ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, ráno

Charas, Vlandia
28. května 1084,
odpoledne

”Tvůj tatík je v pořádku, jen strhanej. Stará se o ní, radost pohledět, ale s paňmámou to nevypadá. Léčitel jestli byl nevím, možná po tom, co jsem odešel, takže netuším, co s ní je. Celý dny jen polehávala, občas zakašlala, ani sílu najíst se neměla,” zavzpomíná. ”Nijak moc. Tvůj tatík mi nabídl nocleh na pár dní, za pomoc. Tak jsem pomohl, kde jsem mohl, hlavně kolem domu. Matinka byla nemocná už když jsem přišel, ale ještě byla schopná alespoň sedět a sama se najíst. Když jsem ale odcházel, už jen ležela a tatík jí musel dávat jíst. Vím akorát, že pro léčitele posílali, jestli přišel to už ale nevím.” Vipul se opře o svou hůl a upře na tebe pohled. Chvilku tě sleduje, viditelně přemýšlí.
”Dlouho, dlouho. Už při nejmenším druhej měsíc jsem na cestě,” dodá zamyšleně. Cesta ze Swenrynu do Charasu je dlouhá, ale sama moc dobře víš, že to není cesta na dva měsíce. Dva týdny ostré chůze ano, tři týdny volnější, ale ne dva měsíce.
”Slíbil jsem tvýmu ockovi, že se za tebou zastavím, řeknu ti to, ale nic víc,” zavrtí hlavou, pokrčí rameny a zavrtí hlavou. ”Má cesta vede na jih, ne zpátky na sever,” dodá ještě, narovná se, protáhne si záda a holí klepne do země. ”No, slib sem splnil, zprávu předal, čas jít dál. Maucta,” cvrnkne prstem do imaginárního klobouku a zamíří do průchodu mezi domy.

Howard instinktivně natiskne svou tvář na tvé prsty, zatímco ty cítíš, jak se jeho ruka obtočí kolem tvého pasu a on si tě lehce přitiskne blíže k sobě. Po celou dobu ti hledí do očí.
”Chtěl jsem ti sám nabídnout aby ses u mě zdržela, ale… bál jsem se, že bys odmítla,” řekne pak tiše a jemně se volnou rukou dotkne tvé tváře.

Když začneš couvat, cítíš, že má tendenci si tě znovu přitáhnout. Ale místo toho nechá ruku volně sklouznout po tvém boku a jen na tebe zmateně kouká. Zároveň s tím si všimneš, jak mu cuká koutek a jeho zmatený výraz se pomalu přelije do nechápavého a ten pak do pobaveného. Nakonec se neudrží a začne se smát.
”Počkej, jelen? Vib…” slyšíš jen jeho rozesmátý hlas z půdy a o chvilku později uvidíš jeho tvář ve vlezu na půdu. ”Vib? Jelen?” jeho oči se smějí, zatímco v jeho tváři hraje směska pobavení a zmatenosti. O chvilku později ale sklouzne po žebříku do místnosti. ”Jelen?” zeptá se znova a koutky úst mu cukají v úsměvu.

”Nikam neutečeme, o to se postarám,” slíbí ti Jolka a uculí se na Artura. Artur se tváří trochu neurčitě, ale pak jen s mírným úsměvem přikývne a naznačí ti, abys už utíkala.

Berrika najdeš, jak jinak, v jeho skladu. Když ke skladu přijdeš, zahlédneš ho akorát stát s nějakými deskami v ruce, jak kontroluje a koriguje své lidi, kteří kolem pobíhají a jako pracovití mravenci přenáší bedny sem a tam. Musíš na sebe upozornit, aby si tě všiml.
”Ah, slečna le Fay, čemu vděčím za tvou druhou návštěvu?” usměje se, když si tě konečně všimne. Jakmile mu předneseš svůj návrh, zamyšleně si promne bradu a zkoumavě si tě prohlédne.
”Výrobky z kůže říkáš? Hm… je pravda, že v Qasiru je tohohle zboží pomálu, co vím, ale že by byla taková poptávka?” Jde na něm vidět, že nad tvým návrhem přemýšlí, ale ať to probírá z jakékoliv strany, evidentně se mu to moc nezdá.
”Ovšem je pravda, že tvůj otec je schopný prodat i mrtvému zimník, tak proč to nezkusit,” nakonec přikývne. ”Možná by nebylo naškodu poslat mu nějakou ukázku. Našla jsi toho kapitána, co pluje do Qasiru?”

Lina tě, po celou dobu, co mluvíš sleduje a viditelně se jí moc nelíbí, co jí naznačuješ. O to více posmutní, když se pak otočíš a zamíříš ke svému koni. Ovšem jakmile jí dáš své svolení, že s tebou může jet, úplně otočí. Ve tváři se jí objeví šťastný výraz, dokonce si i trochu radostí povyskočí a pak, jako kdyby ji na nože brali, vyrazí ke své klisně, aby nasedla a rychle tě dohnala. Jakmile se tak stane, srovná s tebou krok a oči na tobě může nechat.
”Naprosto jasné. Nehnu se od tebe ani na krok. Nebudeš litovat, uvidíš,” zcela vážně přikývne a pak se její tvář opět rozzáří. ”Budu ti připravovat jídlo, starat se ti o koně o zbroj i zbraně. Budu ti vždy po ruce a i v boji ti pomůžu. Sice to teď nevypadalo, ale hodně jsem poslední dobou trénovala,” začne vypočítávat.
”A o tátu nemusíš mít strach. Jakmile se mu dostane zprávy, že jsem s tebou, uklidní se,” dodá s nezlomnou jistotou v hlase. ”Nebudu ti přidělávat žádné starosti, slibuji.”

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, ráno

Charas, Vlandia
28. května 1084,
odpoledne

S vlkem v těle