| |||
ČEST MUŽE, ČEST RODU Ormanfard, Vlandia Bude. Pousměji se při pohledu na Val ještě než dojdeme k bráně. Nemám iluze o tom že pokud se mi to podaří, dá to hodně práce. Ale aspoň pak budu moci říct "Podívejte, co všechno sem dokázal"... "No dovol... Zbroj se blíská, zuby jak perličky, nehty i uši čisté. A pokleknout před vévodou snad dokážu". Ušklíbnu se na Marka. Ten mizera mi bude chybět... Trochu mě překvapí když mně Bors obejme. Ale je to svým způsobem příjemné, aspoň vím že i jemu na mě záleží. Přes to že mě málem zadusil, to se hold pozná ta kovářská síla. "Samozřejmě příteli. Učil jsi mě dobře... A i kdyby ne, je jasné že nechci vypadat jak nějaký pobuda". Přátelsky se na něj usměji, jindy bych se tím tak nezaobíral, ale budu přeci reprezentovat svůj rod, né jen sebe. Markovi pak pohlédnu do očí a stisknu jeho ruku. "Však ona by tu sama nezůstala". Zasměji se když zmíní Val a nepatrně svůj stisk na okamžik zesílím. I kdyby Marek opravdu jít chtěl, nemyslím že bych mu to dovolil, ne teď když je zapotřebí každá ruka. "Kéž tomu tak bude". Já sem nikdy nebyl příliš zbožný, sem tam nějaká ta modlitbička když člověku teče do bot. Možná bych i to mohl změnit, když se teď bude měnit tolik věcí. Poplácám Marka po rameni, podám ruku i Borsovi a pak přijdu k Val. "Vrátím se... Pomáhej matce, jak jen to půjde". Šeptnu tiše a líbnu ji na čelo. Pak už přejdu ke své klisně a vyhoupnu se do sedla. Pohlédnu na Marka s Borsem. "Postarejte se mi tady o to... A řekněte té zrzavé cácorce že až přijedu, dostane na zadek". Usměji se, ještě jednou se podívám po okolí, na Val a už se chystám vyjet. |
| |||
Návrat ke karavaně Phasos, Západní Impérium Byla jsem celá nedočkavá na nějaké večerní dobrodružství. Pamatovala jsem si tři věci: Gurda, Sandru a její červené tváře, když mluvila o Gurdovi. To bylo přece jasné! Musím s tím něco udělat! A nevím co! Hm... Jednou jsem četla knihu o milencích! A je květen! Ah! Mamka mi vždycky říkala, že jí táta nosil rozkvetlou větvičku třešně! Třeba má Gurdo rád Sandru a mohl by je to dát dohromady. Nebo už byly pohromadě? Na to byla Sandra moc nesmělá. Dlouze jsem se zamyslela. Hm... Flétnu budu řešit pak! "Gurdo, poslyš!" dala jsem mu ruce na předloktí a zatahala, aby mi věnoval plnou pozornost a ještě neodcházel. Byla jsem malá, občas mi připadalo, že by mě lidé dokázali záměrně ignorovat, kdyby jen trošku zvedli bradu nahoru a nesklápěli oči. "Víš o tom, že se v květnu donáší rozkvetlá větvička tomu, koho máš rád? A Muži si takto vybírají nevěstu!" řekla jsem a poté se ohlédla kolem, jestli nás někdo slyšel. Nechtěla jsem to troubit na celé kolo. Hotovo! Pustila jsem ho nakonec a zaklepala si na čelo. "Ani na krok se nehneš od Sandry a pomůžeš jí odnést jídlo. A pak máš volno! Teda... Pak za vámi do hostince!" vzala jsem si brk a rychle si to napsala na hřbet ruky jazykem, kterému nikdo z blízkého okolí nemohl rozumět. A nakonec jsem odběhla zpátky za Sandrou a byla jí k ruce. "Mám ti pomoct s odnášením jídla a pak se k ostatním máme připojit v hostinci!" rychle jsem vyklopila to, co jsem měla na hřbetu ruky a hrdě se nadechla. Zvládla jsem to. Jo! "S chutí do toho a půl je hotovo!" |
| |||
Temná nabídka Dradios, Západní Impérium Snad jsem nad jedním chtěl mít slitování, ale jakmile jsem se jednou napil, všechna má touha po dobrosrdečnosti byla pryč. Zmocnil se mě chtíč, dravost a zkrátka jsem musel mít víc. Všechny kolem sebe jsem zabil. Kdybych měl tu možnost, rozhodně se nezastavím u tak skromného čísla, ale pokračuji dál. Má nová podoba mi upřímně lichotila a síla, kterou jsem pociťoval se mi líbila o to víc. Uvědomoval jsem si svou transformaci, stejně tak jsem si uvědomoval, že pokud v tomhle stavu přijdu do města, způsobím obrovský poprask. Moc dlouho jsem nad svou cestou nepřemýšlel. Netušil jsem, jak dlouho budu v této podobě a pro své vlastní pobavení jsem se rozhodl navštívit nějaké místo, kde jsem zatím nebyl. Ať už hostinec u cesty, nebo menší vesnici. Chtěl jsem se zabavit do doby, než se budu moct vrátit za upírkou s dokončeným úkolem a užít si svůj lup. Sice jsem netušil, kde by něco blízkého mohlo být, ale jakmile jsem se nohama odrazil od země a vznesl se do vzduchu, bylo mi to jedno. Volné létání, poprvé v životě, bylo něco neuvěřitelného. Něco uvnitř mi říkalo, že přepadávat lidi z výšky bude můj nový koníček. Rozhlédl jsem se kolem sebe, a pak udělal menší kolečko. Vydal jsem se na severozápad, buď něco najdu, nebo si udělám menší výlet. V tuhle chvíli mi to bylo docela jedno. |
| |||
U VESELÉHO KEJKLÍŘE Charas, Vlandia "Tak to v tomto případě má Anka pravdu". Pousměji se, pak se však trošku zamračím když mně začne Jolka napodobovat. Sotva však ucítím její dotek a hned roztaji. Tvář si na okamžik položím do její dlaně a mile se na ni usměji. "Dobrá, věřím ti". Špitnu a když vidím co Jolka zamýšlí tak se k ní pomalu nakloňuji, polibek bych rozhodně chtěla. Sakra práce! Trošku si povzdychnu když vidím kdo vejde do hostince a rychle se stáhnu. Tohle není možné, jako by na to Artur měl čich nebo co.. "Nic se neděje, jsme tu jen chvíli.. To je město tak plné?" Zeptám se s pousmáním. To už je u nás obsluha s pitím. "Děkuji". Vděčně na ni kývnu když před nás vše položí, je dobře že rovnou vzala i Arturovi. Vezmu pohárek s vínem, krátce k němu přivoním a ochutnám. Mmm, je dobré. Spokojeně se usměji když se mi na jazyku rozvalí směsice chutí, je to trochu jiné, ale je dobré. Poslouchám co říká dívka Arturovi a přikyvuji. "Cítíte to? Už teď to tu krásně voní". Zářivě se usměji. "Kdy jste měl Arture naposledy pečené selátko nebo zabíjačkové dobroty? Mě se sbíhají sliny jen o tom mluvím". Zaculím se, upiji vína a pohlédnu na Jolku. "Jeden den přeci není nic.. Večer by byla zábava, ráno by jste mohly odjet.. Pokud jde o Jolku.. Mohly bychom třeba poslat do Vesinu posla.. Anka se asi bude zlobit, ale aspoň by se tak nestrachovala". Snažím se jej zlákat. |
| |||
Den jako každý jiný Charas, Vlandia Spokojená s objednávkou si to cupitám od stolu kde sedí dvě slečny, když v tom si všimnu nově příchozího muže. Určitě jak se usadí, zajde za ním jedna z holek. Sama mezitím co projdu kolem Kierana jej stihnu poplácat s úsměvem po rameni abych se na něj zazubila a beze slova zmizela v kuchyni abych Stefanovi sdělila objednávku jídla. Naštěstí to není nic co by mu zabralo příliš času a mohl se tak dál věnovat přípravě na večer. Selátko se peklo a vůně se šířila hostincem stejně rychle jako dobrá nálada. Holky běhaly sem a tam a co nevidím, ten nově příchozí muž si sedl je stolu kde jsou ty dvě dívky co jsem obsluhovala. Mezitím však už na bar pokládám dva poháry abych je naplnila vínem ani sladkým, ani kyselým, přesto však jazyku lahodícím. Tedy aspoň mému ano. Pije se samo a voní příjemně po lesním ovoci. Při pohledu na toho muže neváhám a jeden korbel naplním pivem po okraj s pěnou hustou že z toho bude mít pod nosem vousy bílé. Vše to dám na tác a už už to nesu zpět ke stolu. Na jídlo se bude muset ještě chvíli počkat, ale... "Tady jsou dva poháry dobrého vína milé dámy, jídlo bude za několik okamžiků." A zářivě se usměji na staršího muže abych si vzpomněla na slova té rusovlasé slečny. "Pro vás pane máme korbel piva." A položím jej před muže na stůl. "Jistě máte žízeň jako trám." Na malou chvíli se na něj zadívám. "Dáte si něco k jídlu nebo rovnou počkáte na večer. Selátko a zabíjačkové pochoutky budou. Pálenka, ženy a zpěv chybět nebudou." Při těch slovech mě úsměv neopouští. Na to se přece musí chytit spoustu chlapů. |
| |||
|
| |||
Den jako každý jiný Volání moře Charas, Vlandia
|
| |||
Volání moře Den jako každý jiný Charas, Vlandia
|
| |||
Trpaslík na cestách Sibir, Strugia
|
| |||
Vrtkavá paměť Phasos, Západní Impérium
|
doba vygenerování stránky: 0.18008089065552 sekund