Divoký měsíc

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, večer

”Šéfe,” ozve se Rigon a ukáže kamsi dopředu. Celá skupina se tím směrem otočila a všichni do jednoho brejlili na co to vlastně nord ukazuje. Chvilku ti trvalo, než jsi poznala Simenu, jak na vás mává a cosi ukazuje. Jugrin byl přinucen vytáhnout dalekohled (jednoduchý monokular) a ty jsi spatřila, jak se mu vousy rozšířili v úsměvu.
”Dál pokračují pěšky. Nejspíše tam narazili na hlídku,” oznámí zbytku skupiny. Pak se po vás rozhlédne a pousměje se.
”Stella, Ava, dvojčata a Hrien, vy se vydáte na opačnou stranu než Simena a Torrak. Rigore zůstaneš u koní a budeš odchytávat uniklé. Zbytek jdeme za Simenou a Torrakem, ” rozhodne a jakmile mu to všichni odsouhlasí, vyčká až zvědové vyberou směr a pak dá rozkaz k pohybu.

Dostat se za hlídku nepozorovaně nebylo tak snadné, jak se zprvu zdálo. Chlápek se párkrát pootočil, ale ty ses vždy stihl včas vmáčknout do ledového sněhu. Nakonec ses k němu ale dostal a přesně ve chvíli, kdy jsi skákal po své oběti, zaslechl jsi mlaskavý zvuk šípu zabodávajícího se do masa. Přesněji řečeno do krku vedlejšího chlapíka. Tvůj hlídač se pootočil na parťáka, čehož jsi dokázal využít a skočit mu na záda, načež jsi mu podřízl hrdlo. Bílý sníh zaplavila sprška čerstvé krve a dá se valila, jak oba strážci na zemi tiše chrčeli.

”Dobrá práce,” pochválí tě Simena, zatímco ti přinese štít a sekyru. Jakmile si své věci převezmeš, vytrhne šíp z krku již mrtvé hlídky a rozhlédne se.
”Akorát,” usměje se a když se ohlédneš, spatříš zbytek skupiny, jak se krčí v místech, kde jste se ještě před nějakou chvilkou schovávali vy dva. Simena na ně jen zamává a rukou naznačí, že budete dál pokračovat pěšmo.
”Budeme blízko jeskyně,” dodá tiše a chvíli sleduje stopy ve sněhu. ”Co myslíš? Kroužili kolem vchodu, nebo ho měli jako výchozí a konečný bod?” zeptá se tě na názor, než se rozhodne kudy dál.

Sotva jsi vkročila na půdu univerzity, bylo to jako by ses ocitla v jiném městě. Ostrov, na kterém se univerzita nacházela byl uměle vybudovaný, to se vědělo. Co ovšem už většina nevěděla (nebo alespoň ti, co univerzitu nikdy neviděli) bylo, že univerzita není jen jedna budova uprostřed vody. Jednalo se o komplex mnoha budov, které ve výsledku tvořili malé městečko. Krom samotné budovy univerzity se zde nacházelo několik obytných budov pro studenty i zaměstnance, poměrně rozlehlé zahrady, které nebyly jen na okrasu, pár menších řemeslných dílen a dokonce i nějaká kavárna a pár obchodů. Taky nesmíme zapomenout na velkou knihovnu a ještě větší nemocnici. Možná snad i největší nemocnici v celé Caldarii.
Mimo to se zde nacházel i poměrně velký přístav a takzvaný suchý dok, kde se studenti učili budovat lodě.

Když jsi tedy prošla branou a ihned jsi začala nadšeně poskakovat sem a tam a vyřvávat koho hledáš, nikdo se moc nechytal. Spíše na tebe trochu nechápavě hleděli, pár lidí si i trochu poťukalo na čele a radši se dál věnovali svým věcem. Ke tvému štěstí si tě ale všiml strážný, který k tobě přišel a chvilku si tě zkoumavě prohlížel.
”Pokud je slečna z Medimu léčitelkou, zkuste to v nemocnici,” ukáže ti na budovu, či spíše menší komplex budov. ”Buď ji tam najdete, nebo vám poradí kde ji najít. Tady na ulici ale vyřvávat nemůžete,” s tím se ti ukloní a vrátí se zpět na své místo. I přes to, že nekouká přímo na tebe, máš pocit, že tě stále sleduje.

Puma si tě nějakou chvíli prohlížela, zkoumavě natáčela hlavou ze strany na stranu, než nakonec udělala krok kupředu. Mluvil jsi dál tím příjemným tónem, nespouštěl jsi z ní pohled a ona ho nespouštěla z tebe. Ušla ještě pár kroků a pokud jsi k ní natáhl ruku, po chvilce váhání ti strčila svůj čumák do dlaně. Chvilku ti zkoumavě očichávala ruku, než se přiblížila ještě více a dovolila ti ji pohladit. Pak se pomalu přiblížila k tvému vaku s jídlem a trochu do něj šťouchla, přičemž tiše zamručela.

Gratuluji, získal sis mazlíčka :)
Můžeš si najít vlastní obrázek jejího vzhledu,
určit si pohlaví a samozřejmě zvolit jméno.
A prosím napiš si to do deníku.

”Havran?” překvapeně vydechne Jolka a ty zaslechneš, jak za ní zaklapnou dveře. Za chvilku už cítíš její ruce na ramenou a o chvilku později i její prsty, jak se ti do nich zatínají, když mláděti přizvedneš pochroumané křídlo. ”Chudáček,” pronese procítěně. Prosit se nenechá dlouho a udělá vše podle tvých příkazů, aby ti pomohla malého ptáčka ošetřit. Jakmile je hotovo, opatrně prcka položí do postele a také tě obejme.

”To by bylo úžasné,” nadšeně se jí při té představě rozšíří očka. ”Jak ho pojmenujeme?” zeptá se tiše, když se vymaní z tvého objetí (po polibku) a přidřepne si u postele, aby měla ptáčka ve výši očí. Pak se na tebe podívá a tváře se jí trochu zardí. ”Myslíš, že mají silné stěny?” zeptá se s trochu rudými tvářemi a lehce šibalským úsměvem. Pak se ale narovná, znovu tě obejme a když ji požádáš o jídlo a vodu pro havrana, nadšeně přikývne a okamžitě z pokoje odběhne.

Netrvá dlouho a je zpět s malým kouskem chleba, několika kousky kuřecího masa a miskou vody. Dost na to, aby z toho mládě přežilo další dva dny.
”Jsou tu strašně moc milý,” zazubí se, když za ní opět zaklapnou dveře.

Aktuálně se musíme zdržet v pokoji, neb s akcí
v hostinci musíme počkat na Naliu

Jak jsi čekala, Howard po tobě chtěl skočit, když viděl, jak tvůj šíp přesně zasáhl cíl, zatímco ten jeho jen o kousek minul. Než ale stihl cokoliv udělat, už jsi byla v polovině cesty ke kanci. To mu ale ani tak nezabránilo tě doběhnout, chytit tě zezadu kolem pasu a políbit na krk.
”Úžasná,” usměje se a oči mu svítí radostí. Pak se zamyšleně podívá na kance a podrbe se na hlavě. ”Minimálně jim to stáhneme, kůži zužitkujeme spíše mi, než oní,” zakření se, jemně tě štípne do zadečku a rychle přidá do kroku, aby se dostal dál od tvé ruky.

Zdá se, že Howard přemýšlel stejně jako ty, takže zatímco ty jsi stála u kance a přemýšlela, jak zvíře dostat zpět k chajdě, on našel dva dlouhé a pevné klacky, přes které dal pár menších klacíků (a ty přivázal trávou), na ně pak naskládal několik vrstev větví a na vzniklý potah položil mrtvolu zvířete.
”To zvládneš, ne?” rýpne si s veselým úšklebkem a než stihneš cokoliv říci, rozejde se k místu, kde jste nechali ležet jelena. Toho regulerně vezme na ramena, aniž by ho trápilo, jestli ho někdo uvidí nebo ne.

Čekání

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno