ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, odpoledne

Souhlasně přikývnu. V táboru by Lina zůstat mohla. I to bude riskantní, stát se může cokoliv, ale rozhodně bych se strachoval o něco méně. Jak tak jedeme, užívám si že opět sedím v koňském sedle a mohu se pořádně projet. I Tara určitě ráda protáhne nohy. Projíždíme průsmykem a tak nějak to ze mně všechno spadne. Pokud sem byl nervózní nebo nejistý, teď je to pryč. Rozhlížim se kolem a ve tváři mám spokojený výraz. Ano, má rodina na tom byla lépe, ale aspoň něco dobrého z toho všeho vzešlo... U výjezdu z průsmyku se na chvíli zastavíme. Necháme koně se chvíli pást a sami něco pojíme, přičemž se bavím s Linou o tom co dál. Napadlo mě že bychom mohly přenocovat v Etirburgu, ale to může být moc daleko na to abychom tam do večera dojely. No co, přinejhorším zastavíme u nějakého stavení a poprosíme zda bychom mohly přespat. Nějak si poradíme.

Najezeni, napojeni, vyrazíme dál. Rád bych dnes urazil co možná největší vzdálenost... Jedeme nějakou chvíli, když mně najednou Lina na něco upozorní. Okamžitě zpozorním. Pomalu se blížíme a je mi jasné co to je. Nějaký povoz... Že by přepadení? Ruka mi sjede k meči když si všimnu mrtvého zvířete. "Lino, dávej pozor". Pronesu k ní trochu tišeji. Nerad bych padl do lěčky, ale na druhou stranu, nechci mít nikoho v zádech. A nelze popřít že mně zajímá co se tu stalo. "Ššš, hodná holka, nic se neděje". Pohladím Taru a snažím se ji utišit. Sesednu z koně a předám otěže Lině. "Jdu se podívat, buď tady. Kdyby něco, nezapojuj se, dokud by to nebylo nezbytně nutné". Řeknu rozhodně, vytáhnu svůj meč z pochvy a pomalu se začnu blížit k tomu vozu. Možná je to blbost, ale pokud je to léčka, mohl by být někdo uvnitř, takže sem připravený.

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
1. června 1084, brzké ráno

Věděl jsem, že to tak bude, ale stejně jsem vrčel, když mě Bjorn začal budit. Ten pocit, že teď jsi usnul a už Tě budí je hrozný.

"Kdyby ses necpal pro Jugrina mohl jsi spát jako nemluvně Torraku. Teď drž hubu a vstávej!"

Svůj vnitřní hlas jsem měl rád. Vždycky měl pro mě taková milá slova na povzbuzení a zlepšení dne. Hrabu se z deky a závidím Bjornovi, který teda vypadá, že už spí. To co ho žene vpřed je setrvačnost.

"Jo díky."

Šeptnu a vylezu ze stanu. Okamžitě zarazím hlavu mezi ramena, protože ta zima co se do mě zakousne je hnusná a to tak, že hodně. Kývnul jsme k Simeně taky a sledoval její pohyby jak se snaží zahřát. Já jsem zvolil tu metodu teplého kafe. Z kotlíku jsem jsem vylovil ten zbytek a nechal jsem tu teplou tekutinu protékat dovnitř. Vydrží to malou chvíli, ale každá chvíle se počítá.

"Dobře. Snad je nebudeme muset budit dřív."

Nerad jsem špatným prorokem, ale prostě stát se může ledasco. Samozřejmě takhle blízko osady Nordů nehrozí nějaké velké nebezpečí, ale furt jeto venku mimo palisádu. Procházím kolem tábora a mám už svůj vychozený okruh, který občas změním, protože hlídka by neměla chodit po předem určené trase. Když slyším zvuk o plachtovinu, tak se otočím za zvukem, ale to je jenom Stella, která vstala dřív než ostatní. Podle všeho neměla problém se vstáváním a dala se hned do práce.

"Dobré ráno. Nic se nedělo. Ze stanu se ozývalo chrápání a to rušilo celkový dojem krásného rána."

Ušklíbnu se a sleduji jenom co kuchtí. Čaj rozvoněl okolí a já jsem nedočkavě nastavoval hrnek pro teplý nápoj. Něco na zahřátí v téhle zimě bylo opravdu hodně potřeba. Ruce jsem hřál o hrnek, ale zároveň stále hlídal. Pomalu byl čas vzbudit ostatní.

"Jak ses vyspala ty? Dámyje nějaký účinný způsob jak je všechny vzbudit?"

Ptám se zkušenějších než jsem já. Rozhodně mě jeden napadá, ale to bych potom dostal strašně namláceno.

Ranní přípravy

Sibir, Strugia
1. června 1084, brzké ráno

Pomalu vystrčím hlavu zpod kožešinového pláště a rozhlédnu se po stanu. Ticho. Protřu si oči. Valná většina nebo spíše všichni, kdo můžou, tak spí. Ale já cítím, že venku už pomalu začíná slunce nabírat na síle. Svítá.
Opatrně aniž bych kohokoliv vzbudila, tak se vyhoupnu na nohy. Natáhnu se po svém meči. Mlask. Zatuhnu v půlce pohybu. Ššššššššš. Napomenu sama sebe. Počkám, než se Korrin přetočí na druhý bok a začne opětovně spokojeně oddechovat, a pak už několika obratnými a tichými kroky hraničící se skoky vyjdu ze stanu.
Bleskově kolem sebe přehodím plášť a zachumlám se do hřejivé kožešiny. Popruhy od pochvy meče si přetáhnu přes tělo do kříže a pevně stáhnu, aby se meč nijak nekymácel. Mám ráda volné ruce i nohy, což tohle naprosto umožňuje. Vlastně skoro o meči ani nevím.

Jakmile se mé oči střetnou se Simenou, tak jen pokývnu hlavou. Ale teprve až zkrátím vzdálenost mezi námi sotva na metr, tak se nadechnu k pozdravu.
„Dobré ráno…“ Pronesu tiše. „Hlídka byla klidná?“ Očima vyhledám Simenina hlídacího parťáka.
Pronikavým a zvídavým pohledem se zastavím na nováčkovi. Jak on se jen jmenoval. Přeci si nemohu udělat ostudu, že si stále nepamatuji, jak se jmenuje. Bylo to něco na T. Jaká jsou typická trpasličí jména na T. Thorrin? Ne. Torval? Ale blbost. Torrak! Torrak Bronzebeard. Na tváři se mi objeví spokojený úsměv, když si konečně vzpomenu na to správné jméno, což si bohužel mladý trpaslík může vyložit všelijak.
„Připraven na nový den?“ Úsměv doprovodím i otázkou, která v žádném případě není myšlena pouze jako společenská. Pamatuji si jako včera, jaké to je být nový. Však to není ještě tak dlouho, sotva dva roky. Členové kumpanie nejsou v žádném případě zlý, vždy vědí, kdy pomoc a jak poradit, ale rozhodně to nedávají zadarmo. A Jurgin s Avou už vůbec ne.

Na odpověď pouze s úsměvem kývnu a zamířím k ohništi. Není tak složité oheň opět probudit k životu, rozehřátým uhlíkům stačí jen pár vdechů a krátká srdeční masáž a po přiložení třísek oheň s příjemným práskáním opět zaplápolá. Přiložím. Tak a teď kotlík. Do kotlíku naliju přiměřeně vody, tak aby vyšlo na všechny, a počkám, než voda začne bublat varem. V tu chvíli kotlík přemístím na kraj ohniště, aby voda nevřela, ale udržela se teplá. Do vody vhodím hrstku voňavých bylinek, které perfektně kohokoliv nakopnou do nového dne. A navíc teplý čaj v těchto končinách je po ránu spása.
Nabídnu čaj Simeně i Torrakovi. Ať už si vezmou či nikoliv, naberu do kalíšku i sama sobě. Ustrknu teplého čaje a pustím se do přípravy snídaně. Je čas vykouzlit něco výživného, ale přitom lehkého, tak aby pak polovina kumpanie neusla hned po jídle a druhá v průběhu případného boje. Zároveň by jídlo mělo být v takovém formátu, aby bylo dobré teď, ale i za dvě hodiny. Stejně tak aby se dalo jíst i na hřbetu koně. Zní to všechno hrozně složitě a překombinovaně, ale vlastně to není tak náročné.

OBCHOD

Charas, Vlandia
28. května 1084,
odpoledne

Lehce se pobaveně usmívám když vidím Mateášovu reakci. Skoro jako kdyby viděl ducha. Asi za ním takoví lidé nechodí každý den.. Zatím aspoň jdeme dovnitř ať nemluvíme venku a ať si Berrik může vše prohléenout. Já sama se postavím kousek stranou ať nepřekážím a sleduji jak se vyvíjí situace. Pousměji se když si Berrik začne prohlížet tu vystavenou zbroj. Co by asi říkal na tu, na které teď pro mně Mateáš dělal?

Sleduji spokojeně jak si Berrik s Abdulem prohlíží přinesené zboží a šibalsky mrknu naMateáše. Zatím se to vyvíjí dobře. Už jsem pár jednání zažila, samozřejmě hlavně s otcem a jsem velmi spokojená. Co teprve Mateáš, chudák teď musí být úplně na trní!

"Věřím že ano.. Velice vám děkuji, kapitáne". Mile, se zářivým úsměvem Odpovím Abdulovi. Koutkem oka zahlédnu že Berrik vyplňuje směnku. Nevím kolij tam bude, ale věřím že Mateáš bude spokojený.. "Berriku". Otočím se na muže ještě než odejde a obejmu ho. Doufám, že to řekne vše.. Pohlédnu na Abdula a kývnu. "Dobrý vítr, kapitáne". Loučím se a pak když na mně Mateáš promluví, pohlédnu na něj. "Ano?" Mile se usměji. "Můžeme to tedy brát mezi námi, že obchod je uzavřený?"

U VESELÉHO KEJKLÍŘE

Charas, Vlandia
28. května 1084, odpoledne

Kdyby Vibul neodešel sám, nechala bych ho vyhodit. Neřekla jsem mu na jeho chování půl slova. Ano, slib splnil. Vyřídil co měl a odešel. Ale z jeho slov jsem cítila že mu je osud mé rodiny úplně volný.
Stála jsem tam na místě. Koukala do prázdna a má dobrá nálada byla ta tam. Vlastně jsem ani nevěděla co si mám myslet, ale měla jsem na krajíčku. Jasně, pořád je naděje, že všechno dobře dopadne. Ale jak velká? A ten Vipul se táhl sem na jih jak nějakej sopel. Určitě se nikam nehnal. Za tu dobu... Určitě už je o všem rozhodnuto.

Hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou. Jestli vyrazit hned nebo až ráno. Jestli by šla doručit zpráva domů podstatně rychlejším způsobem než bych došla sama. Jestli by Stefan nebo někdo ze známých neměl koně.

Než udělám co dneska musím, tak bude večer a po tmě nikam nedojdu. Vešla jsem zpět do hostince abych našla Marianu. "Potřebuji abys zaběhla na trh. Nakoupit několik vonných svíček a několik obyčejných. Taky nějaké květiny. Anna to tady chvilku zvládne. A neptej se." Na tváři se snažím mít úsměv, ale jde mi to jen velmi těžce.

Zatímco se dívám kde je Jan, otevřu jednu láhev pálenky abych si sama nalila a ihned vypila jeden kalíšek. Hned na to druhý. "Jane? Potřebuji s tebou na chvilku mluvit. O samotě."

OBCHOD

Charas, Vlandia
28. května 1084,
odpoledne

Nedělalo by mi problém za Abdulem zajít sama, ale nemám nic proti tomu když Berrik pošle toho chlapce. "Výborně, to zní dobře". Přikývnu Berrikovi a společně čekáme. Když se pak Abdul dostaví, mile se na něj usměji a udělám lehké pukrle. Nechám Berrika aby to vysvětlil a přikývnu. "Omlouvám se kapitáne, nebude to trvat dlouho". Zářivě se na něj usměji a jsem připravena následovat Berrika.

Jak tak jdeme, zdá se, že je zde poměrně známý. Ani nevím kolikrát jej někdo zdravil nebo s ním chtěli lidé mluvit. Já se vždy jen mile usměji a nechávám to na něm.

Netrvá dlouho než dorazíme na místo. Zaklepu na dveře, dost hlasitě aby mě Mateáš slyšel a čekáme. Jakmile otevře muž dveře, je mi jasné že ho nejspíše ruším od práce na mých věcech. No co.. Pohlédnu na Berrika, pak na Mateáše a mile se usměji. "Zdravím Mateáši.. Omlouvám se že vás ruším od práce. Ale byla jsem tady za Berrikem a rovnou mu řekla o tom potencionálním obchodu.. Tady kapitán.." Kývnu na Abdula. "Pluje do Qasiru, tak nás napadlo, že by rovnou otci mohl ukázat něco z vaší práce..

Měl by jste nějaké tři, čtyři, PĚKNÉ kousky které by jste mu mohl poslat? Na ukázku?" Pronesu s úsměvem. Mluvím mile a klidně, ale slovo "pěkné" sem úmyslně zdůraznila.