Charas, Vlandia
28. května 1084,
dopoledne

S vlkem v těle

Byl jsi na nohou už od samotného rozednění. Dnes byl ten den. Den, kdy jsi měl odjet do Sargotu a tam se hlásit u vévody Gurna Hekara, samotného hlavního rádce krále Lepona. Vévoda patřil mezi nejvyšší šlechtice a jako takový měl pod palce Sargot, Tirbský hrad a Rovalt. Bohatý a vlivný muž, skvělý vojevůdce a jeden z nejmocnějších šlechticů v zemi. A k tvému štěstí, s tvou rodinou měl něco málo společného. Tedy… spíše vaše rody měli něco společného. Tak jako tak, tvůj otec, stejně tak i jeho otec a otec jeho otce vždy věrně sloužili právě rodu Hekar. A díky tomu jsi měl možnost opět pozvednout svůj rod.

”Vážně musíš odjet?” zeptala se tě, snad už po sté, tvá mladší sestra, zatímco se znuděně opírala o stěnu stáje. Ty jsi akorát s pomocí Liny připravoval svého koně na cestu. ”Asi vás tu chvilku nechám,” špitne Lina, která dotáhne poslední přezku na sedle, vrhne na tebe nesmělý pohled a se sklopenou hlavou odběhne. Chvilku ti přijde, že jsi v jejích očích zahlédl slzu, ale možná se ti jen něco zdálo.
”Proč tak moc chceš odjet?”

Dostaneš svůj vybraný koláč a Gurdo se jen spokojeně uchechtne. Jakmile jej začneš zahlcovat pro něj nepodstatnými detaily, jen si tiše povzdechne, trochu zavrtí hlavou a naznačí ti, abys šla za ním.
”Co myslíš? Aha, ten alchymista. Tady nejspíše ne, Prix,” odpoví ti omluvně. Míříte zpět ke karavaně, která zůstala stát před vesničkou. ”Pojeď s námi do Jalmarysu, tam možná na někoho narazíš. Nebo s námi pokračuj až do Ortysie, tam je magická univerzita a tam určitě bude někdo, kdo ti pomůže,” navrhne ti, zatímco se prodíráte kolem lidí, abyste se dostali k vozům.

”Je jich tu sedm,” pronese překvapeně. Evidentně ani on si nevzpomíná, že by se vám podařilo zabít tolik vlků. ”Pora nejspíše musela pochytat i ten zbytek,” napadne ho, když dojdeš k němu. Zdá se, že tvou první nabídku přeslechl. Nebo o ní přemýšlí.
”Nakonec, proč ne. Pomoc by se mi určitě hodila,” souhlasně pak kývne hlavou. ”Budu rád, když zůstaneš o něco déle, než zase vyrazíš na cestu,” usměje se a podívá se ti zpříma do očí. Nějakou chvilku do nich kouká, pak ale zamrká, trochu si odkašle a odvrátí se.

”Já.. ehrm… teda… možná… ehrm… možná ještě něco zachráníme,” zakucká se a poukáže na vlky. Dojde ti, že myslí jejich kožešiny.

Mateáš se při měření ani nepozastaví, když se ho zeptáš, zda by se dali upravit rukavice a boty. ”Hmm. Jistě. Upravíme.” řekne nepřítomně, zatímco si tě pečlivě přeměřuje. Jakmile skončí, boty i rukavice, které sis před tím vybrala vezme a schová zpět na jejich místo. ”Dohromady tedy osmnáct set denárů,” propočítá po chvilce a pak se vydá upravovat zbroj. To jsi už ale venku, zamotaná do Jolky (zkusí tě kousnout do prstu se šibalským výrazem ve tváři).

”Něco od tebe?” zamyslí se Jolka, pak se rozhlédne, chytí tě za ruku a táhne tě k tržišti, okolo kterého jste šly. Procházíte mezi stánky, kde nabízí různé věci. Od nádobí do domácnosti, přes čerstvé pečivo, uzeniny, zeleninu a ovoce až po oblečení, dárkové předměty, nástroje a zbraně. U pár stánků stojí i muži v dlouhých hábitech a na stolcích mají rozestavěné flakonky různobarevných tekutin, jiní tam mají zase různé kameny, další pak přívěsky, knihy a svitky. Začínáš mít pocit, že bys tu sehnala vše, co bys chtěla.

Jolka se ale u žádného ze stánků zatím nezastavuje. Občas sice trochu přibrzdí, koukne kdo co má, ale pak zase pokračuje, tebe neustále držíc za ruku. Nakonec dojdete až na okraj tržiště, blíže k přístavu, kde stojí menší stan a u něj je na dřevěné poličce vyskládáno několik šperků. Před poličkou je postavený stolek a na něm jsou další šperky. U stolku pak sedí stařičká babička, u které jde jen ztěžka poznat, jestli je vzhůru, či spí. Jakmile přijdete blíže, ze stanu vyjde starší muž v šedém prostém hábitu, hustých bílých vousů a kulatých brýliček. Obě si vás, před obroučky brýlí prohlédne a zvědavě přizvedne jedno obočí. ”Co pro vás mohu udělat, děvenky?” zeptá se vás, jen co přijdete na doslech. ”My… chtěly… chtěly bychom něco, co nám připomene tu druhou,” vykuňká ze sebe Jolka. Muž se jen pousměje a naznačí vám, abyste šli za ním do stanu.

Stan, ač se zdá zvenku malý, je uvnitř celkem prostorný a celý zaplněný různými regáli a věšáky. Na všem něco leží. Ať už to jsou ozdobné dýky, tepané šperky, knihy, svitky, alchymistické pomůcky či jiné, většinou magické předměty. Dokonce i nějaké bylinky a jiné přísady můžete vidět. ”Prosím, určitě něco naleznete,” řekne klidným, možná trochu tajemným hlasem a nechá vás, abyste si vše prohlédly. ”Morgi, tady,” jen co tě Jolka pustí a udělá pár kroků, už tě opět volá k sobě. Stojí u jednoho malého stolku, kde pod skleněnou vytrýnkou leží dva, na chlup stejné náramky.
”Dobrá volba,” zničeho nic se u vás objeví muž a vytrýnu otevře, abyste se mohly lépe podívat.
”Ty jsou nádherné, jeden pro mě, druhý pro tebe,” rozzáří se Jolka.

”Tak tedy přístav,” souhlasně se usměje Eleonor a vykročí tím směrem. Do přístavu je to vlastně jen rovně. Nikde moc neodbočujete, snad se jen vyhýbáte lidem, kteří spěchají za svými povinnostmi. A je nutno dodat, že nejen lidem. Potkáváte i hodně elfů, tu a tam nějakého norda, dokonce i jednoho nebo dva orky zahlédneš. Občas spatříš i nějaké hobity nebo v nějaké uličce vidíš mizet záda drobného skřeta. Ne nadarmo se o Aserai říká, že je velmi tolerantní.

Dorazíte na velkou křižovatku širokých ulic a abyste mohli pokračovat dále, musíte přejít přes vypouklý most, který je postavený přes onu nádrž plnou vody, která se táhne celou hlavní ulicí. Tedy, zrovna teď stojíte uprostřed křižovatky, před vámi je velká kašna, ovšem ne tak velká, aby bránila v pohledu na přístav. Kašna, zdá se, je jakýmsi středem nádrží, které se u ní sbíhají. Nebo rozbíhají, záleží na úhlu pohledu. Eleonor vstoupí na most a ohlédne se po tobě. ”Razih je bohaté město a své bohatství dává na odiv právě touhle stavbou. Je jedinečná v celé Caldarii. A nejúžasnější na tom je, že ta voda je sladká, i přes to, že je čerpaná z moře. Sice je to vnitrozemní moře, ale pořád je to moře a pořád je slané,” vysvětlí ti a pobídne tě abys za ní šel na most. Když jste na vrcholku mostu (jsou obloukové), ukáže na přístav, kde můžeš vidět vysoké stěžně lodí, stejně tak i dlouhé lodě po bocích osazené pádly. Co je ale více dechberoucí, hladina vnitrozemního moře, známého jako: ”To je Perasoské moře. Největší vodní plocha v Caldarii a domov tvého přítele.” Pomalu přisune prst ke tvému rameni, aby pohladila Mysta, který se tam, bohové ví kdy, objevil. ”Pojď, musíme najít lazaret,” pobídne tě a opět se dá do kroku.

Ava, opět sedící na kozlíků jednoho z vozů, přijme tvé hlášení a hned zavelí k pohybu. Všimneš si, že Jugrin a Bjorn tu nejsou.
”Vesnici obývají čistě jen nordi. Poslední z čistých, co se tak říká. Každopádně tady na severu je to trochu horší s jídlem a nordi mají zvyk pohostit všechny, co jejich vesnici navštíví i přes to, že toho mají sami málo,” začne ze široka, ale tobě přijde, že ti neříká vše. Více toho ale už neřekne a radši se věnuje vedení koní.

Když dorazíte na místo, které jsi našel, Simena tam již čeká u malého ohniště. Jakmile vás spatří, zamává vám, ale od ohně se nezvedne. ”Hezké místo,” zhodnotí uznale Ava, předá otěže jednomu z dvojčat a seskočí z vozu. Hned na to se oba vozy rozestaví tak, aby alespoň ze dvou stran kryly ohniště, které Simena již stihla rozdělat. Jakmile se celá kumpanie zastaví, všichni se opět ujmou svých rolí.
”Pojď, nanosíme dřevo,” řekne ti tiše Simena a zamíří k těm málo stromům, co v okolí jsou.

Ono, nanosit dřevo, to se snadno řekne, ale najít nějaké, to je už složitější. Nakonec ale posbíráte dost na to, abyste do rána vydrželi, beztak, dalšího dne budete pokračovat dál. Když se vrátíte zpět, tábořiště je již připravené. Vlastně se ocitnete ve velkém stanu, který vznikl několika plátny nataženými mezi vozy a klacky. Dost místa na to, aby se tu všichni vyspali. Ohniště je o něco větší než bylo a je nad ním zavěšený kotlík, ve kterém už něco bublá.
”Simeno, zajeď do vesnice pro ty dva,” promluví Ava. Ostatní už sedí poblíž ohně a ohřívají se.

Kieran a vlastně i děvčata se zeširoka usmívají a těch pár hostů zvědavě sleduje váš rozhovor. Někteří si dokonce něco šuškají, snad přemýšlí, že by přišli? Kdo ví.
”Neříkej dvakrát, děvče,” zasměje se kuchař a zase na chvilku zmizí v kuchyni. Když opět vykoukne, jeho pohled směřuje k seleti nad ohništěm. ”Otáčej s tím pomaleji,” okřikne Williho, který se jen přikrčí, div mu nespadne čepec. Ovšem kuchaře poslechne a začne otáčet pomaleji.

”Tak, vše je tady,” oddechne si Jan, který se akorát vrátil zvenku. Hned na to se zastaví u čepu, kde si hned načepuje do korbelu pivo. ”Máme tu dost piva na to, abychom mohli pozvat celé město. Kořaly tolik, že by ji nevychlastali ani námořníci na roční plavbě a jídla, že už není kam dávat. Tohle jestli nespotřebujeme tak nevím,” shrne ti a jedním dechem vyprázdní korbel. ”Aaah. Taky nás to stálo dost peněz. Jestli tohle nevyjde,” pronese temně a načepuje si další korbel.

Charas, Vlandia
28. května 1084, krátce po poledni