| |||
Odjezd! Sibir, Strugia Když uslyším jakékoliv ofrňování, tak zahradím ohniště a významně se podívám po dotyčném, co si stěžoval. „Nechceš? Nech být. Zbyde víc pro ostatní…“ Chvíli se s ním s úsměvem přetahuju o pozici u ohniště, tak aby nedosáhl ani na čaj ani na jídlo, dávám si obzvlášť pozor, aby mě nezvládl jakkoliv oběhnout, ale pak už jen se zasmáním ustoupím. „Dobrou chuť.“ Pohodlně si sednu k ohni a sama si vezmu příděl jídla. Jelikož jsem již nějakou dobu vzhůru, tak se do placky hladově pustím. Už už se nadechuju, abych Finovi odpověděla. Ale to zarazí nejen Ava, ale i Jugrin. Jako by mi viděli do hlavy. S pokrčením ramen se na Fina jen usměju. „Ale můžu ti navrhnout hru. Každé ráno se mě můžeš zeptat na jednu věc, koření, bylinku, cokoliv, a já ti řeknu, jestli v tom je nebo není.“ Poklepu na placku. Jakmile ve mně zmizí poslední sousto, tak vstanu a začnu uklízet a chystat věci na odjezd. Vidím, jak ostatní již naučeným způsobem rozebírají zásoby jídla, vody a dalších věcí, které mám na starost já. Mávnu na Torraka, aby přišel za mnou. „Drž se Simeny, poslouchej ji. A buďte opatrní.“ Tak aby viděl, jaké věci balím, mu připravím zásoby. Sušené maso a zelenina. Čerstvá voda. A další skladné věci, které dodají energii i v takovéhle zatracené zimě. Podám mu to. „Prosím. Příště to už zvládneš i beze mě.“ Všechno sbaleno, všechno uklizeno, připraveno k odjezdu. Veškerou mou výzbroj mám již také nachystanou, oblečenou a připravenou k okamžitému použití. Meč si nechávám na zádech. Teď už jen ta nejhorší věc. Kůň. Nechápu, že ani za tu dobu, co mě za to tady peskují a snaží se mě, jakýmkoliv způsobem naučit práci s koněm, tak to pořád jak si u mě nezabralo. Opatrně dojdu ke koni, u kterého již stojí Ava. Poplácám ho po boku. „Tak co si provedeme tentokrát, fešáku.“ Zabrblám potichu směrem ke koni. „Připadám si jako blbec.“ Ulevím si, asi tak jako vždycky, když se mám vyškrábat na koně. Rozhlédnu se. Všichni jsou zaměstnaní prací. Dobře, tentokrát se do toho sedla musím dostat sama. Hlavně ať mě u toho nikdo nevidí. „Hodný kůň. Ano? Seženu ti pak za to jablko? Nebo cukr? To zní dobře ne?“ Vytáhnu se na koně. Na několik okamžiků zůstanu viset zašprajclá v krkolomné pozici. Konečně dokážu přehodit jak zadek, tak i nohu, abych dosedla na tom správném místě. Vítězoslavně se usměju. „A řízení ti ráda přenechám.“ Uculím se na Avu. |
| |||
Razih, Aserai Kráčím za Eleonor a snažím se kolem sebe rozhlížet co možná nejméně. Ne snad, že by tu nebylo moc k vidění, ba naopak. Je toho až přespříliž a já se zase nechci někde zapomenout. Naštěští náš směr je zatím jen rovně, takže i když se někde trochu opozdím, stačí jen popoběhnout a svou mistryni hned odženu. Zastavíme se až u impozantní stavby kašny a nádrží. Neodpustím si obdivný výdech. "Páni, to je nádhera. Tolik vody na jednom místě. A ještě pitné." to je něco, co bych si doma nedokázal ani vysnít. Na pobídku pokračuji až na vrchoelk mostu. Nevycházím z údivu. "Mého přítele?" na okamžik nehcápu, o kom to mluví. Všichni moji přítelé neopustili rodné město dále než několik stovek metrů od něj. "Ah! Mysta?" konečně se dovtípím, když mi malý salamadřík sedí na rameni. "Tady ses narodil?" čert ví, proč jsem se zeptal. Jakoby mi snad dokázal dát odpověď. Odpověď samozřejmě nedostanu. Místo toho se vydáme najít lazaret a snad i nějakou práci pro nás. |
| |||
|
| |||
Obchodní nabídka Charas, Vlandia
|
| |||
Divoký měsíc Vesnice Ov, Strugia
|
| |||
Čest muže, čest rodu Ormanfard, Vlandia
Pro omráčení musíš hodit více jak 18%. Hodíš-li méně, narazí do tebe a vykolejí z postoje. |
| |||
Společné úsilí Rhesoský hrad, Severní Impérium
|
| |||
Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia
|
| |||
U Veselého kejklíře Charas, Vlandia
|
| |||
U VESELÉHO KEJKLÍŘE Charas, Vlandia Podívám se Janovi do očí. Vždyť on mé rodiče zná. Známe se už dlouhá léta a tak on je ten, komu se můžu svěřit. Vím, že jsem taky vypočítává a udělala jsem některé věci které by se dělat neměly, ale... "Mluvila jsem teď s jedním mužem, co šel ze Swenrynu. On tu cestu šel víc než měsíc. Měsíc a půl možná? Táhl se jak sopel na holi." Kroutím hlavou ze strany na stranu. "On mi řekl že pár dní bydlel u mých rodičů, protože máma byla nemocná a táta tak potřeboval pomoc. Ale během několika dní se její stav tak zhoršil že se sama nemohla ani najíst." V očích se mi objeví slzy. "A on se šourá víc než měsíc!" "Co mám Jane dělat?" Tázavě se na svého přítele podívám. "Jsou jen dvě možnosti jak to za tu dobu skončilo. A vím která je pravděpodobnější." Zhluboka se nadechnu a sklopím zrak. "Nevíš o nějakým způsobu jak doručit domů zprávu co nejrychleji? Zvládl by to nějaký poštovní pták? Byl by zpátky za chvíli i s odpovědí a podle toho bych se zařídila." Mluvím a přitom nevnímám, že mám úplně mokré tváře. |
doba vygenerování stránky: 0.16973805427551 sekund