Divoký měsíc

Mateáš ti jen přikývne a s nadšeným výrazem zmizí v zadní části prodejny, ještě než stihneš odejít. Když vyjdeš z obchodu a podíváš se doleva, spatříš obrovskou honosnou budovu, u jejíž vchodu stojí na stráži dva trpaslíci v plné zbroji. Skoro až si říkáš, jak jsi ji mohla při prvním průchodu náměstím přehlédnout. Ihned ti dojde, že je to banka. Ovšem ty se nejdříve rozhodneš zjistit si odvoz a zamíříš do přístavu.

V přístavu je stále živo, všude chodí lidé, přenáší bedny sem a tam. Křik občas i nadávky jsou slyšet téměř všude. Zamíříš až k molům, kde kotví hned několik lodí (Abdulova loď tam už není, ale stále je ještě na dohled). U každé lodi se někdo pohybuje. Kdybys na to vše koukala zvrchu, nejspíše bys nepoznala rozdíl mezi přístavem a mraveništěm. Ač je tu lodí a lidí dost, nevidíš nic, co by vypadalo jako loď ze severu. Chvilku procházíš kolem mola, nasloucháš hovorům, občas i zachytíš kdo kam pluje. Nikdo však nemíří tam, kam bys potřebovala.

Už se chystáš, že své hledání vzdáš, když zahlédneš připlouvat další loď. Netrvá dlouho a přirazí k molu. Z lodi vyskočí dva muži (lidé) a každý z nich na jednom konci lodi, začnou přivazovat lana k molu. Jakmile je loď uvázaná, spustí na molo lávku a po ní začne chodit směska lidí a nordů, nosící bedny. Pak se i objeví vysoký starší muž, který začne korigovat ostatní.
”Šup šup, jedeme. Do večera musíme mít naloženo. Zítra ráno se vracíme,” popohání své muže.

Howard před tebou stojí a tváří se jako hromádka neštěstí. Tedy, ne až tak moc, evidentně čekal, že s něčím takovým přijdeš, jen doufal, že to nebude tak brzy. ”Vždyť se nic nestalo,” zkusí tě uklidnit. Zvedne ruce, aby tě objal, ale ty se hned otočíš a tak nevidíš, jak je opět svěsí podél těla a smutně skloní hlavu. Pak udělá pár kroků blíže k tobě a zezadu tě obejme, načež svou tvář schová do tvých vlasů.

”Je jedno co mi uděláš,” pronese potichu, ”vždycky budu po tvém boku.” Jeho objetí trochu zesílí, pak povolí, trochu poodstoupí, aby si tě mohl otočit k sobě a podívat se ti do očí. Palcem opatrně setře slzu, kterou máš v koutku oka a smutně se na tebe usměje. ”Opravdu chceš jít?” zeptá se tě tichým, klidným hlasem.

Puma prolétne kolem tebe, lehce se o tebe otře a dopadne na zem, až se zapráší. Udělá pár kroků, pohled žlutých očí stále upřený na tebe. Nějakou chvilku kolem tebe krouží, skoro jakoby se zdálo, že hledá nějaké slabé místo. Jenže ty jsi připravený a když na tebe skočí znovu, blbě odhadne doskok a ty dostaneš šanci ji omráčit.

Pro omráčení musíš hodit více jak 18%. Hodíš-li méně, narazí do tebe a vykolejí z postoje.

”Buď pozdraven a přijmi můj dík za tvou pomoc,” stařeček se společensky ukloní Belharovi, když mu Mirien řekne, že jí pomohl s vykopáním kostí.
”Vedle mé ženy, pojďte za mnou, prosím,” zvedne se z lavičky a zamíří do vnitřního nádvoří. Tam projde kolem hostince, ve kterém Mirien přespávala až do zadní části, kde se nachází budova, jež vzhledem připomíná kapli.
”To je kaple zasvěcená Iserii. Lilien si vždy přála, abychom nás pohřbili tam. To jediné přání jsem byl schopen jí splnit,” vysvětlí dvojici a pak projde dveřmi, jakoby tam nebyly.

Dveře kaple, stejně jako většina dveří na hradě, jsou zpráchnivělé, ale stále dost pevné na to, aby drželi. Ovšem panty jsou již vcelku zarezlé a dá tak hodně práce je otevřít. Jakmile se tak stane, mohou Mirien i Belhar spatřit staříka, jak stojí u schodiště vedoucího do katakomb pod kaplí.
”Moc tu toho už nezbylo,” pronese tiše, smutně, když se rozhlédne. Vnitřek kaple je prázdný, jen tu a tam se válí nějaká prkna nebo hromádky sutě.
”Opatrně prosím, schody jsou příkré,” varuje dvojici a sám po nich sejde.

Katakomby, či spíše jen velká hrobka pod kaplí, jsou temné, což Belharovi moc nevadí, ovšem Mirien téměř nic nevidí. Stačí však jednoduché kouzlo a místnost se zaplaví měkkým světlem, načež odhalí několik hrobů. Bernard stojí před jedním z nich, ruku na něm položenou a ve tváři smutný úsměv.
”Tady leží má vyvolená. Prosím, položte kosti dovnitř,” požádá vás. Hrobka je samozřejmě zavřená.

”Pracuj chytře, ne těžce.” Simena mrkne na Torraka, zatímco sleduje ospalce, jak se vyhrabujou ze stanu.
”Pravda děvče, pravda,” zasměje se Hrien a opatrně si nalije čaj. Pak vezme jednu placku a se spokojeným úsměvem se do ní pustí.
”Guláš? Pečínka?” ozve se dvojhlas dvojčat ze stanu a jen o chvilku později se objeví i jejich majitelé. Ve stanu tak zůstává už jen Fin. ”Zase tohle?” ofrní nos jeden z bratrů, ale i tak přijde k ohništi, nalije si čaj a s vyplazeným jazykem na Stellu si jednu z placek vezme.
”Té se na to ptát je stejné jako ptát se ryby jestli umí plavat,” zabručí Jugrin, když se Torrak zeptá Avy jestli jí není zima. Ta se na jeho otázku jen zasměje a vyhrabe se ze sněhu. Chvilku jí trvá, než se oklepe a přidá se ke zbytku u ohniště.
”A, Fin uklízí,” promne si trpaslice ruce a Simena loupne po Torrakovy významným pohledem.
”Tak tak,” přitaká s plnými ústy Jugrin.

Fin nakonec opravdu vyleze jako poslední a jen zahlédne, že už všichni sedí u ohně, nepěkně zakleje. Pak si přisedne k ostatním a pustí se do snídaně.
”Kdy mi konečně řekneš, co tam dáváš za koření?” podívá se na Stellu, když polkne první sousto.
”Už je to tu zase,” povzdechne si Ava, dojí poslední sousto, opráší si ruce a zvedne se od ohně. Stejně tak udělají i oba nordové a dvojčata.
”Že tě to baví. Stejně dostaneš stejnou odpověď jako vždycky. A vůbec, na to teď není čas. Čeká nás ještě kus cesty, s vozy tam ale nedojedeme,” vloží se do toho Jugrin a debatu o tajné přísadě Stellina jídla utne ještě v jejím počátku.
”Dál budeme pokračovat koňmo. Rozložení jako vždy. Takže až zbalíte stan, vybavte se, vemte si zásoby a vyrazíme,” rozhodne Jugrin. Rozložení jako vždy znamená jediné. Odstrojit koně od vozů, dát jim sedla a rozdělit si je. Hrien jede na jednom, Stella a Ava na druhém, na třetím sourozenci a čtvrtém Fin.
”Torraku, pojedeš vpředu se Simenou jako průzkum. Uvidíme, jak si na té pozici povedeš,” dodá ještě Jugrin. Simena při těch slovech koukne na Torraka a kývne, aby ji následoval.

Jan na tebe kouká vykuleně, jako bys mu řekla, že právě vyhrál taneček s princeznou.
”Počkej, on ti tvrdil, že je tvoje máma nemocná? A ty mu věříš?” nechápavě se na tebe podívá. Když začneš slzet, chytne tě za ramena a přinutí, aby ses na něj podívala. ”Nalio, uklidni se. Co když ti jen kecá? Vždyť toho chlapa ani neznáš. Hlavně prosím tě nevyšiluj,” snaží se tě uklidnit.

”Hm… víš kde bydlí mistr Koll?” zeptá se tě, zatímco ti hledí do očí. Mistr Koll je charaský čaroděj, který sídlí na náměstí, nedaleko banky. Je to starší chlapík, občas trochu podivín, ale v magii se vyzná a vždy je ochotný pomoci. Sice ne zadarmo, ale vždy udělá, co se po něm chce.
”Mistr Koll má havrany. Poštovní havrany. Napiš zprávu, zajdi za ním a řekni mu, kam je má poslat,” oparně tě pustí, zatímco ti stále upřeně hledí do očí.
”Hlavně v klidu, ano? Navíc, kdyby se něco stalo tvé matce, otec by ti napsal, nemyslíš? Vždyť babka kořenářka má taky havrana,” dodá ještě.

Sibir, Strugia
1. června 1084, brzké ráno

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
1. června 1084, brzké ráno