Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium
| ||
| |||
| Hledání léčitelky Omoru, Strugia
| ||
| |||
| Na cesty Lysia, Západní Impérium
| ||
| |||
 | Na cesty Lysia, Západní Impérium "Děkuju!" usměju se na čarodějku a přeberu si od ní klíče. Nejradší bych si s ní ještě dlouho povídala o magii, ale nechci ji zdržovat od večerního programu. Zamávám jí dlaní s klíči, až to zachrastí - a už je pryč. Otočím se ke dveřím. Tak jdeme na to! Klíč vklouzne do zámku a mně se naskytne pohled na veliký, jednoduše zařízený, ale krásný pokoj. Spokojeně vydechnu a překročím práh. "Tak dneska se mi bude spinkat jako v pohádce," zahlásím si sama pro sebe. Přejdu ke květině a chvíli ji zkoumám, přivoním si, ale pak usoudím, že jsem ji opravdu ještě nikdy neviděla. "Ty jsi ale hezká," složím jí kompliment, ale dál se jí nezabývám. Všechny svoje věci i zbraně si odložím na jednu velkou hromadu poblíž postele, ani se neobtěžuju je nějak rovnat nebo třídit. S potěšením zjistím, že umyvadlo je naplněné vodou. Jako slušná žena zatáhnu závěsy - i když pochybuju, že by mě někdo chtěl šmírovat, svléknu se a s úlevou ze sebe smyju posledních pár dnů dobrodružství. Po "koupeli" se cítím čisťounká jako miminko - jen se svalit do postele. A to taky hned udělám - zavrtám se do měkké peřiny a než se naděju, vůbec o sobě nevím. Dobrou noc, světe. Zítra mě čeká další krásný den! | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia S naprostým klidem a ledovým pohledem si vyslechnu Torraka. Jenom se nad tím ušklíbnu. „Jenom bych si ujasnila, že máme stejné počty. Jelo dvacet. Čtyři se nevrátili vůbec. Deset jich je v kritickém stavu, což dle mého znamená, že to možná ani nerozchodí. Tři v bezvědomí. Takže z dvaceti rovných velmi dobrých a zkušených bojovníků máme tři, kteří to ustáli.“ Zavrtím hlavou. „Ano, možná se na to neumím podívat vojenskou logikou, ale matematicky mi to úplně světlou budoucnost nedává.“ Syknu skrz zuby vlastní poznámku. Ale následně ustoupím a založím si ruce na prsou. „Ale fajn. Pokud je tohle nějaká armádní strategie, které můj obyčejný venkovský mozek nerozumí, tak budiž. Očividně jsou tu zasvěcenější osoby.“ Nemám problém uposlechnout pokyny. A rozhodně se nebudu stavět proti skupině. Ale souhlasit to taky nemusím. Odstoupím od mapky tábora a nechám ostatní, aby si hráli na vojáky. | ||
| |||
 | Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia "Jo. Prý na ně čekali a že se blíží. To bylo tak nějak všechno co stihl říct." Mrzelo mě, že jsem toho nemohl říct více, protože to co jsem se dozvěděl, to jsem si mohl odvodit i sám. To mi nemusel říkat polomrtvý velitel Kladiv. Byl jsem rád, že jsem ho mohl předat léčitelům, aby mu pomohli se dostat z nejhorších zranění. Má určitě tuhý kořínek a pokud následující nájezd přežijeme, tak on by měl také. Mobilizace celého tábora se mi líbila. V tuhle chvíli se obecně přestalo myslet na zlato, stříbro, kovy a všichni byli jeden fungující stroj. Problém toho stroje byl ten, že většina z toho stroje nebyli vojáci. "Pracuj s tím co máš, ne s tím co by jsi chtěl." Zněla mi v hlavě otcova slova a pak jsem se soustředil na mapu, kterou rozprostřel Jugrin a neviděl jsem to moc růžově. Měli jsme moc málo vojáků nebo spíše zkušených válečníků. Vojáků je vždycky dost, ale jejich zkušenosti stojí za starou děravou bačkoru. Už to, že se Kladiv vrátilo tolik, ale znamená jednu věc. I když je náš nepřítel chytrý a podařilo se mu je pěkně pomlátit, tak není zase tak dobrý. Vrátili se sem skoro všichni a to je něco co se určitě nemělo stát. Takže buď někde udělali chybu nebo nejsou tak dobří. Což je plus pro nás. Když se přiřítila Stella, tak bylo jasný že ta holka má nějaký větší problém, který hned vychrlila. Vlastně jsem se jí nedivil, ale taky jsem nesouhlasil. "No. Zmasakrovali? Ani bych neřekl. Oni jim ujeli. Nás varovali a vrátilo se jich dost. Tu past na ně pěkně podělali. Netvrdím, že se mi líbí že jsme zalezlí jako nejzadnější obrana, ale i ti horníci mají za opevněním větší šanci než Kladiva v otevřeném terénu. Já myslím, že svůj úkol můžeme splnit i jinak. Prostě tvoříme těžkou zálohu. Až se ukáže kde plně útočí, tak by jsme se sebrali a šli jim těžce nakopat prdel. Stejně tu jsou, aby nás všechny zabili. Takže to je v konečné fázi fuk. Mít rychlé oči po táboře je vše co potřebujeme. Já vím Stell, že máš dobré oči a všechno, ale pokud jsou blízko tak by jsi zjistila stejně prd a pro nás budeš důležitější tady." Nesouhlasím s elfkou a moc si neuvědomuju, že tomu tady nevelím. Jsem tady sotva pár dní, ale tohle je něco co mě otec učil. V čem jsem si byl poměrně jistý. Jak se na to budou dívat ostatní...to je věc druhá. | ||
| |||
 | NÁKUP Omor, Strugia Naposledy se s pousmáním podívám na Vib s Turid a pak již vyrazím na tržiště. Musím říci, trochu mě překvapilo kolik je zde lidi. Už od pohledu je jasné že Omor je veliké město, takže by se to dalo čekat, ale říkala jsem si, že hodně lidí bude pracovat, třeba na těch polích co jsme viděli. No co, nevadí.. Po nějaké chvíli najdu co jsem hledala. Stánek se spoustou dobrot, jedno vypadá lákavěji než to druhé. Dostávám chutě jen na to hledím. Je tu však problém, v podobě dětí které obtěžují majitelku toho stánku. Napřed mi to přišlo neškodné, jen hra, ale pak jí ti holomci ukradli štrúdl a utekli. Ani já jsem nestačila nic udělat. Chápu že jsou to děti a měli chuť na sladké, ale takhle někoho trápit, to nebylo hezké. Napadne mě si zkontrolovat měšec. A hned na ro mi dojde že jsem si jej očarovala, takže by vše mělo být v pořádku.. Když si mně pak žena všimne, mile se na ni usměji. "Když bych měla povoz, dala bych si všechno. Vypadá to opravdu lahodně". Řeknu upřímně a pohledem přejedu po zboží. "Určitě musím vzít ten štrúdl. Jeden celý prosím.. A buchty. Čtyři makové a čtyři povidlové. A.. Copak je tady to za dobrotu?" Zvědavě ukážu na zakulacené pečivo (koblihy). Sahám pro měšec a pak mě něco napadne. "Promiňte, já.. Peníze mám, zaplatím.. Ale, slyšela jsem, co řekl tady pán". Lehce kývnu jeho směrem. "A napadlo mě.. Tedy, někdo na mě čeká, ale chvilku bych mít mohla. A tak jsem si řekla, pokud by jste dovolila.. Když by jste mně na chvíli pustila za stánek, třeba by se mi podařilo zaujmout lidi a prodalo by se toho více.. Jsem z Aserai a můj otec je obchodník, tak se trošku vyznám". Mile se na oba dva usměji. Doufám že to nebylo moc troufalé, ale obchodnice ve mně se zkrátka nezapře.. "Ooh, promiňte, jsem to ale hlava.. Jmenuji se Morgana.. Moc mě těší.. Maruško?" | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Vrtkavá paměť Ortysia, Západní Impérium Cesta do hostince byla velmi příjemná. Neuvědomovala jsem si, jak barvy, tváře a všechno kolem byla jen zmatená směsice barev, dokud jsem si skutečně nepamatovala všechno, co se kolem mě dělo. Všechno najednou bylo jasnější. Hezčí. Věci dávali smysl. A já si zkoušela vybavit onu tvář, kterou jsem si pamatovala a hledala ji… Proč jsem ji hledala? Hm… Najednou cíl najít „lásku svého života“ se zdálo poněkud směšné. Král? Byl… patřil nějak do naší komunity? Kurnik…? „Lucio!“ vydechla jsem nadšeně a přiřítila se naproti ní jako velká voda a sedla si. Skoro bych na židli skákala a židle měla co dělat, aby se nepřevrhla, jak jsem na ní skoro skočila. „Haha! Lucio!“ oslovila jsem ji znovu. Hih! Je to tak super si pamatovat jména! „Jak se máš? Kde jsou ostatní?“ zamrkala jsem zvědavě. | ||
| |||
| Jugrinova kumpanie Sibir, Strugia Nervózně přecházím z jedné strany na druhou a u toho se ještě rozhlížím po krajině. Stav Kladivounů mi stále vrtá v hlavě. S kým se to proboha mohli utkat, že vypadají takhle. Co vím určitě, tak obyčejní lapkové to rozhodně nebudou. Ale pokud sejmuli je, tak velice jednoduše mohou sejmout i nás. Povzdychnu si a dál přešlapuju, až do doby, než se ke mně dokolébá skupinka trpaslíků. Tázavě se na ně podívám. Ozbrojení jsou, ale spíše tak improvizovaně. Opravdu sem poslali kopáče z dolů? Vždyť taky všichni s největší pravděpodobností chcípnou! „Cože?“ Jakmile ale zjistím, že si mě dál nevšímají, tak se otočím a zamířím do tábora. Rozběhnu se zpátky k našemu táboru, kde velice rychle lokalizuju Jugrina i Torraka a vlastně postupně i zbytek naší party. Zaposlouchám se do probíhajícího hovoru a jenom vstřebávám informace. Nelíbí se mi to. Vlastně se mi to vůbec nelíbí. Samozřejmě, že několik bojů už mám za sebou, ale nebylo to až tolik vypjaté jako teď. „Myslím, že těm nahoře je úplně jedno, kolik těch trpaslíků tady chcípne… Hlavně že sklady budou v bezpečí…“ Odfrknu si naštvaně a zakroutím nespokojeně hlavou. „Fajn, ale jaký je plán. Stát na místě a čekat, není úplně nápad století.“ Rozhlédnu se po všech a skončím pohledem na Jugrinovi a Torrakovi, kteří se do teď nahýbali nad mapou osady. „A měli bychom začít jednat hned, nikdo neví, jak brzo tu mohou být.“ Zamyslím se. „Chtělo by to jednoho člověka, který by zkusil zjistit, jestli jsou vůbec na pohybu. Můžou nás tu taky pěkně nechat vycukat a pak nás všechny po jednom sejmout, až budeme unavení.“ | ||