Trpaslík na cestách

Sibir, Strugia
31. května 1084, večer

Probouzení jiskry

Razih, Aserai
30. května 1084, ráno

Charas, Vlandia
28. května 1084,
dopoledne

S vlkem v těle

Koláč

Syratos

Gurdo se na tebe podíval zkoumavým pohledem a hned na to schoval tvář do dlaně a znaveně zavrtěl hlavou. ”Měla ses podívat po nějakém místě, kde bychom mohli na chvíli odstavit vozy,” řekne s povzdechem a ohlédne se na chlápka, který z tebe, dle tvých slov, chtěl udělat placku. I ty se po něm ohlédneš, nebo spíše se díváš po kuličce, která míří jeho směrem. Už to vypadá, že na ni šlápne, ale než stihne dokončit krok, kulička mu proklouzne těsně pod podrážkou.
”Tu kuličku jsi nehodila ty, že ne?” zeptá se tě přísně, ale všimneš si, jak mu lehce cukají koutky. ”No nic, pojď, musíme najít nějaké místo, kde bychom mohli zastavit,” pobídne tě a rozejde se pryč z návsi. Pak se ale zastaví, s povzdechem svěsí hlavu a zamíří si to ke stánku s koláči.
”Který chceš?” zeptá se tě. U stánku stojí usměvavá paňmáma v široké bílé zástěře a bílým čepcem na hlavě. V ruce drží plato, na kterém je kolem pěti menších koláčů, od tvarohové, přes povidlové až po ovocné a makové. To samé je vystaveno i ve stánku, jen s tím rozdílem, že tam jsou koláče různých velikostí.

Obchodník přijme tvou ruku a řádně s ní zatřese, zatímco se mu ve tváři rozlije široký úsměv. ”Jistě slečno, budu držet pusu na špacír,” přejede si prsty po rtech, naznačujíc, že je zamyká na klíč, který zahazuje.
”až odbijou pátou hodinu odpolední,” prozradí ti a jde na něm vidět, jak je na společný obchod natěšený. ”Jistě, může být. Jestli chcete, můžeme se sejít v docích, vím, kde má Berrik sklady, tak vás tam mohu počkat,” navrhne. Když pak zmíníš úpravy, plácne se do čela, odněkud zpod pultu vytáhne metr a skoro překotně přejde k tobě.
”Prosím, postavte se zde, slečno,” ukáže ti zhruba na střed místa, ”a roztáhněte ruce prosím.” Jakmile tak učiníš, začne kolem tebe tančit s metrem a bločkem v ruce, kam si zapisuje naměřené hodnoty. ”Do večera bude vše připravené,” oznámí ti nadšeně, jakmile skončí. Vrátí se zpět na pult a všechny věci, které ti vyskládal na pult vezme a odnese si je do zadní části obchodu, stejně tak tam odtáhne i onu zbroj.

”Teď do krejčovství?” zeptá se tě Jolka, když se s vámi Mateáš rozloučí a zamíří do zadní části obchodu, aby se pustil do práce.

Ještě než dopadne první mrtvola na zem, vyrveš druhému dýku i s rukou, kterou vzápětí použiješ k jeho zabití. A zatímco tenhle padá, ty už táhneš třetího vysoko do větví stromu, kde se mu zakusuješ do krku.

Mezitím se dole pod tebou rozhostí zmatek. Zbylí lapkové pokřikují, zběsile se rozmachují, rozhlíží se a hledají tě. Nechápou, co se stalo, mnozí si ještě ani neuvědomili, že jsou dva, vlastně tři z nich už dávno mrtví. Snad jen jednomu došlo, že oni už jsou taky mrtví, jen je otázkou času, než dopadnou na zem. Ten jeden jediný se rozběhl pryč, dál do lesa, ale ty jsi přesně věděl, kde je.

Tebou zachycený chlapík sebou zpočátku cukal, snažil se ti vymanit, ale ty víš, jak svou oběť správně chytit. Každý upír tohle instinktivně umí. Držel jsi mu hlavu vytočenou tak, abys měl co nejlepší přístup ke krční tepně, zatímco druhou rukou jsi ho pevně držel, aby ti nespadl. Jakmile ses zakousl, odpor opadl. Snad za to mohlo uvědomění toho, co se právě děje, nebo možná něco v tvých slinách, co jej částečně ochromilo.
Hltavě jsi polykal krev, cítil jsi, jak se tvým tělem rozlévá teplo a síla, zatímco z jeho těla pomalu uniká život. A pak, pak už v něm nezbylo nic. Jeho život vyhasl jako ohniště z rána, zatímco v tobě se probudilo cosi starého a hladového. Ani nevíš proč, nebo jak, ale roztrhl jsi lapkovo tělo v půli a to ztěžka a čvachtavě dopadlo na zem.

Lapkové na zemi si pádu svého přítele všimli a zvědavě se kolem zbytků těla shromáždili. Jeden z nich se i podíval nahoru, ale nemohl tě spatřit. Ne do chvíle, než ses spustil k zemi. Tvrdě jdi dopadl mezi ně a oni ztuhli hrůzou. Oči ti rudě světélkovali, tvůj výraz byl více než děsivý. Ztuha sis protáhl krk, který začal mohutnět. Ruce se ti začali protahovat a svaly nabíraly na objemu. Cítil jsi, jak tvé oblečení praská ve švech. Zároveň s tím ti mohutněly i nohy a zbytek těla. Ústa se protáhla, uši ještě víc. Už tak výrazné špičáky se ještě zvýraznili. Musel ses zapřít rukama o zem, ale i přesto jsi byl stále dost vysoký. Z rukou se najednou rozepjala křídla a ty jsi bestiálně zavyl. To, co se z tebe stalo už elfa nepřipomínalo ani z dálky.

”Upír!” zmohl se jeden z lapků, než padl k zemi mrtev. Jak, nikdo nepostřehl. Než se zbývající tři lapkové stihli rozkoukat, byli též mrtví a ty jsi byl celý zborcený jejich krví.
Stál jsi, opřen o ruce, mezi čtyřmi roztrhanými těly a ani ses nezadýchal. Věděl jsi, že ti jeden lapka chybí. Jeden utekl a ty jsi jeho tlukot srdce slyšel více, než jasně. Nebyl tak daleko, jak si myslel. Stačilo ti párkrát máchnout rukama a byl jsi nad ním. Viděl jsi ho jasně, i mezi větvemi stromů. Jasně rudá silueta muže utíkajícího lesem. Srdce vyděšené k smrti, krev, tepající v jeho žilách a tepnách. Každou z nich jsi viděl tak jasně. Spustil ses k zemi, tvrdě jsi přistál před ním. V jednu chvíli měl volnou cestu, v druhou do tebe narazil. Chytit ho a vysát z něj všechnu krev byla jen otázka času. Hlad byl tak velký.

”Je toho hodně, co se můžeš naučit,” usměje se, když dokončí osušení vašich věcí. ”Tak pojď, jdeme si najít něco, co nám vydělá nějaké denáry,” mrkne na tebe a opět se dá do chůze. Tentokrát se ale ujistí, že ji opravdu sleduješ.

Nějakou chvíli procházíte po ulici, rozhlížíte se kolem, občas nakouknete do nějakých otevřených dveří, ale krom obchodů a kaváren, či čajoven toho moc k vidění není. Nakonec to Eleonor nedá a zamíří k jednomu ze strážných, kteří kolem procházejí.
”Prosím vás, kde najdu lazaret?” zeptá se ho, když upoutá jeho pozornost. Voják si ji zvědavě prohlédne, pak se podívá na svého kolegu a spustí.
”Jeden lazaret je v přístavu, když půjdete pořád rovně, nemůžete jej minout. Další je pak ve východní části města v chudinský čtvrti a další je předměstí, před městskými hradbami.”
”Děkuji vám,” poděkuje vojákům s drobnou úklonou a jakmile se vojáci opět rozejdou, obrátí se na tebe. ”Co myslíš, do kterého půjdeme?”
[/justify

Trollka se na tebe usměje, jemně ti sevře rameno a zvedne se z kleku. Pomalu se vrátí ke svému místu, ovšem už se neusadí. Místo toho jen posbírá zbytek svých věcí, ohlédne se ještě po táboře a každému věnuje krátký úsměv. ”Neusněte na vavřínech, trénujte své smysly, pilujte své dovednosti a hlavně, buďte sami sebou,” připomene vám a pak s mávnutím ruky zamíří pryč z tábora, směrem na jihozápad.

Howard ještě nějakou chvíli kouká směrem, kterým trollka odešla, poznáš, že větří. Pak se pousměje a pohledem se vrátí k tobě. ”Je pryč,” řekne zbytečně a také se zvedne ze země. ”Ano, vrátím. Mám tu povinnosti,” odpoví ti s úsměvem, zatímco uklízí stopy své přítomnosti. Jako poslední uhasí oheň, který pak i zahrabe, aby nebylo poznat, že tu byl. Pak se zastaví u jednoho křoví. Vítr se v tu chvíli otočí a ty ucítíš výrazný pach rozkladu. Poznáš, že to je místo, kam uložili mrtvé vlky.
”Neměla by sis vzít trofej?” zeptá se tě a ohlédne se k tobě, zatímco stále stojí u vlků. ”Někdo určitě čeká, až se vrátíš s vlčí oháňkou, ne? Vsadil bych se, že je to Borr, že jo?” ušklíbne se, při zmínce toho jména.