Probouzení jiskry

Razih, Aserai
30. května 1084, ráno

Vydám se za svou mistryní do skromného pokoje. Rozhlédnu se po něm. V lazaretu takového typu jsem předtím nikdy nebyl, proto mě překvapí velmi strohý interiér. S mým předchozím mistrem jsme chodívali za pacienty spíše do domácích podmínek. Tedy za předpokladu, že mě vzal s sebou. Copak asi dělá teď? A jak se daří Nodemu... zatoulám se v myšlenkách k domovu, že namě musí Eleonor houknout. S uzarděním k ní přijdu a bez řečí udělám co po mě chce.

Jen při umyvání se více opřu o hranu mísy a ta se nebezpečně nakloní. Ve snaze ji nepřevrátit rychle zvednu ruce. Mísa se zhoupne zpět a s ní i voda uvnitř. Ve zpětné vlně vyšplíchne ven a kromě rukou mám teď mokré i šaty v úrovni pasu. Povzdechnu si. To už tu dlouho nebylo

raději se rychle vrátím k lůžku a nijak nekomentuju svoji nešikovnost. Která se znovu projeví tím, že chlapec zasténá a přijde další ponaučení. Jako bys snad tohle nedělal už mnohokrát předtím. Sundat a vyměnit obvaz není tak těžký! Snaž se trochu!
Když je obvaz dole naskytne se mi vskutně nehezký pohled na ránu. ANakrabatím při tom pohledu čelo. Viděl jsem taková zranění už dřív, při špatném ošetření končila špatně. Na Eleonořin výklad opět jen kývnu a dojdu pro vodu.

Snad je to tím místem, myšlenkami na domov nebo špatnou konstelací hvězd na obloze, ale při návratu s mísou zakopnu o nerovnost na podlaze. Jen tak tak všechno vyrovnám, i mísu od pádu uchráním, ne však její obsah. Který se z velké části vylije právě na Eleonor. V témže okamžiku zkoprním a následně zrudnu studem. Taková ostuda! a to jsem si říkal, že tahle smůla mě už opustila, kdyžs e po cestě nic nepřihodilo. ale zdálo se, že "můj talent na nehody" jen vyčkával na nejlepší příležitost se projevit.
"J-já... o-omlouvám se, nechtěl jsem, " vykoktám ze sebe a začnu se shánět po suchém hadříku, kterým bych ji mohl osušit. Ani v nejmenším si nevzpomenu, že se dokáže magií osušit sama.

Nezávazná konverzace

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Pouze zlehka se přidržuju Avy, abych ji příliš nebránila v pohybu a snažím se trochu okoukat, co všechno Ava dělá. Řízení koně mi do teď přijde spíš jako loterie, než něco logického. Ač tedy začínám trochu podezřívat naše koně, že mi to vlastně dělají naschvál, protože je to pro ně ohromná zábava. Povzdechnu si možná trochu víc nahlas nad vlastními myšlenkami. Nejradši bych se Avy zeptala, co vlastně dělám tak špatně, ale to už jsme řešili tolikrát, že to nemá smysl. Pouze zavrtím hlavou a zkusím se soustředit na věci, co mi jdou podstatně lépe. A to je sledování okolí a poslouchání sebevíc nepatrných zvuků.

Otázku ohledně Torraka nechám ze začátku nezodpovězenou, ale má odpověď je rychle nahrazena tou Jugrinovou. Jen se musím pousmát. Líbí se mu. Jde to na něm vidět. Ale vlastně proč by se mu nelíbil. Tu chvíli co jsem mohla Torraka sledovat, tak je z hodně podobného těsta jako Jugrin sám.
„Má touhu se učit. To je vítaná vlastnost v této kumpanii. Navíc, není to žádná tichá šedá myška a to se počítá jako plus snad ještě více.“ Pokrčím rameny a přitáhnu si blíže k tělu teplou kožešinu. „I když… Další trpaslík do party, začínáme tu být s Hrienem v opravdu výrazné menšině.“ Široce se usměju a drobně šťouchnu Avu do zad.
„Máš snad o našem přírůstku nějaké pochybnosti?“ Vrátím se do mírně vážnějšího tónu.

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, večer

Ta puma mně vážně mrzí. Takového společníka by jen tak někdo neměl. Kdo ví, třeba jednou potkám nějakého vlka a s ním budu mít větší štěstí... Den se vleče poměrně pomalu. Na jednu stranu sem rád že se nestane nic špatnýho, na druhou... Možná bychom se s Linou mohly více bavit. A nebo, nevím zda bych ji k tomu přesvědčil, by mohla něco zazpívat, aby nám to rychleji uteklo... Párkrát si všimnu jak Lina podřimuje a štve mně že tem hostinec je tak daleko, už pomalu přestávám cítit nohy a zadek z té celodenní jízdy. Naštěstí Lina po chvíli najde místo kde bychom mohly přenocovat. "Snad ano". Přikývnu a pobídnu koně abychom vyrazily na ten kopeček. Kousek od něj bych slezl z koně a poprosil Linu ať chvilku počká. S rukou na jílci meče to celé obejdu a chci se ujistit že je vše v pořádku a nic tu na nás nečeká... Až pak mávnu na Linu. Koně bychom asi uvázaly u nějakého stromku poblíž, ať je máme na očích a vybereme místo kde budeme spát. To uklidím od bordelu, větvičky, kamínky a tak, a rozložím tam deku kterou mám srolovanou nad sedlovou brašnou. Pak... Pak se porozhlédnu kolem, zda bych našel nějaké kamínky a větvičky, abych pomocí křesadla udělal aspoň malý ohýnek. Kdyby toho v okolí nebylo dost tak nevadí, obejdeme se i bez něj. Těch pár stromků co tu sou kvůli teplu ničit nechci... Tak či onak, nakonec se posadím a dám si něco málo ze zásob. Lina, pokud nebude proti, si může lehnout ke mně, kvůli teplu. Stejně vypadala že každou chvíli usne. To já se chci najíst, chvíli ještě sedět a přemýšlet, o domově, o tom co mně čeká a tak různě.

Vrtkavá paměť

Phasos, Západní Impérium
28. května 1084, večer

Zamyslela jsem se nad celou věcí, co se kolem mě děla. Lajnovala jsem si informace, které jsem vydala svým společníkům a společnosti kolem mě a zároveň... Jsem si přemítala vše, co se mi dělo. Gurdo mě znal jako mladou dívku (byl to relativní pojem, musela jsem se mu snad zdát jako dítko), co se ztratila rodičům, samozřejmě se choval tak jak se choval. A přesto, že jsem možná toužila po troše větším korbelu, nemohla jsem si stěžovat! Hm! Přece jen, stále bylo zadarmo a on nemohl vědět, že alkohol mi úplně cizím nebyl. Uhm.
"Jééé!" vydechla jsem nadšeně a hned se zkušeně napila. Pak jsem se podívala na San San a usmála se na ní hravě. Jako malý rošťák, co mu prošla lumpárna. Tak!

Ovšem, v hospodě mé myšlenky se ztrácely i na dalších místech. Snad jsem si i postupem noci šla i zatancovat, smála jsem se, ale čím dál více jsem myslela na své rodiče a na to, že musím co nejdříve vyřešit svůj problém. Najít nějakého alchymistu, možná učence, kohokoliv... Ohlížela jsem se pak i na Gurda a San San a doufala, že oni najdou své štěstí v nelehkých dobách... A snad poprvé po dlouhé době mě tížila myšlenka na to, že tohle... Také bude muset skončit.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
1. června 1084, ráno

Podle všeho to jsou zvířata.

"Gratuluju Ti Torraku, poznal jsi zvířecí stopy."

Nechal jsem Simenu, aby mi vysvětlila co a jak. Myslím, že příště už srnčí stopy poznám bezpečně. Musím říct, že teda nepoznám srnčí stopy, ale poznal jsem zvířecí stopy, takže kdybych měl hlad, tak stopuju zvířata a teoreticky je i ulovím. Medvěd by to nebyl, takže bych to mohl přežít.

"Pro příště vím, co bych lovil k obědu. Děkuju."

Usměju se na Simenu a pokračuju podle rozkazu dál. Rozhlížel jsem se opravdu pozorně, ale neviděl jsem nic. Možná jsem ještě neměl pořádně vycvičené průzkumnické reflexy a nevěděl jsem po čem se dívat. Simena ano, takže vždycky když zastavila jsem sledoval co sledovala ona a díval se tam kam ona. Abych do příště věděl, ale jestli se mi to do příště povede lépe je otázka. Když uvidíme lidské stopy, tak okamžitě zpozorním a trošku se napnu. To vypadá jako důvod proč tu jsme, protože nechápu proč by někdo jiný se táhnul až sem. Na její slova jenom přikývnu. Nehodlám mluvit a případně nás prozradit. Mráz dokáže dost překvapivě nést zvuk a tak mu nebudeme dávat ještě víc příležitostí nás prozradit. Další přikývnutí a beru Simenina koně za uzdu. Vidím ty dva lapky a rychle odvádím koně. Odvedu je dál po cestě, po které jsme přijeli a uvážu koně trošku bokem. Potom se připlížím zpět za Simenou. Kývnutím hlavy se jen zeptám co teď.

Divoký měsíc

Vesnice Ov, Strugia
1. července 1084, ráno

Udiveně povytáhnu obočí, když mi ukáže pozvánku na zítřejší jarmark. Založím si ruce a vydechnu. "Aha, takže se můžeme ukázat jedině, pokud ulovíme statného jelena a velkého divočáka? Jak velkorysé!" uchechtnu se a zavrtím hlavou. "Já vím, že tvoje rodina tu dělala lovčí po generace a dodávat přímo hradu je dost lukrativní. Ale nemůžou tě brát jako samozřejmost." tohle není žádná nová myšlenka. Už jsem mu to říkala víckrát. "Jestli se tu máme usadit, bude se muset přístup vesnice změnit." řeknu rozhodně, i když vůbec nemám ponětí, jak to provést.

Když mi konečně dočte zbytek, já se vůbec vesele netvářím. To je přesně ten důvod, proč chci odejít. Taková pozornost je nebezpečná. A Howard to ví. Vím, že se to snaží zlehčit, ale na to teď nejsem naladěná.

"Jo, jdeme." řeknu trochu otráveně, protože jsem unavená a už jsem se viděla v posteli v Howardově objetí. Teď to musí počkat. Nijak nespěchám. Ještě se opláchnu, učešu a vezmu si čisté věci. Tyhle jsou už na vyprání. Pak si vezmu luk, zkontroluji šípy a lovecký nůž u pasu.

Vyjdeme na pěšinu vedoucí k lesu a už mám o něco lepší náladu. "Ale aby bylo jasné. Jestli půjdeme na ten jarmark, tak se budu tolik naparovat a dávat na odiv, jak jsi úžasný, že každá žena a dívka bude litovat ty promarněné roky, kdy tě mohly klofnout a já mezitím rostla do krásy." začnu houpat boky a nést se způsobem, jakým jsem si představovala, že to dělají vznešené elfky a zamrkám na Howarda. Nakonec to nevydržím a rozesměju se. " Promiň, ale na to, jak jsi na mě půl dne zíral a zakopával, než jsem tě přinutila mi dát pusu...se nedá zapomenout." usměju se.

Potom ho dloubnu mezi žebra. "První, kdo skolí divočáka, dostane masáž zad!" ušklíbnu se a rozběhnu se vpřed.

Konečně hotovo

Charas, Vlandia
28. května 1084,
pozdní odpoledne

S úsměvem na tváři se otočím a zamířím si to k bance. "Dobrý den, pánové". Pozdravím mile trpaslíky hlídající venku a v klidu si to mašíruju dovnitř. Vyřídím formality s náramkem a hurá k recepci, kde pozdravím a řeknu že bych si ráda něco vybrala. Nechám se dovést na pokladnu a tam vše zopakuji.. Tohle se mi líbí. Né to jak se musí vše vyřizovat, ale jak se někdo za kasou domnívá že sem chudák, pak se dozví kdo jsem ve skutečnosti když si to ověří a div přede mnou nepadají na kolena. Né že bych byla nějaká princezna, ale občas je hezké se tak cítit.

Poslední podpis a konečně si vezmu váček i směnku. "Děkuji.. Hezký zbytek dne přeji". Usměji se na pokladní a s elfkou se vrátím do haly, kde mi sundají náramek. Rozloučím se, poděkuji a konečně vyjdu ven z banky, kde se z hluboka nadechnu a pohlédnu na slunce, které se pomalu ale jistě blíží k obzoru. Jak se asi dařilo Jolce? Pousměji se, když v tom slyším jak zvon odbyje pátou hodinu. Snad tedy bude mít hotovo.

Opět se usměji a začnu si to hopsat směrem k Mateášovi. "Hezký podvečer". Pozdravím když vejdu dovnitř a přijdu k pultu. Mateáš opravdu neztrácí čas. Pousměji se a fascinovaně sleduji jak mi ukazuje zbroj a snažím se si vše zapamatovat. Docela se i těším až ji budu mít na sobě.


Podám mu pak směnku a lehce mě zaskočí když vidím že je nějak nespokojený. Říkám si zda si to nerozmyslel a nebude chtít ještě nějaké peníze, ale k mému překvapení je to přesně naopak. "Ne, to ne.. To ooravdu nemohu Mateáši!" Protestuji když vidím ty mince. Nikam to ale nevede a tak si lehce povzdychnu a s úsměvem a lehkým zavrtěním hlavy přidám mince do váčku. Že mi zbroj nechá donést nevadí, aspoň ji teď s sebou nebudu muset tahat. Ještě se zeptám kde sehnat zbylé věci které potřebuji a při loučení Mateáše obejmu, s tím, že mu za vše moc děkuji a že mu do života přeji jen to nejlepší.

Pak už jdu do obchodu o kterém mi řekl. No.. Dobře že už nic koženého nepotřebuji. Pousměji se. Možná že by to obyčejnému člověku stačilo, ale vzhledem k tomu kam já popluju.. Koupím si těch deset obvazů a potřeby na psaní. Cena mně nijak netrápí, obzvláště když vím proč si to pořizuji. Zaplatím mincemi které mi dal Mateáš, vše si složím do brašny, rozloučím se a vyjdu ven. "Konečně". Špitnu s úlevou. Dnes to byl nabitý den, ale konečně mám vše co sem potřebovala.


Venku je cítit nádherná, skoro až omamná vůně a já vím odkud jde. Usměji se a natěšena vyrazím směrem k hostinci.. Tedy, vyrazila bych, když bych neslyšela jakési zaštěbetání. Co to..? Zvědavost mi nedá a vydám se vedle do uličky, odkud jde ten zvuk. A tam to je.. V úzké uličce, mezi dvěma domky které jsou jen kousek od sebe, si všimnu něčeho co leží na zemi. Přijdu blíže a oči se mi zalesknou když vidím že je to malý ptáček. Vrána? Né, ta má jiné rysy.. Havran? Ne, to taky ne.. Havran! Je to malý havran, chudáček, naříká, zřejmě má něco s křídlem. "Ty chudinko malá.." Špitnu tiše a přijdu blíže. Havran si mně všimne a chce odcupitat pryč, ale moc mu to nejde. "Neboj se drobečku, já ti neublížím". Kleknu si k němu a natáhnu ruku abych ho pohladila, ale havran mně klovne! "Auu!" Tiše syknu a usměji se. Jen se brání, nemohu na něj být naštvaná. "Nemusíš se bát já ti pomůžu".

Pronesu a natáhnu k němu ruce. Znovu mně klovne, ale snažím se to nevnímat. Vezmu toho drobečka do rukou, trochu se zmítá, ale když ho přidržím na hrudi pod pláštěm aby mu nebyla zima, tak se za chvilku sklidní. "Neboj se drobečku, já ti pomůžu". Zopakuji.

Narovnám se, otočím a jdu rovnou do hostince.. Cítím tu vůní pečeného selátka a uvnitř si všimmu že se pomalu schází lidé, ale to mně teď nezajímá. Rozejdu se hned ke schodům, u nich se však otočím a rozhlédnu se. Pohledem zastavím na Jolce. Už už mi málem z pusy vypadlo slovo Lásko, jen na poslední chvilku sem se vzpamatovala. "Joly, musím si uklidit věci a.." Pohled mi sklouzne pod plášť, kde držím ptáčka. "O něco se postarat a ukázat ti to.. Půjdeš se mnou?" Zeptám se, na odpověď však nečekám a vydám se do našeho pokoje. Dveře nechám otevřené, kdyby šla Jolka za mnou.. Položím ptáčka na postel. Něžně jej pohladím a začnu důkladněji prohlížet, abych zjistila co přesně mu je a mohla ho začít aspoň nějak ošetřovat.