Jolka ti jemně stiskla ruku a než jste se rozešli, přitáhla si tě k sobě a vroucně tě políbila. Pak se trochu zachychotala a než jsi stihla nějak reagovat, už tě táhla k hostinci.
Abyste se tam dostaly, musely jste projít celé náměstí, opět jste se musely proplétat trhem. Jolka se tu a tam někde zastavila, aby si prohlédla co trhovci nabízejí a téměř na vše koukala jako malé dítko na první sníh. A že bylo na co koukat. Ovšem nikdy se u žádného stánku nezdržela natolik dlouho, aby přilákala pozornost majitele.

Hostinec u Veselého Kejklíře měl otevřené dveře. Jednalo se o patrovou budovu, které měla nalevo od vchodu malý průchod do zadní části pozemku. Když jste vešly dovnitř, naskytl se vám pohled na poměrně prostornou nálevnu, jíž dominovalo otevřené ohniště, nad kterém se pomalu opékalo celé sele. Co se týče osazenstva, byla hospůdka poloprázdná. U několika stolů sedělo pár strávníků, ovšem Artura jste nikde neviděly.

Vejdete akorát ve chvíli, abyste spatřily, jak se mladá žena (Nalia) baví s nějakým mužem o něčem, co by mělo vyjít. Kousek od nich postávali dvě děvečky a u baru seděl a popíjel nějaký muž.
”Hu, to si musím zapamatovat. Jsem někde dřív než strejda,” zazubí se Jolka. ”Si zatím objednáme něco k jídlu,” hodí na tebe štěněcí očka a táhne tě k středovému stolu.

Sandra se při tvém švitoření rozesměje, ale jen co se vozka vyhoupne na kozlík a vůz se rozjede, přestane. Vozku, ale zdá se, to nijak nezajímá.
”Nejsem si jistá, jestli budou chtít zastavovat kvůli obědu. Ne pokud chtějí dojet do další vesnice. Takže nejspíše bude až teplá večeře,” pokrčí rameny a pohodlněji se usadí ve voze, zatímco tě sleduje a usmívá se.
”Uhm… láska? Já… no…” trochu se po tvé otázce zakucká a s nehlasným díky přijme možnost neodpovídat. Ovšem zarudlým tvářím se neubrání, stejně tak i neurčitým pohledem kamsi na špici karavany, kde by měl jet Gurdo.

Vůz sebou kodrcá, kolébá se po nerovnostech cesty a kolem vás se mezitím vynořují vysoké skály. Cesta ze Syratosu do Phasosu vede mezi skalami, po cestě, na které téměř nic neroste. Ale i přes to se místní okolí nezdá nehostinné.
Přesně jak Sandra předpověděla, karavana pokračovala dál i během oběda, takže na vás bylo připravit nějaké studené jídlo, které se dalo jíst za cesty. Naštěstí vaše zásoby byly dostačující na to, aby jste byly schopné připravit několik krajíců chleba, namazaných sádlem a kouskem sýra. Distribuce jídla probíhala překvapivě hladce. Většinou se u vašeho vozu objevil nějaký ozbrojenec, který si vzal svou porci, přičemž první z nich rozvezl porce na zbývající dva vozy.

Kodrcání a kolébání vozu tebe a Sandru po obědě spolehlivě uspalo a probralo vás až drcnutí, spojené se zastavením. Nacházeli jste se na dohled malé vesničky, která se jmenovala, jak ti Sandra prozradila, Phasos. Vozka vám zase prozradil, že Gurdo a Rechard vyrazili do vesnice, optat se na nějaké místo k přenocování, takže se aktuálně čekalo, až se vrátí.
A nečekalo se nějak dlouho. Zpátky se vrátil pouze Gurdo, který ihned zavelel k pohybu. Pomalu jste projížděli malou vesničkou, než jste zastavili na jejím druhém konci, u malého hostince.
”Pan Rechard se pro dnešek rozhodl ubytovat se v hostinci. Právě teď zajišťuje pokoje i jídlo pro celou karavanu, ale bohužel hostinec nemá dost velké kapacity, takže to vypadá, že část bude muset přespat u vozů. To se týká hlavně vás, pánové,” podívá se na ozbrojený doprovod, který jen tiše zamručí. ”Jídla se ale dostane na všechny. Takže zaparkujte vozy a postarejte se o koně. Krčmář nám dovolil rozdělat si tu oheň, dřevo můžete použít z jeho zásob a jídlo vám doneseme ven,” dodá ještě. Mezitím vozkové zaparkovaly vozy, seskočili z nich a zamířili do hostince. Krom vojáků jsi venku zůstala už jen ty, Sandra a druhá žena, na jejíž jméno sis stále nemohla vzpomenout.
”Jenno, prosím zabezpečíš karavanu?” promluví Gurdo k černovlasé ženě. Ta jen přikývne a poodejde dál od karavany.

Sestra se rozhlédla po prázdném nádvoří, nejprve s nedůvěřivým pohledem, ale čím více jsi mluvil, tím více se v jejím výrazu usazoval onen zasněný výraz, který právě obsadil i tvůj obličej. ”Bylo by to krásné,” řekla nakonec a dál se už nevyptávala. Hlavně proto, že jste akorát došli k bráně.

”Ale kdeže, jen jsme se přišli ujistit, že nám neuděláš ostudu,” zazubí se na tebe Marek a Bors jen vážně přikývne. Pak se ale usměje, rozejde se k tobě a bez okolků tě pevně obejme. Skoro až dusivě. Při tom samozřejmě nezapomene zkontrolovat, jestli máš brnění dobře usazené a zašněrované. Poté se od tebe odtáhne a pozorně, s přísným a zadumaným výrazem, tě obejde a znovu zkontroluje. Když kruh dokončí a stane opět před tebou, konečně spokojeně přikývne a usměje se. ”Pamatuješ si, co jsem tě učil o údržbě zbroje a zbraní?” zpříma ti pohlédne do očí. ”Bojovníkova vizitka nejsou počty zabitých, ale správně udržovaná zbroj, na to pamatuj,” dodá přísným, skoro až otcovským hlasem.

”Dost už, Borsi, nech ho dýchat,” zasměje se lehkomyslně Marek a kováře odstrčí, aby si s tebou mohl potřást pravicí. ”Jel bych s tebou, příteli, ale kdo by se tu pak postaral o tvou sestru,” škádlivě si rýpne na což Valerie zareaguje napučením tváří a vypláznutým jazykem. ”Žel bohům, nejde to. Nezůstal by tu žádný lovec,” pronese pak o poznání vážněji.
”Nechť Quienna vede tvé šípy ke tvému cíli, příteli a Ashkai dohlíží na tvé kroky,” popřeje ti s úsměvem a pevně stiskne tvou ruku.

Quienna je lidskou bohyní lovu a Měsíce (obdoba Artemis)
Ashkai je hlavním bohem lidských bohů, vládce blesků a nejmocnější z bohů (obdoba Dia)

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, ráno

Za tajemstvími

S vlkem v těle

Charas, Vlandia
28. května 1084,
poledne

Hurá!

Syratos, Severní Impérium
28. května 1084, poledne

Než se Howard vrátil, měla jsi vypucovanou celou chajdu, peřiny, deky a polštáře venku na slunci a prach byl dávnou minulostí. Dokonce i půda, krom díry ve stěně, vypadala jako nová. I tak ti zbylo ještě hodně času, než se lovec vrátil.

Že se vrací jsi poznala dříve, než jsi ho spatřila. Vítr foukal směrem od vesnice a nesl s sebou spoutu pachů. Některé jsi již cítila, jen ne tak silně a jasně jako nyní. Krom vůně masových koláčů jsi cítila i pach páleného uhlí v kovářské peci, vůni žhavého železa, nebo i slabý odér samotného kováře. Nejvýrazněji se ti ale ukazoval pach Howarda. Byl již blízko, dokonce jsi ho už i slyšela. To jak oddechuje při každém kroku, stejně tak i kroky samotné. Byly těžké, pomalé, což značilo, že buď něco nese, nebo táhne. Jak se brzy ukázalo, táhl za sebou malý vozík, který byl napěchovaný zásobami.

”Jak to šlo u Borra?” zeptá se tě, jen co tě uvidí. Dotáhne vozík až k chajdě, dovnitř ale zatím nevejde. Všimneš si, že krom jídla jsou na vozíku i prkna a hřebíky, k tomu i nějaké nářadí. Když se mu pak pokusíš vtisknout do rukou mince, odmítavě zavrtí hlavou. ”Jsou tvoje, nech si je. Navíc, tady máš ještě stovku. Podařilo se mi prodat ty kůže, vytěžil jsem z nich dvě stě pade,” zazubí se na tebe. ”Vím, že bys víc nevzala, takže si nechám sto pade a ty si necháš peníze od Borra,” navrhne a zdá se, že se o tom dál bavit nechce.

”Koukám, že ses nenudila,” užasle vydechne, když vejde do chajdy. Hned na to vyjde ven a začne postupně nosit zásoby dovnitř.

Apatikář tě samozřejmě nechá si kufřík potěžkat, jak otevřený, tak i zavřený, jak v ruce, tak i na popruhu, přičemž tě upozorní, že se dá přidělat i na opasek, pokud by bylo třeba. A ukáže se, že jeho slova byla pravdivá. Kufřík opravdu váží minimum své skutečné váhy. Aby ti to dokázal, tak jakmile kufřík opět položíš, vyloví z něj kotlík, který ti podá do rukou. Kotlík je z poctivé litiny a váží poměrně dost (odhadem tak tři čtyři kila). Když kotlík vrátí zpět do kufříku (kam se už nic jiného nevejde), podívá se s očekáváním v očích.

Trochu ho překvapíš, když vytáhneš příslušnou sumu, nic ale nenamítá. Místo toho si od tebe peníze převezme, na chvilku se od vás vzdálí, aby je uložil do skrýše a když se k vám opět vrátí, nese v ruce dva svitky. ”Tady, recepty na olejíček a mastičku. Jsou z běžně dostupných bylinek, jistě je naleznete i na dálném severu,” usměje se tajemně. Pokud si recepty prohlédneš, zjistíš, že bylinky jsou opravdu dostupné a všechny znáš. Nikdy bys ale neřekla, že dohromady dokáží vytvořit takové tinktury. ”Těmi postupy se řiďte přesně, krok po kroku. Žádný nepřeskakujte, nic nevynechejte. A žádnou položku ničím nenahrazujte. Pokud to nebude přesně, nebudou mít správný účinek,” varuje tě ještě než odejdete.

”Možná bychom se už měly vydat do toho hostince. Za prvé začínám mít hlad,” zaksichtí se na tebe Jolka, ”a za druhé už je pomalu čas na naši schůzku se strýcem.” Pohlédne k obloze a trochu posmutní. Ví, že jakmile tam dojdete, bude to poslední chvíle, kdy budete spolu.