ji vrátit zpět. Když byla hrobka zavřená, naposledy jsem se dotkla jejího víka.
„ Ať už vás tam nic netrápí…“
Usmála jsem se, posbírala naše věci a vydala jsem se pomalu po schodech ven z katakomb.
„ Brzy lidé přijdou na to, že tohle místo už není strašidelné. A nakonec opět vyruší jejich klid, až budou hledat poklady a tak… Jen asi nemám moc v tom nikomu zabránit.“
Povzdechla jsem si. Ne, já tomu zabránit neumím. Asi bych se tím neměla tolik trápit, snad už nikoho nenapadne je od sebe dávat pryč. Ačkoliv někteří mají špatné nápady…
Protáhla jsem se a rozhlédla jsem se kolem.
„ No. Možná bychom mohli vyrazit až ráno, co myslíš? V pohodlí přečkat noc, povyprávět si, co jsme našli nového… i když u mě těch novinek není až tak moc, co bys nevěděl… Pojď, něco ti ukážu.“
Vzala jsem Berhara za ruku a vydala jsem se s ním do hostince.
„ Doufám, že to ještě bude fungovat. Ale mělo by. Nebylo to navázané na jeho přítomnost.“
Usmála jsem se, zatímco jsem vyhledala mechanismus na otevření tajné místnosti a vešla jsem tam. Pokud bylo všechno v pořádku, měl to být prostý pěkný pokojík, v naprosto nedotčeném stavu, ačkoliv pár známek mé přítomnosti tu bylo.

Vibeke - 11. února 2023 07:54

Divoký měsíc

Vesnice Ov, Strugia
1. července 1084, dopoledne

Vesele se zakřením, když Howard ocení mé střelecké schopnosti a chvilku jsem v pokušení zůstat s ním v mlází, avšak povinnost volá. Po tom štípnutí ho chci plesknout, ale nepovede se.

"Mám ti snad připomenout, kdo tu vyhrává silové souboje? Hm?" pokračuju v našem škádlení, protože mě to baví. Ovšem, když vidím, jak se rozhodne dopravit jelena z lesa ven, úsměv mi zmrzne. Otevřu pusu, abych opět začala o bezpečnosti, ale nakonec nic neřeknu. Vlastně už jenom mlčím a se zakaboněným výrazem táhnu divočáka k chajdě.

Máma tohle občas dělala, když chtěla, aby se táta nad sebou zamyslel. Ne, vždy to vyšlo, ale snažil se. Takže, když stahuju zvíře z kůže, dál mlčím. Hlavně i kvůli soustředění, abych ji nijak nepoškodila. Úplně vidím, že by z toho mohl být hezký kousek oblečení nebo nějaká brašna, až se vydělá.

Trvá to a když mám hotovo, dojdu si opláchnout ruce a očistit nástroje k vědru s vodou. Potom se podívám na Howarda. "Tak si vezmi do jedné ruky divočáka, jelena do druhé a maž do vesnice, hm?" řeknu naštvaně a s bouchnutím dveří zmizím v chajdě. Je dospělý, měl by si to uvědomit sám, co může způsobit tím, že se předvádí. Mě teď sužuje představa, že se jednou vrátím a on tu nebude, protože...hlasitě vydechnu. Tohle nemá smysl. Rozhodnu se zaměstnat úklidem a třeba trochu vychladnu. Kontrolovat emoce je těžší, co jsem vlkodlak.

Nalia - 10. února 2023 22:06

U VESELÉHO KEJKLÍŘE

Charas, Vlandia
28. května 1084, odpoledne

"Buďte zdráv, mistře." Pozdravím sice trochu nervózně, ale zato upřímně staršího muže a vlastně ani nečekám až se ke mě otočí čelem a ihned se pustím do vyprávění toho, co mě tíží a proč jsem za ním vlastně přišla.

"Jmenuji se Nalia a měla bych na vás prosbu." A to už v ruce držím své psaní. "Vím že máte havrany a byl jste mi doporučen, že dokážete člověka vyslechnout a také pomoct. Potřebovala bych tenhle dopis doručit do Swenrynu svým rodičům." To už v napětí čekám, zda se ke mě mistr otočí abych mu mohla pergamen předat.

"Samozřejmě mám čím zaplatit, řekněte si cenu." Hned na to, ale dodám i další nabídku. "Nebo pokud byste chtěl, jsem ochotna vám nabídnout i nějakou protislužbu." Ano, tak moc chci ten dopis odeslat a nevím ani proč jsem přispěchala s tímto. Snad jen proto, že to musí vyjít.

Damien Wolf - 10. února 2023 18:58

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, večer

Snažím se bejt milej, jako když bych sváděl pěknou ženu. Tohle je pro mně opravdu velká chvíle... Opatrně, ale ne bojácně, klidně, natahuji k pumě ruku. A ona se nechá pohladit! U všech bohů! Doufal sem, ale tak nějak sem měl pochybnosti zda se to podaří. "Hodná holka". Špitnu spokojeně a lehce ji podrbu za ušima. Opravdu se to děje. Lina ráno bude koukat... Zvíře dojde k mému vaku s jídlem a já s pousmáním přikleknu. "Chceš něco na zub?" Vak otevřu a začnu prohlížet co tam mám. Chleba, sýr, pár klobás, cibule, pár placek, nějaké uzené a pár kousků sušeného masa. Hmmm... Vytáhnu jednu klobásu a ve druhé ruce kousek uzeného. Obě ruce natáhnu k pumě. "Nic lepšího teď nemám... Možná zítra něco ulovíme". Špitnu a čekám až si vybere. Může si dát klidně obojí... Počkám až se nají a pak uvidíme co dál. Ideálně bych ji ještě trochu hladil a čekal až usne. Při tom přemýšlím o jménu... Hmm... Val? Ušklíbnu se. To asi ne. Ira... Kara... Lea... Lea zní hezky. To by šlo... Nemůžu se dočkat až se ráno vzbudim a představím je, Linu a Leu. Teď s sebou budu mít dvě šelmy... Kdo by to byl řekl?

Vypravěč - 10. února 2023 16:14

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

”Šéfe,” ozve se Rigon a ukáže kamsi dopředu. Celá skupina se tím směrem otočila a všichni do jednoho brejlili na co to vlastně nord ukazuje. Chvilku ti trvalo, než jsi poznala Simenu, jak na vás mává a cosi ukazuje. Jugrin byl přinucen vytáhnout dalekohled (jednoduchý monokular) a ty jsi spatřila, jak se mu vousy rozšířili v úsměvu.
”Dál pokračují pěšky. Nejspíše tam narazili na hlídku,” oznámí zbytku skupiny. Pak se po vás rozhlédne a pousměje se.
”Stella, Ava, dvojčata a Hrien, vy se vydáte na opačnou stranu než Simena a Torrak. Rigore zůstaneš u koní a budeš odchytávat uniklé. Zbytek jdeme za Simenou a Torrakem, ” rozhodne a jakmile mu to všichni odsouhlasí, vyčká až zvědové vyberou směr a pak dá rozkaz k pohybu.

Vypravěč - 10. února 2023 16:14

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Dostat se za hlídku nepozorovaně nebylo tak snadné, jak se zprvu zdálo. Chlápek se párkrát pootočil, ale ty ses vždy stihl včas vmáčknout do ledového sněhu. Nakonec ses k němu ale dostal a přesně ve chvíli, kdy jsi skákal po své oběti, zaslechl jsi mlaskavý zvuk šípu zabodávajícího se do masa. Přesněji řečeno do krku vedlejšího chlapíka. Tvůj hlídač se pootočil na parťáka, čehož jsi dokázal využít a skočit mu na záda, načež jsi mu podřízl hrdlo. Bílý sníh zaplavila sprška čerstvé krve a dá se valila, jak oba strážci na zemi tiše chrčeli.

”Dobrá práce,” pochválí tě Simena, zatímco ti přinese štít a sekyru. Jakmile si své věci převezmeš, vytrhne šíp z krku již mrtvé hlídky a rozhlédne se.
”Akorát,” usměje se a když se ohlédneš, spatříš zbytek skupiny, jak se krčí v místech, kde jste se ještě před nějakou chvilkou schovávali vy dva. Simena na ně jen zamává a rukou naznačí, že budete dál pokračovat pěšmo.
”Budeme blízko jeskyně,” dodá tiše a chvíli sleduje stopy ve sněhu. ”Co myslíš? Kroužili kolem vchodu, nebo ho měli jako výchozí a konečný bod?” zeptá se tě na názor, než se rozhodne kudy dál.

Vypravěč - 10. února 2023 16:13

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, dopoledne

Sotva jsi vkročila na půdu univerzity, bylo to jako by ses ocitla v jiném městě. Ostrov, na kterém se univerzita nacházela byl uměle vybudovaný, to se vědělo. Co ovšem už většina nevěděla (nebo alespoň ti, co univerzitu nikdy neviděli) bylo, že univerzita není jen jedna budova uprostřed vody. Jednalo se o komplex mnoha budov, které ve výsledku tvořili malé městečko. Krom samotné budovy univerzity se zde nacházelo několik obytných budov pro studenty i zaměstnance, poměrně rozlehlé zahrady, které nebyly jen na okrasu, pár menších řemeslných dílen a dokonce i nějaká kavárna a pár obchodů. Taky nesmíme zapomenout na velkou knihovnu a ještě větší nemocnici. Možná snad i největší nemocnici v celé Caldarii.
Mimo to se zde nacházel i poměrně velký přístav a takzvaný suchý dok, kde se studenti učili budovat lodě.

Když jsi tedy prošla branou a ihned jsi začala nadšeně poskakovat sem a tam a vyřvávat koho hledáš, nikdo se moc nechytal. Spíše na tebe trochu nechápavě hleděli, pár lidí si i trochu poťukalo na čele a radši se dál věnovali svým věcem. Ke tvému štěstí si tě ale všiml strážný, který k tobě přišel a chvilku si tě zkoumavě prohlížel.
”Pokud je slečna z Medimu léčitelkou, zkuste to v nemocnici,” ukáže ti na budovu, či spíše menší komplex budov. ”Buď ji tam najdete, nebo vám poradí kde ji najít. Tady na ulici ale vyřvávat nemůžete,” s tím se ti ukloní a vrátí se zpět na své místo. I přes to, že nekouká přímo na tebe, máš pocit, že tě stále sleduje.

nejnovějšínovějšístaršínejstarší

116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 6968 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Caldaria

Družina

Jugrinova kumpanie

Společné úsilí

Divoký měsíc