”Výborně. Bude to pětadvacet denárů za noc. Samozřejmě, snídani i mošt vám hned přinesou,” usměje se hostinská na Vibeke a jakmile zkasíruje platbu za pokoj, začne se opět věnovat své předešlé práci.
Dívky mezitím vyjdou ven před hostinec, kde stále sedí děda s korbelem v jedné a dýmkou v druhé ruce. Může se zdát, že spí, ale jakmile kolem něj dívky projdou a usadí se u jednoho ze stolů, znatelně se pousměje. Krátce po tom, co se Vibeke a Turid usadí, objeví se u stolu děvečka s třemi pohárky a džbánkem moštu v ruce.
”Taj je mošťák, žvanec bude za chvilejc,” usměje se na obě dívky, odloží pohárky i džbánek na stůl a zase zamíří do hospody.
”Apolenko, naplň mňa,” hýkne stařec a natáhne k dívce ruku s korbelem. Ta jen s úšklebkem zavrtí hlavou, ale korbel vezme a zmizí v hostinci.
”Vib? Cítíš to?” ozve se najednou Turid, s pohledem upřeným na tržiště, kam zmizela Morgana. ”Ta vůně je ještě silnější a teď jich tam je víc.” A opravdu. Vibeke se ani nepotřebuje soustředit, aby rozeznala onu vůni, kterou předtím cítily. Krom předešlé vůně najednou i cítí smažené těsto (koblížky, taky pro tebe neznámé), jablečné povidla, tvaroh a samozřejmě i koláče. A spolu s tím slabý odér své společnice.

Morgana se do obsluhování stánku pustila s plnou vervou. Marie ji jen překvapeně sledovala, zvláště, když ji mladá žena instruovala, aby brala peníze. ”Emílio,” představí se na půl huby Mariin manžel. Inu napůl huby… tu druhou má totiž plnou buchty.
Jakmile čarodějka zvedne ruce a provede svou magii, zvedne se na krátký okamžik vítr (magický), který rozežene onu sladkou vůni. Je krátký, ale svůj účinek má. Ne okamžitý, ale jakmile dívka spustí se svou vyřídilkou, lidé se začnou otáčet, zajímat se, kdo to tam tak křičí a co nabízí. Sotva Morgan stihne domluvit, začnou se ke stánku linout první lidé. Zprvu si zboží jen prohlíží, občas se Marie na něco zeptají, tu a tam si na něco ukážou či si něco mezi sebou řeknou a pak to začne. Padne první objednávka, pak druhá. Marie nejdříve ztuhlá překvapením, stojí a kouká, ale hned jak cinknou denáry a lidé se začnou domáhat nákupu, ožije a hbitě začne pečivo skládat lidem do košíků, balit do plátének nebo jen tak podávat do ruky. Denáry ji mezitím ihned mizí v kapse. Nakonec musí zapojit i Emília a dokonce i Morganu.

O slabou hodinku později již není na stánku nic, co by se dalo prodat. Snad jen pár drobků a tu a tam trochu moučkového cukru, co opadal z koblih.
”Viděls to táto?” ohlédne se udýchaně na svého muže, který ještě teď nemůže uvěřit tomu, co se právě stalo. ”Děvče, tebe nám seslal samotný Ashkai,” Mariin pohled září štěstím a překvapením.
”Ještě se nám nestalo, abychom měli vše vyprodáno tak rychle,” zabručí Emílio a i na něm jde vidět, že je překvapený.
”Víš co děvče, tady,” Marie zvedne nákup, který si Morgana uschovala a podá jí ho, ”vše je tvoje, zdarma. A ještě tady,” vytáhne z kapsy padesáti denárovku* a vtiskne ji dívce do ruky.

”Má pravdu šéfe. Pokud bychom chtěli bránit celou oblast, nezvládneme to. Jak říká Torrak, zabarikádujeme vstup do dolu, vystavíme barikády tak, aby je donutili zamířit sem. Nějak zúžit prostor, aby nemohli použít početní převahu. Kolem skladů a kováren dáme nějaké pasti, zabarikádujeme je. Kdyby bylo více času, mohli jsme ty věci přesunout do dolu, ale…” přikývne Fin, zatímco prohlíží mapu, ”... ale je nás na to málo a máme málo času. Měli bychom se do toho pustit.”

Jugrin s plánem nakonec souhlasil a skupina se dala do práce. Podle Finovo a Torrakovo instrukcí začali barikádovat určené věci, stavět různé překážky, které by znemožnili využít početní převahy a nakonec i nakladli nějaké pasti u skladů a kováren. Po zhruba hodině práce se vrátil i Hrien, který se hned pustil do práce, hlavně pak do magických pastí a pečetí právě na sklady a kovárny.

Mezitím se Simena rozhodla nabídnout Stelle rychlokurz ve střílení z luku.
”Není to tak složitý,” uklidní ji a ukáže jí úplné základy. První střela se Stelle nevydařila. Šíp nedoletěl ani k určenému terči (9), což v tomto případě byl strom nedaleko jedné z kováren. Ovšem další pokusy se elfce už začali dařit. Nejen, že dolétli k cíli, ale dokonce i zasáhli kde měli (18, 16, 18, 17).
”Na začátečníka dobrý. Když tak mám ještě kuš, pokud si stále nevěříš s lukem,” mrkne na elfku a ukáže jí lehkou kuši. I u ní jí dá rychlokurz, hlavně pak jak kuš nabít. K oběma střeleckým zbraním jí pak ještě přihodí po toulci šípů (pro luk 15, pro kuši 20).
”Fajn, to by bylo. Jdeme si najít nějaké pěkné místo pro střelbu,” kývne na ni a rozhlédne se po okolí. ”Možná přímo nad vchodem do dolu,” ukáže na zmíněné místo. Je poměrně vysoké, pro hbitého člověka celkem přístupné a poskytuje jak slušný přehled, tak i přiměřený úkryt.
”Nebo střechy,” ukáže na střechy okolních budov. Ty ovšem už tolik krytí neposkytují, navíc jsou zkosené.

Zatímco se Jugrinovci připravovali na obranu, u severního vchodu se mezitím rozhořela vřava. Zvuky z bitky až k dolu nedoléhali, nebo je zachytili jen ti s citlivým sluchem. Mela to byla ale velká, protože nedlouho poté začali k dolu, kde už Jugrinovci finišovali s barikádami, proudit první stahující se trpaslíci. I když, bylo jich méně, než by kdo čekal.
”Je to tady,” vydechne Simena a ukáže k severu, kde už jdou vidět první nájezdníci. ”Kolik jich vidíš?” zeptá se Stelly. Ta, když tím směrem upře svůj ostříží pohled, spatří skupinu tmavě oděných postav. Stačí jen krátký pohled, aby viděla, jak se skupina ježí zbraněmi, tu a tam se zastaví, aby se střetli s nějakým trpaslíkem, než zase pokračují dál. Tím, jak jsou v pohybu však elfka nedokáže přesně zjistit počty, ale odhadem jich je minimálně dvacet. A v dálce za nimi se pohybují další postavy.

Obchodnice Morgana

Omor, Strugia
05. července 1084,
pozdní ráno

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Hledání léčitelky

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Jugrin poslouchá výměnu názorů mezi Stellou a Torakem beze slov. Stejně tak i zbytek kumpanie, který se mezitím dostavil.
”...” Jugrin se akorát nadechoval, aby něco řekl, když v tu chvíli se vrátila Ava, ”Jsi tam moc dlouho nebyla.”
”Co říct, nebylo jim moc do zpěvu,” pokrčí rameny, ”prý padli do pasti. Ta skupina na ně byla připravená, čekali je a připravili na ně past. Čtyři Kladivouni zemřeli jen co vjeli do toho údolí, hned jak past sklapla. Ale útočníci taky neodešli beze ztrát. Nepamatujou si kolik jich bylo, ale prej hodně. Převyšovali je počty, ale ne zkušenostmi. Podle mě šanci máme.” Zdálo se, že rozhovor mezi Stellou a Torrakem alespoň částečně zaslechla.
”Pořád si myslím, že je hovadina, abychom byli tady vzadu,” znovu zabručí Bjorn a Rigon mu kývnutím dá za pravdu.
”Ani mě se to nelíbí, být vzadu, ale chtějí to po nás, tak to tak uděláme. Platí nás za to,” povzdechne si smířlivě Jugrin.
”Aby pak zbyl někdo kdo by nám zaplatil,” zahuhlá Fin, za což schytá od Jugrina zamračený pohled, zatímco od ostatních přítomných chápavý pohled.
”Měli bychom se tu nějak opevnit, možná nastražit nějaké pasti. Půjdou hlavně po zlatě a kamenech. Torraku, máme nějaké možnosti?” Ava se obrátí na Torraka a pak pohlédne i na Fina.
”Simeno, najdi si nějaké vyvýšené místo, kde budeš mít přehled a prostor pro střelbu. My ostatní se zatím pustíme do zabezpečení tohohle místa. Torraku, Fine, tohle je vaše parketa,” rozhodne nakonec Jugrin. Celá kumpanie se podívá na oba jmenované, tedy krom Simeny, která se ihned sebere a zamíří hledat vhodnou pozici. Ještě před tím se ale zastaví u Stelly: ”Jak jsi na tom s lukem?”

Oslovená se na tebe překvapeně podívá, trochu zaraženě zamrká a chvilku jí trvá, než zpracuje co se právě stalo.
”Prix?” překvapeně se na tebe podívá, jakoby nemohla uvěřit tomu, že si pamatuješ její jméno.
”Ty si mě pamatuješ? Myslela jsem, že máš problémy s pamětí,” nakonec jí nedá se nezeptat.
”Ostatní? Aha, Gurdo a Sandra? Nevím, kde jsou, asi hledají novou práci,” pokrčí rameny, jakoby jí to ani moc nezajímalo. Vypadalo to, že ani tu skupinku mužů, co tu seděla a které jsi poznávala, to moc nezajímalo. Dokonce se jeden z nich zvedl, zamířil ke krčmářovi, kterému zaplatil a s rozloučením odešel.

Ač hostinec zvenku vypadá prázdný, opak je pravdou. Není tedy úplně narvaný, ale uvnitř je poměrně plno. Hostinec byl obdélníkového půdorysu. Hned naproti dveřím, se v rohu rozkládalo nevelké podium, které bylo momentálně prázdné. Po levé straně (bráno od vchodu) byl dlouhý bar, který se táhl téměř po celé stěně. Z toho, co se dalo poznat z venku, za barem se schovávala kuchyně a někde tam i nejspíše nějaký sklad. V rohu, skoro hned vedle baru, bylo pravoúhlé schodiště vedoucí na ochoz, kde se pak nacházelo několik dveří.
Hlavní dominantou místnosti bylo velké ohniště, v této chvíli vyhaslé. Před i za ohništěm (z pohledu od baru) byly dva dlouhé stoly (na každé straně ohniště dva, celkem tedy čtyři), nyní jen sporadicky obsazené. Tyto stoly pak ještě doplňovalo celkem šest menších kulatých stolků. Tři u podia, tři pod ochozem. Tři stoly u podia byly obsazené, zatímco tři v protějším rohu byly prázdné.

”Buďte pozdraveny,” pozdraví dvojici hostinská, míšenka norda a člověka a obě dívky obdaří milým úsměvem. Hlavně pak malou Turid, která se div nerozpustí, jak se začervená.
”Hm… pokoj bych měla, ale už jen jeden s jednou velkou postelí, pokaď nebude vadit. A snídani? Jistě vemte stůl, holky vám ji donesou. Ovšem bezinkovou nemáme, ale mohu nabídnout jablečný mošt. Letos se urodilo hodně jablek a mošt je příjemně sladký,” usměje se.

Mezitím Morgana nalezla stánek, od kterého se linula ona úžasná vůně, kterou prve malá Turid cítila. Nyní tu vůni cítila i čarodějka a upřímně, určitě se jí už musely sbíhat sliny. Maria se, nad jejím rozplýváním jen usměje a jen co čarodějka začne začne rozplývat nad jejím uměním, výraz ve tváři se jí ještě více rozzáří.
”Ale jistě slečno, jednu nožku, buchtičky, hned zabalíme. A tohle?” podívá se na koblihy, ”To jsou koblížky. Moje specialitka. Smažené sladké těsto, plněné jablečnými povidly.” Jde na ní vidět, že je na svou specialitku náležitě hrdá. Tak moc hrdá, že Morganě jeden nabídne zdarma, jen aby ochutnala.
”Jsou výborné, že?” s velkým očekáváním se usměje, zvláště, když uvidí, jak se čarodějce utvořil cukrový knír pod nosem.

”Z Aserai? To jsi daleko od domova,” zvědavě si Morganu prohlédne a zamyšleně se ohlédne na svého muže. Ten jen nepatrně pokrčí rameny. ”Ale proč ne. Když se ti podaří něco prodat, dám ti slevu,” souhlasí nakonec s nabídkou a podá čarodějce z Aserai ruku.

Ráno se připlížilo potichu a nenápadně. Sluneční paprsky se pomalu draly do místnosti a přes lehký závěs tu a tam problikli na spící tvář malé hobitky. To ovšem dívku neprobudilo. Dokonce ani zakokrhání nedalekého kohouta ji neprobralo. Byla to až vůně čerstvě pečeného chleba, která měla dost síly na to, aby vzbudila mladou Pim.

Vůně chleba tě zašimrala v nose, vykouzlila drobný úsměv a krátkou vzpomínku na domov. Stejně to vonělo i u tebe doma, když maminka ráno pekla čerstvý chléb, zatímco tatík už připravoval snídani v hostinci. Možná to bylo to, co tě nakonec vyhnalo z postele.
Otevřela jsi oči, protáhla ses a chvilku jsi musela vzpomínat, kde to vlastně jsi. Spalo se ti dobře, klidně a cítila ses odpočatá jako nikdy předtím. Skoro až bys přísahala, že jsi zase zpět doma. Brzy ti ale došlo, že doma nejsi. Byla jsi v malém pokoji na dalekém Západu, nedaleko od hranic s Aserai.
Možná bys ještě ležela, kdyby se neozvalo tiché zaklepání na dveře.
”Dobré ráno, omlouvám se, jestli budím, ale babička tě zve na snídani,” zaslechneš zpoza dveří hlas dívky, která ti předešlého dne ukázala pokoj.
”Až budeš připravena, přijď dolu,” dodá ještě a pak už jen slyšíš vzdalující se kroky.