Známá a vědomosti

Na tváři se mi usadil spokojený úsměv.
"To mám, v hledání tohohle ještě nikdo nikdy neuspěl a většina, co se o to pokusila to nepřežila. Takže to hodlám změnit a taky dohlédnout na tebe, že po tobě někde nezůstanou jen brýlky."
Mrkl jsem na ní a zatvářil se zamyšleně.
"Ymmmm......své kontakty neprozrazuji, však ty na to přijdeš, jsi chytrá holka."
Zazubil jsem se, ale pak zvážněl a tázavě povytáhl obočí.
"Tři dny? Tady proč?"
Pak jsem se začínal čím dál více mračit, když mi začala osvětlovat, proč je vlastně tady.
"Vidíš duše? A k tomu jsi přišla kde? Taková magie....není obvyklá."
Bedlivě jsem jí pozoroval, jak se zdá za dobu našeho rozdělení se Mir docela činila.
"Dobrý úmysl ještě neznamená dobrý výsledek."
Upozornil jsem Miri klidně a dál kráčel za ní. Mezi rty mi unikl tichý povzdech. Cítil jsem zmatení Rahleba a sám se cítil zmaten z toho, co tu má kolegyně provádí. Bylo to.....neobvyklé. Náladu mi nerozjasnil ani popis toho, co si tady Miri objevila a zažila. Založil jsem si ruce na prsou a v očích jsem měl velmi vážný pohled.
"Jak jako zažila? A vůbec jak víš, že ti říká pravdu? Že to není jen démon, který si s tebou chce hrát, abys udělala něco špatného? A co je vlastně zač ten kámen, co máš v ruce?"
Nebylo to tak, že bych nevěřil Miri, jí jsem věřil, nevěřil jsem těm, kteří mohli zneužít její dobrotu. Byl jsem ostražitý, protože Rahleb měl ostražitost v krvi. Oba jsme si moc dobře pamatovali, jací lidí dokáží být a že ne vždy jsou jejich úmysly takové, jak se zdají na první pohled. S dalším povzdechem jsem spustil ruce a prohrábl si vlasy.
"Jinak řečeno vlastně ses tu uvázala také.......v nedaleké vesnici tvrdili, že v té pevnosti straží a že kdo do ní vstoupil už nevyšel....to mi nezní moc na přívětivého ducha, který chce pomoc."
Podotkl jsem mírně pochybovačně.
"Spousta míst byla krásná, než je války a nekalosti zničily, to víme oba.....hmmmmch jak ty čtyři potřebuješ přesně pohřbít a kde?"
Odtušil jsem, nakonec, abych se dozvěděl, zase něco více z toho, co tu Miri vlastně dělá. Nelíbilo se mi to. Neznamenalo to však, že bych jí tu v tom nechal. Mé obočí vylétlo opět tázavě nahoru, když se Mirien jala kamene s úmyslem kopat hrob.
"Mirien to nemyslíš vážně. Kamenem? Není to ani důstojné ani moc reálné. Ahhh.....a co když jim bude vadit, že je řádně pohřbí nějaký elf? Kdo ví, jaké byli víry a co měli za zvyklosti. Třeba se těla nechávala spálit, nebo je ukládají do hrobek....."
Začal jsem uvažovat nahlas nad možnostmi a důsledky.
"Nech toho a odlož ten šutr. S kopáním ti dokážu pomoci. Kdybys studovala magii více širokospektrálně, jako já, taky bys neměla problém a nepotřebovala lopatu."
Popíchl jsem jí, ale než jsem se jal nějakého kouzlení, počkal jsem, co mi ještě k tomu vypoví.

Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, večer

Emisaři do vesnice tu pořád nejsou, ale beru že jednání s místními chvilku trvá, což mi potvrdí i Ava, ale je otázka, jestli to co mi říká je celá pravda. Mám takové tušení, že není. Ten projev mi přijde takový...neúplný, ale to nemá smysl teď řešit.

"To dává smysl, že se tam nechceme nakvartýrovat. Sice by se to asi dalo vyřešit, že my se s nima zároveň podělíme o naše, což by vyvážilo ten jejich nedostatek, ale chápu že je to zbytečná komplikace."

Postavil jsem se do čela naší malé kolonky a vedl jsem je do našeho tábořiště. Na tváři se mi ukázal velký úsměv, když jsem viděl jak tam plápolá ohýnek. Byl sice malý, ale byl tam. To znamenalo, že tam bude už trošku tepla. Všechno se děje jako při naše posledním zastavení a tak předám svého koně do péče a jdu k ohni, kde se ohřeju asi jako kdybych tam vůbec nedošel. Jenom zabručím a jdu se Simenou. Opravdu najít tady něco čím se dá topit, to je umění. Zdejší okolí není tak bohaté na dřevo jako v nížinách. Takže to chvíli trvá, ale nakonec mám náruč plnou a můžu se vrátit k ohni. Ten už zase hoří trošku více a máme i velký stan. To je perfektní věc. Musím uznale zabručet, když tohle vidím. Rozhodně je to něco co se hodí pro takhle velkou skupinu. Stavím se k oni a začínám se zahřívat, když Ava posílá Simenu pryč.

"Dneska u toho ohně nestrávíš žádný čas víš to viď?"

"Můžu jít taky?"

Chci tu vesnici poznat. Přeci jenom takhle na severu jsem ještě nebyl a každá zkušenost je dobrá zkušenost.

Za tajemstvími

Posunula jsem si brýle na nose, jakmile zmínil sovu, která mu vyhoukala, co hledám. Zamračila jsem se, nad poznámkou, že je to i jeho cíl.
„ Máš k tomu nějaký větší důvod než jen to, že chceš znát všechno? Protože jinak je to… hm zbytečně nebezpečné a jsou jiné cíle, které by si kdokoliv z nás měl stanovit.“
Úsměv mi mírně pohasl.
„ Kdo ti to vůbec vyhoukal?“
Zavrtěla jsem mírně nespokojeně hlavou. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale prozatím jsem mu jej neopětovala.
„ Jsem tady už… tři… dny?“
Odpověděla jsem trochu nejistě. Znovu jsem si poposunula brýle na nose a trochu jsem si protáhla ramena.
„ Říkám, že je to složité. Poslední dobou potkávám a vidím věci, které jsou… nejsou…“
Na chvíli jsem se odmlčela, pevně semkla rty a nadechla jsem se.
„ Vidím duše. Bludné duše, které hledají klid. Jsou tu z nějakého důvodu…Jedna celá vesnice spálená ohněm a zlem, protože ji někdo proklel… Bernard, který dal nezlomitelný slib…“
Zastavila jsem se a zadívala jsem se na hrad. Na jeho věž. Nebyla pravděpodobnost, že bych ho tam mohla vidět. Přesto jsem věděla, že tam je. Držela jsem Isieřin kámen v dlani a věděla jsem, že potřebuje pomoc. Když začal pochybovat o tom, co jsem mu řekla, čelo se mi zkrabatilo, jak jsem se začala mračit.
„ Nikdy nezpochybňuj to, co ti říkám o své práci. Dělám všechno z dobrého důvodu.“
Upozornila jsem ho varovně. Znovu jsem se rozešla, přímo k označeným místům. Kámen jsem svírala v dlani, cítila jsem jeho teplo, jak jsem se přibližovala.
„ Před několika dny jsem přišla a zastavila jsem se tady. Moje zvědavost mi nedala a zašla jsem se podívat i do hradu a tam jsem potkala jednoho starce.“
Začala jsem vyprávět. Zastavila jsem se nad Bernardovým tělem.
„ Bernard… Byl před dvěma stoletími zabit, když byl hrad obléhán. Jeho ženu pár hodin před tím zavraždila skupina, která se do hradu proplížila, zatímco Bernard se pokoušel odstranit velitele obléhání, aby hrad vysvobodil. Když zjistil, že jsou na hradě vrazi, kteří si pro něj přišli, vrátil se, ale bylo už pozdě.“
Roztáhla jsem prsty dlaně, Isieřin kámen zářil na celé kolo.
„ Zemřela mu v náručí, ovšem když umírala, slíbil jí, že najde jejich děti. Všechny tři totiž unesly…“
Zachvěla jsem se a s kamenem na dlani jsem došla k dalším třem označeným místům.
„ Šel pro ně najisto. Věděl kam…“
Ohlédla jsem se na Belhara. V očích jsem měla slzy.
„ Když sem přišel, děti byly zmasakrované. Nechutně se na nich vyřádili… a udělali to tak, aby to všechno viděl. Pak ho tady zabili také.“
Nadechla jsem se. Trochu jsem se chvěla, když jsem přitiskla Isieřin kámen ke svému srdci.
„ Jeho děti jsou sice někde na druhé straně, ale bloudí a nemohou najít svou matku. On uvízl tady, protože nedodržel slib. A ani nemohl. Bylo to nemožné… Byla jsem tam.“
To poslední jsem tiše zašeptala.
„ Slíbila jsem, že se pokusím to vyřešit. Díky Isieřinu kameni jsem schopná lokalizovat místa, kde jsou, mimo jiné… Problém je, že je nemám jak vykopat a ani zakopat u jejich matky tak, jak by si zasloužili… Všichni čtyři.“
Znovu jsem se zadívala na hrad.
„ Kdysi to bývalo neuvěřitelně krásné místo. Všichni tu byli šťastní… Po Bernardově smrti… to tu zchátralo. Stezka nakonec ztratila smysl. A když se pak rozpadlo císařství, veškerá Bernardova naděje na to, že se někdo objeví, kdo bude schopný mu pomoct, pohasla.“
Zvedla jsem ze země kámen, se kterým jsem měla v plánu začít kopat.
„ Asi ti došlo, že nejsou řádně pohřbení a mají problém pokračovat tak, jak by měli, kdyby jim někdo poskytl řádný odpočinek...Myslím, že si budu muset do své pracovní výbavy zařadit i lopatu. V poslední době potkávám hodně bloudících, kteří potřebují pomoc…“

Známá a vědomosti

S každým dalším krokem mě jímala větší a větší radost ze zjištění a jistoty pocitu toho, že je to opravdu Mirien, která na mne chvíli dost zaraženě a snad až nedůvěřivě hleděla a pak se ke mě až šíleně rozběhla. S úsměvem jsem jí vyšel rychlými kroky vstříc a když po mě v podstatě skočila, aby mě objala ukročil jsem o půlkrok vzad, abych získal lepší stabilitu těla a přijal, její hybnou sílu a váhu a mohl jí sevřít v pevném obětí.
"Hehe, taky tě rád vidím Mir.....my oba."
Zazubil jsem sem se na svou kamarádku a pátravě jsem se na ní zadíval, když se odtáhla, abych si jí prohlédl. Abych zjistil, co vše se na ní od té doby, co jsem jí neviděl změnilo a co zůstalo stejné. Jestli je v pořádku a nestrádá.
"No co by? Vyrazil jsem něco hledat a jedna sova mi vyhoukala, že někdo mě už předběhl a vydal se hledat totéž pár dní přede mnou, tak jsem trochu šlápl do bot, abych tu dotyčnou spěchalku dohnal."
Mrknul jsem na Mirien rošťácky a mírně jsem se rozhlédl kolem sebe.
"Spíše mne překvapuje, že jsem tě dohnal tak rychle. S náskokem, který jsi měla, jsem předpokládal, že tě doženu až nejdříve v dalším městě a to jen se štěstím pokud se tam trochu pozdržíš a já to budu docela hnát. Copak tě zdrželo?"
Povytáhl jsem zvědavě obočí, když zmínila, že má práci a konečně jí pustil, aby mi vše mohla lépe vysvětlit.
"Práci. Tak o copak jde? Co tě tu tak zdrželo?"
Dal jsem si ruce v bok a pátravě jí pozoroval, když mi vyložila alespoň zmatený střípek toho, proč je zde. Povytáhl jsem překvapeně obočí nahoru a naklonil hlavu ke straně.
"Cožeto chceš dělat?"
Podivil jsem se a trošku svraštil obočí za usilovného zkoumání Mir pohledem, jestli je opravdu v pořádku.
"Mirien oba dobře víme, že většinou není úplně vhodné vykopávat pohřbená těla. Takže budeš mi k tomu asi muset povědět víc, zatím to zní velice.....podivně."
Pravil jsem mírně a koukl směrem ke stromu. Zamířil jsem za ní.
"Dobře víš, že když to půjde pomůžu ti, ale potřebuju vědět víc."
Tak nějak jsem se obával do čeho se to malé brýlaté stvoření namočilo tentokrát.

Za tajemstvími

Zvedla jsem Isieřin kámen a s překvapením jsem se na něj zadívala. Hřál. Srdce mi málem poskočilo, když jsem si ověřila, že mi pomáhá najít místa, která obývala rodina Lilien poslední dvě staletí. Byli tak strašně dlouho oddělení a při tom tak blízko sebe.
„ Děkuji, Lilien.“
Promluvila jsem tiše směrem ke stromu, kde ji kdysi Bernard požádal o ruku. Díky tomu, co mi kámen ukázal, jsem si byla schopná všechna místa označit. Byla jsem opět o krok blíž tomu, abych splnila Bernardovu prosbu a přiblížila jeho setkání s rodinou. Po všech těch letech si to zasloužil, znovu ji uvidět.
Jeden problém mi však zůstal. A to ten jak je tam odtud dostat. Nadechla jsem se a vydechla jsem. Nemám nic jiného, než ostrý kámen. Zatnula jsem zuby, odhodlaně jsem se nadechla a chystala jsem se znovu sklonit k místu posledního odpočinku prvního z dětí. Tak to chtěl ne? Abych se postarala o jeho děti, aby se setkaly s matkou. Udělám to tak, aby se na mne nezlobil, ale aby se setkal i on s nimi... Nenechám Vás tady trpět Bernarde…Prošlo mi krátce hlavou a naposled jsem se rozhlédla, jestli mě tu někdo nevidí. Ačkoliv myslím, že Bernard stojí na věži a celé tohle místo pozoruje. Při prvním zadívání jsem si toho nevšimla, ale když mi pohled klouzal z hradu zase zpět, zahlédla jsem postavu. Zachvěla jsem se.
„ Jestli mě tu někdo uvidí, jak se tu hrabu v hlíně, bude mít nemístné poznámky…“
Sevřela jsem Isieřin kámen v dlani, v druhé dlani jsem pevně sevřela kámen, kterým jsem chtěla kopat, obě ruce jsem schovala za sebe, aby na ně nebylo vidět, a poodešla jsem od označených míst.
Pozorovala jsem tuláka. Neměla bych se spíš schovat a nepřitahovat pozornost tím, že na něj civím? Došlo mi trochu pozdě. Přešlápla jsem z nohy na nohu. Všechny mé věci zůstali na hradě. Sem přeci jen nikdo moc nechodí…
„ Mohla bych se schovat ve vysoké trávě… třeba si mě ještě nevšim…“
Ani pusu jsem najednou neudržela zavřenou, jak mi hlavou komíhaly myšlenky sem a tam. Jistě, že si mě všiml… Ale třeba nemá náladu na rozhovory a půjde dál… A když nepůjde… pořád mám kámen…
„ O ty naivní malá holko…“
Zpražila jsem sama sebe. Jak se chci s někým prát, jen s kamenem… Nemám tu ani zdroj vody.
Otřásla jsem se. Jestli si bude chtít zakroutit mým krkem, budu se bránit. I když to asi nebude mít tak valný účinek, protože jsem na hradě nechala i zbraň…
Postava uhnula z cesty na louku a zamířila přímo ke mně. Tentokrát jsem z ní už nespustila oči. Proč… proč jsem se prostě nerozběhla do hradu? Vždyť už jsem tam několikrát procházela… vím, kde je bezpečné místo… O Mirien ty hloupá…
Jenže já stála, jako přikovaná. Jako by mě z toho místa nechtělo nic pustit. Drželo mě to tam přilepenou, dokud jsem neucítila ten závan magie. Zatřásla jsem se napětím, radostí. Došlo mi odkud ty pohyby znám. Ostrý kámen mi vypadl z ruky, ten Isieřin jsem sevřela v dlani ještě víc.
„ Je to … možné?“
Šeptla jsem tiše. Na kratičkou chvíli se mi z hlavy vykouřilo úplně všechno, snad i to, jak se jmenuji. Vlastně ani nevím, jak se mi nohy daly do pohybu. Prvních pár kroků bylo nejistých, ovšem běh už tak ne. Byl to on… Do očí mi vyhrkly slzy, na rtech jsem měla rozesmátý úsměv. A málem mi spadly brýle z nosu, ale nezastavila jsem se.
Objala jsem ho. Ani jsem nedokázala něco víc hned říct. Srdce mi bušilo, tak že jsem myslela, že neslyším ani nic jiného…
„ Belhare…“
Zasmála jsem se tiše. A bylo mi jedno, jestli mě obejme nebo ne. Neviděli jsme se už dost dlouho. Přesto jsem ho nakonec pustila a zadívala jsem se mu do očí.
„ Rahlebe.“
Usmála jsem se, hlavu mírně nakloněnou na stranu. Rychle jsem si otřela oči volnou rukou a znovu jsem se usmála.
„ Co tady děláš?“
Krátce jsem se na něj zadívala, ale pak jsem si uvědomila, že stále svírám Isieřin kámen a myšlenky mi odletěly zpět k mému úkolu. Krátce jsem se na kámen zadívala, znovu jsem ho sevřela v dlani.
„ Já… mám práci, Belhare.“
Podívala jsem se na něj vážným pohledem. Takovým, který se prostě nedá z žádného důvodu jen tak pozdržet. Naléhavým.
„ Potřebovala bych pomoc. Těžko se to vysvětluje… A nemusíš to dělat, já si poradím, ale každé ruce se teď docela hodí…“
Rozhlédla jsem se kolem, jestli jsme opravdu sami. Nadechla jsem se.
„ Potřebuji vykopat tři děti a jednoho muže.“
Rty se mi roztáhly do trochu bláznivého úsměvu, když jsem se otočila a vydala jsem se k místům, kde jsem měla jejich poslední odpočinek označený. A rozhodně jsem se nenechala zastavit.

ČEST MUŽE, ČEST RODU

Ormanfard, Vlandia
28. května 1084, ráno

Válka... Sem jasně rozhodnutý. Pojedu sloužit našemu králi. Ne že by mně lákala myšlenka zabíjení, ale když vidím jak to je u nás doma, den za znem, nic se nemění. Je sice hezké být s rodinou, ale já potřebuju víc. Pro to jsem se rozloučil s rodiči už včera večer, abych mohl bez okolků vyrazit. Nevím co mně čeká, nevím jaký bude vévoda Hekar velitel, ale i tak, zkrátka cítím že tam budu platnější než tady na hradě, kde nic nezmůžu.


Upevňuji sedlové brašny a ujišťuju se že mám všechno, když náhle zaslechnu sestry hlas. Tiše si povzdychnu. Snažil sem se jí to vysvětlit. I když ji chápu, bude to jiné, už se neuvidíme každý den, nebudeme spolu... Stále tu však je matka, Lina a Marek. Nebude sama.


Podívám se na Linu a chci jí říct také pár slov než odjedu, ale to už je pryč. Přijde mi dnes jako vyměněná. Obvykle září jako sluníčko, teď mi však přijde jako zvadlý květ. Zavrtím hlavou, otočím se a dojdu k sestře. "Val... Myslíš že chci odjet? Že chci opustit všechno a všechny? Že chci opustit tebe?" Podívám se jí do očí a pohladím ji po tváři. "U vévody mám jedinečnou příležitost. Když se budu snažit... Vrátím se a všechno bude lepší" ° Mile se na ni usměji, stáhnu ruku z její tváře a dojdu zpět ke koni (šedá klisna). Vezmu Taru za otěž a pomaličku začnu mířit ven ze stáje. "Doprovodíš mně k bráně?" Otočím hlavu na Val a čekám až se ke mně připojí. Ještě chci chytnout Linu než úplně zmizim. I s ní se musím pořádně rozloučit.

Návrat ke karavaně

Syratos, Severní Impérium
28. května 1084, poledne

Proplouvat davem nebylo tak komplikované. Naopak, proplouvat davem bylo komplikované jen v případech, že byl někdo moc velký! Ha! Sama jsem byla maličká a jakmile jsem byla bez koláče, opucovala jsem se do svého oblečení a už i rukama odstrkovala to, co mi vadilo v cestě. Gurda jsem poslouchala, snažila jsem se úplně soustředit na otázku, ale stálo mě to občasné zaseknutí za ním. Hm... Zamýšlela jsem se nad jeho odpovědí a po chvíli... Jsem překvapeně vyšla o pár kroků za ním. Hu. Jména měst jsem dávno zapomněla, samozřejmě. Podrbala jsem se na zátylku, ale podívala jsem se na Gurda důvěřivě. Za tu chvíli, co jsem s karavanou cestovala, jsem se přesvědčila, že jsem v dobré společnosti. Neměla jsem strach o jídlo a ani o bezpečí a nikdo ani příliš nekomentoval můj pochybný původ. Většinou jsem si připadala i jako neviditelná a navíc! Gurdo měl smysl pro humor! Výhra!

"A tobě nevadí, že s vámi cestuji?" zamrkala jsem na něj poněkud nejistě a pak se podívala do země než jsem k němu přiběhla a chytila se jeho rukávu. Nechtěla jsem ho ztratit z dohledu. "Já vím, že nejsem moc nápomocná, ale... Mohla bych dneska zase zkusit pomáhat při vaření nebo něco... Nebo ti mohu něco sehnat za ten koláč! Jestli na to nezapomenu. Hum!" přemýšlela jsem nahlas. Lidé měli takový zlozvyk. Laskavosti si vraceli laskavostmi. Úplně se jim nelíbilo moje obvyklé vyznání vděku. Hm. Jaká škoda. Lidé měli v lásce věci komplikovat, ale co nadělám. "Víš, já s vámi ráda pojedu... Jen... Asi bych měla poslat rodičům dopis. Neví o mně..." řekla jsem nejistě, ale pak mi došlo, proč jsem jim vlastně dopis ještě neposlala. Zavrtěla jsem hlavou. "Vlastně! Vždycky zapomenu, hloupá já." plácla jsem se do čela. "Ještě bych mohla... Podívej, tady máš pro štěstí!" a strčila jsem mu do kapsy skleněnku. Moc jsem jich už neměla, ale Gurdo se o mě opravdu staral... A bylo jen fér to nějak vrátit.

NÁKUPY

Charas, Vlandia
28. května 1084,
dopoledne

Nejsem si jistá, přijde mi že by Mateáš mohl být trochu nabručený. Ty původní rukavice a boty se mi líbily, ale přeci s sebou nepotáhnu tolik věcí. Nemluvě o penězích. Původně jsem nechtěla ani žádnou zbroj, ale tahle se mi opravdu moc líbila. A za tu cenu, to už bych nikdy nikde nenašla.. "To souhlasí". Potvrdím dohodnutou sumu a hned jak muž odejde, jdeme ven.

Sleduji Jolku a pobaveně se zasměji když mě kousne do prstu. Mrška jedna. Přikývnu a zatvářím se trošku překvapeně když mě bere za ruku a táhne pryč, pak se však jen usměji a z vesela ji následuji.

No páni.. Na tržišti je toho opravdu spousta. Líbí se mi to, možnost vzít nějaký výrobek či jídlo a takhle to nabízet. Upřímně doufám, že se těm lidem daří. Jak tak jdeme, zaujmou mně zejména ti muži v dlouhých hábitech. Říkám si zda ty lahvičky a flakónky nejsou třeba lektvary. Docela bych se na to podívala, ale na to bude čas později. Teď to nechávám na Jolce.

Dostaneme se k nějakému stanu a já se spokojeně usměji, sem jsem sice nechtěla, ale to co sem chtěla by tu mohli mít. Pohlédnu na tu stařenku a otevřu pusu že se na něco zeptám, to se však objevuje nějaký muž. "Dobrý den". Pozdravím zdvořile a to už s ním mluví Jolka. Lehce se mi začervenají tváře když slyším jak to řekla, stisknu její ruku a jdeme za tím mužem.

Uvnitř toho je hodně. Spousta věcí které mě zaujmou jen na ně pohlédnu. Myslím že nebýt té zbroje, tady bych asi utratila hodně peněz. "Děkujeme". Věnuji muži milý úsměv a chci se začít dívat trochu pozorněji, ale Jolka už zdá se něco našla. To bylo rychlé.. Přijdu blíž a podívám se.

Sakra.. Ty náramky jsou opravdu krásné a zdá sr že Jolce se líbí. Po otevření vytrýnky vezmu jeden z náramků do ruky a prohlížím si jej z blízka. "To jsou.. Vždy když bych se podívala na ten kámen, viděla bych tvé krásné oči". Špitnu se zaculením k Jolce a otočím se k tomu muži. "Kolik stojí?" Zeptám se zvědavě. Po chvilce dodám. "A.. Opravte mě pokud se pletu, ale zdá se mi že tu máte věci na alchymii. Možná i něco magického.. Něco na rychlejší zacelení ran a na omrzliny, by jste měl? A.. Dejme tomu že jsou dva lidé, kteří od sebe budou daleko.. Něco co by jim aspoň jednou za čas umožnilo spolu komunikovat?"

S vlkem v těle

Vesnice Ov, Strugia
30. května 1084, ráno

"A kdy to stihla?" jsem překvapená podobně jako Howard. Pak mi ale dojde, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. "Ach..."

Už jsem myslela, že se rozloučíme na místě, když v tom lovec souhlasí, že mohu nějakou dobu ještě zůstat. Záhy ovšem nastane moment, který mi rozvíří nitro a i já se potom poněkud rozpačitě začnu drbat ve vlasech a cítím horkost ve tvářích. "Ano, to...jo...mohli...my..." začnu blábolit a vybavím si trollky poučku, nadechnu se a na okamžik zavřu oči, abych se uklidnila. "Tak se na to podíváme." ujmu se iniciativy, i když ten pach je odporný. Snažím se soustředit na něco jiného, když vlčí těla zbavuji oháněk. Co se zachrání, to se zachrání. Trofeje svážu k sobě a připnu k pasu.

"Děkuji, Howarde. Klidně budu spát na půdě, nebudu ti překážet." ubezpečím ho s úsměvem a opatrně po něm loupnu pohledem. Dáme se na cestu zpět k chajdě a já jsem spíš ticho, protože se moje smysly snaží zorientovat v tom, co cítím, slyším a vidím. Je to jako učit se znovu chodit. " Prozradíš mi, čím jsi okořenil tu srnu?" zeptám se, když se mi podaří více soustředit. "A taky mě zajímá, jestli je Borr pořád takový bručoun nebo zrovna neměl den." cuknu koutky.