Jugrinova kumpanie

Divoký měsíc

Konečně hotovo

Charas, Vlandia
28. května 1084,
pozdní odpoledne

Howard se na tebe dívá něžným pohledem a se smutným úsměvem.
”Alespoň se budu mít jak zabavit, až tu nebudeš,” řekne tiše, když zmíníš že se bude muset jeho chajda rozšířit.

”Pojďme zpět, lehneme si, budeme odpočívat. Dnes nás nic nehoní,” řekne po chvilce mírně a znovu tě políbí. Pak tě vezme za ruku a spolu zamíříte zpět do chajdy.
Chajdu najdete tak, jak jste ji opustili, snad jen u předních dveří, zatížen kamenem, leží kus papíru. Jen co si ho Howard všimne, ohne se pro něj a pečlivě si jej pročte. Pak se ušklíbne a nakonec se rozesměje.
”Vesničani budou zítra pořádat jarmark a tímhle,” zamává dopisem, ”nás chtějí pozvat.” Jeho úšklebek nasvědčuje tomu, že to není jediné, o čem se v dopise píše. Když pak ještě k tomu nevěřícně zakroutí hlavou, je ti jasné, že je tam toho více.
”Taky nás žádají, abychom jim ulovili statného jelena a velkého divočáka,” doplní pořád s úsklebkem a nevěřícným kroucením hlavou. Stále ale máš pocit, že je tam ještě něco, co zatím neřekl. Když se mu dopis pokusíš sebrat, jen se ti obratně vyhne a zazubí se na tebe.
”A zdá se, že jsme ty tři dny dělali celkem humbuk, mají strach, že jsou v okolí vlci,” zasměje se nakonec a dopis ti přeci jen předá. Stačí ti letmý pohled, abys zjistila, že vše, co je tam psáno ti už řekl.

”Co myslíš drahá? Vydáme se na lov?” ušklíbne se a nezdá se, že by se mu nějak moc chtělo.

Jak se zdá, na svých přesvědčovacích dovednostech budeš ještě muset zapracovat. Puma se uvolnila a aniž by se snažila o jakýkoliv útok, utekla. Ještě chvíli jsi mohl vidět, jak se hýbe tráva v místech, kudy se puma prohnala, ale brzy už jsi ji neviděl.

Pokračovali jste dál v cestě, která už nadále byla klidná a kde kdo by řekl nudná. A vlastně i byla, protože Lina během cesty ztrácela pozornost a párkrát jsi ji i přistihl, že v sedle usla. Byla na tom jedna pozitivní věc, nespadla ze hřbetu své klisny.
Na večer jste dorazili na hranice ormanfardské a sargotské oblasti, přesně jak jsi předpokládal. Ač jste stále byli na rozlehlých planinách, daleko před vámi jsi již byl schopen rozeznat velké lesy, které se nacházeli kolem Etirburgu a mostu, jež překlínal Rhemtoil. Věděl jsi, že u toho mostu je vystavěný hostinec a taky jsi věděl, že k němu se dostanete nejspíše následujícího dne na večer.

”Dame,” ozve se Linin tichý hlas a když se na ni ohlédneš, spatříš ji ukazovat na malý kopeček, na jehož vrcholu se nacházel malý lesík. No, lesík, spíše drobné uskupení šesti nebo sedmi vzrostlých stromů a několika křovisky. ”Tam bychom mohli přespat.”

Kapitán ti jen přikývl a dál se věnoval svým lidem. Zamířila jsi do banky, kde jsi hned na recepci předala svou žádost. Zhostila se tě mladá elfka (i když těžko říci, kolik jí opravdu bylo - Caldarijská Velká Banka je jediné místo ve Vlandii, kde mohou pracovat i ne-lidé) a odvedla tě na pokladnu. Tam seděla přísně se tvářící trpaslice, která si tě měřila zkoumavým pohledem. Nejdříve se tě zeptala na jméno, pak na místo narození a nakonec i na datum narození. Pak se probírala nějakými papíry, než našla co potřebovala, což jsi poznala podle spokojeného přikývnutí. Teprve až pak se tě zeptala kolik vlastně chceš vybrat.
Dostala jsi váček s požadovanou hotovostí v různých mincích a pak, pečlivým rukopisem vyplněnou směnku, u které ti ještě ukázala, kde ji podepsat. Podpisů nakonec bylo více a když bylo vše hotovo, mávla opět na elfku (ta celou dobu stála opodál) a ta tě odvedla zpět do hlavní haly (popis vnitřku banky viz poslední příspěvky pro Septimu - i stejná procedura).

Tak jako tak, v bance jsi strávila celkem dlouhou chvíli a když jsi konečně vylezla ven, byl akorát čas jít si vyzvednout své věci od Mateáše. Ten už na tebe dávno čekal. Jen co jsi vešla do koženářství, uvítal tě se zářivým a hrdým úsměvem. Ještě ses ani nestihla vydýchat a už ti začal na pult vykládat jednotlivé dílce zbroje, přičemž ti ke každému něco málo řekl a hlavně ukázal, jak můžeš odstranit přidanou kožešinu. Přesně jak slíbil, můžeš zbroj nosit jak v zimě, tak i teple.
Když jsi mu pak zaplatila směnkou, chvilku si ji prohlížel, než začal protestovat. Zpod pultu vytáhl malý šuplík a z něj vyndal dvě padesáti denárové mince, které položil na hrudní plát zbroje a odmítal tě pustit do chvíle, než sis je vzala. Nakonec ti ještě poradil, kde přesně koupit poslední věci, které jsi potřebovala (věci ti nechá doručit do hostince).

Musela jsi zamířit zpět do přístavu, kde se nacházel obchod se smíšeným zbožím. Dle Mateášovo slov se tam dalo najít vše, co cestovatel potřeboval. Dokonce i nějaké to oblečení a koženářské výrobky, což tedy prozradil s neochotou a hned na to dodal, že jsou to věci velmi mizerné kvality za bezbožné peníze. Když ses do obchodu dostala, musela jsi uznat, že měl pravdu.
Ovšem to co jsi potřebovala jsi sehnala. Deset obvazů, jeden za dva denáry a psací potřeby, celkem za sedmdesát denárů. (viz deník) Což byla… řekněme ještě slušná cena. Pravda, v Aserai bys to měla nejspíše levnější a tady to bylo asi jediné místo ve městě, kde se tyhle věci dali sehnat.

Venku se už připozdívalo a městem se čím dál tím více linula vůně pečeného selete. Věděla jsi, odkud to přichází a přesně tam ses vydala. Nebo vydala by ses, kdyby tvou pozornost neupoutalo slabé, sotva slyšitelné zaštěbetání.

Simena se na tvé zabrublání jen ušklíbne a znovu ti ukáže stopy ve sněhu. Jdou krásně vidět i z hřbetu koně a ty ihned poznáš, že tyhle patří nějakému zvířeti. Ovšem jakému už nejsi schopen zjistit. Snad jen, že zvíře šlo zprava doleva, tedy z východu na západ. A taky poznáš, že zvířat bylo více.
”Prošly tu tak tři, čtyři srny. Spíše proběhly, vidíš, jak jsou daleko od sebe?” zeptá se tě, zatímco ti stále ukazuje. ”Ne více jak dva dny,” dodá tiše a rozhlédne se. Krom těch stop se všude kolem vás jen leskne hladká sněhová plocha. ”Jedeme dál. Sleduj okolí.”

Pokračujete dál, dost velký kus před hlavní skupinou, ale díky stopám ve sněhu, které zanecháváte je pro ně snadné vás sledovat. Simena čas od času zastaví, občas jen zpomalí a jen jednou sesedne.
”Tady, vidíš?” ukáže ti další sadu stop. Tentokrát jasně poznáš lidskou nohu. Ve sněhu jsou dva páry stop, oba směřující na západ, kde se, jak si po chvilce všimneš, stáčí na sever.
”Tady stáli, něco sledovali,” ukáže ti na podupané místo ve sněhu. Když se v sedle otočíš směrem, kterým směřují stopy, uvědomíš si, že jde celkem snadno vidět na stopy, které zanechali srny.
”Budeme blízko,” řekne tiše, když se znovu vyhoupne na koně a opatrně se rozjede dál. Pak najednou zvedne ruku a ukáže ti, aby jsi seskočil na zem. Podá ti otěže svého koně a ze zad sundá svůj luk.
”Uvaž koně mimo dohled,” zašeptá a ukáže ti, co ji přinutilo sesednout. Musíš se trochu natáhnout, abys to spatřil. Nedaleko před vámi se totiž nachází dvojice zbojníků. Nejsi schopen přesně určit co jsou za rasu, ale jedno je ti jasné hned, ani jeden z nich není trpaslík.

Rahleb za Belharovi pomoci poodsunul desku hrobky, ze které zavanul zatuchlý vzduch a odhalil kostru v polorozpadlých šatech. Bernardův duch stál opodál a sledoval počínání obou elfů. Když pak Mirien začala opatrně vkládat kostry dětí a nakonec i samotného Bernarda ke kostře v hrobce, duch spokojeně zavřel oči a lehce pokýval hlavou.
”Děkuji vám,” řekl tiše, smířeně. Jen co to dořekl, zmizel. O dva údery srdce později se u hrobky objevili čtyři postavy. Dospělá žena držící malé dítko v náručí a muž, jednou rukou jí objímajíc kolem ramen, zatímco druhou má položenou na rameni malého chlapce. Všichni čtyři se usmívali.
”Děkuji Mirien, Belhare.” promluví muž s úsměvem ve tváři.
”Děkuji, žes mi vrátila muže a děti,” promluví žena a mile se usměje, ”kámen si ponechej, možná ti přinese štěstí.” Ještě chvilku tam tak stojí, usmívají se a pak pomalu zmizí.
”Děkujeme.”

Eleonor na tvůj výběr přikývne a vstoupí do místnosti. Vejdeš za ní a naskytne se ti pohled na stroze zařízený pokoj, ve kterém je jedna postel, stolek a židle. Když se ohlédneš, spatříš ještě jeden stolek a na něm mísa, v níž je křišťálově čistá voda. V posteli leží nějaký muž, spíše mladík ne o moc starší než ty sám. Oči má zavřené, dech mělký a rychlý a na čele se mu perlí pot. Všimneš si, že pravou ruku má ovázanou a položenou na hrudi, zatímco levou ruku má podél těla.
”Tak se podíváme,” pronese tiše přitáhne si židli a usadí se u chlapce. ”Z té dálky se nic nenaučíš,” podívá se na tebe a pobídne tě, aby jsi přišel blíže. Jakmile tak učiníš, položí chlapci hřbet ruky na čelo a trochu se zamračí.
”Má horečku,” zamumlá spíše pro sebe a opatrně mu pootevře víčka. Chlapec nijak nereaguje.
”Omyj si ruce a sundej mu ten obvaz,” řekne ti a sama se zvedne ze židle, aby si v míse opláchla ruce.

Jakmile tak učiníš i ty, Eleonor ti ukáže na ruku a čeká, než sundáš obvaz. Jde to ztěžka, zvláště, když se dostaneš k části, která je přímo na ruce. ”Pomalu, opatrně,” pronese tiše, když chlapec trochu zasténá. Sundáš i zbytky obvazu a naskytne se ti pohled na ošklivě zarudlé zranění, ze kterého cosi vytéká.
”Toho jsem se bála. Dostala se mu tam infekce, vidíš?” ukáže ti okraje rány, které se zdají, jakoby byli lehce nazelenalé. Když se pak té rány lehce dotkne, začne z ní vytékat jakási tekutina. ”Hnisá to,” povzdechne si. ”Infekce je rizikem u každé bodné, řezné a tržné rány. Vždy zranění musíš pořádně vyčistit a hned obvázat. Díky tomu se tam infekce nedostane. Tady už bohužel je, ale ještě není pozdě, vidíš?” vysvětlí a ukáže na hnis, který vytéká z rány. ”Dokud je čirý, dá se s tím ještě něco dělat. Takže, teď budu potřebovat, aby jsi vzal tu mísu s vodou a očistil mu ránu,” ukáže ti na mísu a začne něco hledat v brašně.

Skupina se dá do pohybu. Ty s Avou jedete zhruba ve středu, ale netrvá dlouho a Ava se protlačí dopředu, hned vedle Jugrina. Všichni mlčí, sleduji okolí a dávají pozor, aby se moc nevzdálili od ostatních.

”Co si myslíš o Torrakovi?” zeptá se tě po chvilce Ava, zatímco stále sleduje stopy, které za sebou zanechala Simena s Torrakem.
”Myslím, že bude dobrej,” odpoví Jugrin, za což ho Ava spraží pohledem. Ten se jen zasměje a pobídne svého koně, aby vás předjel.