Andor.cz - Dračí doupě online

Charas, Vlandia
28. května 1084,
odpoledne

Lina trochu posmutněla, když jsi jí zakázal jít s tebou do boje. Ovšem zmínka tréninku jí hned o něco zvedla náladu. ”Tak aspoň budu bránit náš tábor,” zazubí se na tebe a narovná se v sedle. O to více se narovná, když ji nazveš lady. Jakmile popoženeš koně, nezůstává dlouho pozadu a velmi brzy tě dožene.

Cesta do Sargotu i koňmo trvá přinejmenším dva dny, když se udělají tři zastávky a vše jde, jak má. Slunko se pomalu šplhalo nad vaše hlavy, ptáci pěli své serenády a i jinak prázdný průsmyk (pro představu, kterým jste projížděli, začínal překypovat životem. Sice bylo k vidění jen pár zajíců, nějaký ten hraboš, nebo myš, ale i tak se dalo říci, že to tu žilo. Narozdíl od předešlých let, kdy se celým průsmykem ozýval jen řev kopáčů, tlukot krumpáčů a vrzání vozů. Ty časy byly už dávno pryč.

Do oběda se vám podařilo Železným průsmykem (jak mu místní říkali) projet a dorazit na to málo plání, které se rozléhaly dál na západ. Tu a tam se dalo zahlédnout nějaké stavení, z jehož komína stoupal úzký proužek kouře a v jeho okolí se toulalo něco málo dobytka, většinou krav a koz. Věděl jsi, že do večera se dostanete až na hranice se sargotskou oblastí a pak už jen jeden den cesty, než dojedete k řece Rhemtoil, u které je Sargot vystavěn. Tam vás zase čekali husté lesy, zvláště pak v oblasti okolo vesnice Etirburg.

Po obědě jste opět vyrazili na cestu. Jeli jste asi hodinu planinami, než si Lina v dáli všimla čehosi, co stálo u kraje cesty. Čím více jste se přibližovali, tím více jste rozpoznávali, že to co u cesty stojí je starý vůz. I na tu vzdálenost jsi byl schopen říci, že vůz byl celkem zachovalý a dokonce i nepoškozený. O to více tě překvapilo, když sis všiml, že před ním leží mrtvý volek. V tu chvíli vaše koně začali neklidně pohazovat hlavou a podupávat předními běhy.

”Takže ho znáš? Výborně,” přikývne, otočí se k dělníkům a mávne na jednoho menšího chlapce.
”Ano pane?”
”Utíkej na molo, tam bude aseraiská bárka, řekni, že tě posílám já a vyžádej si kapitána Abdula. Vzkaž mu, že jej prosím, aby za mnou hned přišel,” přikáže chlapcovi, ten jen kývne a rozběhne se k molu.
”Vezmeme Abdula rovnou sebou a půjdeme se podívat k tomu tvému koženáři. Možná něco dohodneme,” mrkne na tebe.

Nečekáte moc dlouho. Berrik si stihne na svém seznamu odškrtnout jen dvě věci, když zahlédneš, jak se zpoza rohu vynoří onen chlapec, následovaný Abdulem.
”Co se děje? Zrovna jsme chtěli odplouvat,” zabručí kapitán a hned jak si tě všimne, zamračený výraz se mi trochu rozjasní a lehce se ti ukloní.
”Morgana má obchodní nabídku pro svého otce, tak mě napadlo, že bychom to spolu skoukli a ty bys mu rovnou něco dovezl,” nadhodí obchodník a kapitán na tebe upře zkoumavý pohled.
”V tom případě pojďme. Za dva dny mám být v Quyazu a za týden zpět v Qasiru, váš pan otec bude čekat,” pobídne vás Abdul. Ještě než zamíříte ke koženáři, Berrik předá seznam jednomu z mužů a řekne mu co a jak.

Cesta z přístavu do koženářské dílny vám netrvá zas tak moc dlouho, zvláště, když se do vedení dostane Berrik. Zdá se, že je ve městě hodně známý, spoustu kolemjdoucích ho zdraví, mnozí mu uhybají z cesty a když procházíte trhem, někteří se jej snaží zdržet na kus slova, nebo nějaký lukrativní obchodní návrh. On jen vždy slušně odmítne, že teď nemá čas, ale aby se zítra zastavili v přístavu.
Když přijdete do koženářství, chvilku trvá, než se Mateáš vykobrcá ze zadní části, brejličky na kraji nosu, kolem krku metr, v klopě vesty zapícháno několik jehel a z kapsy mu čouhají motouzy nití. Zdá se, že jste jej vyrušili z práce.
”Slečna le Fay, pan Berrik, čemu vděčím vaší návštěvě?” překvapeně zamrká, div mu tužka nevypadne zpoza ucha. Berrik se na tebe významně podívá, čímž ti naznačí, aby ses dala do mluvení.

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, ráno

Charas, Vlandia
28. května 1084,
odpoledne

”Tvůj tatík je v pořádku, jen strhanej. Stará se o ní, radost pohledět, ale s paňmámou to nevypadá. Léčitel jestli byl nevím, možná po tom, co jsem odešel, takže netuším, co s ní je. Celý dny jen polehávala, občas zakašlala, ani sílu najíst se neměla,” zavzpomíná. ”Nijak moc. Tvůj tatík mi nabídl nocleh na pár dní, za pomoc. Tak jsem pomohl, kde jsem mohl, hlavně kolem domu. Matinka byla nemocná už když jsem přišel, ale ještě byla schopná alespoň sedět a sama se najíst. Když jsem ale odcházel, už jen ležela a tatík jí musel dávat jíst. Vím akorát, že pro léčitele posílali, jestli přišel to už ale nevím.” Vipul se opře o svou hůl a upře na tebe pohled. Chvilku tě sleduje, viditelně přemýšlí.
”Dlouho, dlouho. Už při nejmenším druhej měsíc jsem na cestě,” dodá zamyšleně. Cesta ze Swenrynu do Charasu je dlouhá, ale sama moc dobře víš, že to není cesta na dva měsíce. Dva týdny ostré chůze ano, tři týdny volnější, ale ne dva měsíce.
”Slíbil jsem tvýmu ockovi, že se za tebou zastavím, řeknu ti to, ale nic víc,” zavrtí hlavou, pokrčí rameny a zavrtí hlavou. ”Má cesta vede na jih, ne zpátky na sever,” dodá ještě, narovná se, protáhne si záda a holí klepne do země. ”No, slib sem splnil, zprávu předal, čas jít dál. Maucta,” cvrnkne prstem do imaginárního klobouku a zamíří do průchodu mezi domy.

Howard instinktivně natiskne svou tvář na tvé prsty, zatímco ty cítíš, jak se jeho ruka obtočí kolem tvého pasu a on si tě lehce přitiskne blíže k sobě. Po celou dobu ti hledí do očí.
”Chtěl jsem ti sám nabídnout aby ses u mě zdržela, ale… bál jsem se, že bys odmítla,” řekne pak tiše a jemně se volnou rukou dotkne tvé tváře.

Když začneš couvat, cítíš, že má tendenci si tě znovu přitáhnout. Ale místo toho nechá ruku volně sklouznout po tvém boku a jen na tebe zmateně kouká. Zároveň s tím si všimneš, jak mu cuká koutek a jeho zmatený výraz se pomalu přelije do nechápavého a ten pak do pobaveného. Nakonec se neudrží a začne se smát.
”Počkej, jelen? Vib…” slyšíš jen jeho rozesmátý hlas z půdy a o chvilku později uvidíš jeho tvář ve vlezu na půdu. ”Vib? Jelen?” jeho oči se smějí, zatímco v jeho tváři hraje směska pobavení a zmatenosti. O chvilku později ale sklouzne po žebříku do místnosti. ”Jelen?” zeptá se znova a koutky úst mu cukají v úsměvu.