Za tajemstvím

Za tajemstvími

Charas, Vlandia
28. května 1084,
krátce po poledni

S vlkem v těle

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, ráno

Vojáci s vděčností přijmou přinesenou večeři i pití, jeden z nich ti dokonce vyjde vstříc, aby ti s tvým nákladem pomohl. Všimneš si, že mezi nimi sedí i černovlasá žena, kterou Gurdo nazval jménem Jenna. Zdálo se, že se s vojáky dobře baví a ti ji mezi sebou berou jako jednu z nich.
Mlčky se pak vrátíte do hostince, kde u jednoho stolu sedí Rechard a jeho dva společníci a jen o jeden stůl dále pak sedí Gurdo s jedním z vozků a dvěma vojáky. Zbylí vojáci, co nejsou zrovna na hlídce (na hlídce jich bylo osm), sedí u jednoho z dlouhých stolů. Hodně z nich se mezi sebou baví, mnozí se směji, další pak vrhají nepříliš přátelské pohledy k Rechardovi.

Jakmile si vás Gurdo všimne, zamává na vás, abyste si přisedly k nim.
”Hm? O lhářích?” zdá se, že jsi Sandru svou otázkou vytrhla ze zamyšlení. ”No… lhaní není správné a lidé by si neměli lhát,” odpoví ti a pomalu zamíří ke stolu, kde sedí Gurdo

Oběd nakonec proběhne mlčky a tobě neujde, že po tobě lovec neustále pokuje. Snaží se tedy být nenápadný, ale i vlkodlak v kurníku je nenápadnější. Když se pak zvedneš, že půjdeš umýt nádobí, začne se také zvedat a nadechovat se k námitkám, ale pak jen vydechne a s úsměvem zase pusu zavře. Místo toho se otočí tvým směrem a celou dobu tě sleduje.

”A o tom jsem už přemýšlel,” odpoví ti po delší chvilce. Možná delší, než by taková odpověď vyžadovala. ”Asi… eh… asi bude…” v jeho hlase jde slyšet nesoustředěnost a když se na něj ohlédneš, přistihneš ho, jak rychle odvrátí zrak stranou. ”Ehm… hmhm… teda… ten štít… bude nejlepší udělat celej novej,” trochu se zakucká, zatímco hledí kamsi úplně opačně než jsi ty. ”Já… půjdu to přeměřit, spočítat a… a pustíme se do toho,” znovu se trochu zakoktá (přísahala bys, že mu trochu zarudly tváře), pak se až přehnaně rychle zvedne ze židle a zamíří ven z chajdy. O chvilku později se vrátí, ukáže prstem na půdu a se zmatenou grimasou vyleze nahoru. O chvilku později zase sleze dolu, vyjde z chajdy ven a když se vrací zpět, nese si smotek nějakého zauzlíkovaného provazu, tužku a bloček a s tím zamíří zpět na půdu.

”Jestli jsou dršťky čerstvé, tak sem s tím.” V Arturově tváři se objeví veselý výraz, když mu Nalia navrhne alternativu. Ta se pak i s Morganou vytratí do pokojů a Artur tak zůstane s Jolkou u stolu sám. Chvilku na ni vrhá zachmuřené pohledy, ale pak se usměje a dívku obejme. ”Mámy se neboj, nějak to s ní vyřídím,” mrkne na ni, nacož jej Jolka chvilku sleduje a pak mu objetí opětuje i s děkovným líbnutím na tvář.

Zatímco je Morgana s Nalií v patře, kde prohlíží pokoj, k Arturovi a Jolce se přitočí Mariana, nesoucí tác s objednaným jídlem. ”Co jim tam tak trvá,” zabručí hladově Artur.
”Čekat na ní nebudu.” zakření se na Jolku, která se rozesměje a pustí se do jídla.

Náhrdelník v Mirienině ruce hřál a vibroval, tak moc, že to i Belhar musel vidět. Nakonec se ale ti dva dohodli a Belhar souhlasil, že Mirien s jejím úkolem pomůže, i když důvěru v Bernardovo čisté úmysly neměl. Pro odkrytí kostí jeho dětí se nakonec rozhodl použít magii. Věděl, jak moc to znamená pro jeho přítelkyni a proto to dělal s opatrností a pečlivostí, což nakonec mělo úspěch. Podařilo se mu odhrnout slušnou vrstvu hlíny, pod kterou se zabělelo několik koster. Zjistit, které z nich patřily dětem nebylo pro Mirien tak těžké, Isieřin kámen jí byl velmi nápomocný. Ovšem ani tak to nebyl nejjednodušší úkol. Mirien totiž musela kosti očistit a opatrně vyndat. Zdálo se však, že nad ní někdo bdí a vede její ruce, protože brzy před oběma přáteli na zemi leželi tři drobné kostry. Na všech byly vidět známky poškození (a Mirien se opět, poměrně živě, vybavil výjev, kterému byla svědkem).
Teď už jen zbývalo odkrýt Bernardovo kosti a poté je odnést zpět do hradu.

Můžete se posunout až do hradu.
Vyzvednutí Bernardovo kostí bude probíhat
stejně jako jejich dětí.