Charas, Vlandia
28. května 1084,
krátce po poledni

Charas, Vlandia
28. května 1084,
krátce po poledni

S vlkem v těle

Mlčení

Phasos, Západní Impérium
28. května 1084, večer

Valerie jen vážně přikývne a ještě naposledy tě obejme, než nasedneš na koně. Marek i Bors souhlasně přikývnou. ”Ukaž jim, jak se to u nás na severu dělá,” dodá ještě Bors, který pak lehce plácne tvého koně přes zadek a ty vyjedeš z hradu.

Hrad Ormanfard se nachází na poměrně vysokém kopci, který jako jeden z mála zde v okolí má poměrně slušnou přístupovou cestu. Kopec, na kterém stál byl tak vysoký, že když někdo vylezl na nejvyšší věž hradu a rozhlédl se, uviděl na severu siluetu Varchegu, seveřanského města, zatímco na jihu pak mohl spatřit Marunath, malé obchodní město patřící hobitům, obývané převážně lidmi, elfy a dalšími rasami.
Bylo to vcelku zvláštní. Na východ od domovského hradu se rozprostírala úrodná půda, zatímco západ byl skalnatý a skoro až nehostinný, snad až na malý kousek kolem vesničky, která stále zůstávala věrná tvému otci a odkud jste měli většinu zásob. Stejné to bylo i dál na západ, v okolí vesnice Etirburg. Ta prosperovala, ale jen díky tomu, že byla postavena u delty několika řek a nadohled měla ostrov, který se ukázal jako vcelku úrodný. Ovšem většina území na jih od vesnice nebylo nic, než jen skály a průsmyky. A těmihle průsmyky jsi musel projet, aby ses dostal do Sargotu.

Hrad jsi měl stále na dohled a stále jsi v zádech cítil sestřin pohled, i když tě ona musela vidět už jen jako postavičku na hřbetě koníka. I tak tu ten pocit stále byl. Blížil ses k prvním železným dolům, k těm, které padli jako první. Ať vzpomínáš jak chceš, nepamatuješ si, že bys někdy viděl tyhle doly funkční. Lidé se kolem nich motali, to ano, občas se nějaký prospektor vrhl dovnitř s nadějí, že najde další železnou žílu, ale buďto se vrátil s prázdnou, nebo ho už nikdo nikdy neviděl. Tyhle doly byly první a z vyprávění víš, že vyschli ještě dlouho před tím, než ses vůbec narodil.
Nechtěl jsi zašlé slávě svého rodu věnovat moc pozornosti, snad proto jsi tvrdošíjně držel pohled kupředu, pozoroval cestu a ač zbytečně, dirigoval koně, kudy má jít. A možná by ti to i vyšlo a celým průsmykem bys projel aniž by ses musel dívat na opuštěné štoly, kdybys u jedné z nich cosi nezahlédl. Zprvu sis myslel, že si to jen představuješ, ale druhý pohled tě usvědčil v tom, že ne. Na starém vozíku, kterému už dávno upadly kolečka, seděla dívka. Znal jsi ji, moc dobře jsi ji znal. Seděla tam a dívala se na tebe, možná trochu smutně, snad i trochu omluvně.

Gurdo na tebe chvíli nechápavě koukal, než mu pohled sklouzl na Sandru, načež se na tebe mile usmál a trochu te rozcuchal. ”Budu si to pamatovat,” mrkl na tebe a pak tě popohnal, abys utíkala za dívkou.

”Tak pojď, jdeme na to,” usměje se na tebe Sandra. Vyrazíte spolu do hostince, kde hostinskému řeknete kdo jste a co po něm chcete. Ten si vás chvilku zkoumavě prohlíží, občas vrhne pohled na Recharda, který už v hostinci sedí a hovoří se svými společníky. Nakonec ale přikývne a nechá vám připravit několik misek s jídlem, které nechá naskládat na velký podnos. V misce je, zdá se nějaká kaše, u ní plátek uzeného masa a kousek chleba. A k tomu v několika džbánech slabé víno.
”Uneseš to?” zeptá se tě starostlivě Sandra, když ti předá do rukou podnos s osmi miskami a sama vezme dva džbány a několik pohárků. Podnos je vcelku těžký, ale váha je dobře rozložena.

Pocit nově nabyté moci byl opojný. Měl jsi pocit, jako bys dokázal cokoliv. Cítil ses silný, nezranitelný. Skoro jsi měl pocit, že kdybys chtěl, dokázal bys holou pěstí prorazit skálu. Vnímal jsi proudící vzduch kolem sebe, volnost kterou ti tvá křídla poskytovala. Stejně tak jsi i vnímal všechny bytosti, které byly pod tebou. Viděl jsi spící smečku vlků (respektive si viděl jejich krevní oběh), nedaleko pak stádo srnek. Bylo to něco úžasného.

Chuť pokračovat v krvavém řádění tě donutila změnit směr, užít si nově nabyté schopnosti dokud je máš. Stočil ses na sever a potom ještě trochu na západ. Tu a tam jsi spatřil malou samotu, ať už hospůdku, nebo chajdu nějakého samotáře. Viděl jsi, kolik je tam lidí a bylo jich vždy žalostně málo. Chtěl jsi víc, potřeboval jsi víc.
Pokračoval jsi dál, chvíli ses nechával unášet větrnými proudy, které tě zaváli ještě o kus více na západ. A pak jsi spatřil to, co jsi potřeboval. Mnoho oranžovo rudých bodů, v téhle vzdálenosti slévající se do jednoho většího. Jednou, dvakrát jsi zabral a brzy ses ocitl nad vesnicí (Neocorys). Vesnička byla malá, na jedné straně obklopená malými políčky, na některých spal dobytek, na druhé pak malou říčkou a hustým lesem. Patnáct domků (počítám pouze obydlené) bylo roztažených podél cesty. Většina z nich zářila oranžovo rudým světlem.
Mimo domky jsi pak viděl akorát pár malých osamělých bodů. Došlo ti, že jsou to buďto psy, nebo kočky.

”Ani ne tak plné, jako spíše ulice jsou úzké, alespoň pro odstavení vozu,” povzdechne si a s díky přijme korbel piva, který mu hostinská přinese. ”Děkuji ti, děvče. Hlad mám, že pomalu nevidím,” zasměje se Artur a pohled mu sklouzne k selátku. ”Zelnou polívku máte? S chlebem?” zeptá se Nalie.

Už návrh hostinské Artura očividně trochu nahlodal, když ses pak se svým prosíkem přidala i ty a hned na to udělala štěněčí kukadla i Jolka, Artur si jen tiše povzdechl. ”Dobrá tedy, zůstaneme. Ale doma si to vysvětlíš sama, Jolko. A asi bys měla mamce něco koupit, jako omluvu,” podívá se na dívku přísně a pak se pousměje.
”Ale já nemám peníze,” dodá tiše Jolka, na což Artur jen mávne a ze záňadří vytáhne směnku na sto denárů. ”A ne, že to někomu řekneš,” mrkne na ni a opět se zplna hrdla napije piva. Pak se ohlédne na Nalii. ”Řekněte, máte volný pokoj? Tedy, dva pokoje, holky asi nebudou chtít spát s chrápajícím dědkem v jedné místnosti,” zasměje se.

Howard se při připravě jídla na chvilku zarazil, ohlédl se na tebe a chvilku tě sledoval. Pak se otočil zpět a s lehce sklopenou hlavou pokračoval. ”Bylas vysoká, vyšší než jsi teď,” pronese po chvilce potichu, zatímco krájí zeleninu. ”Vysoká a mohutná,” pronese tiše, zasněně, ”šedavou až bílou srst, na hlavě a krku mohutnější, skoro jakoby sis zachovala podobů svých vlasů. Vypadalas… úžasně,” vydechne tiše, snad i uchváceně tou vzpomínkou. ”A tvé oči… jasně žluté, ostré a zuřivé.” Slyšíš, jak nasucho polkne, stejně tak i slyšíš, jak se mu výrazněji rozbušilo srdce. Pak ale zakrojí cibuli a ta chvilka je pryč.

Pánvička prská, zatímco vůně masa a smažené zeleniny proniká všemi kouty malé chajdy. ”Babička,” dodá hrdě, když obrátí vepřový plátek. Ještě chvilku jej nechá prohřát a pak vše přendá na dřevěné talíře.
”Nech si chutnat,” mrkne na tebe, když před tebe položí talíř a sám se usadí naproti tobě. Už už se chystá začít jíst, když ho chytneš a on se na tebe překvapeně podívá. Podívá se ti do očí, zatímco mluvíš. Pak jen zvedne ruku a pomalu ji přiblíží ke tvé tváři. Už se zdá, že se tě zlehka dotkne, pohladí tě, ale pak trochu ucukne. Zhluboka se nadechne a pohyb nakonec dokončí. Zlehka se bříšky svých prstů dotkne tvé tváře a měkce se pousměje. ”Děkuji, že jsi tam byla,” dodá tiše, načež cukavě stáhne ruku zpět.

”Hehm, dobrotu,” uchechtne se a opět na tobě zůstane viset pohledem.