Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Hurá za zábavou Sibir, Strugia Většinu času jsem vcelku milá, starostlivá a usměvavá elfka, ač temné pleti, ale… Sem tam je potřeba i ostatním ukázat, že umím být i zlá, pokud si to situace vyžaduje. Hodím po Hrienovi pronikavý a zamračený pohled. Vytáhnu tázavě obočí. „Můžeš se osobně ujmout mého tréninku.“ Procedím skrz zuby, že to zní spíš jako syčení než normální řeč. „Uvidíme, kdo z nás dvou to vydrží déle!“ Drobně pozvednu koutek úst do úsměvu. Ale pak už to nechám být. Moji jízdní neschopnost tu omílají pořád a pořád dokola. A že už se na mě vystřídalo učitelů. Vděčně přijmu pomoc Avy a konečně pohodlně sedím v sedle společně s ní. Pohladím koně po boku. On za to chudák přeci nemůže. Pak už jen dotykem zkontroluju meč na zádech. Všechno v pořádku. Rozhlédnu se. Vidím, jak všichni dokončují poslední kontroly a nasedají na koně. Fajn. Můžeme vyrazit. Konečně zase trocha adrenalinu. Už mi to začínalo chybět. Časem vám prostě začne chybět ten zvýšený tep, zostřené smysly a meč v ruce. Zvlášť pokud to do vás vštěpovali od dětství. Díky tomu, že koně řídí Ava a já se vlastně jen vezu, tak se mohu více rozhlížet kolem, sledovat okolí a dávat pozor. | ||
| |||
 | Probouzení jiskry Razih, Aserai Po celou cestu městem nevycházím z údivu. Tolik krásy! Nic podobného jsem si doposavad ani nemyslel, že kdy uvidím. Ačkoliv to jsem si říkal už od průchodu první branou a od té doby se tento pocit ještě nestihl vytratit. "Je to taková nádhera. Jaktěživ jsem něco podivného neviděl." dám své mistryni zapravdu. Následuji ji loudavým krokem a přes obdiv města kolem sebe nemám čas všímat si jejího prapodivného chování a přešlapování. Nicméně nás oba po chvíli zavede přesně ke dveřím lazaretu. Vzhlédnu ke štítu a kývnu na srozuměnou. Tentokrát si přichvátnu, aby na mě Eleonora nemusela čekat. Uvnitř nás přivítá mladá žena. Usměju se na oplátku a též pozdravím. "Dobrý den,"Více raději nemluvím a nechávám hovor na Eleonoře. Na sestře je vidět jistá nedůvěra, kterou více či méně směřuje na mě. Nemám jí to za zlé, ačkoliv její upřený pohled mi není příjemný. Naneštěstí pomoc se neodmítá a jak je vidět, mají zde práce až nad hlavu. Trochu mě zarazí, když přijde na odměnu, ve které figuruji i já. Ale pravdou bylo, že pokud jsem chtěl dosáhnout svého cíle, bylo třeba cvičit. A toto bylo perfektní místo. Tentokrát společně následujeme sestru. Snažím se tu moc nerozhlížet, ale můj pohled láká snad úplně všechno. Ať už chybějící dveře, což sestra vysvětlí záhy, nebo samotné řádové sestry a jejich oděvy. Z domova jsem byl zvyklý na svého léčitele. Tohle všechno bylo pro mě novinkou. Stejně jako fakt, že nás tu nechala a šla si po svých. A ještě ke všemu to byla Eleonor, kdo hodil veškeré rozhodování na mě. Chvíli jsem šokovaně stála a nezmohl se na slovo. Předně proto, že doma ani v našem městě nikoho můj názor příliš nezajímal. A pokud ano, neměl příliš velkou váhu při rozhodování. "Eeeh..." Vykoktal jsem u sebe. "Není to jedno? Třeba... třeba tyhle," ukázal jsem na ty nejbližší, aniž bych ke svému rozhodnutí měl nějaký důvod. Byly prostě nejblíž. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Myslel jsem, že to Fin vyžere celé sám, ale podle všeho tu bylo další nepsané pravidlo. Každý si uklidí po sobě a když vidí něco dalšího tak to udělá. Ono to dotyčnému moc času nezabere a tomu co má uklízet to pomůže. Takže i když udělá dost práce, tak je to furt v rámci mezí. Sbalený jsem poměrně rychle, ale Simena je stejně rychlejší což mě trošku štve. "Je na cestách rozhodně dýl jak ty Torraku. Tak sakra polkni ego a koukej dělat. Příště můžeš být rychlejší, když nebudeš fňukat." Vrčím sám na sebe a dojíždím Simenu. Ta zavelí a tak se skupině vzdálíme jak se na správné zvědy sluší a patří. Beru to tak, že jsem byl právě přiřazen ke zvědům, abych se něco naučil. Takže hodlám mít hlavu otevřenou a doufám, že pochytím samé dobré věci. Dost nerad bych pochytil třeba šipku do oka. Simena je dobrý učitel, takže jí nechám sledovat cestu a sám sleduji okolí, ale vnímám na co ukazuje a co by mi mohla říct k tomu co děláme. Rád bych řekl, že mi to celkem jde, ale to bych nebyl upřímný ani k sobě ani k ostatním. Jsem v tom nový a vím to. "To co mě naučil otec. On mi říkal tupá palice, ale něco jsem si přeci jen zapamatoval snad." Dojedu koněm blíž, abych si mohl stopy prohlédnout. Pokud je budu špatně vidět, tak seskočím z koně a podívám se pěkně zblízka. Chci se podívat odkud kam stopy směřují, kolik těch stop je. Budu hledat dvojice stop, které si odpovídají a zkusím odhadnout co je to za stopy. Lidské, trpasličí nebo čí. | ||
| |||
 | Společné úsilí Rhesoský hrad, Severní Impérium Následoval jsem tiše Mirien do útrob hradu. Ostražitě jsem se rozhlížel a můj pohled spočinul až na onom duchovi. Bylo to zvláštní, někoho takového vidět. Neobvyklé. "Dělám to po Mirien." Odvětil jsem přátelsky, ale vážně. Neříkám, že bych duchovi jeho osud přál, ale stejně jsem byl obezřetný. Byl to někdo cizí a Rahleb byl docela ostražitý, mrazilo mě z toho v zátylku. Zamířil jsem za Miri do katakomb. "No snad se to nezvrtne." Objala nás tma, volnou rukou jsem vykouzlil lusknutím na konečku prstů světýlko, kterým jsem nám posvítil na cestě dolů. Útroby katakomb nebyly nijak přívětivé. Neměl jsem rád podzemí. Elfové patřili do lesů ne pod zem, ale že zrovna já mám se svou minulostí, co říkat, ale tyhle lidské krypty byly stejně.....takové divné. "Dobře otevřu to." Oznámil jsem a položil šetrně kosti na zem a přistoupil k hrobce. Zadíval jsem se na ní. Opatrně prozkoumal její kamenné víko a ujistil se, že nevypadá, nebezpečně, že by tam drželo něco příšerného a až pak jsem kývl na Miri, aby si odstoupila a pomalu jsem začal víko silou paží odsouvat. "Trochu ti pomůůůžu." Zavrčel mi v hlavě Belhar, na okamžik jsem cítil, jak převzal vládu a ruce se mi zpevnily. Mezi zuby mi uniklo zavrčení, když jsem kámen zkoušek odsunout tak, aby byl hrob z půlky odkrytý a mohli jsme tam kosti vložit. Byl jsem však....Rahleb byl ostražitý před možným nebezpečím zevnitř. | ||
| |||
 | Odvoz Charas, Vlandia Až takhle z blízka si všímám jak je kapitán.. obrovitý. V žádném případě bych s ním nechtěla mít nějaký konflikt. Vím že se říká že seveřané jsou velcí, ale tohle? Mám pocit že normální kůň by vedle kapitána vyoadal jako poník. Hledím na kapitána a pozorně poslouchám. Když domluví, tak s úsměvem přikývnu. "Do Revylu to tedy bude stačit.. Rozumím, budu tady!" Usměji se, lehce ukloním a otočím se abych odhopsala do banky. Chci si vyzvednout, nebo spíše dát na směnku 1300 denárů, to co dlužím Mateášovi a pak ještě 130 denárů v hotovosti, v mincích různé hodnoty.. Pak už bych se chtěla vrátit do hostince za Jolkou, ale poslední věc, kterou chci vyřídit cestou, jsou ty potřeby na psaní a obvazy! Už bych to ráda měla za sebou, ať se mohu soustředit na jiné věci. | ||
| |||
 | ČEST MUŽE, ČEST RODU Trochu se mi uleví když se Lina vrací i s Tarou. Dojdu k nim a svou klisnu pohladim, přičemž kouknu na Linu. "Uvidíš". Lehce mi cuknou koutky úst a s provazem v ruce se vracím k pumě. Začnu ji svazovat a aniž bych se otáčel jen přikývnu. Je to bláhová šance ale sakra... Ta puma je v ideálním věku, kdy by to ještě mohlo jít. Je krásná, byl by to skvělý společník. Sice ne vlk, ale to nevadí... Posadím se o nějaké tři metry dál a čekám... Chvíli to trvá ale nakonec se puma probere a zdá se, že není šťastná. Kdo by také v takové situaci byl? Zvednu se a udělam půlkrok blíž. "Ahoj... Hodná kočička. Já tě pustím ale nesmíš mě sníst, jo?" Snažím se na ni mluvit a uklidnit ji ale nedaří se. Ani se nenaději, puma se dostane z provazů a hned je pryč. Trochu nechápavě koukam směrem kterým puma utekla Co se to právě sakra stalo? "Sakra práce..." Povzdychnu si, seberu lano a tak nějak bez nálady se vrátím k Lině. Uklidím lano, vyhoupnu se do sedla a jedeme dál. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Obchodní nabídka Charas, Vlandia
| ||
| |||
| Čest muže, čest rodu Ormanfard, Vlandia
Prosím hoď si K%. | ||