| |||
Volání moře Charas, Vlandia
|
| |||
S vlkem v těle Vesnice Ov, Strugia
|
| |||
NÁKUPY Charas, Vlandia "Ohh, odpusťte.. Je hezké že vám obchod funguje tak dlouho". Mile se na muže usměji, doufaje že sem mu nepřipomněla něco nepříjemného. "Ta". Přikývnu a poslouchám když Mateáš mluví o té zbroji. Jolce údivu se já sama nedivím, patnáct set denárů, to už je spousta peněz i pro mě. Ještě jednou si tu zbroj prohlédnu a zatím to nechávám být. Se zájmem si prohlížím váčky které mi muž ukazuje. Je to pěkné zboží, ale ze všeho nejvíce mě zaujme ta brašnička. Ta vypadá velice prakticky. "No páni.." Udiveně špitnu jak si ji prohlížím. Jako by tu na mně čekala. Spokojeně se usměji a než stačím něco říct, už jsou tu další věci které poutají mou pozornost. Rukavičky si natáhnu a udělám pár pohybů rukou. Jsou velmi příjemné, ale bojím se aby mi z nich nevyklouzly ruce. Stejně pak ty boty. Už se chystám něco říct, když tu náhle Mateáš zmíní že obojí lze upravit. "Ahh, tak to je dobře". Pousměji se a pak už přichází na řadu to nejdůležitější. Sundám si své brašny a položím je na zem. Svou hůl opřu o pult a položím ruce na ten plášť. "Mohu?" Zeptám se a pokud Mateáš dovolí, pak si zkusím plášť obléct. Oběma stranami. "Jak vypadám?" Zeptám se s úsměvem Jolky a udělám pár kroků. Pak se vrátím k pultu a vrátím jej zpět. Prohlédnu si ještě jednou všechny přichystané věci a oči mi opět padnou na tu zbroj.. Tiše si povzdychnu a pak se usměji na Mateáše. "Jak teď jdou obchody? Když hrozí válka.." Zeptám se jako jen tak při řeči. "Pokud tomu tak již není, neměl by jste zájem rozšířit své obchody na jih? V Aserai jsou lidé kteří by vaše výrobky ocenili. Nebo třeba prodej či nákup kožešin a různých materiálů". Pousměji se a pak zvažním. Vzpomenu si jak otec mluvil o obchodech. "Má rodina se zabývá obchody, zejména můj otec.. Znáte v přístavu nějaké lidi? Berrika, nebo Abdula? Mohla bych za nimi zajít a domluvit vám výhodné obchody, s kožešinou či něčím jiným co by jste potřeboval.. Za předpokladu že bychom se mohly domluvit na slevě?" Mile se na muže usměji a dám mu chvilku. "Nechápejte mně špatně, já peníze mám.. Ale doba je zlá, člověk si nemůže být jistý tím co bude zítra". Zkouším jej nahlodat. "Tedy.. Vzala bych si rukavice, boty, tu brašničku i ten plášť.. Když by jste měl zájem o ty obchody, možná bych pak měla zájem i o tu zbroj.. Za předpokladu že bychom se domluvily na té slevě.. Na všechno". Pousměji se a doufám že nad tím bude aspoň uvažovat. Snažila sem se mluvit jako někdo, kdo chce dobrý obchod pro obě strany. |
| |||
|
| |||
Probouzení jiskry Razih, Aserai
|
| |||
Volání moře Charas, Vlandia
|
| |||
Den jako každý jiný Charas, Vlandia
|
| |||
Vlčí volání Vesnice Ov, Strugia
Hoď si prosím K% a k hodu přičti 15. |
| |||
Vědomosti je třeba schraňovat Rhesoský hrad, Severní Impérium Čekal jsem, že mi to hostinský a jeho hosté budou více rozmlouvat, ale nejspíše si všimli, mého neoblomného výrazu a usoudili, že by to bylo stejně zbytečné, což by bylo. A tak jsem spokojeně byl opět na cestě. Těšil jsem se, až si odpočinu, ale chtěl jsem dojít, tak daleko, jak jen to šlo a Rahleb také. I proto jsme zastavili až docela pozdě po setmění. Být to jen na mě nejspíše bych už to někde zapíchl, ale v s přicházející tmou se můj společník probouzel. Už jsem si na tyto výkyvy zvykl. Až silueta hradu byla dostatečným důvodem k tomu na noc zastavit a utábořit se. Večeři jsem měl jen drobnou, protože docela záhy jsem odpadl a usnul. Ani oheň jsem nestihl nějak více řešit, ale dokud jsem měl Rahleba nebylo čeho se bát... Dalšího dne ráno jsem zívl, když mě začaly lechtat paprsky slunce v obličeji. "Uáááh." Protáhl jsem se a protřel si oči. Pak jsem začal uvažovat, co tu vlastně dělám. Pospojovat si všechny kousky mé narychlo naplánované cesty mi chvilku trvalo, ale uvědomění si, mi na druhou stranu pomohlo v tom, opět vykročit na cestu s úsměvem. Napil jsem se z měchu a vytáhl jsem si kousek chleba a sýra a ten jsem začal uždibovat cestou. Opět jsem nasadil docela svižný krok. Musel jsem uznat, že hrad byl docela fascinující a krásná stavba. Byla škoda, pokud byl opravdu opuštěný tak, jak tvrdili ve vsi. Prohlížel jsem si ho, když jsem se k němu blížil, cítil jsem však jakési nutkání přesunout svou pozornost jinam.....K tomu velkému stromu. "Že by pozůstatek po mém lidu?" Napadlo mne, ale vzápětí jsem si uvědomil, že to není strom, co mne tolik zaujalo, ale drobná postava u něj. Na okamžik jsem se zastavil a zadíval tím směrem. Přišla mi povědomá. Usmál jsem se. "Že bychom jí už stihli dohnat?" Příjemná myšlenka. Znovu jsem vykročil a zamířil směrem k té postavě. Nijak chvatně, ale svižně. Chtěl jsem se přesvědčit, že je to opravdu Mirien. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.19381880760193 sekund