”Uznávám, nebyl to nejlepší nápad,” zachychotá se a podívá se směrem ke Gurdovi. ”Asi zapomněl, že zapomínáš,” lehce do tebe šťouchne a opět se zaculí. ”Budu ráda, když mi pomůžeš. A myslím, že i on to ocení,” mrkne na tebe a obejme tě kolem ramen. ”To víš, že bych ti to řekla. Ale v první řadě, zkus se tomu vyvarovat, ano?”

Dojdete se Sandrou k prostřednímu vozu, který jako jediný veze krom zboží i jídlo a je v něm dost prostoru, abys v něm mohla jet i ty. Taky je to o hodně větší vůz, než ty dva ostatní. Spolu se vyhoupnete nahoru a jen co se zeptáš, Sandra se rozesměje. ”Ty jsi éro,” zasměje se a nakloní se k tobě, abys ji slyšela jen ty. ”Jedeme do Ortysie, kde pan Rechard,” ukáže na nespokojeného pána, ”má v plánu prodat svůj náklad. A cestou se zastavíme v Amitatysu a Jalmarysu. Já myslela, že sis to psala.”
Na vůz se mezitím vyhoupne jeden z těch dvou, co se drží u pana Recharda, ohlédne se na vás, jen zakroutí hlavou a pak vezme do rukou otěže. Jakmile se vůz před vámi rozjede, vozka pobídne koně a vy se s kodrcáním také rozjedete. Zároveň s tím vás obestoupí se svými koňmi ozbrojenci, aby dáváli pozor a nikoho k vám nepustili.

No...

Syratos, Severní Impérium
28. května 1084, poledne

Charas, Vlandia
28. května 1084,
dopoledne

S vlkem v těle

Howard tě sleduje, jak odřezáváš ocasy, které jsou naštěstí dost v pořádku, aby je pastevec uznal. Navíc, jak zjistíš, je jich osm. Jakmile odřežeš ocasy, lovec se pustí do stahování kůže. Zatímco ty si balíš své věci a poklízíš tábořiště, Howard stihne stáhnout dva vlky. Je pravda, že toho moc není, ale i tak by se to dalo dobře prodat. ”Ruka k dílu?” ušklíbne se na tebe a kývne směrem ke zbývajícím vlkům. Ve dvou jde stahování lépe, ale pořád je to velká piplačka, zvláště, když jsou mrtvoly už pár dní staré.

”Není vůbec za co,” nadhodí si stažené kožešiny na rameni a usměje se na tebe. Chvilku mu trvá, než od tebe odtrhne pohled. A to akorát ve chvíli, aby nezakopl. Trochu nesměle se zachychotá a radši věnuje pozornost cestě.
”Kdepak, na půdě tě spát nenechám. Dole je dost místa pro nás oba,” řekne rozhodně, zatímco se prodíráte lesem. ”Neprozradím,” ušklíbne se tajemně a okázale ukazuje, že se nenechá ukecat.

Konečně vyjdete z lesa, hned před Howardovo chajdou a úctyhodnou dírou ve štítu střechy. Při pohledu na střechu a vzpomínce na to, co to způsobilo, jen sklopí hlavou a nepatrně jí zavrtí, skoro jakoby se za to styděl.
”Měl bych to opravit dřív, než to někdo uvidí,” řekne tiše. Dojde k zadním dveřím chajdy, vedle kterých je stolek a na ten odloží kožešiny. Všimneš si, že má s sebou i srnčí kůži. ”Borr? On se s tebou bavil a byl jen bručoun? Tak to měl zrovna dobrý den. Většinou jen mručí, mračí se a nebo křičí,” ušklíbne se. ”Možná bys za ním měla hned skočit, odnést mu to, abys měla pak klid. Já mezitím zjistím, jak jsem na tom se zásobami,” navrhne a otevře dveře do zatuchlé místnosti.

”To má vaše přítelkyně vskutku zvláštní oči,” pronese tiše muž a opatrně si od Jolky vezme náramek. ”Tyhle náramky totiž mění barvu podle toho, jak se druhý z páru cítí a jakému zdraví se těší. Jakmile jsou oba nositelé blízko sebe, začnou slabě zářit a čím více září, tím blíže k sobě jsou,” vysvětlí vám a náramek připevní Jolce na levou ruku. Poté si od tebe vezme druhý a po nějaké chvilce jej připevní i tobě na levou ruku. Pak vám dá ruce k sobě, tak aby se náramky dotýkaly a něco velmi tiše pronese. Oba náramky se najednou rozzáří jasně zeleným světlem a hned zhasnou.
”Kdybyste teď odešla ze stanu, začnou zářit,” prozradí vám. ”Sto denárů za oba dva,” řekne pak cenu.

”Jistě, alchymistické náčiní najdete zde, vše, co byste potřebovala, dokonce i cestovní verze,” ukáže ti na vzdálenější kulatý stolek, na kterém leží různé flakonky, hmoždíře a malé hořáky. Vidíš destilační baňky, hadičky z různých materiálů a zkumavky různých velikostí. Dokonce tam i spatříš malou cestovní sadu pečlivě uloženou v malém kufříku s popruhem, nebo možností jej upevnit na opasek. ”O kousek dál pak naleznete vzácné bylinky i přísady ze všech koutů Caldarie.” Po tvé další otázce si promne bradu, naznačí ti, aby jsi jej následovala a zavede tě k obdélníkovému stolku s přidělanou nástavbou. Na té leží několik nízkých kulatých krabiček se šroubovacím uzávěrem. Jednu krabičku vezme, otevře ji a přičichne si k obsahu. Pak zavrtí hlavou, zavře ji a vrátí na místo. Hned na to vezme jinou. Opět se opakuje to, co u první a takhle to jde ještě třikrát, než najde tu správnou.
”Tahle mastička je velmi vhodná na omrzliny, kůži zahřeje, umožní krvi lépe cirkulovat a podpoří hojení po omrzlinách. Ale pozor, používat malé množství a nikdy nedávat na otevřenou ránu,” podá ti kulatou krabičku. Pokud ji otevřeš, spatříš v ní temně rudou, tuhou mastičku, která sice dvakrát nevoní, ale cítíš, jak z ní sálá teplo.

”Na rány tu mám pak tento olejíček. Opět, stačí trochu na obvaz. Olejíček podpoří přirozené hojení,” podá ti malý flakónek s lehce nazelenalým (příjemně nazelenalým) olejíčkem. Poté si opět promne bradu, načež omluvně zavrtí hlavou. ”Žel bohům, nic takového, krom těch náramků,” poukáže na náramek na tvé levačce.

”Mě? Ne, mě ne,” usměje se a překvapeně se na tebe podívá, když jej chytneš za rukáv. ”Sandra říkala, že jsi při vaření hodně nápomocná.” Sandra, jedna ze dvou žen, které s karavanou cestovaly. Ta druhá… nemohla sis vzpomenout, jak se jmenovala. Ale Sandra byla mladá hodná dívka a byla sis jistá, že má nějaký vztah s Gurdem, jen sis nevzpomínala jaký. Možná sis to psala do notýsku, možná jsi to nechala plavat. Ovšem ona byla vždy ráda, když jsi jí pomáhala, vždy byla vděčná a jako odměnu ti dávala větší porci.

”Huh?” překvapeně se podívá, když mu strčíš skleněnku do kapsy a usměje se. ”To jsi nemusela, ale děkuji ti. To mám za ten koláč?” zasměje se.
Konečně se proderete vesnicí až na její začátek, kde stojí vaše karavana. Tři vozy a šestadvacet koní. Dvacet z nich neslo ozbrojené chlapíky, už od pohledu nebezpečné, ale už cestou sem jsi poznala, že mnozí z nich jsou i celkem milí. Pak byly v karavaně dvě ženy, Sandra a ta druhá, u které sis nepamatovala jméno. Byla vysoká, měla dlouhé černé vlasy a ve tváři přísný výraz. Ale byla hodná, občas i milá, alespoň k tobě. A pak tam byli další tři chlapíci, kteří se starali o vozy a koně. Ti se s ostatními moc nevybavovali, takže jsi o nich moc nevěděla. Snad jen, že jeden z nich je kupec, kterému patří to, co karavana vezla a ti zbylí dva byly oba vozkové.

”Budeme muset projet a oběd si dát někde na cestě, město je plné,” promluví Gurdo ke zbytku karavany. Jeden z trojice, ten se zdobnějšími šaty se nadechne k nějaké námitce, ale Gurdo jej zarazí rukou a zavelí k odjezdu.
”Že tys zapomněla, co máš ve vesnici dělat?” přitočí se k tobě Sandra a tiše se zasměje.

Sestra na tebe kouká s lehce nafučeným výrazem, ale je na ní vidět, že tvé důvody chápe. Nakonec si oddechne a než stihneš dojít ke koni, obejme tě. ”Hlavně se vrat celej,” zašeptá a než stihneš jakkoliv reagovat, zase se od tebe odtáhne.

”Hm,” souhlasně přikývne, přejede prsty po boku tvého zvířete a srovná s tebou krok. ”Co si od toho vlastně slibuješ?” zeptá se tě. Vyjdete spolu ze stájí na malé nádvoří, které je právě teď prázdné. Pamatuješ si, že kdysi tu bylo plno lidí, pořád někdo někam spěchal, někdo na někoho pořvával, nebo se tu otcovi ozbrojenci cvičili pod přísným pohledem kapitána stráží. Teď tu ale bylo prázdno.

Rozhlížel ses, jestli někde nespatříš Linu, ale jakoby se po ní slehla zem. Snad jen u brány jsi zahlédl Marka a Borse. Marek se ležérně opíral o stěnu, svůj luk opřený vedle sebe a v zubech kousek slámy, zatímco Bors stál rozkročený uprostřed cesty a paže založené na prsou. Už zdáli jsi poznal, že má zase ten svůj přísný pohled. Ovšem Lina nikde nebyla.

”He? Jo, klidně,” nechápavě se na tebe podívá Ava, když se zeptáš, jestli můžeš jít se Simenou, která je už mimo stan a nejspíše si připravuje koně. Stejně tak na tebe kouknou i ostatní, ale nikdo nic nenamítá.

Rozdíl teplot mezi stanem a venkem se hodně zvětšil, takže jakmile vyjdeš ven, zakousne se do tebe zprvu velmi nepříjemná zima a chvilku trvá, než si zvykneš. Najít Simenu ti nedělá moc velké problémy, zahlédneš ji ve chvíli, kdy vyvádí svou klisnu na cestu a chystá se na ni nasednout. V tu chvíli si tě všimne. ”Málo dřeva?” zeptá se tě tichým, trochu nepřítomným hlasem.

”Proč?” pronese opět tiše, když řekneš, že jdeš s ní. ”Měl jsi zůstat v teple, tohle zvládnu.”

Známá a vědomosti