Podivný den

Když se objevili další duchové a s poděkováním se s námi rozloučili měl jsem podivný pocit z toho, všeho co se tady událo. Ale co si budeme Mirien vždy přitahovala neobvyklé věci, a na tom se zdá se, nic nezměnilo. Ještě chvíli jsem hleděl na duchy, než jsem jim jen mlčky pokýval, když se rozplynuli a pomohl Miri zavřít víko rakve. Pak můj pohled padl zpátky k ní. Pomalu a těžce jsem vydechl.
"Fuh...to bylo celé pěkně zvláštní."
Poznamenal jsem a oprášil jsem si ruce, než jsem začala stoupat nahoru zase za Miri.
"Na tom asi něco pravdy bude. Zvědavé duše vždy nadělají paseku. Ale co si budeme i my při našich cestách za věděním, občas děláme věci, které nejsou úplně každým vnímány přívětivě."
Upozornil jsem přátelsky. Nahoře na čerstvém vzduchu jsem se cítil mnohem lépe. Bylo tady volněji a lépe se mi dýchalo.
"Jo asi to tak bude nejlepší. Cestovat v noci....to by se líbilo asi jen Rahlebovi."
Zakabonil jsem se a následoval Miri až k pozůstatkům místního hostince. Kdysi to tu muselo být opravdu hezké místo....kdysi....třeba jednou někdo tomuto místu opět vrátí jeho slávu.
Povytáhl jsem zvědavě obočí.
"Copak jsi to tu našla?"
Otázal jsem se zvědavě a vkročil za svou společnicí v očekávání toho, co tady objevila.

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
30. května 1084, ráno

Na okamžik jsem se jí podíval do očí. Znával jsem ho až příliš často od své matky. Zastydím se ještě o něco víc. A nezbavím se toho ani při dechovém cvičení, přestože největší panika přejde. Nádech, výdech, nádech výdech. opět ta samá matra, kterou mě utěšovala matka.

Postupně se seberu a opět se vrátím k zadanému úkolu. Sednu si k mladíkovi a hadříkem jemně omývám ránu a snažím se jemně leč účinně setřít co největší množství hnisu. Plně se na to soustředím, takže mě pěkně polekají drobné nožky cupitající mi po těle. Naštěstí mi tentokrát miska z ruky nevypadne, ačkoliv s sebou cuknu.
"Tys mě polekal..." úlevně vydechnu, když poznám onoho vyrušitele.
"Uhm... co?" uslyším neznámý hlásek a zmateně se rozhlédnu. Eleonor však je zaneprázdněná a mladík přede mnou spí.

Nakrčím čelo, hledaje onoho původce, když tu si všimnu svých prstů. Cítím energii v mém těle, kterak se soustředí právě tam. Nejen tam. Proudí dál, skoro jakoby přecházela až do hadříku, kterým ošetřuji zraněného.
"to jsi ty?" zeptám se nakonec Mysta, když pozoruji nejen modré konečky prstů ale i mokrý hadřík.

Zbojníci

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Pozoruju Jugrina. Úsměv. Spokojené jiskřičky v očích. Vlastně ani nevím, na co se těší víc. Na boj. Na výdělek. Nebo na závěrečné zapíjení ať už úspěchu nebo neúspěchu. Možná od všeho trochu. Zavrtím hlavou a sevřu pevněji svůj meč. Cítím, jak začínám být nervózní. Několikrát přešlápnu z místa na místo, abych se rozptýlila.
Fajn. Teď jen myslet na to, co jsem se naučila jako dítě a co mě naučili tady. A bude to dobrý. Ostatně jako vždycky.
Vyslechnu si Jugrinovi příkazy a s úsměvem kývnu. „Rozkaz.“

Jakmile je určen směr našimi zvědy, tak se rozejdu za Avou. Držím se na střídačku poblíž ní a poblíž Hriena se zbraní připravenou k útoku. Svoje špičaté uši mám napnuté a stejně tak pozorně sleduji naše okolí. Hlídka nemusela být jenom jedna. Je potřeba dát pozor, aby na nás nikdo nezaútočil ze zálohy. Zatím pořád máme výhodu překvapení na naší straně.

V Hostinci

Charas, Vlandia
28. května 1084,
pozdní odpoledne

Přokývnu. Vím že je zvláštní tady narazit na havrana, ale jsem ráda že se to stalo. Obzvláště pokud se mi ho skutečně podaří vycvičit aby nosil zprávy.. Vím že ho to bolí a mrzí mně to, ale hlavně že je už ošetřený. Teď bude muset odpočívat a jíst. "Děkuji". Špitnu ještě jednou s milým úsměvem když drobka položí Jolka na postel.

Lehce se zaculením přikývnu. Jen na to pomyslím a už se mi podlamují kolena.. "Hmmm.." Podrbu se za levým uchem. "O tom jsem ještě nepřemýšlela". Přiznám se, i když je pravda že by jméno mít měl.

Při Jolky dotazu se také začnu červenat. Přendám si pramínek vlasů za ucho a kývnu. "Doufám že ano.. Jinak bych musela zaplatit bardovi, aby chudák hrál hlasitě až do rána". Usměji se a laškovně na ni mrknu. Jolka mně opět obejme a já mám chuť si s ní lehnout do postele, takhle jak jsme a jen.. Odpočívat a být spolu. Obzvláště po celém dni na nohou. Ale raději si počkám na večer..

Během chvíle je Jolka zpátky. Mile se na ni usměji a mám trošku chuť říct že za peníze je milý každý, ale neudělám to. "Polož to sem, prosím". Poplácám postel kousek od havrana. "Vezmi kousíček toho chleba.. Namoč půlku ve vodě a zkus mu ho dát". Řeknu Jolce a já sama vezmu do ruky kousek toho masa. Čekám zda si od Jolky vezme, pokud ano, tak pak odkousnu kousek masa, nehledně na to že syrová chuť není moc příjemná, a rozkoušu jej na menší kousíčky. Buď si pak vezme ode mne z ruky a nebo se k němu skloním s otevřenými ústy, jako by ho krmila matka.. Uvodím zda pak bude chtít i pít.. Po makrmení se zvednu a pohlédnu na Jolku. "Napadlo mně Diaval.. Co myslíš?"

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Už jsem zabil. Zvířata a moc zvířat, ale člověka? Vlastně poprvé. Ještě jsem se díval na tu vytékající krev a možná bych tam zamrznutý stál dlouho, ale probudil mě Simenin hlas. Podíval jsem se na zakrvácené ruce a otřel je o mrtvolu lapky, kterého jsem zabil.

"Děkuju."

Vezmu si svoje věci, ale nezvedám se a minimálně svojí mrtvolu rychle prošacuji. Ne, abych našel nějaké peníze nebo tak, i když jsou vítané, ale spíše protože by mohl mít něco zajímavého co nám něco napoví o jeho kumpánech. Jeden nikdy neví co najde u takovýchto lidí. Takže mezitím co já se hrabu v kapsách mrtvoly si Simena všimne zbytku kumpanie.

"Mají to hezky načasované to ano."

Přikývnu, protože takhle máme jištěná záda a já musím říct, že je mi hned lépe. Simena studuje stopy a já se přidám k ní. Upřímně je to dost loterie, protože ano tady se zastavili a okolí je podupané, ale něco se vyčíst dá.

"Tady? Budou mít vchod jako výchozí a konečný bod. Dle mě se tu jen na chvíli zastavili. Je zima a nemyslím, že budou mít nějaké odloučené strážiště. To by byli moc vojenští lapkové."

Podělím se o názor lehce zkušeného, ale opravdu jen lehce zkušeného stopaře.

Společné úsilí

Pousmála jsem se, pohled na znovu spojenou spokojenou rodinu byl příjemný. Trvalo to tak strašně dlouho, než jim někdo dokázal pomoci.
„ Udělala jsem to ráda, Lilien, Bernarde.“
Usmála jsem se na obě duše, které se po tolika letech znovu setkali. Kolikrát tu asi musel Bernard stát a dívat se na její místo posledního odpočinku? Kolik slz prolil v beznaději z toho, že ho nikdo nevidí, nebo se ho bojí.
„ Děkuji, Lili.“
Kývla jsem a kámen jsem si prozatím schovala do kapsy.
„ Opatrujte se!“
Mávla jsem k mizejícím duším. Zůstala jsem chvíli tiše stát, dívala jsem se do míst, kde ještě před chvílí stáli, než mi pohled zabloudil k jejich hrobce.
„ Děkuji, Belhare, Rahlebe.“
Pohlédla jsem na svého společníka a pousmála jsem se.
„ Dokončíme to tu.“
Došla jsem k desce, abych mohla Belharovi pomoci ji vrátit zpět. Když byla hrobka zavřená, naposledy jsem se dotkla jejího víka.
„ Ať už vás tam nic netrápí…“
Usmála jsem se, posbírala naše věci a vydala jsem se pomalu po schodech ven z katakomb.
„ Brzy lidé přijdou na to, že tohle místo už není strašidelné. A nakonec opět vyruší jejich klid, až budou hledat poklady a tak… Jen asi nemám moc v tom nikomu zabránit.“
Povzdechla jsem si. Ne, já tomu zabránit neumím. Asi bych se tím neměla tolik trápit, snad už nikoho nenapadne je od sebe dávat pryč. Ačkoliv někteří mají špatné nápady…
Protáhla jsem se a rozhlédla jsem se kolem.
„ No. Možná bychom mohli vyrazit až ráno, co myslíš? V pohodlí přečkat noc, povyprávět si, co jsme našli nového… i když u mě těch novinek není až tak moc, co bys nevěděl… Pojď, něco ti ukážu.“
Vzala jsem Berhara za ruku a vydala jsem se s ním do hostince.
„ Doufám, že to ještě bude fungovat. Ale mělo by. Nebylo to navázané na jeho přítomnost.“
Usmála jsem se, zatímco jsem vyhledala mechanismus na otevření tajné místnosti a vešla jsem tam. Pokud bylo všechno v pořádku, měl to být prostý pěkný pokojík, v naprosto nedotčeném stavu, ačkoliv pár známek mé přítomnosti tu bylo.

Divoký měsíc

Vesnice Ov, Strugia
1. července 1084, dopoledne

Vesele se zakřením, když Howard ocení mé střelecké schopnosti a chvilku jsem v pokušení zůstat s ním v mlází, avšak povinnost volá. Po tom štípnutí ho chci plesknout, ale nepovede se.

"Mám ti snad připomenout, kdo tu vyhrává silové souboje? Hm?" pokračuju v našem škádlení, protože mě to baví. Ovšem, když vidím, jak se rozhodne dopravit jelena z lesa ven, úsměv mi zmrzne. Otevřu pusu, abych opět začala o bezpečnosti, ale nakonec nic neřeknu. Vlastně už jenom mlčím a se zakaboněným výrazem táhnu divočáka k chajdě.

Máma tohle občas dělala, když chtěla, aby se táta nad sebou zamyslel. Ne, vždy to vyšlo, ale snažil se. Takže, když stahuju zvíře z kůže, dál mlčím. Hlavně i kvůli soustředění, abych ji nijak nepoškodila. Úplně vidím, že by z toho mohl být hezký kousek oblečení nebo nějaká brašna, až se vydělá.

Trvá to a když mám hotovo, dojdu si opláchnout ruce a očistit nástroje k vědru s vodou. Potom se podívám na Howarda. "Tak si vezmi do jedné ruky divočáka, jelena do druhé a maž do vesnice, hm?" řeknu naštvaně a s bouchnutím dveří zmizím v chajdě. Je dospělý, měl by si to uvědomit sám, co může způsobit tím, že se předvádí. Mě teď sužuje představa, že se jednou vrátím a on tu nebude, protože...hlasitě vydechnu. Tohle nemá smysl. Rozhodnu se zaměstnat úklidem a třeba trochu vychladnu. Kontrolovat emoce je těžší, co jsem vlkodlak.

U VESELÉHO KEJKLÍŘE

Charas, Vlandia
28. května 1084, odpoledne

"Buďte zdráv, mistře." Pozdravím sice trochu nervózně, ale zato upřímně staršího muže a vlastně ani nečekám až se ke mě otočí čelem a ihned se pustím do vyprávění toho, co mě tíží a proč jsem za ním vlastně přišla.

"Jmenuji se Nalia a měla bych na vás prosbu." A to už v ruce držím své psaní. "Vím že máte havrany a byl jste mi doporučen, že dokážete člověka vyslechnout a také pomoct. Potřebovala bych tenhle dopis doručit do Swenrynu svým rodičům." To už v napětí čekám, zda se ke mě mistr otočí abych mu mohla pergamen předat.

"Samozřejmě mám čím zaplatit, řekněte si cenu." Hned na to, ale dodám i další nabídku. "Nebo pokud byste chtěl, jsem ochotna vám nabídnout i nějakou protislužbu." Ano, tak moc chci ten dopis odeslat a nevím ani proč jsem přispěchala s tímto. Snad jen proto, že to musí vyjít.

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, večer

Snažím se bejt milej, jako když bych sváděl pěknou ženu. Tohle je pro mně opravdu velká chvíle... Opatrně, ale ne bojácně, klidně, natahuji k pumě ruku. A ona se nechá pohladit! U všech bohů! Doufal sem, ale tak nějak sem měl pochybnosti zda se to podaří. "Hodná holka". Špitnu spokojeně a lehce ji podrbu za ušima. Opravdu se to děje. Lina ráno bude koukat... Zvíře dojde k mému vaku s jídlem a já s pousmáním přikleknu. "Chceš něco na zub?" Vak otevřu a začnu prohlížet co tam mám. Chleba, sýr, pár klobás, cibule, pár placek, nějaké uzené a pár kousků sušeného masa. Hmmm... Vytáhnu jednu klobásu a ve druhé ruce kousek uzeného. Obě ruce natáhnu k pumě. "Nic lepšího teď nemám... Možná zítra něco ulovíme". Špitnu a čekám až si vybere. Může si dát klidně obojí... Počkám až se nají a pak uvidíme co dál. Ideálně bych ji ještě trochu hladil a čekal až usne. Při tom přemýšlím o jménu... Hmm... Val? Ušklíbnu se. To asi ne. Ira... Kara... Lea... Lea zní hezky. To by šlo... Nemůžu se dočkat až se ráno vzbudim a představím je, Linu a Leu. Teď s sebou budu mít dvě šelmy... Kdo by to byl řekl?